Majitel Akordeonu 51 let / Praha - Vinohrady

2015: vedro, Mucha, Dunaj nad Labem, vedro… 

Jestliže jsem tu v popisu minulých ročníků sem tam hudral nad vedrem, tak jednoznačným rekordmanem v tomto ohledu se stal ročník 2015. Teda takla – jsou lidé, kterým výheň vysoko nad třicet stupňů náramně vyhovuje, ale já mezi takové nepatřím. Ale že bych kvůli tomu na Kořen nemohl dorazit, to zas ne. Jiní bohužel takové štěstí neměli.

Cestoval jsem tentokrát v pátek v podvečer sám, už tradičně vlakem s přestupem ve Všetatech a těšil jsem se, jak dorazím akorát na koncert mého oblíbence Vladimíra Mišíka a jeho Etc (měli hrát už v roce 2014, ale pro nemoc nemohli). Když tu zvoní telefon a volá Mišík, ne Vladimír, ale Michal Hanzl, pořadatel festivalu, kterému se takto familiárně říká. Volal bohužel špatnou zprávu, že skutečný Mišík měl kvůli horku astmatický záchvat a z koncertu zase nic nebude. Než jsem dojel na místo, vymyslel se plán B, Mišíkovy písně na pódiu zazní a zapějí je ti, co jsou zrovna po ruce. Jarda Svoboda z Trabandu, který měl hrát hned poté, se ujal shánění spoluhráčů, takže než jsem dorazil na místo, přemluvil trabandího bubeníka a přítomného Kudyda, přidal se Fanda. Nakonec jsme bez jakéhokoli nácviku zahráli pět písniček. K dokonalosti originálu samozřejmě chybělo mnohé, přeci jen je jiné hrát ty písničky na velkém podiu a ne u stolu v hospodě, ale někomu jsme snad udělali radost.

No a pak už Kořen frčel jako obvykle, Traband, Longital… První večer po právu opanovala poprvé na Kořen dorazivší Mucha se svou našláplou kapelou. Ne, že by mě její tvorba až tak uchvacovala, ale energie měla jak ona, tak i její kapela na rozdávání. Nikola Mucha pak byla slyšet i vidět v tradičních kuloárech, nejdřív v zákulisí a pak i na plácku před hospodou, až struny praskaly a srdce pukala. Když dala suverénně „Obyčejnýho chlapa“ od OTK, tak jsem si v duchu řekl: wow! 

Spánku na sobotu bylo logicky pomálu, ale bylo třeba se hotovit na náš polední výstup. Před pár měsíci jsme si na soukromé akci (samozřejmě že taky v Litoměřicích) odbyli se Zuzou a Antonínem premiéru nového, zatím bezejmenného tria a teď nastal čas zahrát na Kořenu, příhodně na malé scéně pod schodama. S ohledem na okolnosti to snad nedopadlo zle, když i „půlnoční“ cellista Tomáš Schilla mi pak na břehu Labe říkal, jak se mu náš set líbil. 

Tou dobou už vládlo vražedné vedro, festival ale běžel jak po drátkách, omluvili se jen Dva. Se spalující výhní si museli poradit jak mí oblíbení Kade Chim, tak legendární DG 307. Překvapilo mě, jak velký ohlas sklidilo dosti alternativní trio Deshane vrstvící s pomocí dechových nástrojů táhlé skladby až meditativního charakteru. Uvědomil jsem si, že na Kořen nejspíš jezdí docela dost lidí, kteří přesně tohle chtějí. Po festivalových „stálicích“ UJD (neboli už jsme doma) a KNS (čiliže Krásné nové stroje) přišel kýžený soumrak a velmi očekávaná reinkarnace Dunaje, přesněji řečeno trio Dunajská vlna s hostující Ivou Bittovou. Ta pak ovládla stage se svým aktuálním projektem Čikori, jejichž set vyvrcholil Zeleným vínečkem řádně nakopnutým bubenickým příspěvkem Miloše Dvořáčka. Ten se na místě nevyskytoval jen tak náhodou, ale celý festival se svým kolegou Sašou Gedeonem pilně obcházeli areál s kamerou, s tím, že o Kořenu natočí film. Jeho dokončení se protáhlo na dva roky, ale výsledek myslím pěkně zachycuje atmosféru onoho ročníku i Kořene jako takového. 

Závěr patřil oblíbenému knírkatému Italovi Peppe Voltarellimu, který si letos přivezl doprovodnou skupinu Proletářů, doprovázející jeho písně v duchu řekněme pouličního swingu. S několika lidma jsme se shodli, že nás předchozí Peppého doprovodné kapely bavily víc, ale i tak to bylo fajn a pod pódiem tančilo ostošest.

Byl Pes, jehož členové bývají oporou nočních radovánek před hospodou, tentokrát dostali prostor na velkém pódiu, aby celý ofiko program uzavřeli. Poté, co pominul menší stres s půjčenými a dočasně nezvěstnými klávesami, jste odehráli snad důstojný set a mohli se tak vrhnout do víru nočního dění. Tradičnímu hudlání kolem hospody bezpochyby prospěla přítomnost Vítka Moštěka, harmonikáře, kterého jsme znali z kapely Hadry z těla a osvědčeného kumpána. Už o něco méně jsme kvitovali pokusy o hudební sebevyjádření jiných osob. Ono se fakt hraje úplně jinak, když se energie různých hudebníků propojí a znásobí, ale když místo souhry nastane přetlačovaná, kýžený efekt se prostě nedostaví. Ale všichni jsme se s tím nějak popasovali a tradiční dobrý duch Kořene nakonec převládl i tentokrát.

2016: To, čo nás spája - fotbal, déšť a rokenrol

Aby svět zůstal (aspoň ještě chvíli) v rovnováze, po rozpáleném ročníku 2015 přišel promáčený ročník 2016. Dost tradičních návštěvníků ten rok absentovalo, bohužel taky Antonín kvůli smutné události v rodině, takže na naše nové trio čerstvě překřtěné na Choroš nakonec nedošlo. Sobotní dopolední čas na malé scéně tak využil Fanda Holý s Reverendy v aktuální alianci s Jardou Svobodou. Toto spojení se ukázalo jako velmi šťastné a životaschopné, takže pánové si hravě poradili jak s prodlouženou stopáží, tak i s pořádným lijákem. 

Ale abych nezapomenul na pátek, kdy prostor dostaly různé androšské sestavy jako BBP nebo Dáša Vokatá ve spojení s legendárním Oldřichem Kaiserem. Ty Syčáci tentokrát nacvičili speciální set s místním pěveckým sborem, což si frontman Petr Váša náležitě užíval, jako vrchol pátečního večera ale zpětně hodnotím výstup polské Haňby. Kapely tohoto typu (obsazení bicí, tuba, banjo, akordeon) na Kořeni hrávaly hlavně v první půli předchozí dekády, aby se pak z programu postupně spíše vytratily. Nadupaný set kvarteta sympatických chasníků ukázal, že taková etno/šrmal/punková smršť pořád pobaví a potěší, když nechybí energie a hlavně hudební nápady. 

Velká část soboty propršela, přijela za mnou rodina, v hospodě se sledovaly vyřazovací boje mistrovství Evropy ve fotbale a na podiu zatím po mnoha letech slavil návrat na Kořen saxofonista a impresário Šimon Ornest. Kdysi tu hrál s kapelou Kamil Jasmín, tentokrát kromě obnoveného „Jasmína“ přivezl i mnohem slavnější The Tap Tap. Stejně tak i Znouzectnost se na Kořen vrátila snad po dvou dekádách. Zato úplně poprvé po prvé tu zahráli Živé Kvety. Až se člověk diví, že se tak dlouho s Kořenem míjeli. Jejich první vystoupení nedopadlo myslím úplně ideálně – jednak bažina pod podiem tak trochu vytvořila bariéru mezi kapelou a publikem a pak za to možná mohl setlist postavený na méně známých písních z nového alba. Ale třeba stěžejní song „To čo nás spája“ do atmosféry kořenové pospolitosti zapadla výborně. A hlavně vývoj následujících hodin ukázal, že se přátelé z Bratislavy s Kořenem sžili víc než dobře. Ale nepředbíhejme.

Na hlavní scéně pak dál vládl bigbeat zahraniční provenience, tu s přesahy do šansonu (v Litoměřicích už viděný a oblíbený Theo Hakola) respektive cowpunku (Canja Rave se skvělou a temperamentní bubenicí Paulou, která nakonec v Litoměřicích nechala své srdce). Domácí barvy pak v samotném závěru hájili po letech obnovení Totální výprodej koberců, součást kořenového inventáře ze Šluknovského výběžku.

Jako vždy se šlo vyhrávat před hospodu a tentokrát to byla opravdu jízda – dvě harmoniky, tři banja, několik kytar a další nástroje. Kromě obvyklých figur se tentokrát zapojili i členové Živých kvetů a Canja Rave. Zatímco jsem u předchozího ročníku konstatoval jistý jamovací nesoulad, tak tuhle noc to sedlo perfektně – třeba ten neznámý hubený mladík v klobouku, co tak skvěle mlátil do židle… Další Kořen jsme si tak mohli odškrtnout a s pořádnou kocovinou se vydat ke svým domovům.

 2017: v přátel kruh se skrýt

Ročník 2017 byl definitivně vyhlášen jako poslední. Nějak jsme se s tím holt všichni museli smířit a vyrazit na ostrov. Snad i vědomí konce mohlo za nebývale vysokou návštěvnost. Ta jistě těšila pořadatele, já by nadšený spíš z toho, kolik přátel, kamarádů a známých jsem v Letním kině a okolí toho roku potkal. Ostatně tahle galerka to ilustruje velmi pěkně. 

Zvlášť když jsem zasedl k „nejlepšímu stolu“ na verandě před hospodu, kde se sešli kamarádi z nejbližších, samozřejmě hlavně z okruhu Stejných ksichtů. Kamarádi, které vídám míň než dřív, si na poslední ročník udělali čas skoro všichni. Není tedy divu, že první večer jsem prožil v euforické náladě, čemuž nezabránil ani tradičně opožděný příjezd a zmeškání výstupu divadla Sklep v hvězdné sestavě. Viděl jsem tak Dášu Voňkovou – bohužel až závěr setu, Ivu Bittovou doprovázenou vedle tradičního parťáka Vency Václavka též syn Tony Fajt. Večer pak gradoval setem zase jednou zresucitovaných Tornádo Lue. To je jedna z kapel mému srdci úplně nejbližších a tentokrát se navíc vrátila s „celokapelovým“ zvukem a dokonce se saxofonem, který neobsluhoval nikdo jiný než starý známý Jiří Jelínek. Hrály se hlavně staré věci, kapela byla ve formě. V duchu jsem si říkal: výborný, ale ještě by mohli zahrát mou oblíbenou Mrtví kamarádi. No a další písnička byli právě Mrtví kamarádi. Takže ke spokojenosti už nechybělo vůbec nic.

Nebylo divu, že po bujaré noci se úkol odehrát časně popolední set Choroše v nějakém důstojném stavu jevil jako takřka nereálný. No, nějak jsme se s tím popasovali… Hudební program pak běžel podle plánu, tradiční přeháňka se odehrála při Extempore, zas jednou bylo na podiu „přefakerováno“, takže jsme zahráli i s Rudovousem. Zuby Nehty tentokrát posílila s kytarou původní členka Pavla Johnsonová, Houpací koně hráli z nové desky, Pod názvem Chris Hazeltucky se skrývala kapela se stejným frontmanem, jako vloni Canja Rave… Ze sobotního programu pro mě asi nejvíc vyčníval (převážně) mongolský etno-crossover ansábmbl Sedaa (taky vlastně návrat starých známých). Pak ovládli pódium Ty Syčáci s démonem Vášou. Ten je asi historicky nejčastějším a vystupujícím na Kořeni ever, k Litoměřicím má zvláštní vztah (sloužil tu ještě za totáče na vojně), takže volba jeho kapely jako závěrečné tečky se jevila jako veskrze logická. Syčáci udrželi dav pod pódiem i hodně dlouho po půlnoci, Váša běhal po forbíně, házel hřívou… no a najednou bylo po všem. 

Hned po skončení programu se sešla veselá partička tentokrát v zákulisí, výborná nálada se logicky snoubila s jistou únavou. Na nějaké noční vyhrávání to tentokrát nevypadalo, ale situaci zachránil Pičus, který dorazil až na poslední večer a tak byl ještě plný energie. Před hospodou – byť v menším kroužku - se tak zase hrálo do svítání, spíše v poklidnější atmosféře a poslední noc posledního ročníku tak byla uzavřena snad důstojně. Pak už zasloužené spočinutí, ranní – či spíše dopolední probuzení, během kterého mě vždycky překvapí, jak rychle zmizí podium a kino se uklidí, takže prázdný amfiteátr působí, jako kdyby tu v uplynulých hodinách a dnech žádný festival neproběhl. Nedalo se nic dělat, takhle už to mělo zůstat napořád. Nebo ne?

Litoměřický kořen 2015 je zas úspěšně za námi a tak se sluší dotáhnout toto dlouhé vzpomínání aspoň k ročníku loňskému, jubilejnímu. Zbytek je přítomnost a tak si počkáme, než na letošní ročník sedne prach, třeba ho někdo někdy opráší.

Ročník 2013 sliboval velmi nabitý program, ale měsíc předtím, než to mělo všechno vypuknout, zase jednou zamíchala osudím tlaková níže a přívalové lijáky v nemalé části Čech. A jelikož veškerá voda z té nemalé části Čech protéká korytem Labe kolem litoměřického Střeleckého ostrova, ocitl se tento zase jednou celý pod vodou (pokud se nepletu, bylo to od roku 2002 potřetí). S celým festivalem to vypadalo opravdu bledě. Ale v ten okamžik se naplno ukázala síla kořenové „klientely“ a desítky, ne-li stovky pravidelných návštěvníků se hlásily s nabídkou pomoci. Někdo přispěl finančně, mnozí vzali lopaty a šli odklízet nánosy lepkavého a nepoddajného bláta z letního kina. Takže lze směle říct, že devatenáctý Kořen doslova povstal z bahna, byť ve zredukované, jednodenní podobě (s divadelním apendixem druhý den dopoledne).

Čtenáře, který by náhodu dočetl až sem, asi nepřekvapí můj názor, že lineup Kořenů takřka nemívá slabá místa a co teprve, když se původně dvoudenní itinerář musí smrsknout do dne jednoho. Pomyslným „povodňovým“ sítem prošly obvyklé kořenové stálice Už jsme doma, Květy, Traband nebo resuscitovaný (ale staré písně hrající) Echt! Nové tváře představovali toho roku Stinka coby další exponent „Stejných ksichtů“, která program zahajovala a s velkým pódiem si poradila víc než dobře, a pak slezská řekněme bluesrockově-alternativní banda Ladě (řada přátel sice během druhé třetí písně zvolila přesun z hlediště do pivního stanu, ale většina publika byla myslím spokojená a já ostatně taky). Vrcholnými čísly programu se toho roku stal skvělý set oživeného dua Bittová-Václavek a hlavně pak neuvěřitelná cowpunková smršť Boba Waynea a jeho vousatých kumpánů.  I na zkrácený Kořen nakonec dorazilo lidí dost a myslím, že nějakým diskomfortem netrpěli, každému ale bylo jasné, že se zvelebením areálu a hlavně oblíbené hospůdky bude mít Michal a spol ještě spousta práce.   

A podvacáté

V Česku se dneska koná každý letní víkend desítky nejrůznějších festivalů takovou tradicí a kontinuitou, jako má Kořen, se ale může pochlubit málokterý. Dvacátý ročník se tudíž stal pádným důvodem k oslavě a bilancování. Michal se rozhodl program namíchat z účinkujících, kteří hráli na úplně prvním ročníku a doplnit je kapelami, na které se nedostalo kvůli loňské vynucené redukci programu. A tahle kombinace fungovala. Nostalgici si zavzpomínali Hudbou Praha nebo Garáží (jejich set se pro mě stal vrcholem nejen tohoto Kořene), kdo chtěl „mladou krev“ mohl být spokojený třeba s Vobezdudem nebo se zahraniční akvizicí, šikovným duem jménem Wattican Punk Balet. Došlo i na kapely, které pamatují první Kořeny a které ani po dvou dekádách není nutné označovat za „vykopávky“ – mám tím na mysli Tatabojs a „lokální“ Houpací Koně, kteří na poslední chvíli rádi zaskočili za nemocného Vladimíra Mišíka.

Jeden nemůže stihnout všechno, takže zatímco druhý den po poledni jsem dal přednost obědu ve městě a neviděl tak komorní reinkarnaci Dunaje v podání dua Václavek&Ostřanský, silnou podvečerní sestavu srdečních záležitostí Zuby Nehty, Rudovous a Traband už jsem si ujít nenechal. Tyhle tři kapely poslouchám zhruba dlouho, jako jezdím na Kořen, ani tady se ale nejednalo o nějaké nostalgické orgie, každá kapela vytáhla z rukávu vícero nových písniček. Set Trabandu pak opentlila děkovačka Michalovi Hanzlovi, který tu káru táhne už neuvěřitelných dvacet let. Několikrát sice vyhrožoval, že s tím sekne, ale já osobně jsem přesvědčený, že by i jemu by Kořen chyběl minimálně stejně jako těm stovkám pravidelných návštěvníků. S nápadem Michalovi veřejně z pódia poděkovat přišel Káda. Jarda Svoboda toho rád ujal a nějak jsem se k tomu přimotal i já… Jedno oko nezůstalo suché.

Následující Knížákův Aktual (překvapivě ne tak hrozný, jak jsem očekával) ani Wattican Punk Ballet jsem v návalu společenského života nebyl s to plně vstřebat, k životu mě probral až skvělý závěrečný set Petra Váši a Těch Syčáků, kteří obstarali opravdu velkolepou tečku oficiálního programu jubilejního ročníku. Syčákům pak ujel bubeník na jinou štaci i s klíči od auta na druhý konec republiky a tak byl zbytek kapely „uvězněn“ na Kořeni. Ale myslím, že si to pánové, zvláště pan kapelník, užili kvalitně a nočně-ranní jamování u hospůdky se zas jednou zařadilo k těm nezapomenutelným. No a to je zatím asi všechno.

Přijde mladý muž na nádraží k pokladně a říká: „Jednou do Prahy přes Všetaty.“ Paní pokladní mu lístek prodá a další mladý muž si přeje totéž: „Jednou do Prahy přes Všetaty.“ Paní pokladní i jeho objednávku vyřídí. Další ve frontě se nakloní k okénku paní pokladní a zvesela hlásí: „A do třetice!“ Paní pokladní začne pátrat v počítači, trvá jí to několik minut a pak rezingovaně hlásí: „Já tady žádnou zastávku Třetice nemůžu najít...“ Toto není nablblý šotoušský vtip, tohle se skutečně odehrálo před pár lety jednoho časně červencového odpoledne na nádraží Litoměřice  - město. Možná poněkud nepřenosná historka pro nezainteresované, ale pokud předtím strávíte několik dnů a nocí v kuse ponořeni do onoho neopakovatelného koktejlu hudby, přátel a známých a samozřejmě taky spousty nápojů, jak se to mě i kamarádům už léta stává na festivalu Litoměřický kořen, i takováto historka může jednomu udělat den a nakonec se stát svým způsobem legendou. Legendou se během uplynulých dvou dekád bezesporu stal i samotný Litoměřický kořen. Loňské dvacáté výročí mě přivedlo k nápadu sepsat pár vět o tom, co jsem za ty roky na Střeleckém ostrově zažil. Budu to sem postupně vršit.

To jsou lidi z Kořene

Spekulace o konci kořene s jubilejním patnáctým ročníkem se naštěstí nepotvrdily a tak jsme se tak jako každý rok mohli počátkem července vydat na ročník šestnáctý. Sluníčko zas jednou pálilo ostošest a já jako obvykle nestihl úplný začátek. První kapelou, kterou jsem zaznamenal, byl francouzský etno-punk-šraml La Replik. Sympatická skvadra rozjela atmosféru pozdního odpoledne víc než dobře. Pak zahrálo třeba rakouské alternativní duo Attwenger, které zajímavě kombinovalo elektronické spodky s alpskými folklórními atributy, tedy heligonkou, grumlí a snad i na nějaké to jódlování došlo. Na večerní prime-time pak Michal Hanzl nasadil své srdeční záležitosti – třebíčské Fru Fru a pak náš Dýchánek.

Byli jsme po nahrávání nové desky toho roku celkem rozehraní a tak náš noční gig s hostujícím bandžistou Fandou myslím můžu směle označit za nejvydařenější výstup Dýchánku v dějinách Kořene. Tonda Kocábek to popsal, že „noční blok Dýchánku dokázal spojit hlediště s jevištěm pospolitou atmosférou hučící hospody, u které je jedno, je-li česká, irská či francouzská, ale ve které to prostě žije,“ ale myslím, že v té necelé hodince, kterou nám bylo dopřáno strávit na pódiu, toho bylo ještě mnohem víc.

Vlahá letní noc samozřejmě sváděla k nočnímu vyhrávání, které nakonec nad ránem nakonec ovládli Fanda a hlavně Kuba Kabát, který, když se rozjede, dokáže neuvěřitelné věci. Třeba suverénně přehrát několik kompletních alb od Greenhornů. Uléhal jsem v sedm ráno a v poledne se probudil do dalšího horkého dne. Vyčerpání z náročného včerejška se přeci jen dostavilo, tak jsem většinu odpoledního programu tak nějak proklimbal, s večerem jsem se ale naštěstí dostal znovu do formy a mohl si tak užít vrcholy programu, mezi které určitě patřil „táta kůň“ neboli one man band Dad Horse Experience se svým „roots“ blues repertoárem. Hodně zajímavý etno-crosover přivezla mongolsko-iránsko-bůhvíjakáká sestava jménem Sedaa. Začátek jejich setu mě zastihl při koupeli v Labi. Nad jeho potemnělou večerní hladinou se hrdelní zpěv nádherně nesl.

Zapřísahal jsem se, že ponocování do sedmi do rána se nesmí opakovat, ale zase došlo na zpívánky na obvyklém plácku mezi hospodou a pivním stanem, takže jsem si šel nakonec lehnout až v osm. Přesto se i podařilo užít si i „dojezdovou“ neděli, tentokrát bez nějakých větších excesů. Do Prahy jsme tak dorazili ještě za světla a věčná žízeň se stále hlásila o slovo. Procházeli jsme vylidněnými Holešovicemi a míjeli jednu zavřenou hospodu za druhou. Až Domažlická jizba na Strossmayerově náměstí nám poskytla svou otevřenou náruč. Když jsme kolem zahrádky mířili do lokálu, zaslechli jsme za sebou od nějaké skupinky spontánní zvolání: „To jsou lidi z Kořene!“ Taková pěkná tečka za dalším vydařeným ročníkem.

Máte Sklep?

„Litoměřický kořen letos navzdory chladnému a neletnímu počasí dopadl nad očekávání dobře. Nejenže si uchoval  intimitu a neztratil nic ze svého kouzla i pozic, které dobyl předchozími ročníky, ale vydařenou dramaturgií udělal zase značný krok kupředu,“ napsal po sedmnáctém Kořenu s vročením 2011 věrný návštěvník a publicista Tonda Kocábek na webu Tyden.cz a opravdu se dá říct, že na tenhle ročník zavítalo pár kapel, u kterých bych si ještě před pár lety myslel, že se s Kořenem zcela míjejí. Pokud ty skupiny, co mám na mysli, něco spojovalo, tak to byla výrazná role elektronických základů a potlačení živých nástrojů, takže žádné reje klarinetů, houslí a harmonik, jak bývalo zvykem. První večer tak završili Midi Lidi, druhý den epesně zakončili Dva coby stíálice posledních Kořenů. A do toho pro mnohé asi vrchol onoho ročníku, populární brněnské „raperky“ ČokoVoko. Ale i jinak neměl program  - hlavně v pátek – slabá místa. Květy se vypracovaly do pozice headlinerů alternativní scény, skvěle fungovalo jakási „best off“ besídka divadla Sklep v silné sestavě s hlavními hvězdami Hanákem, Vávrou, Nebřenským a dalšími. Magický koncert předvedla čerstvě obnovená Půlnoc s původní zpěvačkou Míšou Němcovou a dalšími členy legendární sestavy, jen Mejla Hlavsa samozřejmě chyběl. Do této silné sestavy se v podvečer vklínil i Dýchánek, loňská euforie se nekonala, ale propadák to taky snad tenkrát nebyl (jak už to bývá, názory se různily).

Druhý den odstartoval program na malé scéně hnedle za branou do letního kina, Improvizace divadla Vosto5 i set dalšího kořenového inventáře Jirky Konvrzka tam fungovaly skvěle. Na hlavní scéně pak zabodoval další Michalův německý objev, kapela Mariahilf, se svým alternativně-kabarentním šansonem či jak to nazvat. Díky takto nabitému programu člověk zapomínal vnímat, jaká byla toho roku kosa, naštěstí ten nahoře měl Kořen zase jednou rád a tak na nás spustil vytrvalý déšť až ve chvíli, kdy jsme letní kino opouštěli.

Já tentokrát namísto dojezdového vysedávání zvolil ústup do rodinné haciendy na Kokořínsko, což obnášelo asi desetikilometrový pochod od vlaku přes kopce ve vytrvalém lijáku. Odměnou mi bylo slastné spočinutí v lůně rodiny a potřebná regenerace organismu na chalupě  - určitě mnohem příjemnější nežli na pracovišti.

Ve znamení dvojic

Na ročník číslo osmnáct zas jednou člověk mohl odhodit flanelky, svetry, bundy i sáčka, jeden si vystačil s pár tričkama. Horko, zvlášť na podiu bylo opravdu vražedné, zvláště když člověk musí odehrát dva sety za sebou, jako se to tentokrát stalo mně, jelikož Dýchánku tentokrát předcházel Byl Pes.  Řádně rozehřátí jsme po dýchánkovském setu hromadně naskákali do Labe. Někteří si do vody vzali i pivka, aby osvěžení zevnitř i zvenku bylo v rovnováze. Tam jsme se tam máčeli s kelímkama v ruce a nevím jak ostatní, ale já si v tu chvíli užíval vzácnou chvilku pohody a pospolitosti. Tehdy by mě ve snu nenapadlo, že do půl roku bude po Dýchánku... 

Po loňském veleúspěchu sklepácké besídky podium za soumraku (zaplaťpámbu za něj) opanovali neméně známí divadelníci Liška, Polášek a Zbrožek, aby předvedli svou improvizaci na téma Milostný trojúhelník, v čemž jim vydatně a bravurně pomáhal kontrabasista Jaromír Honzák. Úspěch sklidili nemalý, mně ale loňský Sklep konvenoval přeci jen víc. Headlinerem večera se pak stal Traband tentokrát v alianci s tubovým kvartetem Síla (ti hráli předtím sami odpoledne). Znělo to víc než dobře. Hodně lidí si opět užilo Čoko Voko, já oproti předchozímu ročníku už zas tolik ne. 

Druhý neméně horký den odstartovalo na malé scéně ukrajinské duo Zapaska, pak se dění přesunulo na hlavní pódium, ale já si myslím, že jak Lenka Vychodilová, tak asi i sympatická kapela Střídmí klusáci v kulisách višní (další z mnoha Michalových objevů) by na malé scéně vyzněli líp. Každopádně by tam neměli takové horko. Tradiční kořenovský „šraml sound“ měli reprezentovat obnovení Kopir Rozsywal Bestar, ale bohužel nedorazili, tak to zbylo na All Stars Refjudži band, početný převážně dechový ansambl, jehož základ prý opravdu tvořili imigranti z tuzemských uprchlických táborů. Svěží a energický set náladu v hledišti rozproudil a rozhodně jí nesrazily ani další dvojčlenné kapely Longital (pro mě premiéra naživo a velká spokojenost), Dva, ani závěrečná vycházející hvězda Zrní, které do festivalové atmosféry zapadlo až nečekaně dobře.

Poslední noc to vypadalo na pořádnou bouřku, leckomu naskočily vzpomínky na divočinu z roku 2001, dokonce se kvůli tomu předčasně zbouraly stany v zákulisí a snad i pódium se složilo dřív, nakonec ale Střelecký ostrov zůstal tentokrát řádění živlů ušetřen. Bohužel to neplatilo o pár měsíců později…