Magda Johana Myshlenková 46 let / Venezia

Šla jsem normálně spát. Ale těsně předtím, než jsem pořádně zabrala, mě přepadla taková křeč v celým těle, že jsem se nemohla vůbec pohnout. Vylekalo mě to, křičela jsem o pomoc, ale jak jsem se později dozvěděla, můj křik nikdo neslyšel, přestože já jsem ho vnímala jako velmi hlasitej. Všechno kolem mojí hlavy hučelo, bzučelo a celý se to točilo.

Co přesně jsem křičela, to už nevím. Za chvíli jsem pak viděla svý tělo z vejšky asi dvou metrů. Cejtila jsem, že něco není v pořádku, a tak jsem se tím tělem snažila všemožně pohnout, ale vážně to nešlo. Bylo mi horko a někam jsem letěla, jako bych byla blízko slunce, cejtila jsem jeho zář a to teplo, a zároven jsem měla pocit vlhka, jako bych byla celá z vody. Součastně jsem vnímala i svoje tělo na posteli. Asi to, co se dělo, netrvalo dlouho. Ztratila jsem pojem o čase. Měla jsem pocit, že to, co zažívám, trvá věčně.

Probrala jsem se v jiným světě. Snad na jiný planetě. Vypadalo to jako v říši květin. Všechno, co jsem vnímala, bylo rostlinnýho původu. Potom ke mně přišly nějaký bytosti. Myslela jsem si, že mi jdou na pomoc. Vypadaly jako mravenci, ale částečně byli podobný i lidem. Začaly mě zkoumat ze všech stran. Jako by mě rentgenovaly. Chtěla jsem se jim vyvlíknout a zdrhnout. Ale byla jsem připoutaná nějakejma stéblama. A ty samý trubičky mi ty příšerky strkaly do obličeje a do hlavy se mi strefovali přímo do akupunkturních bodů. Tímhle způsobem si mě projížděly. Bylo to, jako bysme byli na nějakým obrovským poli. Během celý operace jsem se asi dvakrát proměnila do podoby kaktusu, kterýmu někdo utrhnul květy a v místech, kde ty květy chyběly, jsem cejtila bolest. Nakonec se mi podařilo z těch pout vyvlíknout. Sice jsem musela použít velkou, skoro až agresivní sílu, ale to se stalo ještě před tím, než mi prozradili tajemství o naší planetě Zemi. Ta zpráva mě úplně omráčila. Nemohla jsem tomu, co mi prozradili, uvěřit. Oni používali jiný druh komunikace, přesto jsem jim dokonale rozuměla.

Pořád jsem na to musela myslet. Chtěla jsem si to poselství uchovat v paměti, abych se o němm s někým mohla podělit. Taky jsem se pokoušela utýct, ale necejtila jsem půdu pod nohama, a tak jsem doletěla až k takovému kovovýmu vajíčku. Vylezla jsem do něho po žebříku, otevřela dvířka a vstoupila dovnitř. Celý se to pak dalo do pohybu a roztočilo se to na všechny strany. Do hlavy mi při tom zajížděly takový kovový vrtule, šrouby skrz naskrz. Dost to bolelo. Nakonec mě to vyplivlo zpátky do těla na posteli.

Hejbat jsem se mohla začít až po chvíli. Po tváři mi stejkala slza a nade mnou skláněla průzračná světelná silueta - pravděpodobně to byla panna Maria. Byla to příjemná, uklidnující energie, modrý světlo s bílým závojem. Pohladila mě po tváři a v ten okamžik jsem cítila obrovský teplo na hrudi.

Byla jsem ze všeho nakonec tak vyděšená, že na to jejich "mravenčí poselství" jsem se dodneška nerozpomenula...