Kurt_Teplice Muž, 40 let / Teplice

Tento víkend proběhla jediná akce, která se týká mého léta každý rok, jediný pevný bod prázdnin, které nemám – Trutnov Open Air Music Festival. Jelikož se mi tato čtyřdenní party stala oblíbenou tradicí, ani letos jsem nehodlal vynechat, vzal si aspoň dva dny dovolené a ve čtvrtek ve dvě odpoledne se svou milou vyrazil z Teplic do Trutnova.

 Čtvrtek 19. 8. 2010

Přijeli jsme tak nějak po páté hodině, zaparkovali plechový stan (dál už to nešlo) a vyrazili ke vchodu, kde jsme měli sraz s místní kamarádkou Ivetou, která pro nás měla lístky, a partou dalších Tepličáků. Program neoficiálního začátku festivalu jsme stihli akorát – Silent Stream Of Godless Elegy byli nachystáni, stejně tak jejich doprovodný cimbálový orchestr, a už tekly decibely. SSOGE jsem viděl asi po třech letech (- tehdy na Brutal Assaultu) a bylo to opět příjemné shledání, jejich hudba mi přijde čím dál víc milá, ona kombinace metalu a moravského folkloru je prostě libá.

Nicméně mnohem víc jsme se těšili na následující znovuoživší Vltavu a očividně jsme nebyli sami – amfiteátr byl plný až nahoru a bylo vidět, že kapela z toho má radost. Zazněla spousta starých hitů i nových skladeb z připravované desky, výkony byly standardně na výši, kapela nenechala nic náhodě.

Po Vltavě přišlo na řadu zpestření v podobě kouzelníka Jozefa Talostana! Ten si postupně vytáhl na podium tři asistent(k)y a příjemně pobavil klasickými eskamotérskými triky (karty, kruhy, provazy…).
Během jeho vystoupení se podium připravovalo na hlavní hvězdu večera – londýnské Asian Dub Foundation! Tato kapela funguje již téměř dvacet let a ve své tvorbě mísí ethno s elektronikou a rockovou hudbou. Areál Na Bojišti pěkně rozparádili, tančilo se úplně všude! Jejich vystoupení nemělo chybu, bylo plné energie a radosti.

Těsně před koncem jejich koncertu jsme vyrazili do auta se posilnit kapitánem, abychom vydrželi na vystoupení mé oblíbené kapely Neočekávaný dýchánek, která hrála v pivním stanu na Underground stage. Dýchánek jsem naposledy viděl před dvěma lety v Teplicích na Božáku a na jejich projevu se asi nic nezměnilo – jsou stále stejně osobití, vtipní a zpěvačka Zuzana Hanzlová provozuje stále stejně šílené taneční kreace. Hudebně se Dýchánek dotýká především balkánské dechovky, která je v posledních 15 letech u nás velmi oblíbená.

Po Dýchánku jsme se vydali do auta – DJ’s Geronima a Scratchyho jsme vynechali – a zalezli do spacáků, abychom byli připraveni na první oficiální den festivalu.

Pátek 20. 8. 2010

V pátek jsme vstali kolem deváté hodiny a po nutné stoma-hygieně vyrazili do areálu na snídani. Ten, jak jsme následně zjistili, byl otevřen až od poledne, takže jsme si dvě hodinky poseděli v pivním stanu. Po otevření areálu jsme se najedli u místních stánků (slaná palačinka k snídani je parádní věc!) a vyrazili na hlavní stage, kde se připravovala první oficiální kapela festivalu – venezuelští El Sagrado Familión. Po asi hodinovém zvučení dost neobvyklé sestavy (flétna, basklarinet, perkuse, klavír, zpěv + mnou neidentifikovaný nástroj) začal ten správný ethno-jazzový výplach. Nejsem si úplně jistý, jestli byli návštěvníci na takovou zběsilost připraveni, navíc jako první kapela… Každopádně mě příjemně překvapili, stejně jako by udělali radost komukoliv jinému, kdo má rád Fantômas a free-jazz.

Po asi půlhodině běsnění jsme se přesunuli na druhou stage, kde začali Evolution Dejavu, kteří nás také příjemně překvapili – tentokrát šlo o mix taneční hudby s takovým moderním metálkem s orientálními vlivy, především v melodice. Kapela sršela energií, byla neustále v pohybu, zkrátka jí to šlapalo.

Po Evolution Dejavu jsme vyrazili přes hlavní stage, kde jsme akorát stihli poslední skladbu klezmerové skupiny Naches, na další ochutnávku ke stánkům – tentokrát jsme si dali halušky se zelím a uzeným, klasika, která i tentokrát stála za to (na rozdíl od nedopečené pizzy, kterou jsme si dali večer den předtím). Po žranici jsme se vrátili na hlavní stage, kde dav rozehřívali brněnští Čankišou. Tato kapela je v Trutnově jako doma a funguje stoprocentně. Jejich podání world music v kombinaci s rockovým základem a exotickými nástroji je naprosto strhující a opět tančilo celé Bojiště.

Po Čankišou nás čekal opět kapitán v autě a po něm už britská kapela Senser, kterou jsem měl možnost slyšet naživo poprvé a velmi mile mě překvapila – už na desce se mi Senser líbili, ale naživo mají onu řádnou energii, kterou se občas na album přenést nepodaří. Kapela působila sympatickým dojmem, hudebně připomínali především legendární Faith No More, což je jedině dobře. Crossover s rapem a trochou elektroniky opět rozpálil každého pod podiem.

Po Senser jsme se nechali unést hejnem Sejkorek a spol. na zahrádku poblíž Bojiště, která patří babičce jednoho jejich kamaráda, a tam jsme byli nakrmeni a napojeni, děkujeme, děvčata, bylo to krásné! Po karbanátkovém dlabanci jsme vyrazili na vedlejší stage, kde zrovna hrála polská Armia. Jak nemusím punk, tak se mi tahle kapela líbila – když se nad tím tak zamyslím, tak mi přijde, že punk vlastně můžu, akorát že ho v Čechách nikdo neumí pořádně hrát. Tahle parta ho navíc měla ozvláštněný dvěma dechy – saxofonem a lesním rohem. Atmosférou mi Armia připomínali naše Už jsme doma (a asi i proto mě zaujali).

Po dalším kole s kapitánem jsme narazili na Evu Pilarovou, která se letos do Trutnova vypravila jako kuchařka, ale pár písní si taky střihla. Paní Eva byla úžasná jako obvykle a opět s ní zpíval celý amfiteátr.

Po tomto zpestření přišla na řadu pro mě absolutně neznámá britská kapela The Glitter Band. Ani náhodou si nepamatuji, co a jak hrála, ale vím, že to nebyl zrovna aktuální styl a že se na to parádně tančilo, až mi náušnice z ucha uletěla!

Po tomto retro-zážitku jsme se přesunuli na druhou stage, kde během chvíle začala francouzsko-německá skupina Irie Révoltés, která si za posledních pět let svým ska/reggae dancehallem získala spousty posluchačů po celém světě. Kotel byl opravdu znamenitý, člověk tančil, i když nechtěl, stejně jako celá kapela, která na podiu poskakovala celý koncert.

Po tomto kvapíku jsme vyrazili na hlavní tahák letošního ročníku – Manic Street Preachers. Bohužel, ať už to bylo únavou z hodinového tančení, či tím, že se nám MSP už stihli vytratit z povědomí, nebo prostě jen proto, že to byla uspávačka, jsme si poslechli asi tři skladby a odporoučeli se do auta.

Sobota 21. 8. 2010

V sobotu ráno jsme vyrazili omrknout nám neznámou kapelu Duende, která nás velmi mile překvapila kombinací world music s popem ve stylu například Stinga. Když k tomu přidám parádní hudební výkony všech muzikantů, tak nám z toho vychází opravdu sympatická kapela.

V pravé poledne začala na hlavní stage tradiční bohoslužba, kterou jsem tradičně neviděl (ne cíleně) a po ní následoval koncert mých oblíbenců Už jsme doma. Ti jsou poslední rok v opravdu výborné formě, kterou potvrdili i tentokrát, a podle mého byli letos první kapelou, která se musela vracet s přídavkem na podium hned dvakrát.

Po UJD jsme vyrazili na obchůzku po areálu spojenou s obědváním, lovem motýlů (však časem uvidíte…), potkáváním známých a následným klábosením s nimi a to nám zpestřovalo bubenické představení Jany Koubkové, které jsme tedy měli jen jako kulisu (ovšem velmi příjemnou). Po procházce kolem stánků se serepetičkami jsme se zastavili na českou punkovou legendu S. P. S. (ahoj Davide), která nás bohužel tak zoufale nebavila, že jsme šli radši na další kolo po stáncích.

Další kapela, která nás čekala, byli slovinští Elvis Jackson – veselá to parta! Svůj hudební koktejl si namíchali opravdu z lecčeho – od punku, přes ska, až po death metal, to všechno s úsměvem na tváři (a baskytarista několika po sobě jdoucími cigaretami mezi zuby). Jediné mínus na jejich vystoupení mají na svědomí organizátoři a posluchači samotní – dost dobře nechápu, kdo dovolil v areálu distribuci plastových frisbee (jakožto reklamních materiálů tuším, že Ministerstva kultury ČR), se kterými právě během vystoupení Elvis Jackson začala spousta lidí házet všude kolem sebe. Už jsem si skoro zvykl na poletující kelímky s pivem (i když mě tento nešvar také neskutečně sere, nicméně se s tím asi těžko něco udělá), ale ty nikomu neublíží, na rozdíl od tvrzených talířů, které létají ne zrovna pomalu. Po asi čtvrt hodině poslechu rušeného neustálým neklidem a uhýbáním před talíři jsme se po finálním zásahu přímo do obličeje přesunuli nad hlediště z dosahu této připitoměné zábavy.

Na druhé stage jsme se při poslechu skupiny Marta & Rasputin přesunuli kamsi do středověké pohádky. Složení akordeon, housle a dvoje djembe jsme asi ještě neslyšeli a v kombinaci s vtipnými texty bylo o zábavu postaráno.

Po této taškařici jsme si to (po pauze na kapitána) namířili na koncert Rachida Tahy. Tohoto pána jsem slyšel jen z jedné desky a pak singl na Rádiu 1, větší zkušenost jsem neměl – o to víc jsem byl překvapen, když jsem zjistil, že na místo štramáckého třicátníka (dle fotky v programu) nás bude oblažovat dvaapadesátiletý strejda s cigaretou v ruce. Tento rozdíl však nic neznamenal pro hudbu a projev celkově, které nám Taha s doprovodnou kapelou předvedli – rock říznutý orientální melodikou a nástroji fungoval skvěle (a jako bonus jsme objevili za bicími dr. Sheldona Coopera…!). Jak jsem se bál, že budu svědkem představení ethno-popu, který se line z každé druhé kebabárny v Teplicích… Koncert to byl parádní a měl vpravdě magickou atmosféru.

No a už jsme se přichystali na další, úplně jinak magický zážitek – spolu s Ondřejem Havelkou a jeho Melody Makers jsme se přesunuli o osmdesát let zpět a velmi příjemně si zaswingovali. Toto uskupení jsem naposledy viděl právě v Trutnově (asi před šesti, sedmi lety) a naprosto mě zničilo! Nejsem si jist, jestli už tehdy v něm hrál Martin Zbrožek, který letos měl opravdu hodně prostoru – fungoval jako druhý frontman a zpěvák, což se k jeho divadelnickým zkušenostem dá snadno pochopit. Ondřej Havelka & Melody Makers rozhodně zabodovali a stejně jako UJD je publikum nenechalo jen tak odejít.

Hodinovou pauzu před dalším vystoupením jsme vyplnili opět posezením na zahrádce se Sejkorkami a jejich kamarádkami (některými až neuvěřitelně mladými). Chvilku po půl dvanácté jsme se přesunuli zpět na hlavní stage, kde se mezitím nachystali švédští Arch Enemy. Tato melodická death-metalová mašina překvapí především tím, že s mikrofonem po pódiu pobíhá ne hora testosteronu, jak by se podle hlasu zdálo, ale drobná a štíhlá (ovšem zdaleka ne křehká) blondýnka. Bohužel jsme si poslechli jen asi čtyři skladby, únava nás zaskočila a zahnala do spacáků.

Neděle 22. 8. 2010

V neděli ráno jsme se vyhrabali z auta a po zhlédnutí programu se rozhodli, že vyrazíme domů. Posnídali jsme zapečenou bagetu (geniální věc!) a malinovku (šťávu, ne kořalku, bohužel), koukli na další českou punkovou legendu, která nás nebavila (Totální nasazení) a vyrazili domů. Dost nás to mrzí, v neděli večer byla ještě spousta zajímavých kapel, bohužel, každý musí jednou do práce a nás to čekalo právě v pondělí. Trutnovský festival jsem si jako každý rok užil a ani mi nevadí, že se na něm neobjevují samé aktuální hvězdy jako na jiných tuzemských akcích – ono bez sponzorů to asi ani pořádně nejde a trutnovský festival je právě asi jediný velký festival, který se bez sponzorů obejít dokáže. Do Trutnova se každoročně těším především kvůli atmosféře, kterou jsem zatím na žádném jiném festivalu nezažil a doufám, že mu ještě dlouho vydrží…

 

Letos jsem zažil jednu ze svých kulturních premiér. Poprvé za 11 let, co aktivně jezdím po tuzemských festivalech, jsem se dostal i na ten prý největší. Léta mě lákal svými headlinery, léta jsem odolával - takhle velká akce ve mě nevyvolávala ty nejlepší pocity, navíc jsem se nikdy necítill nejlépe mezi onou sortou návštěvníků, která se na tomto festivalu vyskytuje. Moc žabek a kohoutů, na můj vkus... Ale když jsem se koncem května dočetl, kdo že to letos zavítá k Hradci na letiště, bylo jasno -  povinnost! Tolik mých oblíbených kapel na jednom místě je asi jen v mé skříňce s CD. Už kvůli The Prodigy jsem hodlal utratit veškeré peníze, co jsem měl. Tuhle kapelu poslouchám 14 let a už jsem dokázal prošvihnout 4 koncerty v Česku (na jeden z nich jsem měl i lístky), pátý nepřipadá v úvahu. Plán na první víkend v červenci byl tedy jasný...

V sobotu 3. 7. jsme asi ve čtyři hodiny odpoledne vyrazili já a moje milá - Zuzanka - z Teplic směr Hradec Králové.

Na benzínce OMV na D8 jsem si dal svou nejdražší sýrovou bagetu od Crocodille v životě. 65,- Kč je už celkem dost, za rohlík se sýrem, nemyslíte? Asi v sedm hodin jsme dorazili na letiště - nevím jak Vám, ale mě přišla cesta dost neznačená, takže jsme si prohlédli krásy okrajových čtvrtí Hradce. Když jsme dorazili, hned jsme našli parádní místo pro auto, náš plechový stan, pěkně stranou, u plotu a v uličce plné stromů, takže dokonce i ve stínu! Z prvního dne si pamatuji jenom rozpečenou bagetu, setkání se spolužačkou Áďou Sejkorovou a jejími přáteli, všude Staropramen, hromadu chroustů (nerozpečených), poslední skladbu Lypais Trubetskoy a především Laca Decziho a jeho partu. Po hodině jazzového šílenství jsme se značně unaveni odporoučeli do auta, čímž jsme zazdili koncert Eggnoise, na který jsme úplně zapomněli, bohužel.

V neděli 4. 7. jsme hned ráno natáhli plavky a vyrazili k vodě, bohužel stejně jako asi polovina návštěvníků festivalu, čili rybník skoro nebyl vidět. Osvěžující koupel jsme vyměnili za osvěžující Granát. Tenhle pro mě jediný pitný druh Staropramenu točili jen v jednom stanu a jen z jedné pípy, nicméně frontu jsem stál vždycky maximálně 5 minut, dokonce si mě po několika kelímcích i pamatovali vydřiduši z druhé strany pultu. To mě přivádí k zamyšlení - jak se může stát, že není k dostání Plzeň?! Nebo jsem ji jen za ty 4 dny nenašel? První kapela, kterou jsme v neděli viděli, byly Bundy Tad - slyšel jsem je poprvé a moc mě neoslovili - nevím, jestli to bylo časem nebo to prostě není kapela pro mě... Po chvilce jsme vyrazili zjistit, o čem že jsou ti Charlie Straight, že jsou najednou všude a vyhrávají kde co. Osud nám však do cesty přihrál Kubu alias Karla Kunrta, takže bylo po objevování.

Po hodince prokecané v pivním stanu poblíž pípy s Granátem jsme vyrazili k autu ochutnat kapitána Morgana - cestou jsme potkali Jendu z Trutnova,

Davida Adámka se slečnou

a nakonec i Valenťáka, který se k nám přidal na degustaci.

Po láhvi kapitána jsme se vydali zpátky do centra dění, cestou narazili na spolužáka Káju

a poslechli si Doping Panda z Japonska, kteří neurazili. Po nich nás naprosto zničil Skindred - Benji Webbe kázal jako o život a celkově kapela vyzněla mnohem tvrději a živěji než z CD.

Když skončili, přesunuli jsme se do stage v hangáru na Horse the Band - ti mě upřímně moc neoslovili. Vlastně mě většina kapel z téhle scény přijde na jedno brdo - před pár lety si někdo vzpomněl na zvuk 8bitovek a najednou máme nintendo core, nevím nevím, dvě kapely na světě by mi asi stačily a tahle mezi ně nepatří. Aspoň jsme ale narazili na výletníky z Krupky Šárku s Vojtou a na drsňáka z Mostu Vojtu, který má modromodré oči jako Mel Gibson.

To už jsme byli značně unaveni slunkem a řádným pitným režimem a přesunuli jsme se zpátky na pláň na kanadské Alexisonfire, kteří oplývali image domácích dřevorubců (včetně parádních pivních pupků) a celkově mě vůbec nezaujali. Následovala cesta zpět do auta, převlékací intermezzo a návrat pod stage na Trickyho. Větší zfetovanost tento rok opravdu nebyla na skladě, nicméně zážitek to byl parádní a opravdu mocný! Za tmy bychom si ho vychutnali asi ještě mnohem lépe, nicméně oněch asi padesát lidí, kteří vylezli na podium a místy ho i prolámali, si rozhodně nestěžovalo.

Po Trickym jsme se už těšili na další britskou pecku - Skunk Anansie. Neuvěřitelně charismatická zpěvačka Skin rozdováděla všechny přítomné, dokonce si mezi ně i vlezla - zazněla spousta starých fláků a i nějaká ta novinka, která avizovala přicházející album.

Pět minut před koncem Skunk Anansie jsme se přesunuli na druhou hlavní stage, abychom se dostali aspoň trochu dopředu na pro mě hlavní tahák roku - The Prodigy. Hrát se začalo s cca čtvrthodinovým zpožděním, ale to většinu akorát víc nažhavilo. Koncert trval něco přes hodinu a tancoval i ten, kdo nechtěl. Je pravda, že to celkem dávkovali, ale koncert byl rozhodně parádní. Ne nadarmo byli The Prodigy vyhlášeni za nejvlivnější taneční skupinu na světě.

Po elektro masáži jsme se vydali do stanu na Vanessu, která stejně jako Skunk Anansie vstala z mrtvých. Ta nás bohužel už neudržela na nohou, předchozí vystoupení nás úplně zničilo, takže jsme si poslechli dvě skladby a šli spát.

Třetí den jsme se konečně potkali s Kubou Mazurou, který si festival užíval z druhé strany - jako zvukař.

Po hodince vyprávění žátiků (rok jsme se neviděli...) jsme se rozešli - Kuba za prací a my na belgickou kapelu D 2. Ta nás celkem mile překvapila sympatickým zpěvákem a relativně melodickým metalem.

Po nich nás čekaly mé dvě zásadní domácí srdcovky. Vltava a Už jsme doma. U Vltavy potěšilo už to, že vůbec zase hraje (a to dobře) a Už jsme doma předvedli koncert plný energie s perfektní atmosférou.  Skladby z nové desky naprosto zapadly mezi starší kusy a Míra Wanek a spol. mají velké plus.

 

No a po srdcovkách domácích přišla jedna zahraniční - Suicidal Tendencies - Cyco Miko blázní na podiu tak, že já bych dostal dvakrát infarkt, a vůbec není znát, že mu za tři roky bude padesát. Stejně jako na aprílovém koncertě Infectious Grooves se divím, jak ten tlusťoch vzadu (Eric Moore) dokáže chodit a navíc tak neskutečně zběsile hrát na bicí. Stejně tak mě opět ničí basák Steve Brunner - jako Trujillo zamlada! Na konci setu se opět objevuje asi 50 lidí na podiu, jestli tentokrát vydrželo, jsem se nedozvěděl...

Po HC/punk výplachu z Kalifornie jsme se šli podívat na tvář mojí nejoblíbenější punkové kapely - Jello Biafra se svou podpůrnou kapelou dorazil snad o půl hodiny později (jeli místo do Hradce do Brodu...), a tak dali asi jen 5 skladeb, z nichž ovšem tři byly právě od Dead Kennedys, takže opět klasika, paráda, spokojenost. Tady jsme potkali spolužáka Jeníka s jeho slečnou Nikolou, punkáče jedny navoněný:)!

Po punkerech jsme se šli něco pojíst a popít (tolik zapečených baget jsem asi v životě nesnedl) a se podívat na herečku Juliette Lewis. Ta kromě modrých vlasů vypadá už asi 20 let stejně, jako zfetovaná děvka, nicméně slušelo jí to :) a zpívalo jí to ještě víc! Pro mě příjemné překvapení festivalu.

Po koncertě jsme šli zase jednou okouknout stánky se šmuky, hadříky a podobnými blbinkami, cestou jsme potkali Terku Vránkovou a Hujera, kterej je srab a chodí v žabkách.

Pak už přišel čas většinou očekávaných Muse. Hráli skoro dvě hodiny, měli bombastickou stage, obrovskou projekci, lasery apod., hráli perfektně, ale mě neoslovili. Znám je od jejich debutu Showbiz, ale jejich poslední směřování mě nenadchlo, navíc ta božská aura kolem nich mi přijde přehnaná. Asi v půlce koncertu jsme odešli pro Granát a zbytek jsme odkoukali z půlky areálu (což neznamená, že bychom měli špatný výhled - projekce byla opravdu monstrózní). Po Muse jsme si šli v klidu lehnout, přeci jen, druhý den nás čekal odjezd domů, tak to chtělo trochu kvalitního spánku.

V úterý jsme si jako první kapelu poslechli českou kapelu, jejíž název jsem zapomněl, nicméně to byl vítěz soutěže USSF. Zezačátku mi přišli jako namachrovaní numetaláci, ale časem si mě celkem získali, zpěvák předvedl, že umí nejenom křičet a i instrumentálně kapela nebyla špatná.

Další naše zastávka byla ve stanu na kapele Eleison, o které se psalo jako o českých Faith No More. To byla rozhodně dost nadsázka, nicméně kapela hrála dobře a navodila atmosféru let devadesátých, jak hudbou, tak svou image.

Z pivního stanu, do kterého nás zahnal déšť, jsme si poslechli pár skladeb od Death By Stereo a vyrazili k autu a domů, vzhledem k tomu, že opravdu nepěkně chcalo a oba jsme druhý den museli do práce. Díky tomu jsme neviděli další punkovou legendu NoFX a po ní pěkně na uklidněnou Morcheebu, holt jindy.

Pocity z festivalu mám rozhodně pozitivní, i přes zkrácenou dobu pobytu, občasý déšť, absenci Plzně, nechutné ceny Morgana (60,- Kč/0,04 dl) a počáteční dezorientaci v terénu. I když dost pochybuji, že by se podařilo dát pro mě ještě silnější line-up, věřím, že jsem na Rock for People nebyl naposledy.

P. S. Všechny fotky z akce jsou tu: http://kurtteplice.rajce.idnes.cz/

Pěkný den.

Trochu opožděně Vám přináším malý report z koncertu v Plzni v Divadle Pod Lampou. Tento klub je tuze pěkný, zajímavě řešený a opravdu útulný. Přijel jsem se sem podívat za přáteli Yellow Sausagem, Žužu a Pakrysou, kteří v Plzni žijí. No a jako výživná náplň návštěvy byl vybrán právě koncert kapel Kombucha, Unnecessarity, Translunaria a Bed Sores. Všechny kapely to rozjížděly opravdu masitě! Kombucha, která akci zahájila, překvapila finální swingovkou s kytaristou Kubou u mikrofonu! Výkony dalších kapel mi přišly pak oproti startérům už "jen" standardně dobré:). No a ve finále mě opět rozbila Kombucha, nebo lépe řečeno můj foťák zůstal ležet na zemi rozbit Kombuchou...

Fotky z akce jsou tu.