Pohádková jízda do roboty
Dnes jsem jel ráno do práce trolejbusem přes jednero kopců a řek a připadal jsem si jak v cizím světě. Co v cizím světě, jak v pohádce. Po sedačkách posedávalo asi 20 lidí a každý z nich by mohl hrát rovnou nějakou charakterovou postavu. Kluk s naivním výrazem zabředlý do své mp3ky byl jasnej typ šaška, pán s kulatou tváří by hrál hostinského, slečna v předu se tvářila nadutě jako princezna (jen kdyby vyměnila džínovinu za dlóhý šat a tetování za pihu), řidič vozu měl kníra jak kočí a já byl mezi nimi jak hloupý Honza s ranečkem bez svačiny. Nejlépe ovšem vypadal dvoumetrový hubený pán s ulízlou černou patkou, bradou porostlou pěstovaným vousem a zamračenýma temnýma očima. Přilepit mu dlouhý knír, dát do ruky vidle a představit si kolem něj vír lávy a puch síry - je tu pán pekel ! Samozřejmě chybí ještě zakroucené rohy, ale ty někde musel mít. Zbývající cestující byli takoví nemastní, neslaní (ale i mastní a slaní), kteří by se báječně hodili jako obyvatelstvo podhradí.
Asi jsem se moc nevyspal. Ještě že jsem vystoupil. Doufám že trolejbus úspěšně dojel na konečnou a žili šťastně, a pokud neumřeli žijí dodnes...
