Kirg Muž, 38 let

Prolog
Den První(Personality Lapse, Hally Belly,...)
Noc První (Náhody, Haluze)
Den Druhý (Navzdory, Nihilistic Attempt, The Fall Of Ghostface, Jolly Joker, N.V.Ú.)
Epilog

Prolog
Přišlo jaro, sníh v Himalájích roztál a my se tak konečně po půl roce dostali ven ze zkušebny. A to přímo do středu moshpitu, který se od pátečního odpoledne 24. máje konal až do brzkých raních hodin května šestadvacátého. Započneměž tedy vyprávění od začátku...

Den první
Od pátečního rána se nad Uničovem stahovala hustá mračna a divá zvěř obývající městský park si užívala poslední hodiny ticha. Pak jsme dorazili na čtverku my...rozletěly se dveře ransitu, potom se rozletěly dveře hospody a nakonec se rozletěly papíry na stole(u vchodu byl průvan). Sálem se nesly dunivé kroky, jak jsme v propocených prackách nosili nové brutální reprobedny. Zaduněly basy, zasyčelo pivo v hrdle a bylo nazvučeno. První skupina, která si zahrála náš posílený aparát byla Personality Lapse. Hardcore jak prase, zvěř z parku utekla, lidi naběhli vnitř a ten hodný hlídací pes vedle za plotem běhal circle pit jak o život. Během koncertu jsem pozoroval na Tomově tváři výraz hrdého otce, zvuk se vskutku povedl. Následovala výprava pro zásoby potravin, taktická domluva a já se šel podívat na koncert Hally Belly. Lidí bylo vevnitř tolik, že jsem již neviděl na skupinu, pod sebou jsem měl minimálně čtyři nohy(no jo, židle). Musím podotknout, že do této chvíle vše probíhalo v přátelské atmosféře a cizí lidé mi neustále nosili alkoholické nápoje na stůl. Ovšem, klid neměl dlouhého trvání...

Noc první
Je pár minut po půlnoci. Za neustálého řinčení tříštících se sklenic pobíhám po parku a naháním přátele intoxikované alkoholem. Taky jsem natrefil na kámoše, který ztratil peněženku. "Není tohle...?", ukazuji na zem; kámoš zdvihá šedý předmět. Seznali jsme, že se jedná o peněženku. Kámoš ji rozevřel(tu peněženku) a ptá se - jsem to já? Prohlížím fotku - "jo, seš to ty"(haluzáku jeden:)). O půl třetí ráno se vysílen vracím domů. A stejně jako před každým koncertem na čtverce ani dnes jsem nespal více jak čtyři hodiny.

Den druhý
Do areálu koliby jsem dorazil po poledni a vzal jsem s sebou dobré počasí. Ještě jsem stihl závěr koncertu skupiny Navzdory, kde hraje místní multiinstrumentalista, známý jako Kyslík. Pak už jsme naběhli na pódium my, Nihilistic Attempt. Nazvučení bylo tentokrát díky zvětšené ploše na pódiu naprosto bez problémů. Po dlouhé době jsem se těšil, že si někde zakoncertuji, ale co mě nejvíc potěšilo, mé sóla byly poprvé v historii slyšet i vně pódia!(Vřelé díky panu Tichému za zvučení!) Zahráli jsme tedy tyto skladby: Hranice, Zoufalec, Pekelné Legie, Svědomí, Peklo, Jistota Smrti, Moshpit. Jen z časových důvodů jsme nemohli představit skladbu "Nemocným Duším". Když jsme opouštěli scénu, z nebe dojetím začala pršet voda, čirá a nealkoholická...

Postával jsem na terase hospody, okolo mne proudily davy lidí jak pivo pípou, jen neměli tak zlatavou barvu. Zničehonic dorazily dva vozy, poodstoupil jsem a podíval se na poznávací značku. To jsou oni. Opaváci. The Fall Of Ghostface. Rychle jsem utekl dovnitř a informoval jsem Toma. Chvíli jsme je se zájmem sledovali, jak se připravují. Pak jsme nenápadně pustili do aparatury jejich skladby z bandzone a sledovali, co se bude dít. Na jejich tvářích se rozzářil úsměv:), atmosféra se uvolnila. Pak se slovy "Počkejte, my si dáme drogy" odběhli, přiběhli, začli hrát a běhali dál. Vevnitř se strhl moshpit dosud nevídaný. S Tomem jsme s nadšením sledovali, poslouchali a téměř i moshovali. Hoši běhali, skákali přes odposlechy, připadalo mi to jako parkour na pódiu. Zpěvačka Hanka, ač nohu v sádře měla, se pohybovala s rychlostí a elegancí geparda. Taktéž jsem si všiml, že kytarista Michal(nemýlím se?) má dobře zmáknutou techniku alternate pickingu. Zpěvák Ozzy, zaměřující se na starodávné techniky screamu byl víc slyšet než vidět, a to se rozhodně neschovával. Na druhou stranu stage jsem naneštěstí neviděl, nicméně kluci se občas ukázali a proběhli válečnou zónou(těžko jest to nazývati jinak). Celkově to vypadalo jako argument pro bezdrátové sety. Pak přišla otázka na diváky, zda-li již někdo viděl jejich nový videoklip. Těch náhod bylo již za včerejší večer dost, přesto jsem však se vskutku čistým svědomím přihlásil. Celkem mě pak pobavila skladba "Pokémon". Na závěr tohoto energického představení pak přišel oslnivý záblesk halogenů a posléze tlaková vlna vyvrhla lidi zevnitř hospody skrze zeď až na protilehlý břeh Oskavy. Jen já s Tomem jsme se přidržovali šavlí na mixu. Když jsem pak po pár minutách nabyl zraku, byl jsem pogratulovat skupině The Fall Of Ghostface za úžasný výkon a na chvíli jsem spočinul...jak příhodné, že další skupinou byli Jolly Joker, kteří nám přijeli zahrát pohodový rokec. Však ta poněkud starší káva z rána mě prohnala, tak jsem z koncertu viděl půl. Když jsem se vrátil zpět, najednou vevnitř přibývalo lidí jako ovcí. V tom mi najednou všichni začali podávat pití na stůl, i když jsem si žádné neobjednal, a pak najednou i pogovat.

Bylo mi jasné, že teď hrají N.V.Ú., kvůli kterým sem přijeli snad všichni pankáči z okolí. Všeci znali texty a marně se snažili překřičet aparaturu. Snaha se taktéž cení, že? Bylo úžasné sledovat, jak do sebe publikum naráží, jen aby si vzápětí podali pomocnou ruku. Tomu říkám kanadský moshpit. Občas jsem spatřil, jak si lidé posílají zpěváka nad hlavami, kam jen kabel od mikrofonu dosáhl. Tohle vědět, nachystali bychom delší kabel, aby si jej návštěvníci mohli užít i u výčepu a dokonce i vzadu u fotbálku. Po N.V.Ú si večer pamatuji jen mlhavě, neb vevnitř již začínalo být pěkně nakouříno. Tak tedy...

Epilog
To ráno po bitvě bylo pochmurně. Zlověstné ticho, vítr si pohrával s kelímky a na zemi se válely větve urvané pogujícími holuby. Jen hlídací pes byl němým svědkem divočin minulých. Sem tam prošlápnutý odposlech, odmoshované xlr konektory, jeden nedobrý kabel, ale jinak všeci zdraví. S plácnutím dlaní, "Všechno dobře dopadlo!", si oddechl nejenom hospodský Karel. Z posledních sil jsme naházeli aparaturu do ransitu a za moshování poledních zvonů kostelních jsme se odkodrcali domů. Tak zase příští rok?

Krumpi: "Já se neslyším"
Tobi: "Já ho neslyším"
Já: "Já ho taky neslyším"
Roman: "Já slyším všechny"
Tom:  "..."
Blanka: [na to nic neříká, je v práci]
"˘_˘"

Nový rok začal famózně, nataženými šlachami. Takže mě teď nikdo neslyší. Ano, bylo to cvičení Johna Petrucciho; ne, necítil jsem žádnou bolest. Takže lekce xy:  Nepoužívat Honzovy lekce na ruku, jež měla někdy v minulosti zlomené prsty(a to i více než 10 let nazpět!).  To mi však nebrání skládat dál, aniž bych na kytaru hrál.
Skládání... toť psychický proces způsobující euforii a radostné tanečky na naší zkušebně. Přichází naprosto nečekaně, jako vyprázdnění po syrovátce(zkušenost spoluhráče). Třeba má skladba s pracovním názvem moshpit_thrash se zrodila při procházce z Plinkoutu do Brníčka, za slunečného dne! Jsem rád, že to byla hudba a né syrovátka, cesta totiž trvala hodinu a půl.

Roman: "Ty seš magor...(zírajíc s otevřenou pusou na LCD)..pošli to všem, příště to secvičíme!"

Jen občas přijde inspirace v nevhodnou chvíli. Třeba v práci, což jest noční můra každého sklerotika. Naštěstí jsem se po těch letech naučil přepisovat z paměti do textových tabulatur. Už jsem jednou takto byl donucen odhodit v zaměstnání zesilovač a rychle sepsat nápady, ze kterých se posléze stalo zakončení skladby s prac. názvem Thrash4(již tento rok!).

Tobi: "A myslete na mě s tou basou!". Tak volal na Toma, odjíždějícího na nákupy před grilovačkou.

V mém případě tvorba vychází velkou částí z podvědomí. Žádná kostra z jedné myšlenky, na kterou by bylo navázáno dle (ne)psaných pravidel. To se týká stupnic i samotné struktury. To jsou pro mne jen nezávazné pravidla. A já jsem vskutku liberální člověk. Po dvou, třech riffech už mi v hlavě zní víceméně celá skladba. A jak slyším, tak píšu(dobrý důvod naučit se teorie o skládání akordů). Jen bývám dost háklivý na cizí zásahy v mých skladbách. Občas je to však nutné v zájmu hratelnosti. Třeba když se v Tomovi probudilo jazzové zvíře trápící Tobiho baskytaru. Zvědav jsem, jak se tedy porveme s monstrozitou mající označení Thrash6.

"Seděl jsem ve vedlejší místnosti s obvázanou rukou. Ve chvíli, kdy jsem uslyšel Tomovy thrashově brutální riffy při jamování, vběhl jsem na zkušebnu. Tak to je nářez, pomyslel jsem si. Běhal mi mráz po zádech. Zapomněl jsem za sebou totiž zavřít dveře."

Minulý rok se naše secvičování vleklo jak německý tank zabředlý v bahně u Stalingradu tažený čtyřmi hranostaji ve druhé světové a z toho jeden z nich byl ještě chromý. Alespoň tento rok máme skvělé tempo, abychom s přehledem stihli květnové nahrávání s předstihem. A vzhledem k tomu, že si Tom na minulé zkoušce vycucal celou skladbu z prstu(nebo plasťáku s pivem), tak asi začnu skládat na další album již dnes.

-K

Struny vyměněny - krví pokřtěny, trsátko nabroušeno, čaj a káva navařena.

Pět skladeb, dvě sóla, jedna improvizace. To vše do tempa 180, ostřejší než sekera, kterou téměř rozbil jsem si prst(ale to se opakovat nebude, už mám zajištěnu novou!).

Letmý pohled do zápisů notových, pět dalších skladeb čítá. Jedna zlověstnější než druhá zkázonosná, prostoupen thrashovou inspirací zjevují se další.

Co do moshpitu přinesem, poví struny a paličky...

-K