Do
Rumunské Sighisoary nás pozvalo vedení místní radnice. Když jsem s tímto nápadem šel na zkoušku, myslel jsem si, že si ze mne budou dělat muzikati legraci. Ti však vyslechli, proč nás Rumuni chtějí, jaké jsou podmínky a kde to vlastně je a řekli: no
jasně, jedem. Poté jsme vymýšleli, jak vlastně pojedeme. Prověřil jsem cenu za vlak, zavrhli jsme letadlo a Okrouhlíkův návrh jet lodí, a domluvili si autobus. Ve čtvrtek ve 22:00, vědomi si toho, že autobus firmy Comett plus v sobě ukrývá víc
alkoholu než nafty, jsme nebojácně vyrazili.
S sebou jsme vezli ještě pana a paní Šedivých a hlavě Teodora Buzu – který jediný uměl rumunsky a dělal nám tlumočníka. Mimochodem, po celé čtyři dny vykládal jeden fór za druhým…
Do
Sighisoary jsme dorazili kolem páté odpoledne. Láďa Hána lehce odřel nablýskaným autobusem historickou bránu Sighisoary, pročež jsme se ubytovali v Burg Hostelu. Na programu jsme už neměli nic, a proto jsme se rozeběhli po okolí. Pravda, Městská
policie není v Rumunsku shovívavá, a tak jim Teodor musel vysvětlovat, že už nebudeme dělat takový hluk a zpěv českých a moravských písní ztišíme. Pili jsme většinou pivo Ursus, nebo Ciuc. Pak už nám jen na hotelu byla rozpuštěna noční zkouška
sborového zpěvu pod vedením Pepy Jandy.
V sobotu (celou dobu v Rumusku bylo neskutečné vedro), začal festival. A to přímo průvodem, kde jsme zjistili, že se po Sighisoaře pohybuje určité množství Čechů, kteří z plakátu už o nás vědí. Hráli jsme až od desíti
večer a ještě než jsme začali, dali o sobě Češi pořádně vědět. Měli jsme entré jako hvězdy a hrát ve větším nadšení než ten večer, jsem kapelu neviděl. Teodor navíc na podiu tlumočil do Rumunštiny. Ten večer na nás městská policie přišla asi třikrát a
dokonce jsme místního „lidového udavače – nočního hlídače“ museli uplatit Becherovkou…
V neděli jsme hráli naopak první. Divili jsme se jak mohou hrát všechny kapely v sobotu tak falešně, až jsme na to rozpálené podium vylezli my. Strakovi se narovnal saxofon, Machovi málem utekla trumpeta a sladit saxy byl
nadlický výkon. Taktikou „co nedoladíme, doženeme technikou a přidáme něco hodně rychlýho“ jsme byli rádi, že je konec…
Ještě jsme se skamarádili s majitelem místní palírny, kam jsme v různě početných skupinkách chodili na ochutnávačku, až si nás vzal pod patronát a věnoval nám – s patřičným patosem na podiu – jednu
láhev.
Zážitek nám jen zkazila dopravní nehoda kousek za rumunsko-maďarskýma hranicema, kde jsme zůstali stát několik hodin a maďaři odvezli několik mrtvých. My k ní přijeli jako druzí. Domů jsme tak namísto nad ránem přijeli v pondělí
v poledne.
Jinak – o Rumusku se začíná hovořit, jako o legendárním, kolují různé historky, které budou rok od roku vypracovanější, humornější a odvážnější. Nevěřte jim…
