Pokaždý, když jde o něco důležitýho, tak nastane problém. S časem. Nedochvilnost mě pronásleduje všude. Jenže teďka by to byl průser jako hrom. Lístky už byly koupený, osoba, která měla místenku v mojí peněžence, stála na autobusáku a já? V posteli -
budík nezvonil. Do Prahy jsme to s tatíkem kalili stošedesát a naštěstí nebyla moc zacpaná, takže jsem to nakonec stihla a vyslechla jsem si s Vjerkou sedící po mé pravici přivítání stewarda v žlutém autobusu od Student Agency. Směr Brno. Důvod? Koncert
Atari Terror. Proč se táhnem na pražskou kapelu tak daleko? To jsme prostě my. Výjezdní akce máme rády, že nás to stojí taky trochu tý přípravy s noclehem a že to nekončí návratem domů po pár hodinách, ale až druhej den.
Vyrazily jsme v půl jedenáctý a v jednu už nás vítali Moravácí, který nám s dovolením půjčili byt. Dobří a sympatičtí lidé to byli.:) Moc dlouho se s náma nezdrželi, a tak jsme se začaly před zrcadlem fintit. Prostě jsme zdylinkovatěly. Ty hlášky a
kecy, co padaly? Ještěže nás nikdo neslyšel. Zkazilo by nám to image inteligentních dívek:) Obličej na xichtu, věci připravené v krásné červené taštičce (hlavně klíče!) - čas chytit šalinu do centra.
Na Hlavním nádraží se k nám přidali páni jeseničtí. Jo jo, na ty jsme se s Vjerkou těšily. Nejdřív jsme je nepoznaly, Vjerka si Kubu dokonce spletla s bývalým spolužákem:) A Honzík se od zabíjačky nějak změnil. Až po třech hodinách jsme přišly na
to, že si nechal narůst vousy:D
Zašli jsme společně na oběd, za zmínku stojí jídlo Prsa panny Šárky, proč si s tím, Vjeruško, měla takovej problém? Stačilo přece říct, že chceš pětačtyřicítku.:) Taky jsme koukali, že Ti brňáci si dělaj věci složitější, než by mohli bejt.
Všichni jsme šli na záchod a všichni jsme se vrátili až po deseti minutách. Kdo by čekal před vykonáním potřeby bzučák, jako maj sídlištní baráky, kdy zmáčknete tlačítko a zeptáte se: "Půjde Pepík ven?" ?
Dvě hodiny před začátkem koncertu, jsme se vydali hledat Kounicovu 20-22, klub Melodka. Nestydíme se, a tak jsme se ptali. Jen jsme netušili, že se budeme ptát tolikrát.:) Nezapomenutelná je hláška jednoho pána: "Támhle je ulice Veveří. Ne, to
jsem řekl špatně," zamyslel se a ukázal znova úplně stejnym směrem. "Támhle je ulice Veveří." Nešlo se nesmát.
Po hodince jsme klub našli, ale bylo ještě moc brzo, tak jsme zapadli vedle do parku. Chudák Kubík si tam vyslýchal průpovídky, který jsme s Vjerkou vymejšleli na jeho účet. A když začnem, tak se neznáme.:D Ale když on je takový ňuňátko:) Pak nám
začala bejt trochu zimička, tak jsme odseděli čajík v hospodě pod klubem a následně tam vystoupali schody.
První dvě kapely jsme seděli u stolu a popíjeli. Někdo psal sms své milé, až s tím byl mírně otravný.:D Vjerka začala bejt dost nervózní, protože bylo jasný, že za chvíli maj hrát AT, ale nikde jsme žádnýho ataráka neviděli. Občas jsme se podivili nad
disco světýlkama, blikajícíma nad pódiem. Představili jsme si Kurzíka v růžovym kolečku a docela jsme se tomu zařezali. To jsme pak čuměli, když to tak chvílema i bylo.:D Když Vjerka malovala čerta na zeď tak dlouho, až jsme si to snad začali myslet,
zjevili se ve dveřích a razili rovnou k pódiu. To byl ten impuls, na kterej jsme čekali, a šli jsme si stoupnout. Teda kotel uměj brňáci parádní. Spíš takovej živej organismus, kterej jak se rozhejbal, tak první věc, co udělal, byla, že klukům na pódiu
vylil pivo. Ocenila bych taky, jak kotelníci utvořili kolem Vjerky ochrannou zónu, když jí upad inhalátor. Ani nožička se k němu nepřiblížila, než si ho zvedla. Všechna čest! Dan si zase zahrál svojí hru "rozdělme se na dvě půlky", čehož jsem se po
pěsťovce pod oko z minulýho koncertu odmítla zúčastnit. Ale včera to vylepšil tim, že si mezi ty půlky vlez sám. Jak to dělal, že ještě zpíval? Nepochopim.
Ale já osobně mám díky Vjerušce nejlepší zážitek z toho, jak mi Atari popřáli songem Only k osmnáctinám:D Extrémně skvělej dárek, Veru!!!:-) Tak proto byla holka nervózní.:)
Škoda, že času i písniček bylo málo, ale stačilo to, aby z nás lilo. Jeden frája-tanečník se tam dokonce svlík jen do trenek. Veselej pohled, když se na konci od něj rozestoupili lidi. Hned jsme se šli napít. Za chvíli tam přišli ataráci, tak jsme si s
nima mile popovídali. Naše čtyřka se docela shodla na tom, že i když AT jsou už hodně označovaný za kultovní kapelu, tak pořád stojej nohama na zemi a nejsou to nějaký nafrněnci. Vlastně jsou to príma klucííí.:-) Jo a příště ať se zeptaj na ubytko.Prej že
to máme hlásit.:D
Když Atari Terror odjeli i my jsme se vydali na noční tramvaj. Dlouhonohá Vjerka nám zase předváděla svoje parkur kousky, akorát jedna mrška kořen se jí připlet do cesty. Hmmm, asi k němu začala cítit respekt, protože nás pak usurpovala s oslavováním:
"La kořen!" na tři čty-ři. A opakovalo se to do tý doby, než jsme to hezky řekli všichni najednou. Jooo, nějaký čas to trvalo. Hláška výletu:)
Na nádraží jsme dostali hlad. Vjerko, musíš se naučit čínsky, když si chceš v Brně objednat nudle a zeptat se na houby.:D
Nevim, jestli za to mohlo množství alkoholu nebo probuzená metalová duše, ale to krásný vysoký děvče Verunka nám zdrsněla. To koukal řidič autobusu, když mu doporučila, ať si trhne, když jí nechtěl prodat lístek. To by jinde neudělala:D
"Doma" jsme se uložili a usnuli. Někdo dřív, někdo později. Ráno jsme akorát navštívili albert pro snídani, rozloučili se s jesenickýma a jeli domů. Snad Atari Terror a jesenický zase brzo uvidíme:)
Teda nesnášim perspektivu, mám hlavu jak gigoušskej meloun a kluci hlavičky jak hrášky, jediná Vjerka je na tom dobře.:D
Pokud v tomto reportu vidíte podobnosti s reportem fanynky Polett, tak to není vůbec náhoda.:)
Tři, čty-ři - La kořen!
