Kuba Kubánec 48 let / Tábor

Koncert Jara. S Paulem zkoušíme už od zimy, a stejně jak je Paul pohodový zpěvák, tak se chová jako člověk. Úplně v pohodě. Akorát nechce uvádět. Tak jsem ho navedl, ať řekne aspoň, že je tu výborný publikum, máme krásný město a tak…

Paul nemluvil, jen se při každý pauze zeptal publika, jestli už řekl, že máme krásný město, a to bylo jediný, co jsme z něj dostali.

Hráli jsme jak o život, rychle – jednu za druhou. To co nám obyčejně (při mých nesouvislých monolozích) trvá hodinu dvacet minut, jsme měli za hodinu přehraný a lidi říkali, že to bylo pěkný, ale krátký.

Taky muzikanti začínají říkat, že to mám povídat, že je to lepší a stačí si otočit noty. Snaží se mi polichotit tím, že když povídám já, je to větší sranda… (ha, ha… na to jim neskočím, chtějí si stejně jen víc odpočinout)

Na podiu Žižkova náměstí vyplňujeme prostor mezi pozorohudnýma roztleskávačkama (to je zajímavý, z čeho se dá poskládat kulturní program), skupinou Tercie (končí na tonice a ani nepřidají tercii, když jsou Tercie) a Hutkou (to je zajímavý, z čeho se dá taky poskládat kulturní program). Hrajeme plný repertoár, to znamená, že ty kousky, které jsou těžké a nemáme je ještě zajeté, hrajeme fakt nadoraz. Jinak je pěkné počasí, a kdyby na nás zase někdo (a my víme kdo) neposlal ke zkušebně Městskou Policii, tak by se nic závratnýho nestalo. Naštěstí policie přijela až dávno po tom co už jsme byli pryč a popíjeli okolo náměstí, těšíce se, až Hutka dohraje, a bude klid.

Po třech měsících opět hrajem (ne že bychom nic nedělali, nazkoušeli jsme repertoár Sinatry – s Paulem Batto – a dva koncertní programy klasické – tj. celkem asi 50 kusů koncertního provedení). Má se hrát venku před Střelnicí – od 19:00. Jelikož ale občas prší a před Střelnicí jsou zaparkovaná auta (táborská radnice zřejmě nedomyslela věc do konce). Hrajeme nad schodištěm v jeho pravé části. Podium je prázdné – bude zde Laďa Kerndl (sám – taky to zřejmě někdo trochu nedomyslel, ale což…). S Kerndlem se potkáváme v hospodě před hraním, vysvětlujeme si, jak jsme si sympatičtí, a navzájem se zveme na vlastní vystoupení... Tak jak to bývá, už jsme se neviděli. Hrajeme millerovky, potichu, klidně a pěkně.