KV.2 Žena, 40 let / Devilcity

Světe div se, ale ani na jednom z koncíků této kapely se nic zvláštního nestalo, dokonce se mi nepoved ani žádný trapas, takže mi přijde zbytečné se nějak více rozepisovat. Takže oba koncíky bych shrnula asi tím, že Asthenia udělala dobře, když přijala nového klávesáka, páč je vážně roztomiloučkej:-)

P.S. a ještě připomínka Vencovi (kterému na obou koncíkách praskla struna), kterou jsem mu sice psala na stránky, ale z nějakého důvodu mi to smázli...takže jak by řekl klasik (já) "lepší prasklá struna než prasklá guma"

J.

Během očisty mého poče jsem našla svůj první report z koncíku. V té době jsem ještě profil na Bandzonu neměla a navíc jsem na existenci reportu zapomněla, proto ho sem dávám až teď.

Zdarec Lojzíku,

No tak tady máš tedy ten pokus o reportík. (Pro ostatní: Byla jsem výslovně požádána, takže s veškerou kritikou, fackami, kopancemi a jinými projevy nesouhlasu se obracejte na Lojzu J )

Koncert v Matrixu z pohledu KV 2:

Do klubu Matrix jsem chtěla vkročit pravou nohou pro pocit, že tím zabráním případným katastrofám či čarám přes rozpočet..jediná katastrofa se však málem vyplnila v ten samý okamžik, poněvadž mi na první schod směrem do klubu vycházela noha levá..hlavou mi proběhla myšlenka, že pokud vážně vkročím levou , zákonitě se něco nepovede (původně tu mělo být jiné slovo, ale je to můj první reportek, takže ještě nevím, jak moc mohu být sprostá).  Samozřejmě jsem si případný průšvih (opět synonymum) nemohla vzít na svědomí, proto jsem se snažila nohy prohodit...Pokud se Vám také někdy stalo, že jste konali činnost, pro kterou jste se rozhodli milisekundu před tím, je vám jasné jak to málem dopadlo..naštěstí jsem měla kliku a na poslední chvíli jsem udržela rovnováhu..jen tajně doufám, že můj antiladný komický poskok nikdo neviděl....

...každopádně do sálu (jestli tak mohu tu lednici nazvat) už jsem nakráčela opět sebevědomě.

Popravdě mě překvapilo, že si mám kam sednout, což bylo pravděpodobně způsobeno absencí Beetlovy skupiny (omlouvám se, název si napamatuji).

Členy kapely Destroyself (mnou důvěrně nazývané „Destíci“) jsem zahlédla hned. Vydala jsme se tedy jejich směrem.. Lojza mě upřímně vítal a hned si vybral slíbenou pusu (2x).

Oba tatínci mě též slušně pozdravili, což mě velmi potěšilo. Najednou jsem v jejich hloučku zahlédla osobu, která mi byla povědomá...kdo to mohl být? Osoba přistoupila o krok blíž a vyloudila zvuk podobný slovu „čau“, což mi jen potvrdilo domněnku, že jsem tuto osobu už někde viděla, ale nemohla jsem si vzpomenout..A pak přišlo osvícení. Saša. Ten malý uličník Saša, který dělal cca dva měsíce mrtvého brouka. Zeptala jsem se ho tedy: „ Ty žiješ?“ – absurdnost otázky mi došla vzápětí..kdyby nežil, nestál by tam J Pokračovala jsem tedy ve výslechu: „Jaktože nepíšeš, nevoláš?“ Saša mi odpověděl:“ Vždyť já nikdy nevolám“ J

Jak jsem ho dlouho neviděla, úplně jsem zapomněla, že je jeden z těch, kteří nevolají ani nepíší sms, pokud není akce operátorů volání nebo sms zdarma.

Usedli jsme ke stolu, kecali, Franc (který konečně shodil účes alá Hitler a velmi mu to prospělo) mi přinesl cd Nežfaleš, za které ještě jednou moc děkuji. Popíjeli jsme pivko (někdo půllitr, někdo crcal levnější 0,3 J)..a čekali na začátek akce. Docela dobrou náladu narušovali jen kluci s půlkou sběrných surovin (kovu) v uších, kteří sockovali cíga..

Před začátkem koncíku dorazila i z divadelní zkoušky vypruzelá KV1. Hned zatepla nám začla popisovat trapas, který se jí málem přihodil u vchodu, kde potkala Pepína, který jí pozdravil, což KV1 nečekala..začala tedy pátrat v paměti, pozdravila a nakonec riskla i otázku: „jak se má malej?“ (nebo něco v tom smyslu) a doufala, že se s otázkou trefila J Nějak pozapomněla, že MTT už též rozšířil řady malých občánků, takže se splést nemohla..maximálně ve jménu..

Destíci nastoupili něco kolem 9 hodiny. V boxu jsme zůstali jen já, Markéta a Franc, který se později přesunul do zákulisí, kde se pravděpodobně sám královsky bavil J Za Markétou též přišel jeden „ocelář od vedle“ s žádostí o cígo..KV 1 mu s andělským kukučem jedno podala spolu se zapalovačem..kluk překvapen ochotou cígo přijmul i se zapíkem a rovnou u našeho stolu si zapálil. KV1 ho ale jaksi zapomněla upozornit na poněkud větší plamen..poté, co si týpek párkrát šluknul, začal kontrolovat svou image tím, že si začal rukou střepávat popel ze seškvařených vlasů..já, kterou nepobaví víc nic jiného než cizí neštěstí (pokud to tedy dotyčný přežije) jsem dostala záchvat smíchu..Škvarek to ale nepochopil a zřejmě si myslel, že je to nejspíš nějaká moje balicí technika, poněvadž se usmál a několikrát během večera po mě s úsměvam hodil okem..nevím, jestli byl tak zhulenej nebo tak blbej J

Saša šel fotit mezi lidi křepčící na parketu, jimž bezkonkurenčně vládl oranžový čepičář Míza.

Zaposlouchala jsem se tedy do hudby, abych si chvíli nato začala nadávat, že 11 let strávených učením se angličtiny mi bylo naprd, poněvadž jsem nerozumněla ani slovo..píseň Sídliště Šárka mě však přinutilo zauvažovat o tom, zdali kapela náhodou nezpívá česky..

Poněvadž to bylo podruhé, co jsem měla možnost si tuto kapelu poslechnout, bylo jasné, že texty ani hudbu zdaleka neznám. Oproti Modrý Vopici, kde jsem Destíky viděla a slyšela poprvé, jsem měla větší prostor pro vnímání hudby...takže můj názor:1) Je slyšet, že jste sehraní.2) MTT má dobrej hlas, takže ani nevadí, že jsem nevěděla jakým jazykem zpívá.

3) Koncík se vám zvukově povedl, stejně se mi ale koncík ve Vopici líbil víc (přestože jsem ani tam nezaregistrovala češtinu)..nejspíš kvůli atmošce..

Tak to by byl zkráceně můj názor..

Po koncíku přišel MTT s foťákem, který rozumně uzmul Sašovi, a navrhnul společné focení. Při této představě mi naskočila vyrážka..upozornila jsem tedy MTT, že se velmi nerada fotím, a že za chvíli pochopí proč. Výsledek byl takový, že na jedné fotce jsem měla zavřené oči, poněvadž jsem jaksi nepočítala s dvojitým bleskem, na druhé jsem sice měla oči otevřené, ale

jak jsem veškeré soustředění věnovala otevřeným očím, zbytek obličeje byl dost prkenný..

Začala hrát kapela Brain Pain, kterou jsem slyšela poněkolikáté ale teprve teď se mi začínala líbit.

Franc opět stál na pódiu jak omylem (schovaný za bednama a sloupem, z celého France jsem viděla jen krk kytaryJ ), Míza měl překvapivě dost energie, aby po tanečním maratonu ještě hrál a Míra jako vždy vyluzoval ty hrdelné zvuky, které doteď nechápu, kde se v něm berou..

Když dohráli a sbalili nástroje, nastalo loučení. Saša odcházel o něco dřív a chtěl se s námi rozloučit zas tou svojí rádoby pusou někam na tvář na kterou mu sere pes i já. KV1 se s ní spokojila a já jsem na Sašu jen mávla s tím, že o takové polovičaté zmetky nestojím J

O to milejší bylo loučení s Destíkama, kteří vědí, jak se dává pusa.

Takže, pokud mohu mluvit za nás obě, tak jsme Vás rády viděly a slyšely, hrajte dál a hlavně častějš někde poblíž Prahy (pracovní dny bych ale možná vyměnila za pátky nebo soboty) a zas někdy páček.

KV 2

Do Kainu jsem dorazila o dost později než u mne bývá zvykem. Měla jsem totiž předtím sraz se svou super kámoškou Ivet, kterou jsem neviděla x měsíců, takže bylo co probírat. Samozřejmě jsem se s ní také stihla naložit do super náladičky, takže příprava do Kainu ideální. Dorazila jsem tam tedy asi kolem desáté večír, vysolila jsem výběrčímu daní kilčo vstupný do kýblíčku, vydyndala na něm jakousi nálepku a pelášila do klubu. Prvního jsem zahlédla Honzíka, který mě odkázal do patřičných míst (ke stolu, ne do prdele) a tak jsem běhěm minutky usedala k Markétce, Zrzkovi, Tučkovi a dvěma klukům, které jsem viděla už asi 5krát v Bumbaru, ale doteď si nepamutuju jejich jména :-(

Deliqenti zrovna končili, popřáli Majovi vše nej k narozkám a Belzebubovi,ať se mu líbí v Anglii, kam se chystá na 3 roky.  Než začli DeeM, měla jsem akorát chvilku na to skočit si na bar pro vínko. Tam jsem zastihla Maja s dortem, jehož část  jsem s díky odmítla. Poněvadž jsem byla už slušně ovíněná, začla jsem mu přát, ať se mu v Anglii líbí. Majo mě tedy upozornil, že tam jede Belzebub a ne on. Aha, no a "kdo že je ten Belzebub?" ptám se...to jsem ještě netušila, že ho za chvíli uvidím v celé jeho kráse a poměrně dost z blízka. Odpotácela jsem se ke stolu, kde jsem se málem přizabila asi o dvacet balonků, které byly rozesety po celém klubu. DeeM začínal hrát, tak jsme se s Markéth přesunuly k podiu a tady nastala ta zásadní chyba. Kolem podia se furt kymácel týpek, který vypadal, že taky pařil s Ivetou (= na sračky), ale minimálně celý týden a ne jen pár hodin jako já. Poněvadž plácek před podiem v Kainu nepatří mezi největší, začínala jsem pociťovat nemalé obavy o svůj mladý život. Týpkem, který se potácel stále sem a tam, nebyl nikdo jiný než sám Belzebub. Popíral fyzikální zákony (jak by řekli Promile), protože stále ještě stál na nohou, což v jeho stavu doteď nachápu.."no, zřejmě slušnej oddíl" (STS Chvojkovice Brod). Poté, co vylezl na podium, začal přemisťovat různé vybavení podia jako třeba mikrofon, nehledě na to, že DeeM už hráli. Když se mu na podiu přestalo líbit ve snaze  z něj slézt hodil šílenou držku kousek ode mě, až mi zavály vlasy. Bylo to o fous..nabrat mě přímo do palice, už tento report nepíšu. Řacha to byla slušná, až jsem se lekla jestli přežil. Přežil. Místo toho, aby se sebral a šel se uklidit někam, kde nebude předstvaovat nebezpečí pro sebe ani pro druhé, se rozvalil znovu na podiu, tentokrát však v jiné poloze a bez notné části oděvu. Já samozřejmě zpočátku nic netušila, jen jsem se divila, proč se najednou k podiu přihrnuli další lidé a jeden přes druhého nakukoval DeeMům pod nohy. Podívala jsem se tedy také, a to jsem fakt dělat neměla. Kdo tam byl, ví, o čem mluvím. Opět jsem začla přemýšlet o své sexuální orientaci a opět jsem se dostala ke stejnému závěru. Normální heterouš, což je po tomto zážitku vážně 8. div světa, ale je to tak. Hlavou mi prolétly snad všechny akce, během kterých u mne proběhla menší či větší okna, a já děkovala Bohu, že to, co jsem předváděla já (pokud kamarádi nekecali), mělo do Belzebubova vystoupení hodně daleko. Zaplula jsem tedy dále od podia (nechtěla jsem totiž vidět, jak bude Belzebubovo vystoupení pokračovat), čímž jsem uvolnila cestu asi 5 lidem s foťákama a mobilama, kteří se třásli na to si vše nafotit nebo natočit. Zželelo se mi Belzebuba, ten si to asi bude zítra vyčítat. Když jsem se s těmito lítostivými pocity svěřila Honzíkovi, vyvedl mě z omylu. " Ten? žiš dyť von takhle řádí furt". A tak jsem poznala exhibicionistu Belzebuba.

Přes tento zážitek jsem nestihla vnímat celé DeeMácké vystoupení, což mě mrzí. Každopádně Servírku jsem slašela, spolu s upozorněním "KáVéčka, zavřete oči, pronikáme":-) Takže Deemákům díky za to, že o nás vědí a že jsou možná i rádi  za naší podporu.

Když dohráli, nastal akorát čas se balit, abychom stihly poslední metro. Šly jsem se tedy rozloučit s Blážou a Václavem, který už se připravoval na vystoupení Tovaryšstva a makaly na bus.

Přestože jsem se v Kainu ohřála jen 2 hoďky, stálo to za to. Odcházela jsem s dobrou náladou a jedním ztopeným balonkem, který jsem ve finále přivázala k zábradlí u našeho vchodu. Ještě ráno tam byl, takže mi připomněl včerejší večer a já vycházela do světa s dobrou náladou:-)

J.