JARODV Muž / Turnov

  Ahoj všem, kteří jste čistě náhodou zabloudili na tyto stránky. Výše uvedený cimrmanovský název zamená, že jsem se rozhodl sepsat paměti, dokud ještě nějaké jsou. Za několik let by již mohlo zůstat pouze u názvu. Všechno je psáno z mého pohledu a tudíž to může být zavádějící!!!  Toto je druhá část.     :-)))

PŘEHRÁVKY ČÍSLO 1

  Repec v počtu 30 skladeb - překročeno.
  70 % skladeb ze socialistického tábora - splněno.
  Aparatura - zkompletovaná.
  Nástroje - naladěné.
  Kapelník - přítomen.
Nejvyšší čas, požádat odbornou komisi, okresního formátu, o provedení přehrávkových zkoušek. Tak se stalo, že jsme v květnu, LP 1984, byli, po odeslání patřičných žádostí, vyzváni k provedení výše jmenovaných zkoušek. A tak jsme v uvedený termín opět nastěhovali všechny naše verky, za pomoci našeho zřizovatele, do Přáslavic a připravili všechno na vystoupení. Zřizovatel zařídil občerstvení pro komisi. Spolu s námi měla ten den dělat přehrávky ještě jedna kapela z Louček u Klokočí, která si říkala Gigant.

  Odbočka: Kapela Gigant nám byla v té době zcela neznámá, ačkoliv jsme o ní věděli. Když jsme se totiž dozvěděli, že s námi budou dělat přehrávky, neváhali jsme a nejbližší pátek se jeli podívat do Louček na zkoušku oné kapely. Od Jirky Nejedla jsme věděli, že Gigant zkouší každý pátek večer na sále hospody v Loučkách, že už tam chodí lidi a normálně se tam paří při zkoušce. Přijeli jsme přesně v době, kdy měla probíhat zkouška, před hospodu. Nikde ani noha, všude ticho a klid. Jdeme dovnitř na sál, tam aparatura připravená na hraní, ale vypnutá. Nikde nikdo a tma. Tak tam stojíme okouníme a nevíme. Najednou na sál vletí ze šenkovny hospodský a co tam děláme, atd. Tak vysvětlíme, že se jdeme podívat na zkoušku a domluvit přehrávky, jenže vzápětí se dozvíme, že zrovna dnes zkouška není. Proto nám zůstali kluci z Gigantu do přehrávek neznámými.
  Komise se dostavila, Gigant také, my jsme byli připraveni, pro jistotu, už o den dříve. Zkouška zpočívala v tom, že komise si vybrala dvě skladby, my jsme si vybrali dvě skladby a jednu jsme měli na rozehrání. Potřebovali jsme se ukázat v tom nejlepším světle, potřebovali jsme udělat II. třídu, abychom mohli hrát i mimo okres, tak jsme vytáhli nejtěžší kalibr - JÁ / OLYMPIC. Sázeli jsme na to, že Šarik komisi nadchne a bude hotovo. Nejdříve jsme se rozehráli na té jedné spíše pomalé skladbě. Pak jsme dali ty dvě písničky, které si vybrala komise. Celkem nám to šlapalo, samozřejmě na tehdejší poměry. A přišla velká chvíle naší skupiny, měli jsme ohromit komisi, měli jsme je sundat ze židlí, měli jsme je zatlouct do země a přesvědčit, že si druhou třídu zasloužíme. Nasadili jsme k té ohromující skladbě, začali jsme výborně, rytmus šlapal, jako vyladěný motor, doprovody se drželi dobře, jen Šarikova kytara se ozývala trochu zakřiknutě, drtek měla touhu se schovat někde dozadu, malinko se styděla, nějak se nechtěla postavit do čela šiku a zavelet ke zteči. Koukám na Šarika a povídám při sloce, kde snad ani nehrál, aby si tu kytaru trochu zesílil. Šarik mě slyšel a šel k zesilovači, aby si tedy přidal. Jenže při pohledu na jeho ruku mi bylo jasné, že si sám nepřidá. Jeho ruka se totiž klepala tak neuvěřitelným způsoben, že nemohl trefit na knoflík hlasitosti. Myslím si dokonce, že kdyby ho trefil, způsobilo by to katastrofu. Tak jsem vyzval Jirku Nejdla, aby to udělal za něj, a tady se ukázala poprvé výhoda tří kytar, protože když vám dvě přestanou hrát, ještě stále vám zbývá jedna, která dělá nějaký ten hluk v pozadí. Myslím, že při pohledu na Šarikovu ruku jsem měl oči jak tenisáky. Vůbec jsem nechápal, jak může někdo, kdo umí hrát takhle dokonale, být vůbec nervózní. Dost mě to vyvedlo z míry, protože do té doby byl pro mě Šarik pevným bodem vesmíru, zavedená konstanta, teorie mimo relativitu, absolutní hodnota. A najednou jsem byl nucen se vypořádat s myšlenkou, že všechno může být jinak. Naštěstí se to neprojevilo na mé hře při zkouškách, ale otazník mi visel nad hlavou asi dost dlouho i poté.
  Komise zasedla k hodnocení, poradila se a my mezitím sbalili své věci, aby se mohli připravit kluci z Gigantu. Pak jsme si sedli před komisi a vyslechli ortel. Přehrávky jsme udělali, druhou třídu nedostali, protože začínajícím kapelám se dává vždycky napoprvé nejhorší třída, ale už jsme byli oficiálně uznaná skupina, která může vystupovat. Dozvěděli jsme se mimo jiné, že nám dobře spolupracuje basa s bicími, že nám dvě kytary hrajou to samé, že bychom mohli více používat vícehlasé vokály a že na bigbít nemáme odpovídající aparaturu - tady se poznal pan Fajta, že. 
  Kluci z Gigantu to měli trochu složitější. Jen co jsme sbalili naše věci a oni se připravili na pódiu, začali hrát a uprostřed druhé skladby náhle vypli proud. Kluci z Gigantu oznámili porotě, že nejde proud a že se jim rozbil zesilovač na zpěv. Ovšem tónem, který jakoby obviňoval komisi, že za to snad může ona, což mě velice pobavilo. Otec telefonicky zjistil, že proud nepůjde celé dopoledne. Nakonec se dohodli s porotou, že se přemístí do Louček a udělají přehrávky tam. Ihned poslali rychlého posla, aby sehnal zesilovač na zpěv, který si půjčili nejspíš od Míry Poloprudského z Adaptace. Zkoušky nakonec udělali také.
  Zanedlouho nám došlo oficiální potvrzení, že jsme kapela, která může hrát veřejné produkce a brát za to odpovídající honorář. Ve zdůvodnění,proč jsme dostali pouze nejnižší třídu, se psalo mimo jiné, že máme problémy při spolupráci basy a bicích, že máme celkem pěkně udělané aranže kytar a vícehlasých vokálů. Kdyby se tam psalo ještě něco o trumpetě, měli bychom jasno, že to vyjádření nepatří nám, ale bohužel o tom nebyla zmínka. Konec konců, odborná porota okresního formátu holt taky není kdoví co.         :-))))))

NÁZEV

  Jak název napovídá, půjde o to, jak se skupina vlastně jmenuje a jak název vůbec vznikl. Je to s podivem, ale doposud jsem neuvedl žádný název, a to už máme za sebou dvě vystoupení a přehrávky. Ne, že by to bylo tajemství nebo že by nebylo o čem psát, ale věc se má tak, že nevím, jak toto téma pojmout, aby nedošlo k nějaké názorové třenici nebo nedej Bože dokonce k náznaku vychloubání, či jiným podobným úchylnostem. Na druhou stranu je nutno hned na začátku jasně sdělit, že se sice snažím psát pravdivě, ovšem pravda je již z větší části pískem zaváta a tudíž dost možná nepravdivá. Nakonec, je to moje pravda a basta!
  Pamatuji si velice dobře, že ještě než jsem hrál ve svojí první kapele, měl jsem název. Důvod byl velice prostý. Jak je uvedeno výše, na počátku byl pokoj Jirky Pařízka, kde jsem se učil hrát na kytaru. Učil jsem se zprvu z dlouhé chvíle. Jirka hrál ve skupině, já chtěl také hrát ve skupině, Jirkova skupina se jmenovala, moje se také musela jmenovat, jméno prodává z velké části kapelu, to jsem tenkrát nevěděl, ale tušil, a na vymyšlení jména byla spousta času. Takže jsem se učil hudlat u Jirky a mezi tím si snil. Moc se mi v té době líbily názvy skupin, které začínaly na "G", třeba Genesis. Proto jsem si dlouho pohrával se slovy, které nějak souvisely s tímto písmenem. Nakonec mi z toho vyšel „GENEX“ a to až poté, co jsem nějakým způsobem zjistil, že Genese, což byla první varianta, již existuje. Byl to jeden z ojedinělých pokusů udělat kapelu v Turnově. Název Genex jsme možná i použili na našem prvním vystoupení, ale na výklad dějin to určitě nebude mít vliv. Pak přišla „nová vlna“ se starým obsahem, kde bylo módní mít co nejvíc ujetý název. Jelikož si z té doby nepamatuji vůbec nic, řekl bych, že nás nic zajímavého nenapadlo. Matně si jen pamatuji, že jsme s Radkem v té době byli těžce pod vlivem hudby skupiny OK band a zejména eroticky elektrizující hlas Marcely OK nás velice jemně rozechvíval. Jako obvykle mi pomohl pořad Větrník, ze kterého jsem si nahrál vše, co tam skupina kdy nahrála. V jednu dobu jsem měl od této skupiny nejvíc nahrávek z českých kapel, aniž by vydali album. Když OK band začal hrát pop, plánovali jsme s Radkem, že koupíme každý dvoje klávesy a budeme hrát jen ve dvou, a to jsme ještě ani neznali Pet Shop Boys.
  Bylo to někde před druhým vystoupením, kdy jsme byli nuceni vlastními domněnkami vytvořit název, protože každá pořádná kapela přeci název má. Ovšem zase to bylo dost možná období, kdy jsme si s Radkem dokazovali, kdo že je vlastně z nás v kapele důležitější, kdo má rozhodující slovo a kdo má větší přínos. Z toho plynulo jediné a totiž to, že jsme si navzájem blokovali jakýkoliv nápad na cokoliv a jakýkoliv posun byl téměř nemožný, tedy pokud do něho nezasáhli ostatní členové souboru a nepostrčili tu naši diskusi nějakým rozumným směrem nebo spíš k nějakému konečnému řešení. Bylo to nejspíš tak i v případě konečného názvu naší skupiny. Nedokážu dnes jasně napsat, jestli jsme tento název použili již na našem druhém vystoupení, ale vím určitě, že když jsme byli pod tlakem a museli napsat název skupiny do formuláře pro přehrávky, bylo kolem toho opět spousta promrhaného času v nekonečných diskusích, které nemohly mít rozumný a pozitivní závěr právě kvůli těm dvou kohoutům na jednom smetišti. A tak pomohla drobná náhoda, kdy Jára Brodský prohlásil, že sice neví kdo to navrhnul, ale že bychom mohli použít jeden z dříve navrhovaných názvů, protože to není zas tak špatný název. Na tuto argumentaci Radek přistoupil a do formuláře jsme tento název vyplnili.
  Je to až neuvěřitelné, že se tento název udržel víc jak 30 + 1 rok, z dnešního pohledu ho nepovažuji za kdoví co. Ale na druhou stranu mohu s klidem prohlásit, že je to moje dítě a proto jsem na něj patřičně hrdý a nedělá mi problém pro něj udělat cokoliv, kdykoliv, i když se na mě třeba dobrých dvacet let dokázalo dívat jakoby skrz prsty, pootáčet se zády a dávat mi najevo, že mě téměř nezná, nic se na tom nezměnilo. Vím určitě a na 100 %, že slova „ROUDEN BAND“, jsem spojil dohromady jako kombinaci názvu inspirovaného právě OK bandem a významem slov „banda z Roudnýho“. A vím také docela určitě, že nebýt Járy Brodského, ten název nikdo nikdy neslyšel. J))))))))

PRVNÍ ZÁBAVA

  Přehrávky hotové, nezbývá, než rozjet ten nekonečný kolotoč vystoupení, po kterém jsme tak dlouho toužili, kvůli kterému jsme již dva roky dřeli den co den ty samé tóny, akordy, rytmy, slova a do toho pájeli, letovali, kupovali, montovali, sháněli, diskutovali, hádali se, nehovořili spolu a udobřovali se, jen abychom dosáhli tohoto dlouho očekávaného bodu a mohli konečně začít bavit lidi a vychutnávat si pocity slávy, okouzlení fanynkama, poplácávání po ramenou, pochlebování, pochval upřímných a neupřímných, a srovnávání s jinými kapelami a mnoho dalších nesmírně důležitých věcí, které s touto činnosti bezpochyby souvisí.  Ovšem, jelikož jsme neměli ani páru o tom, co to obnáší uspořádat nějakou kulturní akci, nezačalo nám to úplně podle našich představ.
  Přehrávky jsme udělali někde v červnu a hned jsem nastoupil na našeho zřizovatele, což byl můj otec a tudíž jsem to měl nejblíž, s žádostí na uspořádání naší první taneční zábavy, na které budeme hrát sami, s nikým se nebudeme dělit o pódium, budeme tam mít svoje publikum, které nás bude neskutečně zbožňovat, bude nám fandit a rozhodně ocení naše úsílí a určitě příjde na každou další akci v počtu více něž hojném. Domluvili jsme se s otcem, že akci je potřeba udělat co nejdříve, dokud jsme hodně natěšení, v KD Přáslavice je volný termín a rozhodně dříve, než odjede Šarik na vojenské cvičení absoloventů, které má trvat celý dlouhý až nekonečný měsíc. Tím slavným datumem bylo zvoleno 1.7.1984. Hned jsme napsali rukou asi na deset čtvrtek plakáty a já je rozvezl na vhodná místa. Dále jsem dostal za úkol dojet na Místní národní výbor a informovat předsedu, že požárnící z Roudného hodlají pořádat taneční zábavu a že oficiální žádost bude podána jak nejdříve to bude možné. Předseda mne přijal jako vlastního, téměř otcovsky se na mne zadíval, až se mi zdálo, že jsem v jeho očích zahlédl větší dávku smutku, než bylo obvyklé. Naprosto klidný vyslechl moje hlášení poté mi podal jeden z mnou vyvěšených plakátů a pravil: "Ostatní si už musíš sundat sám, ta akce se konat nebude. Pokud chtějí hasiči nějakou akci pořádat, vědí, jak se postupuje." Měl jsem pro něj pochopení, neboť způsob, jakým jsme postupovali, byl oravdu hodně divoký. Nebál bych se napsat až partyzánský. Jenže to zárověň znamenalo, že si celé prázdniny nevrznem, protože mimo chybějícího člena tu byly ještě každoroční žně a to byla doba, kdy měl málokdo na vesnici čas pořádat nějaké akce. Bohužel to nakonec dopadlo opravdu tak, že jsme si celé poslední prázdniny nebrnkli a na první vystoupení si počkali až do 1.9.1984. Opět to bylo v KD Přáslavice, pořádali nám to požárnící a bylo to přesně takové, jak jsme si to vysnili. Lidí byl plný sál, aparatura nám hrála, světla svítila, do toho jsem na sebe navlík neuvěřitelný kostým, který dost strhnul pozornost publika. První skladba, Manéž od Abraxas se povedla bez chyby, dramaturgie večera běžela jako na drátkách, odezva nečekaná, radost z povedeného vystoupení neskutečná. Spát jsme snad šli, ale hodně pozdě k ránu, možná jsem spal s otevřenýma očima, možná vůbec, nabitý pozitivní energií k prasknutí. Prostě zážitek, na který se nedá zapomenout. Naposledy jsem něco podobného zažil po návratu do této kapely na první akci po 21-ti letech, ale přeci jen v trochu menším měřítku.            :-))))))))

http://www.youtube.com/watch?v=Vrb9hTRAX1s

POSLEDNÍ MĚSÍC

  První zábavu jsme měli úspěšně za sebou a před námi byl nejlepší měsíc, za poslední dva roky, který byl zároveň konečnou pro naše dosavadní úsilí, neboť nám do činnosti zasáhla opět základní vojenská služba. Ale to nastane až za měsíc.
 Vyšlo nám to tak dobře, že jsme díky několika známým dokázali naplnit každý víkend toho měsíce nějakým hraním. Jedno sehnal Jirka Nejedlo na Špici, jedno bylo v Tatobitech a dvě další v Rovensku, což byla poutní a týden na to snad posvícenská.  
  Musím říct, že to bylo pro mě velice šťastné období, protože jsem dosáhl cíle, který byl dlouho v nedohlednu, později trochu v mlze  a nyní dosažen. Užívali jsme si to naplno, naprosto otevřeně, každý se snažil maximálně a návratnost této pocitové investice byla naprosto neskutečná. Když jsme naložili veškerou aparaturu a vyrazili, vypadalo to, jako když se stěhují nějaká kasárna. Kdybychom měli auta barvy khaki, nebylo by téměř rozdílu. Jezdili jsme asi čtyřmi nebo pěti osobními automobily plus jedna kára za auto. V té době nebylo k sehnání mnoho kombíků a do normálního auta se skoro nic nevešlo. Celkem nás jezdilo šest, pět muzikantů a Milan Brodský jako zvukař a osvětlovač. Aparatura nebyla nic moc a světla z dnešního pohledu připomínala spíše "barevnou hudbu" k magnetofonu, ale hrálo nám to a svítilo a my si představovali sebe, s tím vybavením, skoro jako Queen ve Wembley nebo Maďarsku. Skoro každou zábavu jsme řešili nějaké problémy, kdy něco přestalo hrát nebo svítit. Moc dobře si pamatuju, jak se na nás přišli na Špici podívat kluci z Elevace a já byl zrovna po lokty ponořený v zesilovači, který stávkoval. Honza Mikyska mě radostně zdravil a mě se zdálo, že se nám posmíva, ale nakonec jsme se zasmáli oba, protože nám se to podařilo spravit a on nám pověděl nějakou podobnou story z jejich kapely. 
  Sice jsem si to v té době neuvědomoval, bral jsem to jako samozřejmost, jako odpovídající odmněnu za úsilí vynaložené za ty dva roky, jako stav, který je naprosto v pořádku, ale pravda je asi taková, že návštěvnost na tehdejších tanečních zábavách byla na úplně jiné úrovni, že bylo skoro jedno, kdo zrovna hraje a sály byly stejně plné, protože těch akcí bylo poskromnu, někdy téměř jako šafránu a každá akce si našla svoje návštěvníky. Nějakých dvě stě nebo tři sta návštěvníků mi přišlo spíše jako slabší návštěva. Teprve, když se nám v Rovensku na poutní sešlo víc, než  pět set lidí, a z pódia na toaletu a zpět mi to trvalo víc, jak dvacet minut, protože mě neustále někdo zastavoval, zdravil, dotazoval se, co budeme hrát dál a jestli náhodou nehrajeme to, či ono, jsem musel uznale pokývat hlavou a zároveň si uvědomit, že se děje něco na víc, než je obvyklé.
  Za těch pět hraní jsem, mimo jiné, nejčasteji odpovídal na dotazy směřující k mému kostýmu. Dnes si myslím, že to bylo hodně ujeté a asi bych se do něj znova neoblékl. Jednalo se o klasické tričko s námořním vzorem, nějaké pracovní kalhoty po dědovi, zimní, se vzorkem podobným řeznickým kalhotám a širokými kšandami a navrch koženou bundu, kterou používal můj otec, kdysi dávno, při jízdě na motorce. Prostě kombinace, jakou svět neviděl. Navíc ty kšandy byly dost vytahané a když jsem třeba na závěrečný úder skladby vyskočil a neměl basu u těla, bylo jisté, že se kalhoty zhoupnou ke kolenům a většinou i zpět, ale sto procentní jistotu jsem samozřejmě neměl. V kožené bundě jsem vydržel maximálně první sérii a lilo ze mě neuvěřitelně, pak jsem ji musel sundat, abych vydržel do konce zábavy.
  Bohužel se z té doby nezachovala ani jediná fotka, ani jediná nahrávka. Žili jsme pouze přítomností a vůbec nás nenapadlo pokusit se tu elektrizující atmosféru nějak zachytit. Mysleli jsme si, že už to jiné nebude, že to potrvá věčně a že se nemůže nic změnit. Bohužel, o co to bylo intenzivnější, o to to bylo kratší. Dohráli jsme poslední zábavu v neděli ráno a v pondělí večer jsem už  jel vlakem do Prešova na vojnu. Měl jsem v hlavě úplně prázdno, vůbec jsem si nedokázal představit, co mě čeká, jen z doslechu nějaké storky o šikaně a tak. Neměl jsem ani náladu se s někým loučit, považoval jsem ten konec za svou chybu, protože kdbych se víc snažil, možná bych modrou uhrál, ale takhle musela kapela kvůli mně přestat hrát zrovna v nejlepším. V tom spěchu, kdy jsem svou část aparatury stěhoval ze zkušebny domů jsem si sebou odvezl i klíče od zkušebny. Poslal jsme je domů v civilu a tak si mohli i ostatní kluci odstěhovat svoje věci. Zkušebna na chvíli utichla, ale zanedlouho se z ní zase začaly ozývat tóny, ovšem to by tady musel začít psát někdo jiný. Já měl tou dobou úplně jiné starosti.                      :-)))))))

VOJNA

 Kdo zažil ví, kdo nezažil může se jen domnívat. Za první půlrok vojny jsem se téměř nezastavil. A pokud náhodou zastavil, na nepatrnou chviličku, jen vydechnout a davaj, opět v poklusu. Myšlenky na muziku? Bláho!! Tady určitě ne. A tak se dá říct, že jsem si na to, že jsem byl muzikant vzpomněl za první půlrok pouze jednou. Byla to samozřejmě náhoda, ale tam byla náhoda skoro všechno. Někdo si vymyslel, v rámci zkulturňování vojska, že se budou pořádat kulturní soutěže, na kterých budou vystupovat vojáci základní služby, sledovat je budou také vojáci základní služby, kteří jim případně zatleskají a nějaká „odborná porota“ posoudí kulturní úroveň vystoupení a případně ohodnotí vystupující. Najednou za mnou přilít nějaký maník z druhého konce kasáren, kterého jsem ani neznal, navíc v době, kdy se jeden už chystal na kutě, měl-li to štěstí, že mu to dovolili. A jestli je pravda, že jsem v civilu hrál na basu? Po souhlasné odpovědi mi nastínil na zeď celé chodby a půlky stropu, že bude nějaká významná kulturní soutěž, na kterou je potřeba sehnat nějaké účinkující, aby bylo koho sledovat a hodnotit. A že už v kulturní místnosti kasáren, o které jsem do té doby neměl tušení, natož abych se v ní ocitl, už čekají další borci, kteří na něco hráli, a že bychom mohli vytvořit skupinu, vyhrát soutěž nejnižší a propracovat se až do té nejvyšší a být za hvězdy. Bylo to, jako by býkovi zamával před očima rudou. Zelená šla okamžitě stranou, vlna bezedného nadšení projela tělem, vše bylo jasné jako facka. Zahrajeme, vyhrajeme!! Hned jsme se odebrali do oné místnosti. Tam už opravdu čekali další kolíci. Začali jsme se dohadovat, co bychom mohli asi tak hrát, aby bylo vítězství naše. Ani si už nevzpomenu, jestli jsme našli společnou řeč, ale nejspíš ano, protože si matně pamatuju, že nás nějaký „kulturní referent“ nutil napsat texty písniček, které hodláme hrát, na papír. Ukázal nám, kde je psací stroj. Hned jsem se k němu vrhnul, abychom za 5 minut začali hrát. Jenže zkuste si psát český text na psacím stroji se slovenštinou. Tak se k tomu posadil Slovák, ale dopadnul stejně. Myslím, že jsme nakonec ani nepotěžkali nástroje, neboť se tam zjevila skupina starších vojáků
( mazáků ), která nám politicky vysvětlila, že pokud nemáme schválené texty od  „kulturního referenta“, nemůžeme hrát, a kdybychom náhodou texty schválené měli, nemáme „číslo“, které by nám dovolilo si vůbec na nějakou hudební produkci pomyslet.  Proto mohu směle konstatovat, že hlavní příčinou toho, že jsem nevyhrál na vojně žádnou přehlídku náhodně poskládaných uměleckých těles, nese slovenský psací stroj a velmi vysoké číslo, znamenající počet zbývajících dnů do civilu.
  Další příležitost k hudební produkci se objevila poslední půlrok vojny. Měli jsme v kasárnách v Chebu kinosál, který obsluhoval jeden z kamarádů. Ten mi také zařídil, že jsem mohl s několika dalšími kolegy muzikanty občas zajít na sál, a za použití zde uskladněných hudebních nástrojů a aparatury, si občas vrznout. Jenže to stejně bylo k ničemu. K hudbě jsme se dostali jednou, maximálně dvakrát za měsíc, kytarista byl výbornej, tomu stačilo ukázat a už hrál sám. Bubeník byl z nouze, ale občas i rytmus udržel. Mě to také po tom půstu nechtělo hrát a už vůbec ne zpívat. Sešli jsme se asi dvakrát nebo třikrát a pak jsme toho radši nechali. Takže jsem to už raději vydržel do civilu bez hraní…. :-))))

ZPÁTKY V CIVILU

  Byla to hezká náhoda. Z vojny jsme se vrátili všichni najednou, na podzim roku 1986. Chvíli jsem se rozkoukával, neboť za ty dva roky se lidé a doba znatelně změnily. Jeden měl co dělat, aby po propuštění z chráněné rezervace, kde vás rozhodně nemohlo překvapit nic z toho, co se dělo mimo uzavřený prostor kasáren a výcvikového prostoru,  se nesesypal hned druhý den, krátce poté, co vyprchaly poslední alkoholové výpary, neboť heslo „STŘÍZLIVÉ NÁS NEDOSTANOU“, vydrželo pouze prvních 14 dnů, pak už jsem se musel nad sebou zamyslet a se zatnutými zuby, hrdě a s hlavou vtyčenou, přijmout realitu všedních dnů, které po tom kurzu „HRAJEME SI NA VOJÁKY….“, byly velice nevšední a po dvouletém půstu se najednou kolem zase začaly motat holky a žensky, a vnášely do všeho chaos a anarchii a muzikanti, které by dříve smrt nerozdělila se nemohli cítit, a jeden si ztěžoval na druhého, a moc pozitivně to nevypadalo, ale nakonec přeci jen opět zvítězila ta touha být slavný a naplnit Wembley nebo aspoň Rovensko, Lestkov a Tatobity.
  A tak hned, jak se vztahy trochu urovnaly, jsme se do toho pustili. Původní zkušebna už sice nebyla k mání, ale naštěstí Jirka Pařízek obětoval své rodiče s babičkou a zkoušky se konaly u něho v horním patře domu, kde bylo prostoru spousta. Jednou týdně se tedy Pařízkovic dům otřásal pod náporem našich decibelů, rodiče urychleně vyklízeli pozice a prchali raději na pole, nehledě na počasí a roční dobu, pouze babičku nechali napospas našim krutým rockovým drivům, avšak babka byla naštěstí částečně hluchá a tak jí to hodně připomínalo dobu mládí, kdy na sále v hospodě u Valentů duněl vozembouch, naprosto shodnou kadencí, a tak se dá celkem v pohodě konstatovat, že hluk, který jsme vyluzovali, byl k něčemu dobrý.
  Zároveň se za tu dobu každý z nás posunul se svým hudebním vkusem někam jinam. Jelikož jsem neměl přístup téměř k žádné české, rockové muzice, natož pak k nějakým novinkám, přešlapoval jsem tam, kde jsem byl před vojnou a chtěl v tom pokračovat. Jenže kapela se mezitím posunula úplně někam jinam. Takže například z milovaného Abraxasu, mi zbyla v budoucím repertoáru pouze jediná skladba. Radek s Jirkou těžce tíhli k Odyssee, možná proto, že hrála Radkovi na maturitním plese. Já jsem ji slyšel před vojnou v Praze a líbila se mi moc, a to i navzdory tomu, že zvukař koncert neuvěřitelně přeřval, ale zase to nebyl jediný styl, který bych chtěl hrát. Vrhnul jsem se na Heavy metal a Punk. Nová vlna už byla dávno pryč. Už před vojnou jsem zaslechl Accept, Iron Maiden a další heavy kapely. Také jsem slyšel kazetu s koncertem Visacího zámku a to mě také hodně zasáhlo. Jenže, většina kapely už uměla repec, který udělali za naší nepřítomnosti a tak mě s Jirkou Nejedlem nezbývalo, než se přidat.
  Po vojně jsem ještě dva měsíce dělal v Praze, v ZPA Čakovice. Za tu dobu jsem byl skoro každý týden alespoň na jednom koncertě. Slyšel jsem mimo jiné Dr. MAX (bohužel už hráli popík), Markýz John (dobrý, ale mimo mě) a nakonec také KERN. Ten mě hodně zasáhl a hned jsem věděl, že to musíme hrát (když už jsem se nechyt s cizíma kapelama, jako Accept, Iron Maiden nebo Motörhead). Sehnal jsem dvě kazety s nahrávkama Kernu. Jedna bylo jejich demo, kde byly studiové nahrávky, a také legendární záznam koncertu z brněnského stadionu Lužánky. A tak se dá říct, že nakonec jsem našel další cestu a radost z toho, že se něco děje, vyvíjí a posouvá. Zároveň můžu hrdě konstatovat, že třeba takové „Blízko nás“ si rád zahraju i dnes, protože je ode mne. Pak se přidal i Jirka Pařízek, když sehnal kazetu s koncertem Vitacitu. Tím jsme si připravili půdu pro to, aby nás lidi stále vyhledávali a byl o nás neutuchající zájem, i když jsme hráli každý týden třeba hned v sousední vesnici.
  Zkoušeli jsme usilovně a jelikož většina z nás repec znala, byli jsme za dva měsíce připravení k přehrávkám. Opět přijela stejná „odborná komise“ v čele s panem Fajtou, opět jsme se rozbalili v Přáslavicích a opět jsme přehrávky udělali. Chtěli jsme získat III. (nejvyšší) třídu, abychom mohli hrát i v jiném kraji, ale to se nám bohužel nepovedlo. Zdůvodnění bylo celkem logické: „Na hudbu, kterou hrajete, nemáte odpovídající aparaturu. Je to jako kdyby jste chtěli s Trabantem porážet Mercedesy.“ Pan Fajta byl chvílemi i velice vtipný. Ale nevadí, měli jsme to v kapse. A jelikož byl prosinec a tím pádem zábavy měli pauzu, bylo dost času dodělat repec a vylepšit aparaturu.   J))))))

http://www.youtube.com/watch?v=VcsJ77_kjyA

PRVNÍ PA SYSTÉM

  Byl podzim roku 1986 a jelo se další kolo „zbrojení“, to znamená vylepšování aparatury na takovou úroveň, abychom mohli porážet Mercedesy. Byl to běh na dlouhou trať. Na přehrávky jsme sice dali dohromady takové mini PA, ale jak pan Fajta trefně poznamenal, nebylo to úplně ono. Ale pomalu se začalo blýskat na lepší časy. V první řadě jsme už věděli, jak má vypadat aparatura správné rockové kapely, podružnou otázkou bylo: Jak se k ní dostat? Návštěvy koncertů našich slavnějších kolegů pro nás vždy znamenaly exkurzi do budoucnosti. Nikdy jsme nezapomněli v první řadě si řádně prohlédnout veškeré vybavení koncertující kapely, počínaje největšími komponenty, což byla většinou přední hradba beden, přes zesilovače, mikrofóny, stojany, kabely, až po mixážní pult a rack s efekty, umístěný u zvukaře, a poté sledovat, místo koncertu, jeho činnost v průběhu koncertu, takže si člověk kolikrát říkal, že kapela skoro ještě nezahrála a už je tu konec. Ovšem poznatků byla spousta a přehršel, pouze jsme se velkým obloukem opět dostali k výše zmíněné podružné otázce. Dále pak každý z nás, sám pro sebe, řešil ještě další, méně podstatné záležitosti, jako je vybavení muzikanta slavnější kapely, který je na odpovídající pozici každého jednoho z nás. V tomto směru jsme měli jako nejbližší vzor tehdy jednoznačně nejznámější kapelu v okolí, což byl „DISKANT“ a jejich „pan zvukař“ Pepa Wachtl, kterému nedělá problém být i dnes se svou aparaturou o několik kroků napřed. Po nich se tu zjevila ještě skupina Farad, která měla také velice slušné vybavení. A nakonec se k nim připojili kluci z Adaptace, kteří se po vojně dali dohromady o něco dřív, než my a zároveň stihli pořídit zvuk a světla už na přehrávky, které měli pár měsíců před námi. Dokonce se na nich byli naši kluci podívat a tím se začala tradovat veselá historka z přehrávek, kdy Adaptace rozbalila aparaturu, udělala zvukovou zkoušku, to bylo ještě „jemně“, a pak se do toho opřeli naplno. Pan Fajta se zbytkem komise se prý sotva stačili chytit stolů, za kterým seděli a měli co dělat, aby je to neodfouklo. Když chtěli hodnotit kapelu, museli suše konstatovat, že se nemohou k produkci vyjádřit, neboť nic nebylo slyšet. Jarda Kolomazník, tehdejší zvukař Adaptace, je dokonale zahlušil a tím výrazně pomohl skupině, protože snad i dostali III. třídu. To byla výzva veliká, dotáhnout se na jejich úroveň, to byl ten červený hadr před očima býka, to byla ta hnací síla.
  Jelikož jsem v listopadu ukončil zaměstnání v ZPA Čakovice  a do Sklostroje jsem měl nastoupit až od ledna, měl jsem celý měsíc „volno“, což byl asi jediný případ, kdy jsem byl alespoň chvilku nezaměstnaný. Tudíž jsem si dopoledne řádně odpočinul a poté, co Jirka přišel z práce jsem nastoupil a spolu jsme začali vyrábět jednotlivé kusy budoucího zvukového systému. Z dnešního pohledu by se dalo říct, že to byla hrozná „amatéřina“, ale tehdy jsme do toho šli naplno, vycházeli jsme z poznatků, které jsme měli k dispozici a doplňovali všechno svojí velmi bujnou fantazií. Povedlo se nám vyrobit nejdříve středové bedny, tehdy zvané „exponenciální“ i s velmi důležitým vyboulením, které jsme pracně vytvořili ze sololitu, následně jsme si troufli na basové bedny, do kterých jsem koupil repro Celestion 150 W 15“, které mám dodnes v odposlechových bednách a i po skoro 30-ti letech hrají jak nové. Jak jsme byli rozjetí, předělali jsme moji basovou bednu, která byla připravená jako kombo pro zesilovač a reproduktorem na podstatně menší bednu, na kterou se vešla úplně přesně moje kopie Mashalla a za ní pivo, Jirka si postavil snad svoje první kytarové kombo, na které použil i některé věci z mojí bedny. A tak jsme dobré tři měsíce den co den od odpoledne a ž do noci makali, jak "stachanovci", tedy pokud nás nějaký vítr nebo náhoda nezavála do hospody, což bylo také velice často. Matně si vzpomínám, že jsme jeli do Rovenska pro barvu na bedny a vrátili jsme se až k ránu, protože nás to vcuclo do hotelu na náměstí a přes několik dalších přestupních stanic jsme se pokoušeli dostat domů a vyhybky byly nastavený špatným směrem, a byl to boj, jak s větrnými mlýny, a nám se často nedařilo splnit stanovený plán. A všechny bedny jsme dělali z dřevotřísky, kterou jsme řezali ručně, většinou pilkou zvanou zlodějka, což si dnes asi málokdo dovede představit, natož aby měl sílu a odvahu se do takového bláznovství pustil. Pokud bychom srovnávali tehdejší možnosti s dnešními, asi by to dopadlo jednoznačně. Tehdy se sem opravdu kvalitní technika buď pašovala, nebo dostávala jako dary od příbuzných ze zahraničí. Pouze v Praze se objevovaly inzeráty, že někdo prodá nějakou součást PA systému. Byla náhoda, když jsme se dozvěděli, že je něco na prodej a podařilo se nám to koupit. Ale zase tady bylo nadšení, touha a další nezbytné hnací síly, které nás posouvali za vysněným cílem. A tak se dá říct, že když jsme na jaře rozjížděli svoji první „šňůru“ po vojně, byli jsme zase o notný kus dál. První PA systém stál před námi a rozdíl oproti aparatuře, kterou jsme měli před vojnou, byl znatelný. Před vojnou jsme měli „vepředu“ asi tak 2 x 40 W, nyní to bylo úctyhodných 480 W, ale rozjelo se nám to dobře a každý rok se něco vylepšilo, ať už to byl nový mix, mikrofony, kabely, zesilovače, monitory, světla, doprava a další nezbytné součásti nutné pro to, aby kapela měla „ostrý obraz a výborný zvuk“. Řekl bych, že v roce 1989 – 90, kdy skončil Farad a Adaptace měla pauzu, jsme měli už velice slušnou aparaturu, která měla skoro 2 kW výkon, a hrálo se skoro nepřetržitě, až z toho na nás lezly různé depky a doma to u některých také drtek skřípalo. Ale k tomu se asi ještě dostanu.