kochy Muž, 41 let / Plzeňééék

Protože se mi před nedávnem zase povedlo prožít víkend, který může v životě muzikantském sloužit i k bilancování a vzpomínání, je asi zase čas na pár slov. Dneska se pro vás zamyslím nad tím, jaké vidím rozdíly mezi hraním v Čechách a v Německu.
V Německu jsem letos hrál potřetí v životě. Nikdy to nebylo v rámci něčeho obřího, vždycky klubový koncert nebo lokální festival, ale jedno ty akce měly společné - naprosto perfektně zvládnutou organizaci.

Poprvé jsem se do Německa podíval s Born in Pripyat, bylo to v létě 2010 a hrálo se v malém příhraničním městečku Annaberg Buchholz. Ten den jsme hráli vlastně dvoják, odpoledne tradiční akce "Luxorfest" v kempu Luxor u Mariánek a odtud jsme přejížděli do zahraničí. Z cesty vzniklo legendární video, které můžete vidět zde, demonahrávka, která cestu podbarvuje, se nikdy na živo nehrála, než jsme jí stihli pořádně udělat, Borni (na nějaký čas) skončili, ale to odbočuju.
Annaberg není nijak daleko, vpodstatě vyjedete nad Jáchymov na přechod na takovou tu horu (Klínovec?), sjedete dolů a jste tam. Klub, ve kterém se hrálo, měl údajně s kapelama z Čech docela bohaté zkušenosti, znali tu například AC/DC revival Špejbls Helprs. My ten večer hráli jako první se dvěma místníma kapelama, první byl nějaký punk a'la Blink 182, druhé nějaké Oi. A do toho my s naší verzí "Deadlock" metalu. Přesto bylo přijetí super. V Čehách se obvykle lidi na podobných multižánrových akcích moc nebaví, zvlášť, když jsou takhle striktně vymezené styly. Tady bylo přijetí vynikající, lidi se evidentně přišli bavit bez předsudků. Váňa s Makynou avíc komunikovali anglicky, takže jsme byli kapela z Čech, které rozuměli. Část Bornů na akci zůstávala, protože tam bylo zařízené spaní (vůbec, služby kapelám jsou v Německu nadstandartní - pořadatelé mají obvykle velikou podporu ze strany města, takže si můžou dovolit pro kapelu například catering, ubytování, byť v nějaké postranní místnosti s palandama, a kromě domluvené cesty zaplatit i něco navíc, to je docela příjemné) , já měl tehdy nějaké osobní důvody k tomu jet ještě v noci domů, takže nemůžu říct, jestli to bylo i se snídaní. Pamatuju si ale, že při prohlídce města s Mirem a Makynou jsme potkali a vyfotili ježka. A dlouho pak přemýšleli, jak se takové zvíře řekne německy. A taky jsme došli k nějakému McDonaldu, kde měli burger složený z housky, zelí a tří malých bratwurstů. A protože Bárt měl tehdy klobásové a párkové období, vyprávěli jsme mu o tom s tím, že v Německu mají v mekáči "Mek Bárt". U nás jsem to nikdy nepotkal.

Podruhé jsem se jako muzikant vypravil do Německa vlastně omylem, nebo přinejmenším neplánovaně. Volal mi Kony, což byl svého času takový dohazovač kšeftů pro Borny a zároveň frontman mariánskolázeňské skupiny Kokrhell Band. Už zhruba rok předtím jsem si s nimi zahrál v rámci Basinfirefestu 2010, jejich basák v tomhle termínu z nějakých důvodů nemohl a bylo třeba za něj zaskočit. A protože já výzvy rád, naučil jsem se za týden z nahrávek repertoár, dal si s kapelou jednu zkoušku cca dvě hodiny před vystoupením (navíc v nějaké garáži a víceméně unplugged) a koncert odehrál. A nejspíš dobře, protože o rok později, to už BiP vlastně nebyli, mi Kony znovu volá a jestli bych neměl čas na víkendový flám, že jedou do Německa a potřebují záskok. Tentokrát jsme měli zkoušky myslím hned dvě, načež mě  v sobotu vyplivl vlak v Mariánkách, s basou a spacákem, abych se vtěstnal do Konyho fabie s dalšíma čtyřma lidma a vyrazil na velmi dlouhou cestu. Ať přemýšlím jak přemýšlím, nevzpomenu si úplně přesně jak se festival, kde se hrálo, jmenoval. Vím jen, že to bylo někde pod mnichovem, (nevím jak se to píše - Fojtwangen) takže asi 4 hodiny cesty po autobahn. Cestu nám hodně zpříjemňoval Ipod zpěvačky Lucky, poprvé jsem z něj slyšel mojí dodnes srdcovku "Kontrust", i když jim do vydání zásadního druhého alba zbýval ještě rok.Pamatuju se taky, že Kony, jakožto člověk obdařený velmi černým humorem, celou dobu popisoval, že má za to, že každá kapela by měla mít nějaký pokřik a on že pro tenhle festival zvolil pokřik "Sláva hudbě", tedy německy "Muzik Heil" (představte si to s TOU dikcí), čemuž jsme se v autě docela smáli, ale netušili jsme, že je odhodlaný předvést to i na jevišti.  Lidi to vzali s humorem, i když ze začátku malinko rozpačitě. 

Ten festival se odehrával někde uprostřed lesů na mýtině, kde byly postavené stany a dvě stage, jedna taneční, dostatečně stranou aby nerušila tu naší, kytarovou. Jako na každém koncertě v Německu byla i tady skvěle zásobená backstage obsahující hektolitry piv i nealko nápojů a nejrůznější jídla pro vegany i masožrouty. Ráno po probuzení na nás navíc v trávě vedle stanů čekaly dvě basy piv od cesty. To v Čechách málokde zažiješ.

No a potřetí teď onehdá s PVA. V Selbu. To je takové to město pár kroků od Aše, jak tam dělají porcelán a bigbíty. Majkl tam jednou vezl Brundibárem zahrát Positive Mind a protože je narozdíl ode mě jazykově velmi nadaný, skamarádil se tam s lidmi, kteří pořádají koncerty. Byli se kdysi dokonce na nás podívat ve zkušebně. My jsme totiž na desku natočili několik písní německy s výhledem na případnou spolupráci. A ta se naplnila právě 14 dní nazpět, kdy jsme vystoupili v klubu na Karl Marx Strasse společně s pankery Rough religion, s maskovanými stoner-rock bubáky Il a pro mě osobně naprosto výbornými Melodramatic Fools, kteří na mě působili jako mladší verze Motorhead.
Německý standart byla skvěle zásobená backstage, dokonce s několika druhy schnitzelů a kartofelen salátů, nealko limonády v asi deseti příchutích (jsem řídil) nekonečná basa piv, čokoládičky, kafe v termoskách... Sen prostě! Hráli jsme první. Jeviště nazvučené, nasvícené, k dispozici bicí, aparáty dle našich požadavků Merch za nás prodávali, lidé se bavili ač 90% koncertu nemohli rozumět. Takovou akci je prostě radost hrát. Vtipná situace přišla ve chvíli, kdy se v průběhu písničky Majkl přiblížil a povídá mi do ucha "Musím ladit, něco jim říkej". Já na to "Neumí německy, pamatuješ?" a on zase "Tak jim zazpívej Ich bin auslander und sprache nicht gut Deutsch" Tak jsem to udělal. A sklidil jsem neuvěřitelný aplaus :-) Paní profesorka Lorenzová z gymplu by na mě byla hrdá, že z jejích hodin ve mě něco zůstalo. Stejně jako paní profesorka Špelinová, co mě učila Angličtinu. Pořadatelé totiž právě tenhle jazyk používali k domluvě s námi a to nejen při těch "důležitých" situacích, třeba když se zvučilo, ale i když jsme jen tak seděli v backstage a kecali o nesmyslech. Já jsem člověk poměrně upovídaný a neznat jazyk je pro mě docela zásadní hendikep, stejně mi to ale nezabránilo, abychom si popovídali. Snad jsem nemlel moc veliké nesmysly.

Druhý den jsme s PVA vyjeli do Prahy zahrát na Žižkovskou noc. Takový střet s českou realitou bych to nazval. Těch chyb tam bylo strašně moc. Hráli jsme v klubu Fatal (bývalé XT3). Přijeli jsme včas a dozvěděli se od chlapce u dveří, že je skluz. To se stává. V místnosti vedle podia, kde by se kapela měla připravovat, se usídlila kapela před-předchozí, takže pro PVA zbyl jen malý prostor těsně vedle dveří. Chápu, kapela dohrála a chce si trochu oddychnout, ale kurva! Snad se najdou jiné prostory než je šatna muzikantů co se chystá k výkonu! Na podiu nás čekalo další nepříjemné překvapení, slíbený basový box nebyl box ale kombo (kapela, co šla po nás to taky docela hlasitě řešila). Nehrálo to zle, ale pro mě to znamenalo rozkuchat rack, který jsem s sebou měl, a vytáhnout z něj vysílačku. A řešit ladičku kterou jinak taky používám integrovanou. Ale vzhledem k tomu skluzu, kdy nám někdo (nějaký člověk ze šatny) oznámil, že máme 20 minut hraní, bo je skluz, stejně nebylo kdy ladit. Dopadlo to tedy tak, že jsme končili asi 6 skladeb před koncem napsaného playlistu a protože hrozilo, že lidi zboří klub, pořadatelé nás poprosili, ať ještě něco přidáme, tak jsme jim "na just" zahráli Trávu, kterou jsme (kvůli OSA - hudbu napsali Clash) slíbili nehrát.

Abych ale nebyl za morouse, Žižkovská noc je monstrózní počin a já moc děkuju lidem, kteří to organizují, protože vím, že to není sranda. Jasně, měli jsme možná smůlu na příliš mnoho blbých náhod, ale hrálo se skvěle a jestli to půjde, jdeme (alespoň za mě) do toho za rok znovu. Akorát asi budeme věnovat větší čas korespondenci s pořadateli, abychom si ujasnili pojmy, například nasmlouvaná délka hraní anebo co s sebou vézt. Koneckonců, těch průšvihů, co se můžou stát, je neuvěřitelné množství. A já nehodlám nikoho napadat že to dělá blbě, to není pravda. Jen prostě konstatuju, že v Německu se to už pár let dělá tak nějak líp (a je to hlavně o té podpoře od měst a obcí se kterou tam můžou počítat.) Ale k tomu taky jednou snad dospějeme! 

Původně jsem chtěl v dalším blogu rozebrat daší víkend na cestách po vlastech českých s muzikanty z P.V.A., ale potože v řece Berounce od té doby uplynulo docela dost vody a furt se něco děje, řekl jsem si, že Vám zkusím rozebrat jeden zajímavý (alespoň podle mého názoru) fenomén a tím je Brno. Už proto, že jsem o uplynulém víkendu v Brně odehrál už několikátý koncert a díky tomu, že byl i čas se po Brně trochu projít, jsem se na něj podíval zase trochu jinýma očima.
Ani nevím, kdy jsem do Brna přijel poprvé jako turista, ale jako muzikant tomu bylo poprvé nejspíš s Borny v rámci Head for the barricade tour v roce 2010. Tehdy jsme při povedeném dvojáku (v pátek Vyškov, v sobotu Brno) zahráli v Brněnském klubu Brooklyn ne hradbách nedaleko od nádraží a protože jsme využívali noclehu u Brněnských muzikantů ze spřátelené kapely Sic.Engine, měli jsme to i s převelikou párty navečer (z Vyškova jsme na "hotel" dorazili někdy kolem druhé ráno, ještě se nám povedlo objevit nějaké "hladové okno", ve kterém si Bárt nadšeně koupil několik plzeňských dvanáctek v plechovce a já, protože pivo můžu pít i doma, stáčené moravské vío za podezřele nízkou cenu) a párty pak běžela snad do půl osmé do rána, kdy jsme šli konečně spát.
Na druhý den jsme příšernou kocovinu trávili bloumáním po městě, prohlídkou těch nejzásadnějších částí (pamatuju se na Cejl a na Svoboďák, tenkrát ještě bez toho černého dilda) a na pizzu v neveliké pizzerii nedaleko náměstí Svobody.
V té době mi tak trochu chybělo srovnání, nebyl jsem ještě tolik zcestovalý, takže Brno pro mě byla exotika, lidi mi tu přišli divní, ale ne zase o moc divnější než v jiných městech a nikdo z lidí, které jsem tu potkal, nemluvili Hantecem ani mi nedávali najevo, že by se mnou měli mít problém jen proto, že jsem z Plzně, což je vpodstatě Praha tedy jejich přirozený nepřítel. Takže za mě tehdy Brno dobré.
Od té doby jsem se v Brně ocitl mockrát. Ať už na velmi krátké služebce v době, kdy jsem dělal do obkladů a dlažeb, a bylo nutné zavézt výstavky nových produktů do všech tehdy stojících Bauhausů v republice, jeden den jsem jel do všech tří v Praze a na otočku i do toho Brněnského. Tehdy jsem zaznamenal určitou zvláštnost města Brna, totiž naprosto nelogickou a chaotickou dopravu. Od té doby jsem byl v Brně víckrát, ale tenhle pocit ve mně přetrvává. Nevím, jestli je to nějaký povahový rys místních obyvatel, ale přijde mi, že zatímco v jiných městech, třeba v Praze, když už je tam doprava doopravdy hustá, lidé se snaží navzájem si pomáhat. V Brně mi to přišlo vždycky opačně, pokaždé jsem měl pocit, že mi okolní řidiči dělají naschvály, možná kvůli mojí cizí SPZ.
Jednou jsme hráli v Brně na Melodce, prozměnu zase s Borny. Ubytovali jsme se přímo v klubu, kde je veliká místnost naplněná vyřazenými vojenskými kavalci. Na tom mém byla tabulka se jménem pána, který kavalec obýval dříve - Npor. Vojtěch Vrána. A potom dle mého názoru vpodstatě nepodstatná informace o jeho znamení zvěrokruhu - střelec. Kavalec byl neuvěřitelně tvrdý a ke všemu mi nějak nenapadlo vzít si s sebou deku nebo spacák, takže tuhle noc jsem toho v Brně moc nenaspal. Ale to nevadilo, předtím byla párty zase bezmála až do kuropění, první tehdy odpadl Bárt a my ostatní jsme jej vyzdobili lihovým fixem k nepoznání. Dodnes mám fotku, na které se ráno směje, že se mu povedlo všechno smýt, aniž by tušil, že na lokti, kam si nevidí, má obrovský nápis "Miro".
Druhý den ráno, respektive, když někdo dorazil odemknout Melodku a my naložili naše auta, usoudili jsme, že asi není úplně dobrý nápad abychom hned řídili (i když bylo už po poledni) a vydali jsme se tedy do ulic Moravské metropole na prohlídku a něco na snídani. Zase nedaleko náměstí svobody se nám povedlo objevit hladové okýnko ve kterém starší paní prodávala párky v rohlíku za pár korun (to jsme s Mirem zjistili už při minulé návštěvě, ceny rychlého občerstvení jsou v Brně velmi příznivé), ten Mirův ovšem trpěl menším nedostatkem, paní byla docela překvapená, když jí přišel párek reklamovat s tím, že to střívko na kterém je vyobrazena polonahá slečna, přočež se párky jmenují Striptýzky, je nejedlé a před vložením do rohlíku by bylo záhodno takové střívko odstranit. Paní reklamaci přijala a vystavila párek nový, který ale, jak Miro zjistil po prvním soustu za rohem, trpěl neduhem úplně stejným. Miro prohlásil, že za tou starou krávou už nejde a s párkem nakrmil místní holuby, což málem rozplaklo přihlížejícího bezdomovce.
Další naše hraní s Borny v Brně se dělo před vánoci 2013 opět v klubu Brooklyn, kde, když si zapálí víc jak tři lidi, není už od baru vidět na podium. A protože tam bylo lidí poměrně dost, vyrazili jsme tehdy s Maki a Mirem na procházku po centru. Pamatuji se, že jsme tehdy objevili výlohu Levných knih, která byla s ohledem na blížící se vánoce zaměřená na děti. Byly zde vystaveny nejrůznější hračky a dětské knihy. Jedna se mi zvláště vryla do paměti, byl to nějaký cyklus knih s názvem "Svět kolem nás" a ta konkrétní kniha byla o dinosaurech.
Tehdy nás u sebe ubytoval člen spřátelené kapely, která navíc celý víkend pořádala. Ubytováni jsme byli v rodinném domku na předměstí Brna a spali jsme v obývacím pokoji jeho prarodičů. Nejspíš nebyl úplně obeznámený s tím, že po koncertech Bornů obvykle následuje párty a ta nebývá úplně pantomimická, takže po tom, co jsem já osobně vypil lahev vína (které kdosi do Brna do večerky vedle nádraží dovezl až z dalekého španělska) a po tom, co jsme s Bártem natočili náš vlastní pěvecký cover tehdy velikého hitu od švédských Ylvis - What does the fox says - jsem konečně poznal někoho kdo mluví v hantecu, přišel nás totiž seřvat samotný pán domu, děda.

Pak jsem se do Brna nepravidelně dostával na svých pracovních cestách, obvykle mi nádrž ve fabii vyšla tak, že jsem v pondělí ráno v Brně tankoval, sem tam jsem tam zajel na nějaké obchodní jednání, sem tam mě do centra Brna zavedla špatná situace na dálnici a občas jsem zajel do Vaňkovky jen proto, že se tam dá dát kafe a že tam mají wifi. Pamatuju se na jeden okamžik, který Brno pro mě tak nějak vystihuje. Jel jsem tehdy v levém pruhu dálnice - předjížděl jsem kamion - a blížil se ke sjezdu na Vídeň, když jsem v zrcátku zaznamenal, že na mě jakési rychleji jedoucí auto za mnou bliká. Protože k smrti nerad překážím, šlápl jsem na plyn a co nejrychleji dokončil manévr předjíždění kamionu a zařadil se před něj do pravého pruhu. Předtím jsem ale mrknul do zrcátka a když jsem zaznamenal, že blikající auto je malý kabriolet Peugeot 206CC, který se mi vždycky líbil pro svoje tvary, zaměřil jsem se na něj v tu chvíli kdy mě předjížděl. Za volantem auta se staženou střechou seděl muž v montérkách s lacly a za tím malinkým kabrioletem navíc táhl vozík s velikou fůrou sena. Auto má sloužit!

Naposledy jsem se do Brna dostal minulý víkend společně s PVA. Ubytování sehnal Chonsik u svého známého (původně ze Žatce) v Jamborově ulici v Líšni. Byl to jeden z těch domků, který zvenku vypadá na garsonku a uvnitř je obří, vpodstatě za ceý pobyt se nám nepodařilo zjistit kolik lidí ten dům vlastně obývá. Realitní makléř by nejspíš řekl "Bydlení kolektivního typu", máš vlastní pokoj, kuchyň a koupelna a ty další věci jsou společné, do lednice všechno popiš a umyj si po sobě nádobí. Ráno, když jsme vstávali a chtěli si dát sprchu se navíc objevili další lidé, kteří se do tohoto domu přišli připravit na svojí svatbu.  
Samotný koncert byl v naší režii a pořádali jsme jej kousek od centra ve Veveří ve vegetariánské restauraci Vegalite, což je vlastně takové veliké sklepení s podiem a navíc velmi sympatické místo. Původně jsme měli trochu obavy jestli nebude naše produkce v těchto prostorách až moc veliké maso, ale ukázalo se, že nejsme žádný saláti, že se nemusíme bát, že by nás sežrali.
Ještě drobnou odbočku, cestou jsem v dodávce svoje kolegy a mojí ženu bavil přehnanými historkami o tom, jak je na východě super, že tam vpodstatě předloni skončily devadesátky, o tom že v Brně donedávna letěly šusťákové soupravy a čepice s orlem a že klub, ve kterém jsme s Borny hrávali nejčastěji, Brooklyn, dostal svoje jméno po Kamarádovi do deště 2 a na slavnostním otevření nechyběl Vaculík s Tofim, přičemž ten druhý jmenovaný vlastně dodneška neodešel řka že nemá dopito. No, Majkl mi sarkasticky poradil, že by bylo výborný, kdybych něco podobnýho zkusil říct třebas před nějakým domorodcem, že alespoň zjistíme, jak v Brně berou nadsázku. Nezkusil jsem to, přiznávám. Ale jedna věc je jistá, z merche se naprosto nejvíc prodávaly MC kazety, který jsme vlastně přibalili jen tak, co kdyby, a které neměly ani nějak pevně stanovenou cenu.
Zpátky do Vegalite, dohráli jsme výbornej koncert se skvělým přijetím, být Mozart, řeknu, že naši Brňané nám rozumějí!
Cesta na byt byla výživná, opustili jsme Vegalite a vydali se pěšky směrem, ve kterém jsme tušili Líšeň. Někde v blízkosti Janáčkova divadla, co je ta veliká křižovatka a zastávka šalin a nočních autobusů, jsme hromadně usoudili, že nás brzy budou bolet nožičky, spaní je podle navigace cca 4km daleko a my jsme ožralí a v cizím městě. Být transformeři, tak se snad složíme na taxík. Požádali jsme o drobnou pomoc blízkostojící slečnu, která nás ujistila, že směr máme dobrý, ale mezi námi a Líšní je Cejl, který bude nutné projít a sama si nebyla úplně jistá ulicemi kterými nás směrovat. Majkl jí ujistil, že máme kdyžtak chytré telefony s navigacemi kdybysme si nebyli jistí a že moc moc děkujeme. Slečna na to, ať proboha hlavně v Cejlu teď po půlnoci nevytahujeme chytré telefony a ať jdeme hodně blízko u sebe a sami sobě navzájem se neztratíme. Posilněni alkoholem jsme vyrazili.
Asi už jsem hrál v životě hodně stříleček, Cejl mi přišel jako taková standartně děsivá čtvrť z libovolné z nich, cestou se s námi pokoušely mluvit nějaké naskriptované NPC zombie postavy, překonávaly jsme různé terénní nerovnosti a překážky typu "Přejdi na druhý chodník z důvodu obrovské jámy" a protože nás bylo hodně, ani jsme se moc nebáli. Nicméně, když jsme došli na zastávku šaliny, kde postávaly noční hloučky alkoholiků, převážil v naší skupině jednou pro vždy názor, že se asi raději popovezeme. Nějakou náhodou jsme znali jméno zastávky, na které by bylo třeba vystoupit, takže nás pravá nefalšovaná brněnská nočka doopravdy dovezla a my se mohli brzy ponořit do říše snů.
Odpoledne před odjezdem na další koncert (Znojmo) jsme se ženou využili k prohlídce Brna, já už to trochu znal, ale žena zde byla poprvé. Svezli jsme se šalinou k nádraží (začínat se má šokem), vystoupali na hradby, postoupili na Zelňák, užívali předvánoční trhy, protože co může být lepšího, než se opít svařákem už v poledne. Prošli jsme na Svoboďák, kde byl zrovna sraz asistenčních psů pro sluchově postižené (alespoň myslím, protože to vytí a štěkot by normální člověk nedal), prohlédli jsme si starou budovu České televize, kde vznikalo Hip Hap Hop, AZ Kvíz a Komediograf, zavzpomínali na Evu Brettschneiderovou a celou procházku zakončili v, jak jsme se později dozvěděli, jedné z nejlépe hodnocených Brněnských kaváren. A bylo to fajn, abych pravdu řekl. Úplně těsně před odjezdem jsme ještě poobědvali guláš z domov a popovídali s domorodcem z domu, kde jsme spali. Pozvali jsme jej ke společnému hrnci, ale on zdvořile odmítl že prý je vegetarián, tak dostal za poskytnutí azylu alespoň cedečko. 
Byl bych hrozně nerad, kdyby z tohohle mého vyprávění vznikl dojem, že nemám Brno rád. Brno se nejspíš nikdy nezařadí do mých top5 měst kde bych si uměl představit svůj život, ale to neznamená, že bych v něm neuměl chvíli vydržet. Návštěvníkům má co nabídnout stejně jako obyvatelům. Je to město svérázné, město, které je maximálně svoje. Člověk, který Brno nepřijme takové jaké je, se v něm ztratí a pravděpodobně ho nikdy nepozná. A je to škoda. Osobně se do Brna rád vrátím. Místní kluby jsou fajn, místní muzikanti super lidi a jako bonus, dá se tam kšeftovat s kazetama.

Jo a hodně mě baví číst www.prigl.cz

Dneska si povíme něco o tom, jaký to je vrátit se ve dvaatřiceti k něčemu, co mi bavilo před polovinou života (k punku )

Na konci června proběhl v Kalikováku křest "Masopustu s PVA" aneb nejlepší desky roku 2016. Křest byl celý v naší režii, takže se nic nepodělalo, line-up odsýpal jak má, jediná nestandartní záležitost bylo přání ZNC zahrát si pod širým nebem (hřešíc na to, že poldové nepřijedou - nepřijeli) a všem zúčastněným za to patří obrovský dík!

Je to báječnej pocit křtít.. Když ta deska konečně spatří světlo světa, máte pořád tendenci všude se s ní chlubit, všechny cizí desky nejsou tak hezký, je to trochu jako s dětma, vlastní jsou vždycky nejlepší, žejo.. I když, pokud budeme tuhle alegorii pitvat dostatečně, znamená to, že mám teda 4 děti s dohromady třema ženama, první bylo malý a mělo spoustu dětskejch nemocí - Songs from Pripyat - BiP; druhý mělo díky ambiciozním rodičům obrovský potenciál, ale někde se asi stala chyba, rodiče spolu nejsou a dítě bydlí u jednoho z nich v garáži (Hypersensitivity - Snail - fakt, Šáša má prej doma ještě asi 300ks), Třetí mělo být dítětem znovunalezený lásky, mělo to být dítě vymazlený a opečovávaný, dokonce se mu v průběhu "těhotenství" změnila maminka Denisa na maminku Makinu, bohužel, tatínci to nějak nedokázali brát dostatečně vážně a tak se narodilo předčasně, odfláknutý - je vlastně mrzáček, a navíc šlo brzy z domu rovnou na internet. (Rainbows and Unicorns - BiP)
No a pak je tu Masopust s PVA, dítě, který si pořídil člověk zralý, přemýšlející, mající dobře spočítané zda a jak ho uživí, dítě nejmladší a tudíž v našich rodičovských uších nejdokonalejší a máme ho samozřejmě nejvíc rádi (i když tvrdíme že to tak není, že máme rádi všechny stejně moc.) A tak to asi zůstane do chvíle než se rozhodneme pro narození nějakého dalšího dítěte - desky.

No a jak už jsem se zmínil, dítě desku je třeba vyvážet na různé výlety a protože spatřilo světlo světa v červnu, chytili jsme ideální čas - festivalovou sezonu, která je právě v punku docela hodně pestrá, takže si každý typ punkáče najde to svoje. PVA naložili po střechu Majklovo dodávku, tranzita Brundibára, vzali manželky (to je vlastně něco jako dovolená, uvidíš, víkend v dodávce s punkovou kapelou, to se ti bude móóóóóc líbit..) a vyrazili.

1. Víkend: Na konci světa fest a Agrofest

Na konci světa byl tak trochu na konci světa, nekecali. Na festival jsme se docela těšili, hlavně Chonsik, protože jsme měli na podium kráčet hned po Už jsme doma. To je kapela pro mě skoro neznámá, mám s nima spojenou cestu v Šášovo autě v rámci mého nejhudebnějšího víkendu ever, kdy jsem ve tři odpoledne hrál v Krumlově a bylo pak třeba nejpozději v 18hod. dorazit do Tachova. A cestou, kdy jsem porušil asi 300 dopravních předpisů, mi Šáša pouštěl právě UJD. Ale to odbočuju.

Festival na břehu řeky Lužnice nás překvapil svojí neformálností, lidi se bavili, pořadatelé se bavili, bylo vidět, že to dělají rádi a s láskou a že když se něco nepovede, svět se nezboří. Blbý bylo, že jsme přijeli docela navečer a nebylo kde a jak postavit stan, ale to se napraví. Bylo krásně, lidi nadržený na PVA v nové sestavě (vážně, první koncert mimo Plzeň a ukázkové přijetí), zahráli jsme dobře, manželky prodaly asi 3CD a bylo.
Když jsme naložili nástroje zpátky do Brundibára, bylo něco k půlnoci, hlásila se únava a nebylo kam zalehnout. Naštěstí se nad námi slitovala kapela Flaška Vysočiny, která prý měla pronajatou chatku. Jestli to byla pravda jsme vlastně nezjistili, protože kapela tak mocně kalila venku, že se vlastně vůbec nedostavili spát. Uložili jsme s Chonsikem ženy s tím, že si ještě zajdeme na jednu cigaretu a přijdeme taky spát, neb toho máme za celý den až někam. No, asi jsme si s sebou neměli brát petku vína, protože jsme se nějak zapovídali, cigaret bylo trochu víc a kolem šesté ráno si nás přišly vyzvednout manželky hledající jednak nás a jednak toalety. Kolem byla příroda, jako ostatně ve většině chatových oblastí v Čechách, chlap tedy něco tak nepodstatného jako toalety nepotřeboval, ženy ovšem trochu trpěly. Ale dopadlo to dobře, dotáhly nás do postelí (na 3 hodiny) a druhý den se tedy přiblížil i se strašnou kocovinou.

Brundibár je auto vybavené tak, že nám všichni kolemstanující pankáči záviděli. Už jen ten vařič. A kafe. A kempingová souprava. A barel s čistou vodou. A kartáčky na zuby. A čerstvé pečivo. A muffiny, bezlepkové dokonce. A tak.. Většina okolostanujících měla prostě jen další alkohol.

Ještě jsme ani nedosnídali a už byl u nás pořadatel, děkoval nám za včerejší večer, mimochodem, hrála po nás country coreová kapela jménem "Ty Zmrde", měli výbornej song o tom, že jestli nevyhubíme verlyby, přemnoží se a stoupnou hladiny oceánů, a zval nás na divadlo. Ano, ti blázni hráli v sobotu v deset ráno amatérské divadlo! Šli jsme se samozřejmě mrknout, objevili jsme při té příležitosti až provokativně čisté sprchy a záchody, hned vedle podia, škoda že už nebyl čas to všechno použít, a musím říct, že na amatérské divadlo to úplně zlé nebylo, rozhodně to mělo režiséra a nebýt strašné kocoviny, vychutnal bych si to.

A jelo se dál. Od Tábora bylo třeba dopravit se až na blízký východ, respektive na jižní Moravu, takže půlden pohodové cesty s naplánovanýma zastávkama (vyzvednutí Masopusta v Žírovnici, návštěva Papagáje co má Papagájův hlasatel v Brně, na kafe a na záchod na benzíně, na dálnici protože se dálnice zastavila, znovu na dálnici, protože se dálnice zastavila - počkat, to vlastně až tak plánované nebylo.. ) Ale za Brnem už se jelo. V dešti.

Takovej déšť, to nevěští nic dobrýho, hlavně v kombinaci s punkem. Ono už když se k takovýmu dvoudennímu výšerozpočtovýmu festu blížíte, je třeba dávat veliký pozor, a tady obdivuju Majkla, že to za volantem dal, protože mít kolem sebe déšť, vzadu glosujícího Kochyho, Masopusta, který s Kochyho ženou poprvé ochutnával víno, tudíž mu všechno kolem přišlo krásné a nutné komentování, a ještě se snažit v dešti nepřejet nějakého ožralého pankáče, kterýžto má obvykle superschopnost usnout vždy a všude, to fakt není úplně sranda.

Dva dny a dva diametrálně odlišné festy.
Počasí neporučíš, to prostě nejde, ale všechno ostatní by bylo bývalo ovlivnit šlo. Celý areál byl proměněný v bahenní lázně. Pankáčům to moc nevadí, prostě se v tom válí, jsou trochu jako zlatí retrievři, ale co vystupující muzikanti? Ti, co musí s ohledem na honorář zůstat alespon trochu střízliví?

Na podiu se zrovna připravovala spustit polská kapela Leniwiec, překvapivě poslouchatelný babypunk se zpěvačkou. Kapela působila v pohodě, prostě kámoši co si jedou do čech zablbnout, v jejich království se třeba nesmí zpívat, nevím, rozhodně se to dobře poslouchalo a doufám, že jsme se s nima neviděli naposledy.

Pak jsme šli proměnit nějaké pivenky a jídlenky. Nebylo to tak snadné jak to vypadalo, protože kamenný výčep patřící k areálu pivenky nebral, měli otevřeno podle hesla "tak vám holt nalejeme když už jste tady", tam točili Litovel. Za peníze. Na pivenky šel koupit jakýsi "Vojáček" nebo nějak podobně, v plátěném stanu na druhém konci ne zrovna malého areálu, bylo to strašně sladké a nedobré. to mohlo být asi 5 odpoledne a já přestal pít s tím, že v 8 jdeme (ano, v 8, hlavní čas, voe!) na podium, tak ať to nějak vypadá.

Jo, abych nezapomněl, zatímco jsme seděli relativně v suchu pod střechou a jedli klobásy, museli jsme chtě nechtě pozorovat, jak punkáči přicházejí o číra a o bahno hlavně, součástí areálu byl totiž bazén s cedulkou o přísném zákazu znečišťování. Banda punkáčů se svlíkla do prádla (které mnohdy nenechávalo moc místa pro fantazii) a jali se sami sebe koupat. No, říká se, že nahota je krásná. Ještě, že jsem ženatý, a nemusím na takové věci zvědavě koukat. Masopusta to málem rozplakalo. Dokonce prohlásil, že jestli se ta nebohá křehká dívka utopí, přijde Lidl v Hodoníně o pokladní měsíce!

Po polácích přišli NVÚ, pak myslím SAS, to už byl skluz takový že už bylo snad 21.00, pak se tam zjevili nějací Maďaři, mávali smlouvou a volali "contract, contract", ti nás pak předběhli, mimochodem, o těch se zmíním trochu víc:

Ringo Čech se v knize Ruský týden vyznává ze znalosti evropy tím, že sovětská konferenciérka Světlana pláče, protože jí Ringo ani ostatní lidé z kapely nepozdravili. A říká "Omega i Locomotive GT, všichni zkazali mi zdravstvuj, oni smeyushchiysya.." Načež jí Mamut odpovídá: "Maďaři se smějou všemu, páč jsou blbý."

No, jestli byli blbý, nevím, ale namyšlený ano. Na jednu stranu chápu jejich rozhořčení, jsou v cizí zemi, málokdo mluví alespoň anglicky, nic nefunguje, už měli hodinu hrát a nikde nikdo (fakt, najít někoho kdo pořádá byl nadlidskej úkol, ale jeviště bylo neustále plný lidí co tam neměli co dělat).. Ale to co předvedli? Jednak vypadali trochu jako zpěvačka a její kapela - absolutně žádná chemie, chvíli zdánlivě složitý riffy, ale za chvilku děsná nuda. A zpěvačka měla hrozně povýšený vystupování, jakoby se těch druhej den v bahně vyválenejch punkerů štítila. No, ještě jejich název, ať si uděláte obrázek sami: Hellfreaks.

Náš koncert bych nejraději zapomněl. Maďaři sice slíbili, že set zkrátí, ale dali přesně 50minut hraní, takže mají asi dobrý odhad. Pak se dlouho nenacházel nikdo kdo by je vykopal z podia, takže když nás nazvučili (tedy jakž takž)byla půlnoc a začali jsme hrát pro hrstku asi 5ti lidí. Do toho si svojí daň vybralo vlhko a Majklovi extrémně praskaly struny. Asi po dvaceti minutách se zjevil nějaký chlapík ať už pomalu končíme a málem se ztrhla rvačka.

No, když jsme se ve tři rozjeli k domovu, byli jsme nucení konstatovat, že festivaly jsou různé a pořadatelé také.
Páteční Na konci světa fest byl domácký pohodový festival u řeky, kde stálo vstupné 150,- na 2 dny. Přesto to bylo organizačně skvěle zvládnuté, věděli jsme kam máme zaparkovat, co se stane teď a co za chvíli, pořadatelé obstarali našim ženám merch stánek a těsně před koncem koncertu i světlo do něj.
A i lidi za svoje směšné drobné dostali spoustu přidané hodnoty. Pití, jídlo, kapely od těch áčkoých (Už jsme doma) přes béčkové (PVA) až po ty céčkové - ale neméně dobré (Ty Zmrde!)
Oproti tomu Agrofest. Vstup skoro 500,- za které návštěvník dostal chaos na podiu, bahno (za to pořadatelé nemohli), nasrané muzikanty (nejen PVA), protože když na koncert čekám několik hodin přes čas, tak nějak to asi ovlivní můj výkon! Line-up žijící si vlastním životem!
Jak už jsem říkal, bude-li napřesrok zase šance zahrát si na agrofestu, byl bych proto podívat se jinam.
Ale možná jsme prostě jen měli smůlu na ročník, koneckonců, na jižní moravě se to vinařům stává furt, vytáhnou lahev a ona chutná divně. Sáhnou vedle a v porovnání s tou první mají najednou dobré víno.

Příště se, milé děti, podíváme do Ratišovic a do Měcholup.