Fanoušek Jannis si do osobního playlistu zatím nepřidal žádné skladby.
"Toho roku nás
zasáhl mocný proud
energie.
Praštil jsem se školou
& šel žít na pláž.
Spal jsem na střechách.
Noc změnila měsíc
v ženskou tvář.
Potkal jsem Ducha Hudby."
J.D.M
_______________________________________________________________________________________
Guy de Maupassant Příběhy plné lásky
LÍTOST
Pan Saval, kterému se v Mantes říká "starý Saval", právě vstal. Prší. Takový smutný podzimní den, padá listí. Opadávají pomalu v dešti jako jiný, hustší a pomalejší déšť. Panu Savalovi nní veselo. Chodí od krbu k oknu a od okna ke krbu. V životě jsou pochmurné dny. A jeho čekají jen chmurné dny, je mu dvaašedesát let! Je sám, starý mládenec, nikoho nemá. Je smutné umřít takhle sám, bez oddané lásky!
Myslí na svůj život, tak holý a prázdný život. Vzpomíná si na dalekou minulost, na minulost dětství, na domov a rodiče; potom kolej, vycházky, studium na právnické fakultě v Paříži. Pak na otcovu nemoc, na jeho smrt.
Vrátil se k matce. Žili spolu, mladík a stará paní, poklidně, po ničem netoužili. Zemřela také. Ten život je tak smutný!
Zůstal sám. A teď také brzy umře. Zmizí a bude konec. Už nebude na zemi žádný pan Saval. To je hrozné! Ostatní lidé budou žít, milovat se, smát se. Ano, budou se bavit a on už nebude žít. Je to tak zvláštní, že se můžeme smát, bavit a být veselí, když věčně máme jistotu, že zemřeme. Kdyby ta smrt byla jen pravděpodobná, mohli bychom ještě doufat; ale ne, je nevyhnutelná, stejně nevyhnutelná jako noc po dni.
Kdyby se alespoň v jeho životě bylo něco událo! Kdyby byl něco vykonal, kdyby prožil dobrodružství, velkou radost, úspěch a všelijaké uspokojení. Ale ne, nebylo nic. Nic nevykonal, nikdy nic, jen stále ve stejnou dobu vstával, jedl a chodil spát. A tak se dožil dvaašedesáti let. Ani se neoženil jako jiní muži. Proč? Ano, proč se vlastně neoženil? Mohl, vždyť měl jistý majetek. Nenaskytla se příležitost? Možná! Ale příležitosti přece můžeme vyhledat! Byl nedbalý, to je to. Nedbalost byla jeho hlavní vada, nemoc a neřest. Kolik lidí si pokazí život nedbalostí? Pro některé povahy je tak nesnadné vstát, shánět, pokoušet se, mluvit a zkoumat otázky.
Ani ho žádná nemilovala. Žádná žena nespala v naprosté odevzdanosti lásky, hlavu opřenou o jeho prsa. Nepoznal rozkošnou úzkost čekání, božské zachvění stisknuté ruky, extázi vítězné vášně.
Jaké nadlidské štěstí asi zaplaví srdce, když se rty setkají poprvé, kdy objetí čtyř rukou ze dvou vzájemně poblázněných lidí vytvoří jedinou bytost, svrchovaně šťastnou bytost.
Pan Saval si sedl, nohy si položil ke krbu; byl jen v županu.
Jeho život je určitě promarněný, dočista promarněný. A přece kdysi miloval. Miloval tajně, bolestně a nedbale, jako dělal všecko. Ano, miloval svou starou přítelkyni, paní Sandresovou, ženu svého starého kamaráda Sandrese. Ach! Kdyby se s ní tak seznámil, dokud byla svobodná! Ale setkal se s ní pozdě, už byla vdaná. Byl by ji určitě požádal o ruku! Přece ji bez přestání miloval hned od prvního dne!
Vzpomínal si na své dojetí, kdykoliv ji spatřil, na smutek, když od ní odcházel, na noci, kdy nemohl usnout, protože myslel na ni.
Ráno se probouzel vždycky trochu méně zamilovaný, než byl večer před tím. Proč?
Jak kdysi bývala hezká, líbezná, světlovlasá, kučeravá a usměvavá. Sandres nebyl muž, jakého by měla mít. Nyní je osmapadesátiletá. Zdá se, že je šťastná. Ach, ta kdyby ho kdysi byla milovala! A proč by ho nemilovala, když on tak miloval ji, paní Sandresovou?
Kdyby byla alespoň něco uhodla... Netušila nic, neviděla nic, nikdy nic nepochopila? Co si teda myslila? Kdyby byl promluvil, co by odpověděla?
A Saval přemýšlel o tisíci drobnostech. Prožíval znovu celý život, snažil se pochopit spoustu podrobností.
Vzpomínal si na všecky dlouhé večery při kartách u Sandrese, když jeho žena byla mladá a půvabná. Vzpomínal si, co mu říkávala, jakým tónem kdysi mluvila, na němé úsměvy, které naznačovaly tolik myšlenek.
Vzpomínal si na jejich procházky ve třech u Seiny, na obědy v přírodě, v neděli, Sandres byl totiž úředník na podprefektuře. A náhle se mu vybavila jasná vzpomínka na jedno odpoledne, kdy s ní byl v lesíku u břehu řeky.
Vyjeli si hned ráno, jídlo si nesli zabalené s sebou. Byl to svěží jarní den, jeden z těch, které opájejí. Všechno hezky voní, všechno vypadá šťastně. Ptáci zpívají veseleji a rychleji mávají křídly. Najedli se v trávě u řeky pod vrbami, skoro u vody, zmalátnělé slunečním jasem. Vzduch byl teplý, plný vúně mízy, vpíjeli ho s rozkoší. Ach, jak bylo ten den hezky!
Po obědě si Sandres lehl na záda a usnul. "Ještě nikdy v životě se mi tak nespalo," řekl pak, když se probudil.
Paní Sandresová vzala Savala pod paží a odešli spolu po břehu řeky.
Opírala se o něho. Smála se, říkala:"Já jsem opilá, příteli, dočista opilá." Díval se na ni, celý se chvěl, cítil, jak bledne, a bál se, že jeho oči jsou příliš smělé, že chvění ruky prozradí jeho tajemství.
Upletla si z vysoké trávy a vodních kosatců věnec a zeptala se ho:"Líbím se vám takhle?"
Poněvadž nic neodpovídal-nenapadlo mu totiž nic, spíše by před ní klesl na kolena - rozesmála se, nespokojeně se rozesmála a řekla mu do očí: "Jděte hlupáčku! Člověk přece aspoň promluví!"
Málem se rozplakal, ale nenapadlo ho ani jediné slovo.
Všechno se mu nyní vybavovalo přesně, jako by se to stalo dnes. Proč mu řekla to: "Jděte hlupáčku! Člověk přece aspoň promluví!"
A vzpoměl si, jak něžně se o něho opírala. Když procházeli pod shrbeným stromem, ucítil na tváři její ucho a honem se odtáhl, aby si nemyslela, že ten dotyk byl úmyslný.
A jak divně se n něho podívala, když řekl: "Nebylo by na čase vrátit se?" Ano, podívala se na něho tak divně. Tehdy na to nemyslel. Ale teď si vzpomíná: "Jak chcete, příteli. Jestli jste unavený, pojďme zpátky."
Odpověděl jí tenkrát: "To ne proto, že bych byl unavený, ale Sandres se možná už probudil."
Pokrčila rameny a řekla: "Když se bojíte, že se můj muž probudil, to je jiná věc; vraťmě se."
Cestou zpět byla zamyšlená a už se neopírala o jeho paži. Proč?
O tom "proč" ještě nikdy neuvažoval. Nyní se zdá, že vidí věc, kterou nikdy nepochopil.
Že by?
Pan Saval cítí, jak se červená a vstává ohromeně, jako by byl o třicet let mladší a slyšel paní Sandresovou, jak mu říká: "Mám vás ráda!"
Bylo to možné? To podezření mu právě vniklo do duše a mučilo ho. Je možné, že to tehdy neviděl, že to netušil?
A co když je to pravda, co když minul to štěstí a nechytil je?
Řekl si: "Chci to vědět. Nemůžu zůstat v těch pochybnostech. Chci to vědět!"
Rychle se oblékl, spěchal při tom. Myslel si: "Je mi dvaašedesát let, jí osmapadesát. Mohu se jí klidně zeptat." A odešel.
Dům Sandresových stál na druhé straně ulice, téměř naproti. Šel tam. Po zaklepání mu přišla otevřít mladá služka.
Užasla, že ho vidí tak časně: "Vy už jste tady,pane Saval? Něco se stalo?"
Saval odpověděl: "Ne děvenko, ale běž paní povědět, že bych s ní chtěl hned mluvit."
"Milostivá paní totiž zaváří hrušky na zimu; je právě u toho a není oblečená, to chápete."
"Ano, ale řekní jí, že to je tuze důležité."
Služtička odešla a Saval se dlouhými nervózními kroky začal procházet po salóně. Ale nebyl rozpačitý. Ó ne, zeptá se jí na to, jako by chtěl nejaký kuchařský recept. Je mu přece dvaašedesát!
Otevřely se dveře, objevila se. Nyní to je tlustá paní, má plné tváře a zvučně se směje. Jde, ruce drží od těla a rukávy má vyhrnuté, na nahých pažích kapky sladké šťávy. Neklidně se zeptala: " Co je vám příteli, nejste nemocný?"
Rozhovořil se: "Ne, drahá přítelkyně, ale chci se vás na něco zeptat, je to pro mne velmi důležité. Slibujete mi, že odpovíte upřímně?"
Usmála se. "Já jsem vždycky upřímná. Mluvte."
"Totiž...Já vás miloval ode dne, kdy jsem vás uviděl. Tušila jste to?"
Rozesmála se a odpověděla tónem, v němž bylo něco z někdejšího způsobu řeči: "Jdětě, hlupáčku! To jsem viděla hned první den!"
Saval se rozechvěl; zakoktal: "Vy jste to věděla!...Tedy..."
Zmlkl. Zeptala se: "Tedy...co?"
Pokračoval: "Tedy...co jste si myslela?...Co...co...co byste byla odpověděla?
Zasmála se silněji. Kapky šťávy jí stékaly po prstech a padaly na parkety. "Já?...Ale vždyť jste se na nic neptal. Přece jsem nemohla vyznat lásku já!"
Přistoupil k ní o krůček: "Povězte...Povězte mi...Vzpomínáte si na den, kdy Sandres po obědě usnul v trávě?...Byli jsme tehdy spolu sami až v zátočině?..."
Čekal. Přestala se smát a dívala se mu do očí. "Ovšem. Vzpomínám si."
Rozechvěle pokračoval: "Tak... kdbych ten den byl... podnikavější... co byste udělala?"
Znovu se začla usmívat jako šťastná žena, která ničeho nelituje, a odpověděla upřímně jasným hlasem, v němž bylo trochu ironie: "Byla bych podlehla, příteli."
Pak se otočila na podpadcích a utekla ke svému zaváření.
saval vyšel zase na ulici skleslý jako po neštěstí. Pospíchal v dešti dlouhými kroky vpřed, tam k řece, aniž si uvědomoval, kam jde. Když došel ke břehu, odbočil vpravo a šel kolem řeky. Kráčel dlouho, jako by ho vedl pud. Z šatů mu tekla voda, klobouk mu splihl, byl měkký jako hadr, okapávající jako střecha. Šel pořád, pořád vpřed. A octl se na místě, kde kdysi dávno obědvali v ten den, na který vzpomíná, až ho to bodá do srdce.
A tam si sedl pod holé stromy a plakal.
* * *