Podzimní ...
Slunce, znavené podzimní poutí
voňavého babího léta
pomalu zapadalo za obzor
zanechávajíc za sebou ohnivé
či snad krvavé rýhy ...
Jak melanchólií vonící okamžik
jenž pod kůži se vkráda ti
jak úlisný všech tužeb had
když v poli sedíc ...
mlčky a pozbíc dechu
pozoruješ onu krásu
jenž rýhy které sužují tvé srdce vyprahlé
lehce připomíná ti .
A tak díváš se
tiše se s létem loučíc
čerpáš zbytky té nebeské síly
jenž ztrácí se
a ztrácí ...
s plíživě přicházející nocí .
(...)