JARODV Muž / Turnov

  Ahoj všem, kteří jste čistě náhodou zabloudili na tyto stránky. Výše uvedený cimrmanovský název zamená, že jsem se rozhodl sepsat paměti, dokud ještě nějaké jsou. Za několik let by již mohlo zůstat pouze u názvu. Všechno je psáno z mého pohledu a tudíž to může být zavádějící!!!  Toto je druhá část.     :-)))

PŘEHRÁVKY ČÍSLO 1

  Repec v počtu 30 skladeb - překročeno.
  70 % skladeb ze socialistického tábora - splněno.
  Aparatura - zkompletovaná.
  Nástroje - naladěné.
  Kapelník - přítomen.
Nejvyšší čas, požádat odbornou komisi, okresního formátu, o provedení přehrávkových zkoušek. Tak se stalo, že jsme v květnu, LP 1984, byli, po odeslání patřičných žádostí, vyzváni k provedení výše jmenovaných zkoušek. A tak jsme v uvedený termín opět nastěhovali všechny naše verky, za pomoci našeho zřizovatele, do Přáslavic a připravili všechno na vystoupení. Zřizovatel zařídil občerstvení pro komisi. Spolu s námi měla ten den dělat přehrávky ještě jedna kapela z Louček u Klokočí, která si říkala Gigant.

  Odbočka: Kapela Gigant nám byla v té době zcela neznámá, ačkoliv jsme o ní věděli. Když jsme se totiž dozvěděli, že s námi budou dělat přehrávky, neváhali jsme a nejbližší pátek se jeli podívat do Louček na zkoušku oné kapely. Od Jirky Nejedla jsme věděli, že Gigant zkouší každý pátek večer na sále hospody v Loučkách, že už tam chodí lidi a normálně se tam paří při zkoušce. Přijeli jsme přesně v době, kdy měla probíhat zkouška, před hospodu. Nikde ani noha, všude ticho a klid. Jdeme dovnitř na sál, tam aparatura připravená na hraní, ale vypnutá. Nikde nikdo a tma. Tak tam stojíme okouníme a nevíme. Najednou na sál vletí ze šenkovny hospodský a co tam děláme, atd. Tak vysvětlíme, že se jdeme podívat na zkoušku a domluvit přehrávky, jenže vzápětí se dozvíme, že zrovna dnes zkouška není. Proto nám zůstali kluci z Gigantu do přehrávek neznámými.
  Komise se dostavila, Gigant také, my jsme byli připraveni, pro jistotu, už o den dříve. Zkouška zpočívala v tom, že komise si vybrala dvě skladby, my jsme si vybrali dvě skladby a jednu jsme měli na rozehrání. Potřebovali jsme se ukázat v tom nejlepším světle, potřebovali jsme udělat II. třídu, abychom mohli hrát i mimo okres, tak jsme vytáhli nejtěžší kalibr - JÁ / OLYMPIC. Sázeli jsme na to, že Šarik komisi nadchne a bude hotovo. Nejdříve jsme se rozehráli na té jedné spíše pomalé skladbě. Pak jsme dali ty dvě písničky, které si vybrala komise. Celkem nám to šlapalo, samozřejmě na tehdejší poměry. A přišla velká chvíle naší skupiny, měli jsme ohromit komisi, měli jsme je sundat ze židlí, měli jsme je zatlouct do země a přesvědčit, že si druhou třídu zasloužíme. Nasadili jsme k té ohromující skladbě, začali jsme výborně, rytmus šlapal, jako vyladěný motor, doprovody se drželi dobře, jen Šarikova kytara se ozývala trochu zakřiknutě, drtek měla touhu se schovat někde dozadu, malinko se styděla, nějak se nechtěla postavit do čela šiku a zavelet ke zteči. Koukám na Šarika a povídám při sloce, kde snad ani nehrál, aby si tu kytaru trochu zesílil. Šarik mě slyšel a šel k zesilovači, aby si tedy přidal. Jenže při pohledu na jeho ruku mi bylo jasné, že si sám nepřidá. Jeho ruka se totiž klepala tak neuvěřitelným způsoben, že nemohl trefit na knoflík hlasitosti. Myslím si dokonce, že kdyby ho trefil, způsobilo by to katastrofu. Tak jsem vyzval Jirku Nejdla, aby to udělal za něj, a tady se ukázala poprvé výhoda tří kytar, protože když vám dvě přestanou hrát, ještě stále vám zbývá jedna, která dělá nějaký ten hluk v pozadí. Myslím, že při pohledu na Šarikovu ruku jsem měl oči jak tenisáky. Vůbec jsem nechápal, jak může někdo, kdo umí hrát takhle dokonale, být vůbec nervózní. Dost mě to vyvedlo z míry, protože do té doby byl pro mě Šarik pevným bodem vesmíru, zavedená konstanta, teorie mimo relativitu, absolutní hodnota. A najednou jsem byl nucen se vypořádat s myšlenkou, že všechno může být jinak. Naštěstí se to neprojevilo na mé hře při zkouškách, ale otazník mi visel nad hlavou asi dost dlouho i poté.
  Komise zasedla k hodnocení, poradila se a my mezitím sbalili své věci, aby se mohli připravit kluci z Gigantu. Pak jsme si sedli před komisi a vyslechli ortel. Přehrávky jsme udělali, druhou třídu nedostali, protože začínajícím kapelám se dává vždycky napoprvé nejhorší třída, ale už jsme byli oficiálně uznaná skupina, která může vystupovat. Dozvěděli jsme se mimo jiné, že nám dobře spolupracuje basa s bicími, že nám dvě kytary hrajou to samé, že bychom mohli více používat vícehlasé vokály a že na bigbít nemáme odpovídající aparaturu - tady se poznal pan Fajta, že. 
  Kluci z Gigantu to měli trochu složitější. Jen co jsme sbalili naše věci a oni se připravili na pódiu, začali hrát a uprostřed druhé skladby náhle vypli proud. Kluci z Gigantu oznámili porotě, že nejde proud a že se jim rozbil zesilovač na zpěv. Ovšem tónem, který jakoby obviňoval komisi, že za to snad může ona, což mě velice pobavilo. Otec telefonicky zjistil, že proud nepůjde celé dopoledne. Nakonec se dohodli s porotou, že se přemístí do Louček a udělají přehrávky tam. Ihned poslali rychlého posla, aby sehnal zesilovač na zpěv, který si půjčili nejspíš od Míry Poloprudského z Adaptace. Zkoušky nakonec udělali také.
  Zanedlouho nám došlo oficiální potvrzení, že jsme kapela, která může hrát veřejné produkce a brát za to odpovídající honorář. Ve zdůvodnění,proč jsme dostali pouze nejnižší třídu, se psalo mimo jiné, že máme problémy při spolupráci basy a bicích, že máme celkem pěkně udělané aranže kytar a vícehlasých vokálů. Kdyby se tam psalo ještě něco o trumpetě, měli bychom jasno, že to vyjádření nepatří nám, ale bohužel o tom nebyla zmínka. Konec konců, odborná porota okresního formátu holt taky není kdoví co.         :-))))))

NÁZEV

  Jak název napovídá, půjde o to, jak se skupina vlastně jmenuje a jak název vůbec vznikl. Je to s podivem, ale doposud jsem neuvedl žádný název, a to už máme za sebou dvě vystoupení a přehrávky. Ne, že by to bylo tajemství nebo že by nebylo o čem psát, ale věc se má tak, že nevím, jak toto téma pojmout, aby nedošlo k nějaké názorové třenici nebo nedej Bože dokonce k náznaku vychloubání, či jiným podobným úchylnostem. Na druhou stranu je nutno hned na začátku jasně sdělit, že se sice snažím psát pravdivě, ovšem pravda je již z větší části pískem zaváta a tudíž dost možná nepravdivá. Nakonec, je to moje pravda a basta!
  Pamatuji si velice dobře, že ještě než jsem hrál ve svojí první kapele, měl jsem název. Důvod byl velice prostý. Jak je uvedeno výše, na počátku byl pokoj Jirky Pařízka, kde jsem se učil hrát na kytaru. Učil jsem se zprvu z dlouhé chvíle. Jirka hrál ve skupině, já chtěl také hrát ve skupině, Jirkova skupina se jmenovala, moje se také musela jmenovat, jméno prodává z velké části kapelu, to jsem tenkrát nevěděl, ale tušil, a na vymyšlení jména byla spousta času. Takže jsem se učil hudlat u Jirky a mezi tím si snil. Moc se mi v té době líbily názvy skupin, které začínaly na "G", třeba Genesis. Proto jsem si dlouho pohrával se slovy, které nějak souvisely s tímto písmenem. Nakonec mi z toho vyšel „GENEX“ a to až poté, co jsem nějakým způsobem zjistil, že Genese, což byla první varianta, již existuje. Byl to jeden z ojedinělých pokusů udělat kapelu v Turnově. Název Genex jsme možná i použili na našem prvním vystoupení, ale na výklad dějin to určitě nebude mít vliv. Pak přišla „nová vlna“ se starým obsahem, kde bylo módní mít co nejvíc ujetý název. Jelikož si z té doby nepamatuji vůbec nic, řekl bych, že nás nic zajímavého nenapadlo. Matně si jen pamatuji, že jsme s Radkem v té době byli těžce pod vlivem hudby skupiny OK band a zejména eroticky elektrizující hlas Marcely OK nás velice jemně rozechvíval. Jako obvykle mi pomohl pořad Větrník, ze kterého jsem si nahrál vše, co tam skupina kdy nahrála. V jednu dobu jsem měl od této skupiny nejvíc nahrávek z českých kapel, aniž by vydali album. Když OK band začal hrát pop, plánovali jsme s Radkem, že koupíme každý dvoje klávesy a budeme hrát jen ve dvou, a to jsme ještě ani neznali Pet Shop Boys.
  Bylo to někde před druhým vystoupením, kdy jsme byli nuceni vlastními domněnkami vytvořit název, protože každá pořádná kapela přeci název má. Ovšem zase to bylo dost možná období, kdy jsme si s Radkem dokazovali, kdo že je vlastně z nás v kapele důležitější, kdo má rozhodující slovo a kdo má větší přínos. Z toho plynulo jediné a totiž to, že jsme si navzájem blokovali jakýkoliv nápad na cokoliv a jakýkoliv posun byl téměř nemožný, tedy pokud do něho nezasáhli ostatní členové souboru a nepostrčili tu naši diskusi nějakým rozumným směrem nebo spíš k nějakému konečnému řešení. Bylo to nejspíš tak i v případě konečného názvu naší skupiny. Nedokážu dnes jasně napsat, jestli jsme tento název použili již na našem druhém vystoupení, ale vím určitě, že když jsme byli pod tlakem a museli napsat název skupiny do formuláře pro přehrávky, bylo kolem toho opět spousta promrhaného času v nekonečných diskusích, které nemohly mít rozumný a pozitivní závěr právě kvůli těm dvou kohoutům na jednom smetišti. A tak pomohla drobná náhoda, kdy Jára Brodský prohlásil, že sice neví kdo to navrhnul, ale že bychom mohli použít jeden z dříve navrhovaných názvů, protože to není zas tak špatný název. Na tuto argumentaci Radek přistoupil a do formuláře jsme tento název vyplnili.
  Je to až neuvěřitelné, že se tento název udržel víc jak 30 + 1 rok, z dnešního pohledu ho nepovažuji za kdoví co. Ale na druhou stranu mohu s klidem prohlásit, že je to moje dítě a proto jsem na něj patřičně hrdý a nedělá mi problém pro něj udělat cokoliv, kdykoliv, i když se na mě třeba dobrých dvacet let dokázalo dívat jakoby skrz prsty, pootáčet se zády a dávat mi najevo, že mě téměř nezná, nic se na tom nezměnilo. Vím určitě a na 100 %, že slova „ROUDEN BAND“, jsem spojil dohromady jako kombinaci názvu inspirovaného právě OK bandem a významem slov „banda z Roudnýho“. A vím také docela určitě, že nebýt Járy Brodského, ten název nikdo nikdy neslyšel. J))))))))

PRVNÍ ZÁBAVA

  Přehrávky hotové, nezbývá, než rozjet ten nekonečný kolotoč vystoupení, po kterém jsme tak dlouho toužili, kvůli kterému jsme již dva roky dřeli den co den ty samé tóny, akordy, rytmy, slova a do toho pájeli, letovali, kupovali, montovali, sháněli, diskutovali, hádali se, nehovořili spolu a udobřovali se, jen abychom dosáhli tohoto dlouho očekávaného bodu a mohli konečně začít bavit lidi a vychutnávat si pocity slávy, okouzlení fanynkama, poplácávání po ramenou, pochlebování, pochval upřímných a neupřímných, a srovnávání s jinými kapelami a mnoho dalších nesmírně důležitých věcí, které s touto činnosti bezpochyby souvisí.  Ovšem, jelikož jsme neměli ani páru o tom, co to obnáší uspořádat nějakou kulturní akci, nezačalo nám to úplně podle našich představ.
  Přehrávky jsme udělali někde v červnu a hned jsem nastoupil na našeho zřizovatele, což byl můj otec a tudíž jsem to měl nejblíž, s žádostí na uspořádání naší první taneční zábavy, na které budeme hrát sami, s nikým se nebudeme dělit o pódium, budeme tam mít svoje publikum, které nás bude neskutečně zbožňovat, bude nám fandit a rozhodně ocení naše úsílí a určitě příjde na každou další akci v počtu více něž hojném. Domluvili jsme se s otcem, že akci je potřeba udělat co nejdříve, dokud jsme hodně natěšení, v KD Přáslavice je volný termín a rozhodně dříve, než odjede Šarik na vojenské cvičení absoloventů, které má trvat celý dlouhý až nekonečný měsíc. Tím slavným datumem bylo zvoleno 1.7.1984. Hned jsme napsali rukou asi na deset čtvrtek plakáty a já je rozvezl na vhodná místa. Dále jsem dostal za úkol dojet na Místní národní výbor a informovat předsedu, že požárnící z Roudného hodlají pořádat taneční zábavu a že oficiální žádost bude podána jak nejdříve to bude možné. Předseda mne přijal jako vlastního, téměř otcovsky se na mne zadíval, až se mi zdálo, že jsem v jeho očích zahlédl větší dávku smutku, než bylo obvyklé. Naprosto klidný vyslechl moje hlášení poté mi podal jeden z mnou vyvěšených plakátů a pravil: "Ostatní si už musíš sundat sám, ta akce se konat nebude. Pokud chtějí hasiči nějakou akci pořádat, vědí, jak se postupuje." Měl jsem pro něj pochopení, neboť způsob, jakým jsme postupovali, byl oravdu hodně divoký. Nebál bych se napsat až partyzánský. Jenže to zárověň znamenalo, že si celé prázdniny nevrznem, protože mimo chybějícího člena tu byly ještě každoroční žně a to byla doba, kdy měl málokdo na vesnici čas pořádat nějaké akce. Bohužel to nakonec dopadlo opravdu tak, že jsme si celé poslední prázdniny nebrnkli a na první vystoupení si počkali až do 1.9.1984. Opět to bylo v KD Přáslavice, pořádali nám to požárnící a bylo to přesně takové, jak jsme si to vysnili. Lidí byl plný sál, aparatura nám hrála, světla svítila, do toho jsem na sebe navlík neuvěřitelný kostým, který dost strhnul pozornost publika. První skladba, Manéž od Abraxas se povedla bez chyby, dramaturgie večera běžela jako na drátkách, odezva nečekaná, radost z povedeného vystoupení neskutečná. Spát jsme snad šli, ale hodně pozdě k ránu, možná jsem spal s otevřenýma očima, možná vůbec, nabitý pozitivní energií k prasknutí. Prostě zážitek, na který se nedá zapomenout. Naposledy jsem něco podobného zažil po návratu do této kapely na první akci po 21-ti letech, ale přeci jen v trochu menším měřítku.            :-))))))))

http://www.youtube.com/watch?v=Vrb9hTRAX1s

POSLEDNÍ MĚSÍC

  První zábavu jsme měli úspěšně za sebou a před námi byl nejlepší měsíc, za poslední dva roky, který byl zároveň konečnou pro naše dosavadní úsilí, neboť nám do činnosti zasáhla opět základní vojenská služba. Ale to nastane až za měsíc.
 Vyšlo nám to tak dobře, že jsme díky několika známým dokázali naplnit každý víkend toho měsíce nějakým hraním. Jedno sehnal Jirka Nejedlo na Špici, jedno bylo v Tatobitech a dvě další v Rovensku, což byla poutní a týden na to snad posvícenská.  
  Musím říct, že to bylo pro mě velice šťastné období, protože jsem dosáhl cíle, který byl dlouho v nedohlednu, později trochu v mlze  a nyní dosažen. Užívali jsme si to naplno, naprosto otevřeně, každý se snažil maximálně a návratnost této pocitové investice byla naprosto neskutečná. Když jsme naložili veškerou aparaturu a vyrazili, vypadalo to, jako když se stěhují nějaká kasárna. Kdybychom měli auta barvy khaki, nebylo by téměř rozdílu. Jezdili jsme asi čtyřmi nebo pěti osobními automobily plus jedna kára za auto. V té době nebylo k sehnání mnoho kombíků a do normálního auta se skoro nic nevešlo. Celkem nás jezdilo šest, pět muzikantů a Milan Brodský jako zvukař a osvětlovač. Aparatura nebyla nic moc a světla z dnešního pohledu připomínala spíše "barevnou hudbu" k magnetofonu, ale hrálo nám to a svítilo a my si představovali sebe, s tím vybavením, skoro jako Queen ve Wembley nebo Maďarsku. Skoro každou zábavu jsme řešili nějaké problémy, kdy něco přestalo hrát nebo svítit. Moc dobře si pamatuju, jak se na nás přišli na Špici podívat kluci z Elevace a já byl zrovna po lokty ponořený v zesilovači, který stávkoval. Honza Mikyska mě radostně zdravil a mě se zdálo, že se nám posmíva, ale nakonec jsme se zasmáli oba, protože nám se to podařilo spravit a on nám pověděl nějakou podobnou story z jejich kapely. 
  Sice jsem si to v té době neuvědomoval, bral jsem to jako samozřejmost, jako odpovídající odmněnu za úsilí vynaložené za ty dva roky, jako stav, který je naprosto v pořádku, ale pravda je asi taková, že návštěvnost na tehdejších tanečních zábavách byla na úplně jiné úrovni, že bylo skoro jedno, kdo zrovna hraje a sály byly stejně plné, protože těch akcí bylo poskromnu, někdy téměř jako šafránu a každá akce si našla svoje návštěvníky. Nějakých dvě stě nebo tři sta návštěvníků mi přišlo spíše jako slabší návštěva. Teprve, když se nám v Rovensku na poutní sešlo víc, než  pět set lidí, a z pódia na toaletu a zpět mi to trvalo víc, jak dvacet minut, protože mě neustále někdo zastavoval, zdravil, dotazoval se, co budeme hrát dál a jestli náhodou nehrajeme to, či ono, jsem musel uznale pokývat hlavou a zároveň si uvědomit, že se děje něco na víc, než je obvyklé.
  Za těch pět hraní jsem, mimo jiné, nejčasteji odpovídal na dotazy směřující k mému kostýmu. Dnes si myslím, že to bylo hodně ujeté a asi bych se do něj znova neoblékl. Jednalo se o klasické tričko s námořním vzorem, nějaké pracovní kalhoty po dědovi, zimní, se vzorkem podobným řeznickým kalhotám a širokými kšandami a navrch koženou bundu, kterou používal můj otec, kdysi dávno, při jízdě na motorce. Prostě kombinace, jakou svět neviděl. Navíc ty kšandy byly dost vytahané a když jsem třeba na závěrečný úder skladby vyskočil a neměl basu u těla, bylo jisté, že se kalhoty zhoupnou ke kolenům a většinou i zpět, ale sto procentní jistotu jsem samozřejmě neměl. V kožené bundě jsem vydržel maximálně první sérii a lilo ze mě neuvěřitelně, pak jsem ji musel sundat, abych vydržel do konce zábavy.
  Bohužel se z té doby nezachovala ani jediná fotka, ani jediná nahrávka. Žili jsme pouze přítomností a vůbec nás nenapadlo pokusit se tu elektrizující atmosféru nějak zachytit. Mysleli jsme si, že už to jiné nebude, že to potrvá věčně a že se nemůže nic změnit. Bohužel, o co to bylo intenzivnější, o to to bylo kratší. Dohráli jsme poslední zábavu v neděli ráno a v pondělí večer jsem už  jel vlakem do Prešova na vojnu. Měl jsem v hlavě úplně prázdno, vůbec jsem si nedokázal představit, co mě čeká, jen z doslechu nějaké storky o šikaně a tak. Neměl jsem ani náladu se s někým loučit, považoval jsem ten konec za svou chybu, protože kdbych se víc snažil, možná bych modrou uhrál, ale takhle musela kapela kvůli mně přestat hrát zrovna v nejlepším. V tom spěchu, kdy jsem svou část aparatury stěhoval ze zkušebny domů jsem si sebou odvezl i klíče od zkušebny. Poslal jsme je domů v civilu a tak si mohli i ostatní kluci odstěhovat svoje věci. Zkušebna na chvíli utichla, ale zanedlouho se z ní zase začaly ozývat tóny, ovšem to by tady musel začít psát někdo jiný. Já měl tou dobou úplně jiné starosti.                      :-)))))))

VOJNA

 Kdo zažil ví, kdo nezažil může se jen domnívat. Za první půlrok vojny jsem se téměř nezastavil. A pokud náhodou zastavil, na nepatrnou chviličku, jen vydechnout a davaj, opět v poklusu. Myšlenky na muziku? Bláho!! Tady určitě ne. A tak se dá říct, že jsem si na to, že jsem byl muzikant vzpomněl za první půlrok pouze jednou. Byla to samozřejmě náhoda, ale tam byla náhoda skoro všechno. Někdo si vymyslel, v rámci zkulturňování vojska, že se budou pořádat kulturní soutěže, na kterých budou vystupovat vojáci základní služby, sledovat je budou také vojáci základní služby, kteří jim případně zatleskají a nějaká „odborná porota“ posoudí kulturní úroveň vystoupení a případně ohodnotí vystupující. Najednou za mnou přilít nějaký maník z druhého konce kasáren, kterého jsem ani neznal, navíc v době, kdy se jeden už chystal na kutě, měl-li to štěstí, že mu to dovolili. A jestli je pravda, že jsem v civilu hrál na basu? Po souhlasné odpovědi mi nastínil na zeď celé chodby a půlky stropu, že bude nějaká významná kulturní soutěž, na kterou je potřeba sehnat nějaké účinkující, aby bylo koho sledovat a hodnotit. A že už v kulturní místnosti kasáren, o které jsem do té doby neměl tušení, natož abych se v ní ocitl, už čekají další borci, kteří na něco hráli, a že bychom mohli vytvořit skupinu, vyhrát soutěž nejnižší a propracovat se až do té nejvyšší a být za hvězdy. Bylo to, jako by býkovi zamával před očima rudou. Zelená šla okamžitě stranou, vlna bezedného nadšení projela tělem, vše bylo jasné jako facka. Zahrajeme, vyhrajeme!! Hned jsme se odebrali do oné místnosti. Tam už opravdu čekali další kolíci. Začali jsme se dohadovat, co bychom mohli asi tak hrát, aby bylo vítězství naše. Ani si už nevzpomenu, jestli jsme našli společnou řeč, ale nejspíš ano, protože si matně pamatuju, že nás nějaký „kulturní referent“ nutil napsat texty písniček, které hodláme hrát, na papír. Ukázal nám, kde je psací stroj. Hned jsem se k němu vrhnul, abychom za 5 minut začali hrát. Jenže zkuste si psát český text na psacím stroji se slovenštinou. Tak se k tomu posadil Slovák, ale dopadnul stejně. Myslím, že jsme nakonec ani nepotěžkali nástroje, neboť se tam zjevila skupina starších vojáků
( mazáků ), která nám politicky vysvětlila, že pokud nemáme schválené texty od  „kulturního referenta“, nemůžeme hrát, a kdybychom náhodou texty schválené měli, nemáme „číslo“, které by nám dovolilo si vůbec na nějakou hudební produkci pomyslet.  Proto mohu směle konstatovat, že hlavní příčinou toho, že jsem nevyhrál na vojně žádnou přehlídku náhodně poskládaných uměleckých těles, nese slovenský psací stroj a velmi vysoké číslo, znamenající počet zbývajících dnů do civilu.
  Další příležitost k hudební produkci se objevila poslední půlrok vojny. Měli jsme v kasárnách v Chebu kinosál, který obsluhoval jeden z kamarádů. Ten mi také zařídil, že jsem mohl s několika dalšími kolegy muzikanty občas zajít na sál, a za použití zde uskladněných hudebních nástrojů a aparatury, si občas vrznout. Jenže to stejně bylo k ničemu. K hudbě jsme se dostali jednou, maximálně dvakrát za měsíc, kytarista byl výbornej, tomu stačilo ukázat a už hrál sám. Bubeník byl z nouze, ale občas i rytmus udržel. Mě to také po tom půstu nechtělo hrát a už vůbec ne zpívat. Sešli jsme se asi dvakrát nebo třikrát a pak jsme toho radši nechali. Takže jsem to už raději vydržel do civilu bez hraní…. :-))))

ZPÁTKY V CIVILU

  Byla to hezká náhoda. Z vojny jsme se vrátili všichni najednou, na podzim roku 1986. Chvíli jsem se rozkoukával, neboť za ty dva roky se lidé a doba znatelně změnily. Jeden měl co dělat, aby po propuštění z chráněné rezervace, kde vás rozhodně nemohlo překvapit nic z toho, co se dělo mimo uzavřený prostor kasáren a výcvikového prostoru,  se nesesypal hned druhý den, krátce poté, co vyprchaly poslední alkoholové výpary, neboť heslo „STŘÍZLIVÉ NÁS NEDOSTANOU“, vydrželo pouze prvních 14 dnů, pak už jsem se musel nad sebou zamyslet a se zatnutými zuby, hrdě a s hlavou vtyčenou, přijmout realitu všedních dnů, které po tom kurzu „HRAJEME SI NA VOJÁKY….“, byly velice nevšední a po dvouletém půstu se najednou kolem zase začaly motat holky a žensky, a vnášely do všeho chaos a anarchii a muzikanti, které by dříve smrt nerozdělila se nemohli cítit, a jeden si ztěžoval na druhého, a moc pozitivně to nevypadalo, ale nakonec přeci jen opět zvítězila ta touha být slavný a naplnit Wembley nebo aspoň Rovensko, Lestkov a Tatobity.
  A tak hned, jak se vztahy trochu urovnaly, jsme se do toho pustili. Původní zkušebna už sice nebyla k mání, ale naštěstí Jirka Pařízek obětoval své rodiče s babičkou a zkoušky se konaly u něho v horním patře domu, kde bylo prostoru spousta. Jednou týdně se tedy Pařízkovic dům otřásal pod náporem našich decibelů, rodiče urychleně vyklízeli pozice a prchali raději na pole, nehledě na počasí a roční dobu, pouze babičku nechali napospas našim krutým rockovým drivům, avšak babka byla naštěstí částečně hluchá a tak jí to hodně připomínalo dobu mládí, kdy na sále v hospodě u Valentů duněl vozembouch, naprosto shodnou kadencí, a tak se dá celkem v pohodě konstatovat, že hluk, který jsme vyluzovali, byl k něčemu dobrý.
  Zároveň se za tu dobu každý z nás posunul se svým hudebním vkusem někam jinam. Jelikož jsem neměl přístup téměř k žádné české, rockové muzice, natož pak k nějakým novinkám, přešlapoval jsem tam, kde jsem byl před vojnou a chtěl v tom pokračovat. Jenže kapela se mezitím posunula úplně někam jinam. Takže například z milovaného Abraxasu, mi zbyla v budoucím repertoáru pouze jediná skladba. Radek s Jirkou těžce tíhli k Odyssee, možná proto, že hrála Radkovi na maturitním plese. Já jsem ji slyšel před vojnou v Praze a líbila se mi moc, a to i navzdory tomu, že zvukař koncert neuvěřitelně přeřval, ale zase to nebyl jediný styl, který bych chtěl hrát. Vrhnul jsem se na Heavy metal a Punk. Nová vlna už byla dávno pryč. Už před vojnou jsem zaslechl Accept, Iron Maiden a další heavy kapely. Také jsem slyšel kazetu s koncertem Visacího zámku a to mě také hodně zasáhlo. Jenže, většina kapely už uměla repec, který udělali za naší nepřítomnosti a tak mě s Jirkou Nejedlem nezbývalo, než se přidat.
  Po vojně jsem ještě dva měsíce dělal v Praze, v ZPA Čakovice. Za tu dobu jsem byl skoro každý týden alespoň na jednom koncertě. Slyšel jsem mimo jiné Dr. MAX (bohužel už hráli popík), Markýz John (dobrý, ale mimo mě) a nakonec také KERN. Ten mě hodně zasáhl a hned jsem věděl, že to musíme hrát (když už jsem se nechyt s cizíma kapelama, jako Accept, Iron Maiden nebo Motörhead). Sehnal jsem dvě kazety s nahrávkama Kernu. Jedna bylo jejich demo, kde byly studiové nahrávky, a také legendární záznam koncertu z brněnského stadionu Lužánky. A tak se dá říct, že nakonec jsem našel další cestu a radost z toho, že se něco děje, vyvíjí a posouvá. Zároveň můžu hrdě konstatovat, že třeba takové „Blízko nás“ si rád zahraju i dnes, protože je ode mne. Pak se přidal i Jirka Pařízek, když sehnal kazetu s koncertem Vitacitu. Tím jsme si připravili půdu pro to, aby nás lidi stále vyhledávali a byl o nás neutuchající zájem, i když jsme hráli každý týden třeba hned v sousední vesnici.
  Zkoušeli jsme usilovně a jelikož většina z nás repec znala, byli jsme za dva měsíce připravení k přehrávkám. Opět přijela stejná „odborná komise“ v čele s panem Fajtou, opět jsme se rozbalili v Přáslavicích a opět jsme přehrávky udělali. Chtěli jsme získat III. (nejvyšší) třídu, abychom mohli hrát i v jiném kraji, ale to se nám bohužel nepovedlo. Zdůvodnění bylo celkem logické: „Na hudbu, kterou hrajete, nemáte odpovídající aparaturu. Je to jako kdyby jste chtěli s Trabantem porážet Mercedesy.“ Pan Fajta byl chvílemi i velice vtipný. Ale nevadí, měli jsme to v kapse. A jelikož byl prosinec a tím pádem zábavy měli pauzu, bylo dost času dodělat repec a vylepšit aparaturu.   J))))))

http://www.youtube.com/watch?v=VcsJ77_kjyA

PRVNÍ PA SYSTÉM

  Byl podzim roku 1986 a jelo se další kolo „zbrojení“, to znamená vylepšování aparatury na takovou úroveň, abychom mohli porážet Mercedesy. Byl to běh na dlouhou trať. Na přehrávky jsme sice dali dohromady takové mini PA, ale jak pan Fajta trefně poznamenal, nebylo to úplně ono. Ale pomalu se začalo blýskat na lepší časy. V první řadě jsme už věděli, jak má vypadat aparatura správné rockové kapely, podružnou otázkou bylo: Jak se k ní dostat? Návštěvy koncertů našich slavnějších kolegů pro nás vždy znamenaly exkurzi do budoucnosti. Nikdy jsme nezapomněli v první řadě si řádně prohlédnout veškeré vybavení koncertující kapely, počínaje největšími komponenty, což byla většinou přední hradba beden, přes zesilovače, mikrofóny, stojany, kabely, až po mixážní pult a rack s efekty, umístěný u zvukaře, a poté sledovat, místo koncertu, jeho činnost v průběhu koncertu, takže si člověk kolikrát říkal, že kapela skoro ještě nezahrála a už je tu konec. Ovšem poznatků byla spousta a přehršel, pouze jsme se velkým obloukem opět dostali k výše zmíněné podružné otázce. Dále pak každý z nás, sám pro sebe, řešil ještě další, méně podstatné záležitosti, jako je vybavení muzikanta slavnější kapely, který je na odpovídající pozici každého jednoho z nás. V tomto směru jsme měli jako nejbližší vzor tehdy jednoznačně nejznámější kapelu v okolí, což byl „DISKANT“ a jejich „pan zvukař“ Pepa Wachtl, kterému nedělá problém být i dnes se svou aparaturou o několik kroků napřed. Po nich se tu zjevila ještě skupina Farad, která měla také velice slušné vybavení. A nakonec se k nim připojili kluci z Adaptace, kteří se po vojně dali dohromady o něco dřív, než my a zároveň stihli pořídit zvuk a světla už na přehrávky, které měli pár měsíců před námi. Dokonce se na nich byli naši kluci podívat a tím se začala tradovat veselá historka z přehrávek, kdy Adaptace rozbalila aparaturu, udělala zvukovou zkoušku, to bylo ještě „jemně“, a pak se do toho opřeli naplno. Pan Fajta se zbytkem komise se prý sotva stačili chytit stolů, za kterým seděli a měli co dělat, aby je to neodfouklo. Když chtěli hodnotit kapelu, museli suše konstatovat, že se nemohou k produkci vyjádřit, neboť nic nebylo slyšet. Jarda Kolomazník, tehdejší zvukař Adaptace, je dokonale zahlušil a tím výrazně pomohl skupině, protože snad i dostali III. třídu. To byla výzva veliká, dotáhnout se na jejich úroveň, to byl ten červený hadr před očima býka, to byla ta hnací síla.
  Jelikož jsem v listopadu ukončil zaměstnání v ZPA Čakovice  a do Sklostroje jsem měl nastoupit až od ledna, měl jsem celý měsíc „volno“, což byl asi jediný případ, kdy jsem byl alespoň chvilku nezaměstnaný. Tudíž jsem si dopoledne řádně odpočinul a poté, co Jirka přišel z práce jsem nastoupil a spolu jsme začali vyrábět jednotlivé kusy budoucího zvukového systému. Z dnešního pohledu by se dalo říct, že to byla hrozná „amatéřina“, ale tehdy jsme do toho šli naplno, vycházeli jsme z poznatků, které jsme měli k dispozici a doplňovali všechno svojí velmi bujnou fantazií. Povedlo se nám vyrobit nejdříve středové bedny, tehdy zvané „exponenciální“ i s velmi důležitým vyboulením, které jsme pracně vytvořili ze sololitu, následně jsme si troufli na basové bedny, do kterých jsem koupil repro Celestion 150 W 15“, které mám dodnes v odposlechových bednách a i po skoro 30-ti letech hrají jak nové. Jak jsme byli rozjetí, předělali jsme moji basovou bednu, která byla připravená jako kombo pro zesilovač a reproduktorem na podstatně menší bednu, na kterou se vešla úplně přesně moje kopie Mashalla a za ní pivo, Jirka si postavil snad svoje první kytarové kombo, na které použil i některé věci z mojí bedny. A tak jsme dobré tři měsíce den co den od odpoledne a ž do noci makali, jak "stachanovci", tedy pokud nás nějaký vítr nebo náhoda nezavála do hospody, což bylo také velice často. Matně si vzpomínám, že jsme jeli do Rovenska pro barvu na bedny a vrátili jsme se až k ránu, protože nás to vcuclo do hotelu na náměstí a přes několik dalších přestupních stanic jsme se pokoušeli dostat domů a vyhybky byly nastavený špatným směrem, a byl to boj, jak s větrnými mlýny, a nám se často nedařilo splnit stanovený plán. A všechny bedny jsme dělali z dřevotřísky, kterou jsme řezali ručně, většinou pilkou zvanou zlodějka, což si dnes asi málokdo dovede představit, natož aby měl sílu a odvahu se do takového bláznovství pustil. Pokud bychom srovnávali tehdejší možnosti s dnešními, asi by to dopadlo jednoznačně. Tehdy se sem opravdu kvalitní technika buď pašovala, nebo dostávala jako dary od příbuzných ze zahraničí. Pouze v Praze se objevovaly inzeráty, že někdo prodá nějakou součást PA systému. Byla náhoda, když jsme se dozvěděli, že je něco na prodej a podařilo se nám to koupit. Ale zase tady bylo nadšení, touha a další nezbytné hnací síly, které nás posouvali za vysněným cílem. A tak se dá říct, že když jsme na jaře rozjížděli svoji první „šňůru“ po vojně, byli jsme zase o notný kus dál. První PA systém stál před námi a rozdíl oproti aparatuře, kterou jsme měli před vojnou, byl znatelný. Před vojnou jsme měli „vepředu“ asi tak 2 x 40 W, nyní to bylo úctyhodných 480 W, ale rozjelo se nám to dobře a každý rok se něco vylepšilo, ať už to byl nový mix, mikrofony, kabely, zesilovače, monitory, světla, doprava a další nezbytné součásti nutné pro to, aby kapela měla „ostrý obraz a výborný zvuk“. Řekl bych, že v roce 1989 – 90, kdy skončil Farad a Adaptace měla pauzu, jsme měli už velice slušnou aparaturu, která měla skoro 2 kW výkon, a hrálo se skoro nepřetržitě, až z toho na nás lezly různé depky a doma to u některých také drtek skřípalo. Ale k tomu se asi ještě dostanu.

  Ahoj všem, kteří jste čistě náhodou zabloudili na tyto stránky. Výše uvedený cimrmanovský název zamená, že jsem se rozhodl sepsat paměti, dokud ještě nějaké jsou. Za několik let by již mohlo zůstat pouze u názvu. Všechno je psáno z mého pohledu a tudíž to může být zavádějící!!! :-)))

MŮJ PRVNÍ KONTAKT S HUDBOU

   Pokud nepočítám zpěv maminky na dobrou noc, hudební výchovu ve školce a škole (dost opruz učit se písně, které se jednomu ani nelíbily) a později poslech domácího kotoučového magnetofonu, první možnost věnovat se hudbě intenzivněji přišla asi v páté třídě, kdy do školy přišla učitelka z hudební školy vyhledávat talenty. Procedura vyhledávání spočívala v tom, že ona osoba hrála na piáno a úkolem každého jednotlivce bylo uhodnout, kdy udělala kiks. Brala nás po jednom. Usedl jsem na židličku a zaposlouchal jsem se do libých tónů její produkce. Napoprvé udělala chybu a řekla mi o tom. Pak pokračovala v produkci a já poslouchal. Vzhledem k tomu, že od narození trpím absolutním hudebním hluchem, nezdálo se mi, že by se v produkci objevily chyby. Poslouchám, poslouchám..... pak mi došla trpělivost - zdálo se mi totiž, že hraje nějak dlouho a povídám: "Teď". K mému údivu hledačka talentů povídá: "No výborně! Nechceš chodit do hudební školy na klavír?" Dodnes je mi záhadou, jestli opravdu zrovna v tu chvíli udělala chybu nebo to říkala každému ( byl jsem totiž první na řadě ), aby získala nějaké žáky. Bohužel ( z dnešního pohledu) jsem tuto lákavou nabídku nevyužil řka, že hraji fotbal a tudíž nemám potřebný dostatek času.
  Tak dopadl můj první kontakt s hudbou. Psal se rok 1974 - 1975 :-)

JAK JSEM POTKAL HARD ROCK

  Bylo mi asi 12 - 13 let. Byl to takový obyčejný den městského sídliště v Litvínově. Blbli jsme jako vždy mezi panelákama. Kamarád měl žízeň a že se jde domů napít. Šel jsem s ním. Když se napil, povídá, jestli si nechci něco poslechnout. V pokoji, který sdílel se starším bratrem, pustil jeho kotoučový magnetofon. Ozvala se hudba, která se mnou okamžitě začala šít. Krev přestala poklidně kolovat a začala divoce proudit. Pustil mi něco od "SLADE", "DEEP PURPLE" a nevím co ještě. Bylo to jako zjevení v mém dosud hudebně poklidném životě!! Doma jsem okamžitě, s nadšením sobě vlastním, vyslal dotaz rodičovstvu, jestli nemáme náhodou, na našem kotoučovém magnetofonu, podobnou hudbu. Po několika dnech opakovaných dotazů již mamka nevydržela a povídá, že takovou hudbu taky máme. Bohužel se potřebovala jen nadechnout pod tlakem mých dotazů (zkrátka jsem otravoval). Na podobnou hudbu jsem si musel ještě pár let počkat.
  Ale vyplatilo se. Psal se rok 1976 - 1977.   :-)

SRÁŽKA S KYTAROU

  Psal se rok 1978, bylo mi 14 let, a naše rodina se stěhovala z většího města Litvínov do malé dědiny Roudný. Prostředí to bylo známé, měl jsem tam babičku a kamarády. Jeden z nich, Jirka Pařízek, chodil tou dobou na střední školu v Jičíně. Chodil jsem k němu každý den, ale měl moc domácích úkolů a učení. Tak jsem většinou čekal, až bude hotov a půjdeme ven. Abych si zkrátil čekání, podal mi svoji kytaru a ukázal mi basovou figuru písničky KATAPULT od stejnojmené kapely. Tak jsem drtil ty tři tóny hodně dlouho než to bylo poslouchatelné. Následovala figura LESNÍ MANEKÝN a pak  další a další. Postupně jsem přešel k jednoduchým akordům a tak dál. Doma jsem tvrdil, že už umím hrát na kytaru a že by bylo dobrý mi nějakou koupit. A ejhle! Na Vánoce pod stromkem se zjevila moje první akustická kytara. Vydržela moje rozmary dlouhých 12 let. Pak jsem si z vojny přivezl jinou a vůbec si nepamatuju, kde skončila ta první. Takhle tedy začala moje hudební "kariéra".....   :-)

CESTOU ELEKTRIFIKACE

  Hrát na "španělku" byla zábava jen chvíli, zvláště když se jednomu libily zvuky rockových kytar. Chtělo to nějak vylepšit. Když si věčný kamarád Jirka koupil ke své akustické kytaře snímač a začal experimentovat se zvukem, byla cesta dalšího vývoje jasně osvětlená. Sice už nevím, jak, ale pořídil jsem si snímač, který se namontoval pod struny a uchytil šroubky ke krku. Tím pádem snímač bral zvuk pouze strun a ne kytary a proto po připojení do magnetofonu byl zvuk hodně podobný elektrické kytaře. Okouzlení elektrickým zvukem vydrželo jen chvíli. Další vývoj směřoval k modulaci zvuku. Zní to hodně vznešeně, ale v podstatě jsem začal vyrábět různé druhy zkreslovadel jako booster, fuzz a nevím, jak se to všechno jmenuje, ale jedno měli v té době společné - vždycky jsem je montoval do krabičky od mýdla, což byla nejrychlejší a nejlevnější varianta pro umístění takto vyrobených modelů. Zvukově to samo nic moc nebylo, ale nadšení z kazdého nového zvuku bylo až dětinsky upřímné. A nakonec musím říct, že na takto upravený zvuk zněly písničky Katapultu, Olympicu a dalších přeci jen věrohodněji. A to už byl jen krok k mé první elektrofonické kytaře.
  Psal se rok 1980 - 1981.    :-)

IRIS

  Kdo se někdy v rockovým pravěku zajímal o elektrické kytary ví, že výběr byl skromný, tady pokud nebyl "strýček" za kopečky. V podstatě se kolem roku 1980 vyráběly čtyři elektrické kytary:

JOLANA VIKOMT

JOLANA IRIS

JOLANA GALAXIS

JOLANA DIAMANT

  Z nich se mi nejvíc líbila "DIAMANTKA", ale cena pro mě nedostupná. Lépe řečeno, ono na ní nakonec bylo, ale zase jen na ni. A pak byl potřeba nějaký aparát a na ten by už nebylo. A jak název napovídá, nakonec to vyhrála "IRISKA", a to jen pro to, že to byla kopie kytary Oldy Říhy z Katapultu, kterému jsem v té době fandil přeci jen víc, než Olympicu. Ale Janda, z Olympicu, měl v té době podstatně lepší zvuk. 
  Takže jsem při jedné návštěvě, u babičky v Mostě, zašel do tamní prodejny hudebních nástrojů a kytaru koupil. Sláva veliká, babča hned chtěla, ať jí něco zahraju, jenže bez aparátu nehrála, tak jsem hladil struny " nasucho " a babča byla spokojená. Nejspíš si myslela, že špatně slyší.
 Tou dobou jsme už hudebně byli blízko založení první skupiny. Na skládce, která byla kousek nad Roudným, jsme našli staré hrnce. Byla jich tam spousta. Napadlo nás z nich postavit sadu bubnů. Postavili jsme asi čtyři sady. Každý jednu, ale hrát na hrnce nebylo ono. Pak jsme našli pár hrnců, které neměli dno. Přetáhli jsme přes ně igelitový pytel a zavázali bužírkou. Sestavili jsme z nich klasickou sadu bicích, včetně velkýho bubnu. Ten jsme zakopali do břehu, aby držel. Vyrobili jsme i šlapku na velký buben, celou ze dřeva, včetně vratné pružiny. Místo činelů byly plechy připevněné na klacku, zapíchnutém do země. Paličky jsme si koupili. Chodili jsme tam se španělkama a hráli několik skladeb. Další level znamenal elektrifikaci. Vzal jsem "irisku", doma jsem měl zhotovený boostrer na 9 V baterku, zesilovač s integrovaným obvodem MBA810, s výkonem 5 W, na dvě ploché baterky a bednu se dvěmi reproduktory o výkonu asi 20 W. Tahali jsme to na kárce na skládku a tam vyluzovali, pro blízko bydlící, neposlouchatelné zvuky, pro nás to už byl riff od Smoke on the water, něco od Kiss (Love gun) a samo "Kaťáky" a Olympic. Párkrát nám bubny, které jsme tam nechávali, rozkopali nejbližší sousedé po lese, ale hudba už nás držela naplno ve své náruči a nic nás z ní nemohlo vytrhnout. Hltali jsme každou rockovou novinku, každý nový zvuk kytary nebo bubnů prošel haldou zasvěcených debat, stále se dělo něco nového, co bylo potřeba vyzkoušet, i když z dnešního pohledu se nedělo prakticky nic, ale zase byl čas všechno prožít hlouběji a intenzívně.
  Psal se rok 1981 - 1982.   :-)

A JE TO TADY!!

  Byly prázdniny. Jirka Pařízek hrál v té době s kapelou "DANCE" už po zábavách. My s Radkem jsme jim chodili občas blikat světlama (pokud hráli v okolí). Na skládku jsme chodili skoro každý den. U bubnů seděl nějčastěji Radek, protože já už hrál na svoji elektrickou kytaru. Pak přišla zpráva, že Milda Mastník (dnes bubnuje v Angreštové Fošně a Zabeatu) prodává sadu bicích Amati. To byl ten "výstřel z Aurory", který nás postrčil mezi hudební soubory. Radek doma informoval, že si kupuje bubny, vybrali jsme "prasátka" a jeli za Mildou. Bubny byly super, hned jsme je koupili a odvezli na Roudný. Postavili je u Radkových prarodičů v garáži a začali trénovat, respektive Radek hrál a já mu počítal takty. Hned první skladba byla opět KATAPULT - Katapult. Radkova babička z toho rámusu nadšená nebyla, hlavním argumentem pro vyhoštění ze statku byl neklid dobytka a nižší počet nalezených vajec  na obvyklých místech. Nezbylo než vyhovět. Naštěstí se zrovna na Roudným stavělo silo. Stavbaři měli pro sebe montovanou boudu, která měla několik prázdných místností. Dohodli jsme se s nimi na využívání největší z nich. Hned jsme nastěhovali bicí a pokračovali v intenzívním tréninku rytmů. K založení kapely nám však chyběl minimálně jeden člen. Došli jsme za Jardou Brodským, jestli s námi nechce hrát v kapele. Nebyl proti, ale měl jednu podmínku - že bude hrát na kytaru. V té chvíli absolutního nadšení, že budeme hrát, jsem s tím souhlasil. Prodal jsem mu svou "irisku" a koupil si Galaxis basu. Pak jsem toho několikrát litoval, ale dnes je to v pohodě. Při návštěvě Mildy nás také informoval o tom, že prodává aparaturu na zpěv. Byl to zesilovač Music 130 - 100 W a dvě bedny asi po 40 W. To byl poslední článek, pak už jsme jen všechno nastěhovali do boudy a začali hrát.  Stavbaři si museli zvykat na rámus u oběda, ale byli tolerantní. Zkoušeli jsme celý zbytek prázdnin, každý den stále dokola: 
KATAPULT - Katapult; KATAPULT - Až; KATAPULT - Hlupák váhá.
  Musím zde zmínit ještě pomoc rodičů, bez níž by to určitě nedopadlo. Na zpěvový aparát mi půjčili peníze, které jsem jim vrátil, když mi Radek vrátil ty, které jsem mu půjčil na bicí. Tenkrát jsem to asi úplně nedocenil, bral jsem pomoc jako samozřejmost, ale dnes s odstupem času to vidím jinak. Nebýt této podpory, asi dnes nehrajeme. Na druhou stranu je pravda, že jsem si to "těžce" odmakal při pomoci s hospodářstvím.
Ale kapela byla na světě!!!!  Byl poslední týden srpna 1982. :-)

JAK DÁL?

 Prázdniny skončili a my museli do školy, ale celý týden jsme se těšili na víkend, až zase půjdeme do boudy zkoušet. Jednou na zkoušce jsme začali tak nějak nenápadně blbnout. Začal jsem brnkat dva tóny: D a A, přidal se Radek s rytmem i Jarda s kytarou. Hráli jsme ty dva akordy v takovém tom hardrock - pochodovém rytmu, tempo asi jako Až. Děsně nás to vtáhlo, zkoušeli jsme různé figury, vyhrávky, přechody až mostíky, ale pořád ty dva akordy. Ponořili jsme se do toho tak dokonale, že jsme úplně ztratili pojem o čase. Byli jsme děsně překvapení, když k nám vtrhli stavbaři a napůl prosíce, napůl hrozíce vystěhováním, nás vyzývali ke změně skladby, protože už nejmíň hodinu hrajeme to samé a oni toho mají plné zuby!!! :-)
    Zkoušeli jsme další a další písničky. Nejdříve instrumentálně, protože nebylo do čeho zpívat, pak si ale Radek koupil první mikrofón, ale jelikož šňůra mikrofonu byla krátká, zůstal mikrofón vepředu a zpívali jsme do něj já a Jarda Brodský. Najednou jsme zjistili, že pokud nechceme hrát jen písničky od Katapultu, musíme sehnat ještě někoho. Jednou jsem na zábavě na Špici potkal spolužáka ze základky Jirku Nejedla. Pokecali jsme a vypadlo z něj, že se začal učit také na kytaru. Slovo dalo slovo a pozvali jsme ho na zkoušku. Tak jsme byli čtyři a mohli hrát i Olympic a další skupiny.
  Jirka Pařizek nám v té době dost radil a pomáhal. Občas se zastavil, ladil nám zvuk, ukazoval jak co zahrát nebo zazpívat. Měl na to necelý měsíc než zmizel na vojnu. Ještě než odešel, stihnul prodat Jirkovi Nejedlovi svoji kytarovou aparaturu, která už obsahovala předzesilovač s boostrem. A tak se v naší kapele objevil poprvé zkreslený zvuk. To bylo u stavbařů radosti!!! Nemohli si tu změnu vynachválit, těšili se na každou sobotu, do práce, jako my. :-)))

PRVNÍ VYSTOUPENÍ!!

  Zkoušeli jsme asi tři měsíce, většinu písniček jsme zahráli dokonce od začátku do konce, kvalitu si musí každý domyslet sám, ale nadšení a elán nám absolutně nedovolovaly pochybovat  o tom, co děláme. Přibyl nám druhý mikrofon a jelikož jsem chodil již do třetího ročníku SPŠe Jičín, dokázal jsem vyrobit prodlužovací šňůru k mikrofónu a Radek, z plna hrdla, začal svoji pěveckou kariéru. Pak se objevil snad ještě jeden nebo dva další. Mezitím si Jára Brodský koupil reprobednu od, na vojnu, odcházejícího Jirky Pařízka, asi souběžně s Jirkou Nejedlem, a jelikož ten koupil zesilovač se dvěma kanálama, mohl Jarda hrát přes nevyužívaný kanál (zde se skutečně nejedná o kanalizaci, ale o stereo zesilovač pro dvě reprobedny). K tomu jako dárek dostal jeden ze starších modelů pro zkreslení kytarového zvuku, od Jirky Pařízka. To už byl slušnej hukot v boudě!!
  Tak nějak automaticky jsme se schovali pod zřizovatelská křídla SDP Roudný, dnes opět hasiči, když už byl otec tehdy tím předsedou, že. A jelikož byla doba výročních schůzí, podařilo se nám otce přesvědčit, že by se schůze měla zpestřit kulturní vložkou v podobě živé kapely. Myslím si, že nás do té doby nikdo z požárníků neslyšel, jinak bychom si asi nevrzli.
  A tak jsme slavnostně, v autě požárníků, nastěhovali všechny do té doby nahromaděné instrumenty a krámy, na pódium v KD Přáslavice. Schůze byla v klubovně a my tak trochu nervózně připravovali všechno k úspěšné produkci. Najednou jsme zjišťovali, že prodlužovačky na 220 V jsou krátké a je jich nějak málo, když chceme stát každý na jedné straně pódia, šňůry od mikrofonu to samé, Navíc jsme měli jen zpěv dopředu, ale ne odposlechy, to jsme ještě vůbec neznali. No, nějak jsme to zpatlali a to tak, že jsme vpředu s kytarama byli skoro všichni na jedné značce a Radek, když chtěl zpívat, musel se vyklonit z bubnů, jako mašinfíra z okýnka. Pak zase nemohl hrát přechody přes vzdálenější bubny a zadní činel.
  Schůze proběhla a otec nás přišel vyzvat k zahájení vystoupení. Opřeli jsme se do toho naplno, energií i hlasitostí. Najednou znělo všechno jinak než ve zkušebně, najednou jsne se necítili ve své kůži, trochu nám to začalo klopýtat, zpěv byl nějaký divný, nejspíš hodně mimo, ale snaha a nadšení byly maximální. Zasloužilí požárníci bleskově opouštěli sál, skupinka svazáků, která se přišla podívat na naši produkci ze své klubovny a schůze, to vzdala jako poslední, ale stejně dost brzo, vydrželi přibližně čtyři písně. Asi to nebylo vystoupení, které bychom si dali za ráměček, ale byla to dobrá zkušenost a ani nás to nějak nesrazilo z nastaveného směru, nepoškodilo to naše mínění o sobě samých, jen jsme věděli, že musíme udělat větší pokrok, abychom mohli znova na pódium.
  Blížil se konec roku 1982 a Vánoce. Co nám asi přinese Ježíšek?? :-))) 

CO JSME TO VLASTNĚ HRÁLI

  Co jsme se snažili hrát na úplném začátku už celkem víme, jak to ale pokračovalo dál s výběrem repertoáru? Byli jsme čtyři a každému se líbilo něco jiného. A tak kromě již zmíněných Katapult a Olympic tu bylo několik dalších adeptů na zápis do playlistu. Jarda Brodský byl úplný fanatik do tehdy dost populárních PUHDYS, Jirka Nejedlo mu přitakával. Mě to táhlo spíš k českým kapelám, zajména proto, že jsem rozuměl tomu, co zpívají. Ano, hádáte správně - naše jazyková výbava se skládala pouze z češtiny a "slovenčiny". Proto také zpěv, skladeb s cizím textem, podle toho vypadal. Jak to vlastně probíhalo: Každý z nás měl doma magnetofon, většinou kotoučový. Jeden se vždy nastěhoval do zkušebny (většinou jsem ho vozil já na kárce).

Na něm se přehrávalo, co bylo potřeba. Většinou, když jsme se na nějaké písni shodli, poslouchali jsme ji tak dlouho, dokud jsme nenapsali celý text, shodli jsme se na něm a dával smysl (pouze u českých). Pokud to tak bylo, jeden nešťastník si vzal text napsaný nanečisto domů a měl za úkol ho přepsat načisto. Texty se psaly doma na psacím stroji, většinou bez možnosti kopírovat, jelikož většina rodičů nebyla zaměstnána v kanceláři. Takže napsat texty pro všechny bylo dost práce. Nahrávky většinou nestály kvalitou za nic, byly to několikáté kopie a tak nebylo divu, že i u českých textů slyšel každý něco jiného. Kdybychom si napsali nový text, zabralo by to možná míň času. Kolikrát jsme se byli schopní do krve hádat o jedno slovo, každý si pevně stál za svým názorem, přesně jak nás k tomu strana vedla. Když jsme pak třeba někde zaslechli srozumitelnou verzi, mnozí z nás se divili, co byli schopní vymyslet. Anglické a německé texty se psaly stylem "jak to slikim, tak to piku" - tedy česky - jak to slyším, tak to píšu, což, jistě uznáte, bylo z dnešního pohledu velice směšné. Ale tenkrát jsme si hrdě stáli za svou pravdou a zplna hrdla ji chtěli hlásat do světa. Když to pak náhodou slyšel někdo, kdo ovládal cizí jazyk, dost se divil a my také. Vůbec nás nenapadlo třeba někoho požádat o napsání textu nebo přeložení, abychom měli alespoň mlhavé ponětí o tom, co vlastně zpíváme. Nejsem si úplně jistý, ale mám někde v hlavě uloženo, že jedna z prvních cizích byla skladba skupiny STATUS QUO - What You're Proposing. Text jsme dávali do kupy několik týdnů, doma i na zkouškách. Když si na to dnes vzpomenu, musím se smát, jak jsme zaručeně anglicky žvatlali "wap čauzy pausy" a tvářili se zcela určitě zahraničně.  

http://www.youtube.com/watch?v=PJ1-8I0zU2I

 :-)))))

NOVÁ VLNA SE STARÝM OBSAHEM

Vypuklo to asi dřív, ale než se to doneslo k nám do vesnice, byl už rok 1982. Najednou se začaly objevovat nové kapely, nová hudba, nové texty, nové účesy, nové kostýmy. Určitě i v zahraničí, ale o tom jsme se dozvěděli až za několik let. Radovali jsme se, že skončil monopol Katapultu a Olympicu. Prvními vlaštovkami byl Pražský výběr a hlavně ABRAXAS a jejich Box. Podařilo se mi nahrát celé album z oblíbeného pořadu Větrník a několik skladeb z připravovaného alba PV Straka v hrsti, které nakonec nevyšlo. Box nás chytil všechny. Bylo to celkem jednoduché, stačilo se naučit jeden rytmus, jednu basovou figuru, jeden kytarový riff a jeden slogan a skladba byla skoro hotová. U Abraxas to fungovalo náramně, horší to bylo s Pražským výběrem. Strašně jsme toužili hrát "Pražákům, těm je hej", "Na václavským Václaváku" nebo "Olda je přítel můj". Bohužel to bylo nad naše muzikantské síly. Tak musela pomoci náhoda. A náhoda tomu skutečně chtěla. Kupujíce si občas satirický týdeník Dikobraz, zjistil jsem , že mimo obrázků (nejlepší byly od Neprakty, protože obsahovaly často málo oděné děvy), tam byly jednoduché slogany. Zjistil jsem, že ty slogany jsou nejen velice vtipné, ale zároveň i dost úderné na to, aby se staly nosnou myšlenkou skladby, nejlépe refrénu. Koupil jsem tedy další číslo a netrpělivě začal hledat vhodný slogan. Jako obyčejně, když si něco takhle usmyslím, to nezafungovalo. V celém čísle jsem nenašel ani jediný vhodný veršík!! Naštěstí jsem to nevzdal hned, protože co si budem povídat, do toho časáku psali profíci. Ve třetím čísle se konečně na mě zašklebil nádherný slogan. Přesně to, co jsem hledal. Nosná myšlenka na celou skladbu, navíc jednoznačně korespondovala se stylem, který jsem chtěl hrát - S NOVOU VLNOU. Úplně mě to pohltilo, ve škole jsem se nemohl soustředit na nic jinýho, než na budoucí text první vlastní skladby pro celou kapelu. Než jsem dorazil domů, byl text hotový. Doma jsem vzal basu a hned začal hledat rif, který by seděl ke sloganu. Úplně jasně jsem věděl rytmus, celý den mi zněl v hlavě, když jsem psal text. Nakonec jsem to z hlavy dostal na hmatník, podařilo se mi poskládat dost tónů na to, aby byla kostra skladby jasná. Spát jsem vůbec nemohl, strašně jsem se těšil na sobotu. Hned druhý den ráno v autobusu jsem musel Radkovi nahlásit, co budeme v sobotu zkoušet. Přeneslo se to i na něj, těšili jsme se jako blázni. Konečně sobota, konečně zkouška, konečně to můžeme spustit! Vysvětlil jsem všem, co by měli hrát, každý si to začal zkoušet, aby zahrál co  je potřeba. Konečně jsme byli tak nějak připraveni. Radek to odklepal a spustili jsme to. Jasně, že to zpočátku nebylo úplně ono, ale tenkrát to nikomu nevadilo. Každý se snažil dostat se do tempa a do nálady. Když jsme si srovnali konečně krok a začalo to šlapat, jak bylo potřeba, mohl jsem konečně vypustit to, co zatím nikdo nevěděl. Mohl jsem začít konečně zpívat ten slogan, který jsem dosud musel držet v sobě. A tak se v té naší boudě, která nám byla zkušebnou rozezněl první text, který byl součástí první naší vlastní skladby: "PŘEJEL MI TRAKTOR, MŮJ RH FAKTOR"!! Skladba byla hotová za pár hodin a to možná doslova a všechny nás maximálně strhla, bavilo nás vylepšovat postupně krok za krokem aranže. Nadšení nebralo konce, bylo to naše první dítě. 
  Bohužel postupem času jsem zjistil, že ne všechny to baví stejně. Jako v každém kolektivu se názory měnily a nakonec se dá říct, že to byla jediná vlastní skladba, kterou tahle parta kdy udělala.  Když se na to podívám z dnešního pohledu, myslím,  že to byla chyba. Měli jsme vydržet a jít touto cestou. Stačí se podívat, kde je dnes například Visací zámek se svým traktorem, že.  :-)))))) 

http://www.youtube.com/watch?v=xEIKmLzVxlY

PUDOVÁ ZÁLEŽITOST

 S těmi vlastními skladbami je to taky taková zajímavá věc. Potkalo mě to asi tak rok po té, co jsem začal hrát na kytaru. To už jsem uměl zahrát všechny základní akordy včetně tzv. baré, kde položíte jeden prst přes všechny struny a z ostatních uděláte kombinaci příslušného akordu. Je to strašně jednoduché, ale jen když už máte netrénováno. Takže jsem již hrál i F dur a další akordy.
 Začalo to vlastně nehudební příhodou. Bylo léto, čas třešní. A jako každý rok i tentokrát jsme sklízeli na cizích stromech. Byly to třešně tehdejšího souseda na Roudným, Oldy Nespěšnýho. Načapal nás, ale nechyt. Adrenalin jako blázen, protože nás honil s gumovou hadící, kterou si přines z kravína od chlazení. Takže žádná hadička od pračky, ale pořádně tuhej a tlustej šlahoun. Naštěstí jsem s ní nikdy nedostal po hřbetě, takže nemůžu referovat, jak seděla na zádech, ovšen již z dálky budila neskutečný respekt. Nechyt nás sice, ale nehlásil to otcovi, což v konečném účtování nebylo tak hrozné, ale následkem byl zákaz vycházení z domu na dva týdny (netýkalo se školy a pomocných prací na hospodářství). Plus byl v tom, že jeden se mohl více věnovat kytaře. Co taky dělat celý den sám doma. Hrál jsem na kytaru i několik hodin denně a to se těch pár písniček, které znáte za chvíli omrzí. Tak si tak jednou sedím a koukám z okna, jak jdou kluci zase na sousedovy třešně. A v hlavě to začíná pomalu šrotit a převalovat se a naskakovat a vynořuje se to z mlhy a na pomyslném promítacím plátně se objevuje nápis: "Byl jsem na třešních, teďko jsem zas doma, soused mě načapal, dva týdny prázdnin mám". Jednoduchá písnička na dva nebo tři akordy, text asi není úplně přesný, ale takhle nějak to začalo. Hned jsem se dostal do toho tvůrčího transu, kdy vás najednou něco úplně pohltí, nevnímáte čas, nejste vůbec přítomni. Rodiče vám něco chtějí a vy automaticky odkýváte souhlas a hned je to pryč a stále se držíte směru, který snad vede k vytýčenému cíli. Jako v předchozí kapitole. Za několik hodin byla hotová písnička o třech slokách na téma třešně, soused a zarach. Bylo to poprvé a je to nezapomenutelné, a v podstatě kdykoliv to na mě příjde a do hlavy vletí myšlenka, ze které se něco urodí, je to jako poprvé. Nikdy se mi nepodařilo si sednout a cíleně napsat text nebo poskládat nějak smysluplně akordy. Vždycky to musí přijít "shůry", nejlépe po nějakém startovacím impulsu. Pak jsem dal do kupy ještě jednu písničku, už ani nevím, na jaké téma. Mohlo by se zdát, že obě tyto opravdu úplně první "vlastní" písničky upadly v zapomnění, aniž by je někdy někdo zaslechl. Naštěstí se však jeden interpret našel. V té době se na kytaru učili téměř všichni na Roudným, včetně Radka. Tomu jsem tyto dvě písničky určitě zahrál, jednu jsme dokonce hráli ve dvou, s nějakými jednoduchými aranžemi. Když potom jel v devítce na třídní výlet, hrál tam i tyto dva kousky. Dokonce mi tvrdil, že jednu holku, která tam taky měla kytaru naučil tu jednoduchou aranž a hráli to spolu. Na můj dotaz, jak se jí to líbilo jsem dostal zarážející odpověď. Řekla, že ty písničky jsou úplně blbé. Nemám tušení, jestli to řekla proto, že byly tak dobré a záviděla (což tvrdil Radek) nebo měla přeci jen pravdu. Přiznávám, že se přikláním spíš k druhé variantě. Přeci jen to byly první kousky velice naivního začínajícího autora. 
  Jak už to tak s mými díly bývá, za nějaký čas skončil sešit s těmito texty na dně šuplíku a po čase jsem si ani nevzpomněl, že jsem někdy něco napsal. Mám pocit, že se tímto přístupem k dílu můžu směle přiřadit k jinému českému velikánu, ale opravdu jen v tomto. Když jsme pak založili kapelu, po bývalých vlastních písničkách něštěk ani pes, že.    :-))))))))

KRIZE

  Neznám spolek, jakýkoliv, aby se někdy nedostal do krize. Byl to zrovna takový ten blbý čas, kdy zima už je dlouhá, radost z vánočních dárků dávno vyprchala, počasí je nevlídné a vy každý den vidíte ty samé ksichty. Nálada je pod psa a i mezi kamarády to začne skřípat. Navíc to byla doba, kdy mi bylo líto, že jsem přepustil post sólová kytara někomu jinému. Chodil jsem do zkušebny, pouštěl si od Motörhead Overkill a na půjčenou kytaru si zkoušel sólo. Hodně mě ta muzika tenkrát brala, ještě s Iron Maiden a dalšími kapelami NVBHM. Nebýt pořadu Větrník a pana Jiřího Chlíbce (dramaturg ČR), asi bych nikdy nezjistil, co je to Heavy Metall. Bylo to poprvé, co jsem slyšel někoho hrát na dva kopáky. Ta rychlost, energie, technika - hned jsem se pro to nadchnul, hned jsem to chtěl hrát. Nová vlna byla najednou neskutečně stará, úplně mi na několik týdnů vypadla z hitparády i playlistu. Bylo to opět jedno z těch zjevení, která udržíte v paměti i přes několik slušných úderů do hlavy pěkně těžkým předmětem.
 Takže jsem si brnkal a najednou vtrhnou do zkušebny Radek s Jardou B. Zrovna jsme se nějak nebavili, to víte krize. A samo, naschvál si začali pouštět úplně něco jiného na magiči, který si donesli. Prostě situace "na přes držku". Ale nakonec jsme se dokázali dohrabat k poznání, že tohle není úplně dobrý, že jít proti sobě nemá smysl a bude lepší dojít k nějaké shodě. Dokázal jsem oba přesvědčit, že budu určitě lepší kytarista než Jirka Nejedlo, který byl zrovna nemocný. A jak to tak bývá, většinou všechno odnese nepřítomný. Domluvili jsme se, že za ním dojedeme a dohodneme se na výmněně nástrojů mezi mnou a jím. Jak řekli, tak udělali. Sedli jsme na naše divoké oře, což byly Jawy 50 Pionýr, popadli moji basu pod křídlo a vyrazili. Byla zima, sněhu spousty, jen silnice byly naštěstí holé. Radek "pincka" neměl a tak jsem ho vezl. Normálně by to nebyl problém, ale zrovna ten den s námi můj stroj nějak nechtěl letět. Dusil se, netáhnl a vyloženě se coural. Proto si Radek přesedl k Jardovi. Tím se situace zlepšila, ale jen dokud byla rovina nebo z kopce, jak přišel kopeček byli oni dva o hodně rychlejší než já. Vůbec mi něšlo do hlavy, proč nejede. Konečně jsme dojeli k Jirkovi. Když jsme ho viděli, jak je skleslý až smutný z té nemoci, nějak jsme neměli moc odvahu mu řict, proč jsme přijeli. Ale přeci jen touha hrát na kytaru mě dokopala s tím začít. Tak jsem to zkusil a nastínil, proč jsme vlastně přijeli. Odpověď byla standardní: Když nebudu hrát na kytaru, nebudu hrát vůbec. Jasný, co s tím? Nakonec jsme se dohodli, že to ještě zkusíme, že všichni budeme víc cvičit, atd. Navíc Jirka už měl jít v pondělí do školy a tak se naskytla vhodná příležitost ke zkoušce. Rodiče jsme přemluvili, ať s námi Jirku pustí na zkoušku, že už je zdráv. Hned mu tváře zčervenaly radostí, energie nám všem začala proudit v těle mnohem vyšší rychlostí. Nasedli jsme a jeli zpátky. Tentokrát jsem musel Radka vzít chtě - nechtě, byli jsme čtyři na dva stroje. To se domů ale táhlo, jeli jsme těch necelých deset kilometrů snad půl hodiny, pro nás celá věčnost. Když jsme dorazili, hned jsme dali zkoušku, aby se dohnali tráty. Jirku zpátky naštěstí dovezl Jarda. Já se svým strojem začal zabývat až za několik dní. Nakonec jsem zjistil, že při jízde polní cestou jsem musel několikrát couvat a tím jsem si nabral sníh do výfuku. Ten se ucpal a pincek tím pádem neměl tah. Byl jsem šťastný jak blecha, že to není nic vážného.
  Tahle krize byla první a určitě ne poslední, zažil jsem jich nepočítaně, ale každá by měla mít na konci alespoň nějaké poučení. Tady jsem se poučil, že v hlubokém sněhu bych s Jawou 50 couvat přeci jenom neměl....
a taky, že kytaristou v kapele nakonec asi stejně nebudu.    :-)))))

http://www.youtube.com/watch?v=GlecTBevmzc

PRVNÍ BASOVÝ APARÁT

  Je to asi dané povahou, že se jeden stále podřizuje, obětuje, až ustupuje druhým, aby všechno klapalo jak má, popřípadě aspoň trochu. Skoro vždycky jsem byl první, kdo ustoupil, kdo pochopil, že je to potřeba a teprve potom, když už z toho nešlo vycouvat, si to vyčítal a třeba mě to i mrzelo. Začalo to tím, že jsem převzal basu, i když sny a představy byly úplně jiné, pokračovalo to dalšími drobnými ústupky ohledně chodu kapely a pak taky to, že jsem od začátku dával víc peněz do aparatury, kterou používali všichni, než do té své. Kytaristé už měli dávno svůj „cajk“ kompletní a já hrál stále do zpěvu. Ze začátku mi to vůbec nevadilo, byl jeden mikrofon a basa. Postupem času už však byly čtyři mikrofony a na zesilovači jen dvoje korekce. Měl-li být srozumitelný zpěv, musely se korekce nastavit na něj a zvuk basy už nebyl tak dobrý. To byla doba, kdy jsem si naplno uvědomil potřebu zakoupit si svoji první basovou aparaturu.
  Chodili jsme po okolních zábavách a dalších akcích a okukovali, co má kdo za nástroje a vybavení. Většina muzikantů měla dostupné české vybavení a podle toho to znělo, i když se našly i vyjimky. Lepší sorta bylo vybavení z tehdejší NDR. Byly to značky REGENT a VERMONA. Ty byly o třídu výš, ale z dněšního pohledu také nic moc. A pak byla třetí skupina, která se dokázala nějakým způsobem dostat k západním produktům. Mezi ně patřil i pan Fajta z lomnické skupiny Kantiléna. Myslím, že měl sestru v Kanadě a ta mu občas poslala nějaký ten kousek. Úroveň muzikantů v kapele nebyla oslnivá, ale zvuk měl tehdy jeden z nejlepších v okrese. Jednou přišel Jirka Nejedlo s tím, že Fajta prodává efekt ke kytaře, zahraniční. Značku už si nepamatuju, možná to byl BOSS, ale ihned zvědavost veliká. Jeli jsme tam snad všichni čtyři. Pan Fajta měl velice dlouhý monolog o efektu, kvalitě své aparatury, o dovozu aparatury a velice krásnou dceru. Pan Fajta přednášel a dcera chodila tak nějak stále okolo. Monolog přestával být zajímavý, zato dcera čím dál zajímavější. Po čase pan Fajta zjistil, že nás jeho hudební teorie nebere tolik, jako jeho dcera. Všichni jsme totiž hleděli na dceru a vůbec si ho nevšímali. Myslím, že se tím monolog výrazně zkrátil. Jirka efekt nakonec nekoupil a dceru jsem už v životě neviděl.
Tedy zpět k té basové aparatuře. Potřeba byla, nějaký kapitál jsem také měl, jen nebyla žádná pořádná příležitost ke koupi. Jako vždy pomohla náhoda. Jednou, ve škole, přiběhl o přestávce Radek za mnou ( chodili jsme spolu na průmku v Jičíně ) a povídá, že u nich ve třídě je jeden kluk, který hraje na bicí v kapele a jejich basák prodává zesilovač. Hned začal organizovat akci, neboli výjezd, a že se musíme na zesik jet podívat. Dokonce domluvil se svým otcem, že nás tam doveze, protože moji rodičové moc zájem nejevili. Drobný problém byl v tom, že jsem neměl potřebnou sumu a tak jsem musel přemlouvat mamku, aby mi opět půjčila. To, že nás vezl Radkův otec, se ukázalo nakonec výhodou. Jen auto zatroubilo před domem, nedalo se nic dělat, mamka složila peníze na stůl a mohli jsme vyrazit. Jeli jsme směrem na Jičín, měla to být snad první vesnice za ním. Jenže nebyla, ani první a ani druhá. Radkův otec znejistěl, jestli neprojíždí zbytečně benzín, který bohužel nedávno opět podražil. Nakonec to pojal rezolutně: „Pokud to nebude další vesnice, jedeme zpátky domů“. Co se dalo dělat, mobil jsme zrovna po ruce neměli a mapu také ne. Tak jsme přijeli do další vesnice a opět to nebyla ona. Hledáme místo, kde se otočit, přijíždíme ke křižovatce a hle! Tam cedule VOJICE – vlevo. No radost nevídaná, navigátor se musel samozřejmě pochválit a po několikerém dotazování jsme konečně zastavili před domem onoho basáka. Už tam na nás čekali trochu znervózněle a bylo vidět, že jsou rádi, že nás vidí. Zesilovač byla kopie anglické značky MARSHALL, klasický elektronkový, který v čechách dělal nějaký pan Kopálek. Podle jeho jména se jim přezdívalo. Vypadal dost dobře, jen měl malou vadu. Nápis MARSHALL byl slepovaný. Zdálky to vidět nebylo, jen zblízka. Trochu mě to mrzelo. Vzal jsem basu, zapojil šňůru, kluci zapli zesilovač, abych si ho vyzkoušel. Hrál celkem dobře i na tu moji Galaxisku. Nakonec jsme se dohodli, já dal peníze a zesilovač jsme odvezli domů.
S odstupem času musím říct, že na to jak divoká to byla koupě, jsem toho nikdy nelitoval. Vydržel mi asi deset let a když jsem k němu po čase koupil bednu s reproduktorem Elektrovoice, hrála ta aparatura úplně suprově i s Galaxiskou. Jednou jsem zaznamenal nečekaný úspěch s touto sestavou a to když nás na jedné zábavě nečekaně navštívilo pár muzikantů, které jsme nechali zahrát. Byl s nimi také Pavel Křelina, kdysi výborný basista u Diskantu. Chtěl mi prodat svoji basu Ibanez. Tak ji měl sebou a hrál na ni přes moji aparaturu. Chtěl, abych si na jeho basu zahrál. O moc lepší se mi jeho zvuk nezdál. Zdvořile jsem odmítl, stejně jsem neměl peníze a byla o dost těžší než Galaxiska. Dost bylo vidět, jak mým vybavením pohrdá a to mě trochu namíchlo. Aby viděl, že nejsem žádné ořezávátko, řek jsem si, že se uvidí. Když dohráli, šli jsme s klukama pokračovat. Měl jsem zrovna nové struny a on určitě ne. Nové struny udělají asi na dva týdny z neznícího nástroje úplně něco jiného. Hráli jsme od Judas Priest United, normálně jsem to hrál trsátkem, ale aby se vidělo, vzal jsem to palcem. Neměl jsem to nacvičené, ale tahle skladba není nijak těžká a je celkem klidná. Najednou šel z mojí aparatury zvuk „jako kráva“, najednou kouká zbytek kapely, co se děje, najednou kouká i mistr Křelina a já si to s potutelnou radostí, sobě vlastní, dokonale užíval.
  Kdyby mi na jedné akci do zesilovače nehodili limonádu, vydržel by mi určitě o hodně dýl, takhle byl poškozený natolik, že už nehrál jako dřiv. Proto mi ho Jirka Pařízek opravil, aby nějak hrál, a musel jsem se ho rychle zbavit. Naštěstí se našel jeden dobrák, kterému jsem ho v „akci“ střelil a tím začal cestu hledání další aparatury. Myslím, že ta cesta stále ještě neskončila. Ale o tom až jindy. :-))))

http://www.youtube.com/watch?v=dcHADonld-E

ŠARIK

  Jak už to tak bývá na začátku každé kvalitní literatury:
A bylo jaro. Všecko, všecičko kvetlo, a ty včely tolik bzučely, a ta tráva byla taková veliká, a ta rosa jako granáty, a ti ptáčci tolik zpívali, a ti cvrčci - ale ti se něco nacvrčeli!
  No a v naší kapele jelo všechno ve stále stejných kolejích. Přehrávali jsme každou sobotu ty samé písně, v té samé kvalitě, bez nějakých výkyvů a propadů, stále dokola. Občas jsme se pohádali, občas někdo z nás zaslechl nějakou muziku, která ho chytila, ale nedokázal ji prosadit přes obranný val, vytvořený z ostatních členů kapely, hlídajících, abychom nesešli náhodou z té správné cesty, nebo byla nad naše muzikantské možnosti a po pár zkouškách se ztratila v propadlišti dějin. Také jsme neustále obcházeli všechny možné hudební akce a pozorovali, diskutovali, vyvozovali, odhadovali, srovnávali a neustále snili o tom, že i my se jednou postavíme na podium a budeme na místě těch, které jsme pozorovali, diskutovali, vyvozovali, odhadovali a srovnávali.
  Jednou pořádal SDP (Svaz dobrovolných požárníků) Roudný akci nazvanou "POSEZENÍ PŘI MUZICE", což by normálně byla dechovka a tím pádem nuda. Ovšem stalo se, že otec, coby předseda požárníků, pozval kromě dechovky též muziku pro mladé, protože potřebovali zvýšit návštěvnost akce a zároveň si připsat body, u předsedy MNV, za akci pro mladé. Pozvaná skupina byla z Rovenska p. Tr. a jmenovala se PROSTOR. Ačkoliv působila jen pár kilometrů od nás, vůbec jsme ji neznali. Akci začala dechovka, aby náhodou starší ročníky nevzali roha hned na začátku a zábava se pomalu rozjížděla. Celkem nás to s Radkem nudilo a jak jsme byli zvyklí z autobusu, vyndali jsme karty a začali hrát Sedmu nebo Lízaný mariáš. Asi po hodině dechovka skončila, my si došli pro další pivo a kluci z Prostoru se chstali na produkci. Jak jsme s Radkem obcházeli všemožné akce, stali se z nás kritici, jak břitva, což v praxi znamenalo, že ačkoliv jsme sami své nástroje zvládali sotva, nebo spíš nezvládali, posoudit druhé nám šlo naprosto "dokonale". Takže kluci začali hrát a s námi to moc nehlo, myslím, že jsme ani tancovat nešli. Nějak nás jejich produkce míjela, ovšem jen do chvíle než začali hrát písničky skupiny Olympic. V té době totiž zrovna "frčel" Vlak, co nikde nestaví, Já a další skladby, které aby měly smysl a nebyl to trapas, potřebovaly sólového kytaristu, který to dá s přehledem, nebude škobrtat, zkrátka zahraje to jako Janda. A ejhle, oni ho měli!! Pivo nám zůstalo na půl cesty k hubám, když "ten" kytarista zahrál sólo od jedné z výše zmíněných písniček. To byla totiž ta hranice mezi dobrým kytaristou a výborným kytaristou a on byl nad ní. První, co nás napadlo bylo, že ho musíme mít v kapele. Bez něj najednou naše kapela neměla smysl, neměla kvalitu a hlavně nemohla hrát spostu písniček, které jsme hrát chtěli. Jenže tu bylo několik proti: Jednak hrál v jiné kapele a jednak my jsme měli dva kytaristy a tudíž plno. Nechali jsme to být, jediné, co jsme zjistili bylo jméno "pana" kytaristy.
  A z jara bylo léto a blížil se podzim a na jednu zkoušku dorazil Jarda B. s informací, že nastupuje na "vojnu". Málem vypukla panika, že je konec kapely, že najednou nemůžeme hrát 2/3 nacvičeného repertoaru a co budeme dělat?? Ovšem to bychom nesměli zároveň vědět, že kluci z rovenské kapely Prostor se rozpadají, protože jdou na vojnu také, skoro všichni, zůstává tu po nich jen torzo a ...
ano správně!! Zůstává tu i sólový kytarista, který chodí na vysokou a má ještě na vojnu čas. Jak jinak! Rychle získat informaci, kde že to bydlí, rychlá výprava za ním do Rovenska a rychlá dohoda o vzájemné spolupráci. A další sobotu to byl úplně jiný "fičák"!! Najednou to mělo jiné grády, najednou byla sóla úplně o něčem jiném, najednou se nikdo nechtěl nechat zahanbit novým členem, najednou byla snaha enormní, feeling maximální, nasazení neuvěřitelné - alespoň tak nám to připadalo. Navíc jsme na jedné zábavě potkali basistu skupiny Prostor Jardu Cillera, který nás informoval o tom, že ví, že jsme přetáhli jejich klenot, ale že proti tomu nic nemají, a že jsou rádi, že kolega bude dál hrát. Tak jsme se tak nějak uklidnili, přestalo nás  hryzat svědomí, z té krádeže - to víte bylo to poprvé, co jsme někomu přetáhli muzikanta - a mohli jsme si naplno užívat naši kořist.
 A přišel říjen, termín nástupu Jardy B. a dalších na vojnu, ale co to? Jarda jde, díky pomoci hodného strýčka, jenom do Turnova, do ruských kasaren stavět kotelnu. Takže co teď? Najednou máme tři kytary a nevíme, co s nimi. Nakonec se to nějak pořešilo, party se přerozdělily a přerovnaly a jelo se dál. Jenže, díky "panu" kytaristovi, to byl vyšší level. Hráli jsme spolu a ž do roku 1990, kdy nás z "rodinných" důvodů opustil a na 12 let pověsil kytaru na hřebík. Na obranu rodiny musím uvést, že to bylo s těmi důvody možná trochu jinak, ale do toho nevidím, tak to nechci soudit. Jen dodám, že vedle něj jsem měl vždycky trochu komplex méněcennosti, protože jeho instrumentální kvality jsem nedosáhl, ale hraní s ním mě vždycky bavilo a bavilo by možná i dnes, kdyby tak sveřepě neodmítal moje nabídky na společné hraní. Ale i tak bych chtěl říct: "ŠARIKU DÍKY MOC ZA SPOLEČNĚ PROŽITÉ ROKY"!! Užil jsem si to a doufám, že ty taky. :-)))
Podzim 1983.

http://www.youtube.com/watch?v=Lk2fmEUkC7E

NEJSLAVNĚJŠÍ NÁKUPY APARATURY

  Každá kapela, aky mohla vystupovat potřebuje, mimo nástrojů, ještě spoustu různých dalších verků, pomocí kterých vyluzuje hluk, obecně považovaný za hudbu. Žádná začínající kapela, složená z výdělečně nečinných, mladých jedinců, nesežene všechny potřebné věci najednou a proto se kupují postupně, dle možností finančních a dále podle jakéhosi pomyslného žebříčku důležitosti, který se velice pružně dokáže měnit a profilovat, podle názoru každeho jednotlivého člena uskupení, ale zároveň to velice často bývají neskutečně chaotické, mnohdy finančně nevýhodné, nákupy věcí, které ve finála k sobě kolikrát ani nepasují, mnohdy si protiřečí, to znamená, že například nehrají ve fázi, ale v protifázi, čímž se výsledná síla zvuku nenásobí, ale naopak dělí, rozpolcuje a navzájem mnohdy pohlcuje, o čemž začínající kapela nemá ani potuchy a nechápavě se diví názorům posluchačů, že tenhle zvuk se poslouchat tedy rozhodně nedá, neboť je:
- nesrozumitelný
- tichý
- rozplizlý
- zahuhlaný, atd.
  Jelikož byl v té době zoufalý nedostatek zvukařů, vybavených aparaturou, musela se každá kapela postarat o svůj zvuk a světla sama. Jak jsem již psal v předchozích kapitolách, nějaký základ jsme měli, zkoušet se dalo, ale pro hraní na zábavách nám chyběla ještě spousta komponentů. Jedním z nich byla basová bedna pod můj nový zesilovač. A opět se vše seběhlo díky záhadným náhodám. Jednou jsme opět zkoušeli a najednou přepadovka. Přijeli se na nás podívat kluci z kapely Experiment super rock, později přejmenované na ELEVACE. Prý si nás chtějí poslechnout. Věděli jsme, že hrají hodně Novou vlnu (Abraxas, Pražský výběr) a mají dost svých vlastních písniček ovlivněných výše uvedenými skupinami. Zároveň jsme věděli, že mají několik členů zrovna na vojně. Přijeli si nás prý jenom poslechnout. Vytáhli jsme proto náš nejtěžší kalibr "Přejel mi traktor...", kluci uznale pokývali hlavami a my se začali dmout pýchou, že to nebyl úplný průšvih a že jsme trochu zaujali. Zahráli jsme ještě něco, ale rozhodně jsme se nechtěli shodit produkcí typu Puhdys, Olympic nebo Katapult. Pak nám kluci navrhli, že si zahrajou s námi. Přijeli tři, Honza Mikyska - kytara, Láďa Vokřínek - kytara a Pavel Bádal - basa. Honza si půjčil kytaru, Pavel si půjčil moji basu, Radek bubnoval a já měl zpívat. Dali jsme něco od Abraxas, což jsme znali všichni. Pak jsme jen tak kecali, kluci nám, coby zkušenější, udělili několik dobrých rad a nakonec odjeli. Jen zaklapli dveře, Radek nás všechny překvapil radostným prohlášením a zároveň skoro dotazem, že pokud bude příležitost a on bude klukama z Elevace požádán o převzetí postu bubeníka v jejich kapele, že mu nebudeme bránit v odchodu a tím pádem ve štěstí. No jasně, všechny nás to dost zarazilo, ale nakonec jsme se shodli, že mu nejspíš bránit nebudem. Nechtěl jsem samo zůstat pozadu a tak jsem se vytasil také s prohlášením, že pokud mi bude nabídnut post zpěváka v té samé kapele, že mi ostatní také nebudou bránit. Tak jsme se dohodli s Radkem k úplné spokojenosti nás dvou, přičemž zbylí dva členové si asi museli pantomimicky ťukat na čelo a ani bych se jim nedivil, protože z dnešního pohledu byla tehdy Elevace o několik levelů výše a určitě neměla zájem svou kvalitu snižovat.
 Proč to vlastně píšu: Po nějakém čase se k nám donesla zpráva, že Pavel Bádal má doma basovou bednu, kterou již nepoužívá, protože má jinou. Sehnali jsme nějak jeho adresu a vyrazili na obhlídku. Tentokrát mě a Radka vezl můj otec, naší Škodou 100. Pavel nám bednu ukázal. Vůbec se mi nelíbíla, byla těžká, měla špatný tvar, reproduktory vhodné pro jiný nástroj, než je basa, vizáž naprostého amaterismu a byla dost drahá. Jenže už tehdy se objevila ona síla, která mi zabrání tu věc jednoduše pustit z hlavy a říct, že tohle rozhodně nechci, že se mi to nelíbí a nekoupím to. Najednou mi něco začalo našeptávat, že budu mít svůj kompletní basový aparát, lepší něco, než nic a jelikož i Pavel byl dobrý obchodník, nakonec jsme si plácli. Neměl jsem v té době koruny, ale bony, připravené na nákup nějakého reproduktoru z tuzexu. Takže jsem za bednu, kterou jsem nechtěl vyplatil bony, naložili jsme ten krám do auta a zjistili, že my už se tam oba nevejdeme. Pavel, který bydlel nad Mašovem, nám řek, že odpoledne hrají čaje v nedalekých Modřišicích. Tak jsme poslali otce s bednou domů a pěšky vyrazili do Modříšic. Jelikož jsme tam šli poprvé, musel nám Pavel vysvětlit cestu. Po cestě jsme živě diskutovali o nové bedně a já Radkovi říkám, že se mi nelíbí a že jsem ji neměl koupit, načež mi Radek povídá, že si myslel, že ji nekoupím a dost se tomu divil, že jsem za ni ty prachy dal. To byla pro mě dost rána, najednou jsem věděl, že jsem si koupil něco, co jsem určitě nechtěl a ten dobrák mi nepomohl se tý koupi ubránit. Diskutovali jsme tak živě, že jsme úplně zapomněli odbočit na Podháji směrem na Modříšice a došli jsme až na Všeň. Tam nám nějak došlo, že jdeme blbě a vrátili jsme se do Modřišic. Když jsme tam došli, sedli jsme si a sledovali klasicky vybavení kapely, Kluci s námi občas prohodili nějaké to slovo a mimo jiné se divili, že nás cestou nepotkali, protože nás chtěli svézt. Tak jsme jim to vysvětlili. Kluci nám dali aspoň každýmu pivo, protože jsme nějak neměli sebou žádné peníze. Dali jsme pivo a sledovali přípravy na produkci. A tehdy nám to asi poprvé došlo, co všechno je potřeba k tomu, aby kapela mohla hrát. Elevace totiž již tehdy používala k ozvučení kapely třípásmový PA systém (to jsou ty reprobedny před kapelou, rozdělené na basy, středy a výšky) a my se s ním v podstatě poprvé v životě potkali. Navíc jsem uviděl bednu Pavla Bádala a mé pochyby o koupi se dorovnaly na 100%, protože on měl bednu s jedním reproduktorem o velikosti 15", tehdy to byl výrobek z NDR o výkonu 50 W. Kluci měli ty reproduktory i v PA systému, v basech a středech. Nejednou se mi tam ani nechtělo být a tak když za námi přišli pořadatelé s kasou a chtěli vstupné, sebrali jsme se a šli domů. Šli jsme z Modříšic až na Roudný pěšky, protože jsme neměli ani na vlak. Byl to jeden z mých nejhorších obchodů, za dobu po kterou hraju. Nakonec jsem se toho krámu, do roka a cirka do dne, zbavil, prodal jsem ji asi za polovinu.
  Abych to trochu odlehčil, musím napsat, že na bubny pak hrál v Elevaci Láďa Brodský alias Zelenec a zpíval Leoš Gerlich, který hrál původně na basu, ale ta byla obsazená a tak zpíval místo Honzy Hlůžeho, který byl na vojně. Tudíž naše debata o možném působení v Elevaci byla naprosto mimózní, neboť naše kvalita byla v té době o hodně níž, než jejich. A co se obchodů týče, měli jsme podobných případů také dost, jedním z exkluzivních byla koupě našeho prvního echa. Přines nám ho ukázat Pavel Hlavatý, který v té době hrál ve skupině Doctor Q a bydlí na Volavci. Hned jsme se do té krabičky zbláznili, museli jsme ji mít. Chtěl za ni 7.000,- Kčs a ty jsme dávali hodně těžko dohromady. Nakonec jsme po dlouhé době zjistili, o kolik nás natáhnul, ale to už nám bylo celkem jedno, protože zpívat s echem bylo něco úplně jiného. Nakonec jsme byli rádi, že jsme tu krabičku vnutili Láďovi Kabátovi, z Veselých pozůstalých, asi za 1.500,- Kčs.   :-)))

VYSTOUPENÍ ČÍSLO 2

  A zase bylo jaro, kapela pravidelně zkoušela, pomalu jsme se blížili k dostatečnému počtu skladeb nutných k přehrávkám, což byly zkoušky skupin před porotou, složenou vesměs z odborníků okresního formátu, v jejímž čele neochvějně seděl již zmiňovaný pan Fajta z Lomnice. Aby skupina mohla absolovovat tuto zkoušku, potřebovala někoho, kdo má tzv. kapelnické zkoušky a může tudíž dělat kapelníka.My jsme ve svém středu nikoho takového neměli a tak jsme se začali rozhlížet po okolí. Našli jsme několik vhodných kandidátů, ale žádný do toho nechtěl jít, protože neměli jisté, že po dobu jejich nepřítomnosti se nestane nějaký malér. Kapelník totiž nemusel nutně být členem souboru a tudíž mohl být zastupován na akcích některým členem skupiny. Jenže pak stačila třeba málá rvačka (podstatně menší než ta v roce 1985 v Rovensku na náměstí) a popotahován byl kapelník. Proto se do takového dobrodružství chtělo jen málokomu. Nezbylo tudíž, než vylosovat jednoho nešťastníka z našeho středu. Volba byla celkem jednoduchá, jelikož jediný, kdo z nás uměl noty a chodil do LŠU na klarinet byl Jirka Nejedlo. Zhostil se svého úkolu zodpověďně a zkoušky udělal napoprvé. Mezi tím náš zřizovatel SDP po roce opět pořádal akci zvanou "POSEZENÍ PŘI MUZICE" a jelikož skupina PROSTOR již neexistovala, měli jsme je nahradit my. Poté, co jsem tuto radostnou novinu zvěstoval na zkoušce, polovina souboru propadla panice, tvrdíc, že nemáme natrénováno, zatím co druhá polovina to viděla tak, že jsme možná již přetrénovaní. Nakonec jsme se shodli na tom, že tréninkové dávky měnit nebudeme, abychom se zbytečně neznervózněli.
  Nastal toužebně očekávaný den. Dopoledne jsme si nechali, autem požárníků, dovézt všechny věci na sál do Přáslavic, rozložili se na pódiu a pilně zvučili a ladili a zkoušeli a vůbec dělali vše pro to, aby se nám akce vydařila. Při vší té činnosti jsme trochu zapomněli na jednu podstatnou věc.
  Večer jsme se vrátili do Přáslavic na pódium a zjistili, že na něm nebudeme sami. Úplně nám vypadla z itineráře informace, že tam s námi bude též dechovka. Takže jsme s dost velkou nevolí museli uvolnit polovinu pódia. Nakonec jsme se tam nějak srovnali, ale nesli jsme to těžce. Ovšem to, jak jsme se na naše vystoupení těšili, nás zase rychle dostalo do pozitivnějších nálad, některé až do budovatelského nadšení. To se ovšem netýkalo těch, kteří si připouštěli něco jako trému, s těmi tedy sranda rozhodně nebyla. Akci musela začít dechovka, protože mládí má sice zelenou, ale stáří na svá místa, že... Dechovka začala, lidé se bavili a my tak trochu opovržlivě sledovali "kolegy", jak hudlaj. 
  A konečně byla úvodní hodinka za námi, konečně jsme mohli vzít do ruky nástroje a ukázat, co v nás je, co jsme se naučili, co nás baví a co máme rádi. Tak jsme vzali nástroje do ruky, poslední kontrola naladění a nějaké to úvodním slovo. Jako první skladbu jsme měli připravenou "pecku" od Puhdys Sturmvogel. A tak jsme to spustili, na plné pecky, dali jsme do toho maximum možného, hráli jsme jak nejlépe jsme dovedli a po očku sledovali, jaká bude reakce. Ta byla vskutku nečekaná, najednou sledujeme starší ročníky, jak nevídaným tempem mizí ze sálu, jak si zacpávají uši, jak se derou zmateně ven ze dveří. Také jsme sledovali naše kamarády ze SSM, co oni na to a jejich reakce také nebyla taková, jakou jsme čekali. Tak jsme odehráli první asi tři písničky, načež na nás nastoupili pořadatelé, že děláme hrozný kravál, že se to nedá vydržet, že jim takhle půlka návštěvníků uteče a ať to koukáme dát potišejc, na půlku že to bude úplně stačit. Trochu jsme na to koukali, jako blázni, máme 2 x 40 W, nehrajeme naplno a je to nahlas? Když si to srovnám s dneškem, kdy je na takovém sále naskládáno 2 - 5 kW, nechápu, jak jsme to dokázali. No nic, ubrali jsme, jednu bednu otočili na sebe, abychom se vůbec slyšeli a přemýšleli, co dál. Pořadatelé chtěli, abychom hráli nějaké písničky, které by se líbily i starším, jenže se to moc neslučovalo s tím, co jsme skutečně chtěli hrát. Navíc nás podpořili svazáci, že půjdou na druhou sérii určitě tancovat. A tak jsme se nedali přesvědčit, druhou sérku odpálili písničkou "Muž, co se podobá odvrácené straně měsíce" a dál si šli za svým. Nakonec to dopadlo celkem dobře, určitě to nebyla ostuda a bylo to mnohonásobně lepší, než naše první vystoupení.
  Druhý denjsem jel s otcem pro zbytek našich věcí, které se v noci nevešli do auta požárníků. Jeli jsme Š1203, do které jsme to naložili. Cestou od rybníka nahoru hájem se vzadu začala kývat moje basová bedna a začala bouchat do okýnka za námi. Oba jsme se s otcem podívali, co se to děje, bohužel to bylo zrovna v té dolní zatáčce. Jak otec zatáčel a zároveň koukal dozadu, zatáčel trochu dýl. Měl co dělat, aby srovnal kola a zastavil dřív, než s námi auto sjelo ze břehu do lesa. A tak jsem čekal u auta, až sežene někoho, kdo nás vytáhne na silnici, protože kdyby to zkusil sám, mohlo by se lehce stát, že auto spadne z výšky asi tří metrů do lesa, který je pod silnicí. Nakonec nás vytáhl pan Najman z Roudnýho družstevní Pragou V3S a my dovezli auto i aparaturu v pořádku do cíle. Bylo to o fous.    :-))))