Majitel Akordeonu 51 let / Praha - Vinohrady

2015: vedro, Mucha, Dunaj nad Labem, vedro… 

Jestliže jsem tu v popisu minulých ročníků sem tam hudral nad vedrem, tak jednoznačným rekordmanem v tomto ohledu se stal ročník 2015. Teda takla – jsou lidé, kterým výheň vysoko nad třicet stupňů náramně vyhovuje, ale já mezi takové nepatřím. Ale že bych kvůli tomu na Kořen nemohl dorazit, to zas ne. Jiní bohužel takové štěstí neměli.

Cestoval jsem tentokrát v pátek v podvečer sám, už tradičně vlakem s přestupem ve Všetatech a těšil jsem se, jak dorazím akorát na koncert mého oblíbence Vladimíra Mišíka a jeho Etc (měli hrát už v roce 2014, ale pro nemoc nemohli). Když tu zvoní telefon a volá Mišík, ne Vladimír, ale Michal Hanzl, pořadatel festivalu, kterému se takto familiárně říká. Volal bohužel špatnou zprávu, že skutečný Mišík měl kvůli horku astmatický záchvat a z koncertu zase nic nebude. Než jsem dojel na místo, vymyslel se plán B, Mišíkovy písně na pódiu zazní a zapějí je ti, co jsou zrovna po ruce. Jarda Svoboda z Trabandu, který měl hrát hned poté, se ujal shánění spoluhráčů, takže než jsem dorazil na místo, přemluvil trabandího bubeníka a přítomného Kudyda, přidal se Fanda. Nakonec jsme bez jakéhokoli nácviku zahráli pět písniček. K dokonalosti originálu samozřejmě chybělo mnohé, přeci jen je jiné hrát ty písničky na velkém podiu a ne u stolu v hospodě, ale někomu jsme snad udělali radost.

No a pak už Kořen frčel jako obvykle, Traband, Longital… První večer po právu opanovala poprvé na Kořen dorazivší Mucha se svou našláplou kapelou. Ne, že by mě její tvorba až tak uchvacovala, ale energie měla jak ona, tak i její kapela na rozdávání. Nikola Mucha pak byla slyšet i vidět v tradičních kuloárech, nejdřív v zákulisí a pak i na plácku před hospodou, až struny praskaly a srdce pukala. Když dala suverénně „Obyčejnýho chlapa“ od OTK, tak jsem si v duchu řekl: wow! 

Spánku na sobotu bylo logicky pomálu, ale bylo třeba se hotovit na náš polední výstup. Před pár měsíci jsme si na soukromé akci (samozřejmě že taky v Litoměřicích) odbyli se Zuzou a Antonínem premiéru nového, zatím bezejmenného tria a teď nastal čas zahrát na Kořenu, příhodně na malé scéně pod schodama. S ohledem na okolnosti to snad nedopadlo zle, když i „půlnoční“ cellista Tomáš Schilla mi pak na břehu Labe říkal, jak se mu náš set líbil. 

Tou dobou už vládlo vražedné vedro, festival ale běžel jak po drátkách, omluvili se jen Dva. Se spalující výhní si museli poradit jak mí oblíbení Kade Chim, tak legendární DG 307. Překvapilo mě, jak velký ohlas sklidilo dosti alternativní trio Deshane vrstvící s pomocí dechových nástrojů táhlé skladby až meditativního charakteru. Uvědomil jsem si, že na Kořen nejspíš jezdí docela dost lidí, kteří přesně tohle chtějí. Po festivalových „stálicích“ UJD (neboli už jsme doma) a KNS (čiliže Krásné nové stroje) přišel kýžený soumrak a velmi očekávaná reinkarnace Dunaje, přesněji řečeno trio Dunajská vlna s hostující Ivou Bittovou. Ta pak ovládla stage se svým aktuálním projektem Čikori, jejichž set vyvrcholil Zeleným vínečkem řádně nakopnutým bubenickým příspěvkem Miloše Dvořáčka. Ten se na místě nevyskytoval jen tak náhodou, ale celý festival se svým kolegou Sašou Gedeonem pilně obcházeli areál s kamerou, s tím, že o Kořenu natočí film. Jeho dokončení se protáhlo na dva roky, ale výsledek myslím pěkně zachycuje atmosféru onoho ročníku i Kořene jako takového. 

Závěr patřil oblíbenému knírkatému Italovi Peppe Voltarellimu, který si letos přivezl doprovodnou skupinu Proletářů, doprovázející jeho písně v duchu řekněme pouličního swingu. S několika lidma jsme se shodli, že nás předchozí Peppého doprovodné kapely bavily víc, ale i tak to bylo fajn a pod pódiem tančilo ostošest.

Byl Pes, jehož členové bývají oporou nočních radovánek před hospodou, tentokrát dostali prostor na velkém pódiu, aby celý ofiko program uzavřeli. Poté, co pominul menší stres s půjčenými a dočasně nezvěstnými klávesami, jste odehráli snad důstojný set a mohli se tak vrhnout do víru nočního dění. Tradičnímu hudlání kolem hospody bezpochyby prospěla přítomnost Vítka Moštěka, harmonikáře, kterého jsme znali z kapely Hadry z těla a osvědčeného kumpána. Už o něco méně jsme kvitovali pokusy o hudební sebevyjádření jiných osob. Ono se fakt hraje úplně jinak, když se energie různých hudebníků propojí a znásobí, ale když místo souhry nastane přetlačovaná, kýžený efekt se prostě nedostaví. Ale všichni jsme se s tím nějak popasovali a tradiční dobrý duch Kořene nakonec převládl i tentokrát.

2016: To, čo nás spája - fotbal, déšť a rokenrol

Aby svět zůstal (aspoň ještě chvíli) v rovnováze, po rozpáleném ročníku 2015 přišel promáčený ročník 2016. Dost tradičních návštěvníků ten rok absentovalo, bohužel taky Antonín kvůli smutné události v rodině, takže na naše nové trio čerstvě překřtěné na Choroš nakonec nedošlo. Sobotní dopolední čas na malé scéně tak využil Fanda Holý s Reverendy v aktuální alianci s Jardou Svobodou. Toto spojení se ukázalo jako velmi šťastné a životaschopné, takže pánové si hravě poradili jak s prodlouženou stopáží, tak i s pořádným lijákem. 

Ale abych nezapomenul na pátek, kdy prostor dostaly různé androšské sestavy jako BBP nebo Dáša Vokatá ve spojení s legendárním Oldřichem Kaiserem. Ty Syčáci tentokrát nacvičili speciální set s místním pěveckým sborem, což si frontman Petr Váša náležitě užíval, jako vrchol pátečního večera ale zpětně hodnotím výstup polské Haňby. Kapely tohoto typu (obsazení bicí, tuba, banjo, akordeon) na Kořeni hrávaly hlavně v první půli předchozí dekády, aby se pak z programu postupně spíše vytratily. Nadupaný set kvarteta sympatických chasníků ukázal, že taková etno/šrmal/punková smršť pořád pobaví a potěší, když nechybí energie a hlavně hudební nápady. 

Velká část soboty propršela, přijela za mnou rodina, v hospodě se sledovaly vyřazovací boje mistrovství Evropy ve fotbale a na podiu zatím po mnoha letech slavil návrat na Kořen saxofonista a impresário Šimon Ornest. Kdysi tu hrál s kapelou Kamil Jasmín, tentokrát kromě obnoveného „Jasmína“ přivezl i mnohem slavnější The Tap Tap. Stejně tak i Znouzectnost se na Kořen vrátila snad po dvou dekádách. Zato úplně poprvé po prvé tu zahráli Živé Kvety. Až se člověk diví, že se tak dlouho s Kořenem míjeli. Jejich první vystoupení nedopadlo myslím úplně ideálně – jednak bažina pod podiem tak trochu vytvořila bariéru mezi kapelou a publikem a pak za to možná mohl setlist postavený na méně známých písních z nového alba. Ale třeba stěžejní song „To čo nás spája“ do atmosféry kořenové pospolitosti zapadla výborně. A hlavně vývoj následujících hodin ukázal, že se přátelé z Bratislavy s Kořenem sžili víc než dobře. Ale nepředbíhejme.

Na hlavní scéně pak dál vládl bigbeat zahraniční provenience, tu s přesahy do šansonu (v Litoměřicích už viděný a oblíbený Theo Hakola) respektive cowpunku (Canja Rave se skvělou a temperamentní bubenicí Paulou, která nakonec v Litoměřicích nechala své srdce). Domácí barvy pak v samotném závěru hájili po letech obnovení Totální výprodej koberců, součást kořenového inventáře ze Šluknovského výběžku.

Jako vždy se šlo vyhrávat před hospodu a tentokrát to byla opravdu jízda – dvě harmoniky, tři banja, několik kytar a další nástroje. Kromě obvyklých figur se tentokrát zapojili i členové Živých kvetů a Canja Rave. Zatímco jsem u předchozího ročníku konstatoval jistý jamovací nesoulad, tak tuhle noc to sedlo perfektně – třeba ten neznámý hubený mladík v klobouku, co tak skvěle mlátil do židle… Další Kořen jsme si tak mohli odškrtnout a s pořádnou kocovinou se vydat ke svým domovům.

 2017: v přátel kruh se skrýt

Ročník 2017 byl definitivně vyhlášen jako poslední. Nějak jsme se s tím holt všichni museli smířit a vyrazit na ostrov. Snad i vědomí konce mohlo za nebývale vysokou návštěvnost. Ta jistě těšila pořadatele, já by nadšený spíš z toho, kolik přátel, kamarádů a známých jsem v Letním kině a okolí toho roku potkal. Ostatně tahle galerka to ilustruje velmi pěkně. 

Zvlášť když jsem zasedl k „nejlepšímu stolu“ na verandě před hospodu, kde se sešli kamarádi z nejbližších, samozřejmě hlavně z okruhu Stejných ksichtů. Kamarádi, které vídám míň než dřív, si na poslední ročník udělali čas skoro všichni. Není tedy divu, že první večer jsem prožil v euforické náladě, čemuž nezabránil ani tradičně opožděný příjezd a zmeškání výstupu divadla Sklep v hvězdné sestavě. Viděl jsem tak Dášu Voňkovou – bohužel až závěr setu, Ivu Bittovou doprovázenou vedle tradičního parťáka Vency Václavka též syn Tony Fajt. Večer pak gradoval setem zase jednou zresucitovaných Tornádo Lue. To je jedna z kapel mému srdci úplně nejbližších a tentokrát se navíc vrátila s „celokapelovým“ zvukem a dokonce se saxofonem, který neobsluhoval nikdo jiný než starý známý Jiří Jelínek. Hrály se hlavně staré věci, kapela byla ve formě. V duchu jsem si říkal: výborný, ale ještě by mohli zahrát mou oblíbenou Mrtví kamarádi. No a další písnička byli právě Mrtví kamarádi. Takže ke spokojenosti už nechybělo vůbec nic.

Nebylo divu, že po bujaré noci se úkol odehrát časně popolední set Choroše v nějakém důstojném stavu jevil jako takřka nereálný. No, nějak jsme se s tím popasovali… Hudební program pak běžel podle plánu, tradiční přeháňka se odehrála při Extempore, zas jednou bylo na podiu „přefakerováno“, takže jsme zahráli i s Rudovousem. Zuby Nehty tentokrát posílila s kytarou původní členka Pavla Johnsonová, Houpací koně hráli z nové desky, Pod názvem Chris Hazeltucky se skrývala kapela se stejným frontmanem, jako vloni Canja Rave… Ze sobotního programu pro mě asi nejvíc vyčníval (převážně) mongolský etno-crossover ansábmbl Sedaa (taky vlastně návrat starých známých). Pak ovládli pódium Ty Syčáci s démonem Vášou. Ten je asi historicky nejčastějším a vystupujícím na Kořeni ever, k Litoměřicím má zvláštní vztah (sloužil tu ještě za totáče na vojně), takže volba jeho kapely jako závěrečné tečky se jevila jako veskrze logická. Syčáci udrželi dav pod pódiem i hodně dlouho po půlnoci, Váša běhal po forbíně, házel hřívou… no a najednou bylo po všem. 

Hned po skončení programu se sešla veselá partička tentokrát v zákulisí, výborná nálada se logicky snoubila s jistou únavou. Na nějaké noční vyhrávání to tentokrát nevypadalo, ale situaci zachránil Pičus, který dorazil až na poslední večer a tak byl ještě plný energie. Před hospodou – byť v menším kroužku - se tak zase hrálo do svítání, spíše v poklidnější atmosféře a poslední noc posledního ročníku tak byla uzavřena snad důstojně. Pak už zasloužené spočinutí, ranní – či spíše dopolední probuzení, během kterého mě vždycky překvapí, jak rychle zmizí podium a kino se uklidí, takže prázdný amfiteátr působí, jako kdyby tu v uplynulých hodinách a dnech žádný festival neproběhl. Nedalo se nic dělat, takhle už to mělo zůstat napořád. Nebo ne?