Kuba Kubánec 48 let / Tábor

Pro ASU už hrajeme cca pátým rokem, tak nás nic překvapit nemohlo, snad jen že studentů nám přijde čím dál méně a nejsou tak přesně organizováni jako poprvé. Ale alespoň si pokaždé prohlédneme některý zajímavý sál – tentokrát o tom jak se tancuje na Marjánce… Na piano hrál Jirka Voběrek, kterej se ani nestyděl, sedl na noční tramvaj, a jako naturalizovaný pražák odjel domů.

Nevím proč, ale v Písku se nám hraje dobře. Navíc u sadů je výborná plzeňská restaurace, pravidelně na nás chodí celkem slušná návštěva. Pan Hesoun se přišel podívat (ten hrál ještě v Písku u Kinkora) a i když celý koncert pršelo, tak posluchači vydrželi. Sice v malém počtu, s deštníky, ale měli jsme z toho radost. Paul sice asi dvakrát začal zpívat jinou písničku, než jsme hráli my, ale všechno nějak převed na legraci a koncert vyšel. Poprvé jsme jeli s novým autobusem – s Honzou Noskem – tentokrát ještě zastoupeným kolegou, ale ač u Mikesků nebylo možné vjet na staré město, tyhle kluci jezdí velkým autobusem úzkýma uličkama, jako by se nechumelilo. Navíc vozí i chlazené pivo. Supr.

Máme novou serii - zapomínání – zapomněl jsem, že s námi nemůže Vlasta a tak jsme na poslední chvíli sháněli alt saxofon, na který bude místo flétny hrát Mirek Pecháček. Zdeněk Straka ho sice Mírovi půjčil, ale když zjistil, že mu to hraje líp než jemu samému, aspoň mu preventivně rozlomil plátek.

Po asi 5 koordinačních schůzkách a týdenním dohadování se zástupci města a výprav, jak se dostaneme do Kostnice a zpátky, s tím že ještě den před odjezdem nebylo zcela jasné nic, jsme při odjezdu z autobusáku zjistili, že všechny kapely – cca asi 35 muzikantů má pro sebe celý (největší a nejluxusnější) asi padesátimístný autobus. Nechali jsme proto ostatní skupiny, ať se rozpočítávají do zbytku autobusů, které byly neuvěřitelně narvané, a vyrazili. Po cestě se, tuším, nic zajímavého nestalo. Absolvovali jsme podvečerní raut na radnici a druhého dne dopoledne vystupovali v sále Koncilu. Pravda, před tolika diváky jsme už dlouho nehráli a i tak nám všech deset Čechů a personál restaurace občas zatleskal. Odpolední vystoupení v „Mušli“ už bylo daleko lepší, to jsme i přidávali. Jinak ale celkově organizace partnerství v Kostnici vypadala stejně jak před pěti lety (kdy jsme zde byli naposled) a vůbec se nedá srovnávat s akcemi před dvaceti čtyřmi lety. Mimochodem, Josef Janda byl tenkrát účastníkem toho prvního setkání, hrozně rád na to vzpomínal, dokonce se potkal i s člověkem u něhož tehdy týden bydlel. Potkali se, věřte nebo ne, v autobuse městské dopravy a dokonce se hned i poznali… (Ale nikoho z oficiálů takovéto věci nezajímají, což je poměrně tristní… Ale raut byl…)

Pro přesnost – bydleli jsme v Jugend Herberge, v sestavě chyběl Zdeněk Straka (kterému umřela žena), tak na baryton sax hrál Mirek Pecháček.

Celý výlet do Německa probíhal ve velice poklidném duchu a kromě jediné nepříjemnosti, kdy nějaký němec nás hnal před sebou na pokoje, zamykal za námi a volal „Aus! a Ruhe! A is das méglicht cu šláfen ja?“… Jen Kuba Smrčka z His Masters řikal: „jaký se nedá spát? Tady na stole několik lidí poměrně klidně usnulo…“

Oproti Rumunsku nám Partnerství s německých městem znepříjemnilo snad jen několik ztrát. Přímo za podiem „Mušle“ – během produkce ztratil Swing Band jeden stojan na noty, His Masters Voice Band peněženku a mobil, vedoucímu hasičů někdo ukradl slavnostní uniformu a Pouličníkům se ztratila valcha…