Dvacet let s Kořenem (2013 - 2014)
Upraveno:Litoměřický kořen 2015 je zas úspěšně za námi a tak se sluší dotáhnout toto dlouhé vzpomínání aspoň k ročníku loňskému, jubilejnímu. Zbytek je přítomnost a tak si počkáme, než na letošní ročník sedne prach, třeba ho někdo někdy opráší.
Ročník 2013 sliboval velmi nabitý program, ale měsíc předtím, než to mělo všechno vypuknout, zase jednou zamíchala osudím tlaková níže a přívalové lijáky v nemalé části Čech. A jelikož veškerá voda z té nemalé části Čech protéká korytem Labe kolem litoměřického Střeleckého ostrova, ocitl se tento zase jednou celý pod vodou (pokud se nepletu, bylo to od roku 2002 potřetí). S celým festivalem to vypadalo opravdu bledě. Ale v ten okamžik se naplno ukázala síla kořenové „klientely“ a desítky, ne-li stovky pravidelných návštěvníků se hlásily s nabídkou pomoci. Někdo přispěl finančně, mnozí vzali lopaty a šli odklízet nánosy lepkavého a nepoddajného bláta z letního kina. Takže lze směle říct, že devatenáctý Kořen doslova povstal z bahna, byť ve zredukované, jednodenní podobě (s divadelním apendixem druhý den dopoledne).
Čtenáře, který by náhodu dočetl až sem, asi nepřekvapí můj názor, že lineup Kořenů takřka nemívá slabá místa a co teprve, když se původně dvoudenní itinerář musí smrsknout do dne jednoho. Pomyslným „povodňovým“ sítem prošly obvyklé kořenové stálice Už jsme doma, Květy, Traband nebo resuscitovaný (ale staré písně hrající) Echt! Nové tváře představovali toho roku Stinka coby další exponent „Stejných ksichtů“, která program zahajovala a s velkým pódiem si poradila víc než dobře, a pak slezská řekněme bluesrockově-alternativní banda Ladě (řada přátel sice během druhé třetí písně zvolila přesun z hlediště do pivního stanu, ale většina publika byla myslím spokojená a já ostatně taky). Vrcholnými čísly programu se toho roku stal skvělý set oživeného dua Bittová-Václavek a hlavně pak neuvěřitelná cowpunková smršť Boba Waynea a jeho vousatých kumpánů. I na zkrácený Kořen nakonec dorazilo lidí dost a myslím, že nějakým diskomfortem netrpěli, každému ale bylo jasné, že se zvelebením areálu a hlavně oblíbené hospůdky bude mít Michal a spol ještě spousta práce.
A podvacáté
V Česku se dneska koná každý letní víkend desítky nejrůznějších festivalů takovou tradicí a kontinuitou, jako má Kořen, se ale může pochlubit málokterý. Dvacátý ročník se tudíž stal pádným důvodem k oslavě a bilancování. Michal se rozhodl program namíchat z účinkujících, kteří hráli na úplně prvním ročníku a doplnit je kapelami, na které se nedostalo kvůli loňské vynucené redukci programu. A tahle kombinace fungovala. Nostalgici si zavzpomínali Hudbou Praha nebo Garáží (jejich set se pro mě stal vrcholem nejen tohoto Kořene), kdo chtěl „mladou krev“ mohl být spokojený třeba s Vobezdudem nebo se zahraniční akvizicí, šikovným duem jménem Wattican Punk Balet. Došlo i na kapely, které pamatují první Kořeny a které ani po dvou dekádách není nutné označovat za „vykopávky“ – mám tím na mysli Tatabojs a „lokální“ Houpací Koně, kteří na poslední chvíli rádi zaskočili za nemocného Vladimíra Mišíka.
Jeden nemůže stihnout všechno, takže zatímco druhý den po poledni jsem dal přednost obědu ve městě a neviděl tak komorní reinkarnaci Dunaje v podání dua Václavek&Ostřanský, silnou podvečerní sestavu srdečních záležitostí Zuby Nehty, Rudovous a Traband už jsem si ujít nenechal. Tyhle tři kapely poslouchám zhruba dlouho, jako jezdím na Kořen, ani tady se ale nejednalo o nějaké nostalgické orgie, každá kapela vytáhla z rukávu vícero nových písniček. Set Trabandu pak opentlila děkovačka Michalovi Hanzlovi, který tu káru táhne už neuvěřitelných dvacet let. Několikrát sice vyhrožoval, že s tím sekne, ale já osobně jsem přesvědčený, že by i jemu by Kořen chyběl minimálně stejně jako těm stovkám pravidelných návštěvníků. S nápadem Michalovi veřejně z pódia poděkovat přišel Káda. Jarda Svoboda toho rád ujal a nějak jsem se k tomu přimotal i já… Jedno oko nezůstalo suché.
Následující Knížákův Aktual (překvapivě ne tak hrozný, jak jsem očekával) ani Wattican Punk Ballet jsem v návalu společenského života nebyl s to plně vstřebat, k životu mě probral až skvělý závěrečný set Petra Váši a Těch Syčáků, kteří obstarali opravdu velkolepou tečku oficiálního programu jubilejního ročníku. Syčákům pak ujel bubeník na jinou štaci i s klíči od auta na druhý konec republiky a tak byl zbytek kapely „uvězněn“ na Kořeni. Ale myslím, že si to pánové, zvláště pan kapelník, užili kvalitně a nočně-ranní jamování u hospůdky se zas jednou zařadilo k těm nezapomenutelným. No a to je zatím asi všechno.