Ředidlo S6006 Muž, 21 let / Praha

Tímto problémem, jsme si v období puberty prošli asi všichni. Já však tento problém stran zdravotních potíží absolutně nesnáším. Stane se to během chvilky. Sice se během stádia zarůstání nehtu objevují příznaky, které nás před úplným zárůstem nehtu do masa varují, nicméně hodně lidí léčbu odkládá a skutečného problému si všimnou, až když není cesty zpět. To se pak léčba bez pitomé cesty pražskou dopravou do nemocnice, čekáním v čekárně, ani bez chirurga s jeho uspávací jehlou, v žádném případě neobejde. Když mi takhle zarostl nehet fakt hodně, také jsem podstoupil tuto léčbu. Tou dobou mi bylo 14 let, takže jsem do nemocnice šel s matkou. Když jsem svoji Achilovu patu ukázal chirurgovi, řekl mi, že tohle ještě neviděl. Sotva jsem lehl na kovové lehátko, sestra přisunula stoleček, s kovovými nástroji. Když se doktor přiblížil s výše zmíněnou uspávací jehlou, mamka mi nabídla, že mě chytí za ruku. Jsem rád, že jsem to odmítnul. Důvod? Chytil jsem se kovových kloubů lehátka, které byly pode mnou. Při pronikání jehly do mého palce, jsem měl na sobě natvrdlý výraz a snažil se tvářit, že mi to nijak zvlášť nevadí. Šlo mi to tak dokonale, že sestra prosila doktora, ať už přestane. Když po třiceti sekundách konečně přestal, v uvozovkách ,,kovový“ kloub lehátka byl ohnutý. Nikdo si ničeho nevšimnul. Všimnou si toho až večer, kdy budou to lehátko  skládat. Silnými nůžkami chirurg odstřihl přebytečný nehet, zavázal to obinadlem a já mohl domů. Mamka spěchala do práce, takže jsem jel sám. V tramvaji však zázračná uspávací látka, kvůli které jsem btw zničil tu postel, přestala působit. Marně jsem se celou cestu nacpanou tramvají směrem na Malostranskou, dožadoval toho, aby mě někdo pustil sednout. Nicméně domů jsem dojel a v pořádku. Za týden jsem jel na Břevnov znova a chirurg řekl, že je palec zahojen. Tak fajn. Byl jsem rád, že už to mám za sebou. Neradoval jsem se však dlouho. Do měsíce nehet zarostl znova. Chtěl jsem se však vyhnout uspávací jehle, dalšímu zničenému lehátku a také možnému seřvání za to, že jsem před týdnem tu jejich postel zničil. Jel jsem tedy na Motol. Což byla ta nejhloupější věc, jakou jsem mohl udělat. Kdybych dopředu věděl, jak ta jejich slavná v uvozovkách léčba bude probíhat, nechal bych se za zničený plechový kloub, seřvat klidně třikrát. I vzdor tomu, že jsem tam byl objednán, čekal jsem tak pětačtyřicet minut, než jsem se dostal na řadu. Lékařka nic neviděla černě a doporučila mastičku. ,,Tuhle směs si tam budeš dávat každý večer. Do týdne se přijď ukázat.“ Vše jsem dodržel a za sedm dní, se dostavil na kontrolu. Doktorka povzbudivě řekla, že se palec hojí. Já to tak nebral. Bolelo to více a více. No tak jsem jel opět na Břevnov. Zase, bolest jak kráva, do měsíce výsledek úplně stejný. Super. Prdel byla, když jsme měli přespávačku ve třídě. Hrál se florball a co se nestalo… Kamarád David odpálil míček tak dokonale, že mě s ním trefil obstojně do palce. Bolest a nenávist dohromady. Na ty nemocnice jsem se rozhodl vysrat a vyřešit to sám. (nedělejte to) Nůžkami jsem se pod to nedostal, tak zbýval jediný nástroj. Žiletka. Našel jsem si místo, kde byl nehet zarostlý a tam to dva dny piloval. 

Povedlo se… Od té doby to řeším takhle. S tím rozdílem, že minule jsem to oddělal pilou na železo. Hodně zdaru…