kochy Muž, 40 let / Plzeňééék

Protože se mi před nedávnem zase povedlo prožít víkend, který může v životě muzikantském sloužit i k bilancování a vzpomínání, je asi zase čas na pár slov. Dneska se pro vás zamyslím nad tím, jaké vidím rozdíly mezi hraním v Čechách a v Německu.
V Německu jsem letos hrál potřetí v životě. Nikdy to nebylo v rámci něčeho obřího, vždycky klubový koncert nebo lokální festival, ale jedno ty akce měly společné - naprosto perfektně zvládnutou organizaci.

Poprvé jsem se do Německa podíval s Born in Pripyat, bylo to v létě 2010 a hrálo se v malém příhraničním městečku Annaberg Buchholz. Ten den jsme hráli vlastně dvoják, odpoledne tradiční akce "Luxorfest" v kempu Luxor u Mariánek a odtud jsme přejížděli do zahraničí. Z cesty vzniklo legendární video, které můžete vidět zde, demonahrávka, která cestu podbarvuje, se nikdy na živo nehrála, než jsme jí stihli pořádně udělat, Borni (na nějaký čas) skončili, ale to odbočuju.
Annaberg není nijak daleko, vpodstatě vyjedete nad Jáchymov na přechod na takovou tu horu (Klínovec?), sjedete dolů a jste tam. Klub, ve kterém se hrálo, měl údajně s kapelama z Čech docela bohaté zkušenosti, znali tu například AC/DC revival Špejbls Helprs. My ten večer hráli jako první se dvěma místníma kapelama, první byl nějaký punk a'la Blink 182, druhé nějaké Oi. A do toho my s naší verzí "Deadlock" metalu. Přesto bylo přijetí super. V Čehách se obvykle lidi na podobných multižánrových akcích moc nebaví, zvlášť, když jsou takhle striktně vymezené styly. Tady bylo přijetí vynikající, lidi se evidentně přišli bavit bez předsudků. Váňa s Makynou avíc komunikovali anglicky, takže jsme byli kapela z Čech, které rozuměli. Část Bornů na akci zůstávala, protože tam bylo zařízené spaní (vůbec, služby kapelám jsou v Německu nadstandartní - pořadatelé mají obvykle velikou podporu ze strany města, takže si můžou dovolit pro kapelu například catering, ubytování, byť v nějaké postranní místnosti s palandama, a kromě domluvené cesty zaplatit i něco navíc, to je docela příjemné) , já měl tehdy nějaké osobní důvody k tomu jet ještě v noci domů, takže nemůžu říct, jestli to bylo i se snídaní. Pamatuju si ale, že při prohlídce města s Mirem a Makynou jsme potkali a vyfotili ježka. A dlouho pak přemýšleli, jak se takové zvíře řekne německy. A taky jsme došli k nějakému McDonaldu, kde měli burger složený z housky, zelí a tří malých bratwurstů. A protože Bárt měl tehdy klobásové a párkové období, vyprávěli jsme mu o tom s tím, že v Německu mají v mekáči "Mek Bárt". U nás jsem to nikdy nepotkal.

Podruhé jsem se jako muzikant vypravil do Německa vlastně omylem, nebo přinejmenším neplánovaně. Volal mi Kony, což byl svého času takový dohazovač kšeftů pro Borny a zároveň frontman mariánskolázeňské skupiny Kokrhell Band. Už zhruba rok předtím jsem si s nimi zahrál v rámci Basinfirefestu 2010, jejich basák v tomhle termínu z nějakých důvodů nemohl a bylo třeba za něj zaskočit. A protože já výzvy rád, naučil jsem se za týden z nahrávek repertoár, dal si s kapelou jednu zkoušku cca dvě hodiny před vystoupením (navíc v nějaké garáži a víceméně unplugged) a koncert odehrál. A nejspíš dobře, protože o rok později, to už BiP vlastně nebyli, mi Kony znovu volá a jestli bych neměl čas na víkendový flám, že jedou do Německa a potřebují záskok. Tentokrát jsme měli zkoušky myslím hned dvě, načež mě  v sobotu vyplivl vlak v Mariánkách, s basou a spacákem, abych se vtěstnal do Konyho fabie s dalšíma čtyřma lidma a vyrazil na velmi dlouhou cestu. Ať přemýšlím jak přemýšlím, nevzpomenu si úplně přesně jak se festival, kde se hrálo, jmenoval. Vím jen, že to bylo někde pod mnichovem, (nevím jak se to píše - Fojtwangen) takže asi 4 hodiny cesty po autobahn. Cestu nám hodně zpříjemňoval Ipod zpěvačky Lucky, poprvé jsem z něj slyšel mojí dodnes srdcovku "Kontrust", i když jim do vydání zásadního druhého alba zbýval ještě rok.Pamatuju se taky, že Kony, jakožto člověk obdařený velmi černým humorem, celou dobu popisoval, že má za to, že každá kapela by měla mít nějaký pokřik a on že pro tenhle festival zvolil pokřik "Sláva hudbě", tedy německy "Muzik Heil" (představte si to s TOU dikcí), čemuž jsme se v autě docela smáli, ale netušili jsme, že je odhodlaný předvést to i na jevišti.  Lidi to vzali s humorem, i když ze začátku malinko rozpačitě. 

Ten festival se odehrával někde uprostřed lesů na mýtině, kde byly postavené stany a dvě stage, jedna taneční, dostatečně stranou aby nerušila tu naší, kytarovou. Jako na každém koncertě v Německu byla i tady skvěle zásobená backstage obsahující hektolitry piv i nealko nápojů a nejrůznější jídla pro vegany i masožrouty. Ráno po probuzení na nás navíc v trávě vedle stanů čekaly dvě basy piv od cesty. To v Čechách málokde zažiješ.

No a potřetí teď onehdá s PVA. V Selbu. To je takové to město pár kroků od Aše, jak tam dělají porcelán a bigbíty. Majkl tam jednou vezl Brundibárem zahrát Positive Mind a protože je narozdíl ode mě jazykově velmi nadaný, skamarádil se tam s lidmi, kteří pořádají koncerty. Byli se kdysi dokonce na nás podívat ve zkušebně. My jsme totiž na desku natočili několik písní německy s výhledem na případnou spolupráci. A ta se naplnila právě 14 dní nazpět, kdy jsme vystoupili v klubu na Karl Marx Strasse společně s pankery Rough religion, s maskovanými stoner-rock bubáky Il a pro mě osobně naprosto výbornými Melodramatic Fools, kteří na mě působili jako mladší verze Motorhead.
Německý standart byla skvěle zásobená backstage, dokonce s několika druhy schnitzelů a kartofelen salátů, nealko limonády v asi deseti příchutích (jsem řídil) nekonečná basa piv, čokoládičky, kafe v termoskách... Sen prostě! Hráli jsme první. Jeviště nazvučené, nasvícené, k dispozici bicí, aparáty dle našich požadavků Merch za nás prodávali, lidé se bavili ač 90% koncertu nemohli rozumět. Takovou akci je prostě radost hrát. Vtipná situace přišla ve chvíli, kdy se v průběhu písničky Majkl přiblížil a povídá mi do ucha "Musím ladit, něco jim říkej". Já na to "Neumí německy, pamatuješ?" a on zase "Tak jim zazpívej Ich bin auslander und sprache nicht gut Deutsch" Tak jsem to udělal. A sklidil jsem neuvěřitelný aplaus :-) Paní profesorka Lorenzová z gymplu by na mě byla hrdá, že z jejích hodin ve mě něco zůstalo. Stejně jako paní profesorka Špelinová, co mě učila Angličtinu. Pořadatelé totiž právě tenhle jazyk používali k domluvě s námi a to nejen při těch "důležitých" situacích, třeba když se zvučilo, ale i když jsme jen tak seděli v backstage a kecali o nesmyslech. Já jsem člověk poměrně upovídaný a neznat jazyk je pro mě docela zásadní hendikep, stejně mi to ale nezabránilo, abychom si popovídali. Snad jsem nemlel moc veliké nesmysly.

Druhý den jsme s PVA vyjeli do Prahy zahrát na Žižkovskou noc. Takový střet s českou realitou bych to nazval. Těch chyb tam bylo strašně moc. Hráli jsme v klubu Fatal (bývalé XT3). Přijeli jsme včas a dozvěděli se od chlapce u dveří, že je skluz. To se stává. V místnosti vedle podia, kde by se kapela měla připravovat, se usídlila kapela před-předchozí, takže pro PVA zbyl jen malý prostor těsně vedle dveří. Chápu, kapela dohrála a chce si trochu oddychnout, ale kurva! Snad se najdou jiné prostory než je šatna muzikantů co se chystá k výkonu! Na podiu nás čekalo další nepříjemné překvapení, slíbený basový box nebyl box ale kombo (kapela, co šla po nás to taky docela hlasitě řešila). Nehrálo to zle, ale pro mě to znamenalo rozkuchat rack, který jsem s sebou měl, a vytáhnout z něj vysílačku. A řešit ladičku kterou jinak taky používám integrovanou. Ale vzhledem k tomu skluzu, kdy nám někdo (nějaký člověk ze šatny) oznámil, že máme 20 minut hraní, bo je skluz, stejně nebylo kdy ladit. Dopadlo to tedy tak, že jsme končili asi 6 skladeb před koncem napsaného playlistu a protože hrozilo, že lidi zboří klub, pořadatelé nás poprosili, ať ještě něco přidáme, tak jsme jim "na just" zahráli Trávu, kterou jsme (kvůli OSA - hudbu napsali Clash) slíbili nehrát.

Abych ale nebyl za morouse, Žižkovská noc je monstrózní počin a já moc děkuju lidem, kteří to organizují, protože vím, že to není sranda. Jasně, měli jsme možná smůlu na příliš mnoho blbých náhod, ale hrálo se skvěle a jestli to půjde, jdeme (alespoň za mě) do toho za rok znovu. Akorát asi budeme věnovat větší čas korespondenci s pořadateli, abychom si ujasnili pojmy, například nasmlouvaná délka hraní anebo co s sebou vézt. Koneckonců, těch průšvihů, co se můžou stát, je neuvěřitelné množství. A já nehodlám nikoho napadat že to dělá blbě, to není pravda. Jen prostě konstatuju, že v Německu se to už pár let dělá tak nějak líp (a je to hlavně o té podpoře od měst a obcí se kterou tam můžou počítat.) Ale k tomu taky jednou snad dospějeme!