Jednadvacet
Seděl v pokoji, který byl snad odjakživa zařízen tak, aby se v něm nikdy nezdržovalo ani o tisícinu světla víc, než je nezbytně nutné k nadechnutí. V rukou toporně svíral starou žiletku, snad ještě z doby otcova života, a do rukou si dělal malé, ale hluboké zářezy. Otvory do těla. Jeden pro lásku, další pro úsměv, třetí pro slzy, potom pro nenávist, laskavost, pochopení a stále další a další. Snažil se docílit toho, aby k němu měly pocity jednodušší přístup, toužil po tom zahřát si s nimi Duši, kterou už tak dlouhou dobu necítil. Na okamžik se zastavil ve své důležité práci, chvilku se zadumal, až nakonec žiletku upustil na zem, s vědomím, že není schopen uskutečnit svůj záměr. Došlo mu, že jeho tak moc nedokonalé tělo nedokáže pojmout tu spoustu cest, po kterých toužil. A tak raději zanechal své práce, protože zbytečné, ba snad ještě více hloupé věci, bytostně nesnesl. Tak opět zklamáním skončila jeho letošní oslava narozenin. Jako ostatně již jednadvacetkrát předtím.
23/7/2001