Majitel Akordeonu 51 let / Praha - Vinohrady

Přijde mladý muž na nádraží k pokladně a říká: „Jednou do Prahy přes Všetaty.“ Paní pokladní mu lístek prodá a další mladý muž si přeje totéž: „Jednou do Prahy přes Všetaty.“ Paní pokladní i jeho objednávku vyřídí. Další ve frontě se nakloní k okénku paní pokladní a zvesela hlásí: „A do třetice!“ Paní pokladní začne pátrat v počítači, trvá jí to několik minut a pak rezingovaně hlásí: „Já tady žádnou zastávku Třetice nemůžu najít...“ Toto není nablblý šotoušský vtip, tohle se skutečně odehrálo před pár lety jednoho časně červencového odpoledne na nádraží Litoměřice  - město. Možná poněkud nepřenosná historka pro nezainteresované, ale pokud předtím strávíte několik dnů a nocí v kuse ponořeni do onoho neopakovatelného koktejlu hudby, přátel a známých a samozřejmě taky spousty nápojů, jak se to mě i kamarádům už léta stává na festivalu Litoměřický kořen, i takováto historka může jednomu udělat den a nakonec se stát svým způsobem legendou. Legendou se během uplynulých dvou dekád bezesporu stal i samotný Litoměřický kořen. Loňské dvacáté výročí mě přivedlo k nápadu sepsat pár vět o tom, co jsem za ty roky na Střeleckém ostrově zažil. Budu to sem postupně vršit.

Křesťanskej festival, kterej se vymkl kontrole

Na ročník čtrnáctý jsem dorazil netradičně automobilem s kolegy z mého nového pracoviště a příjezd na ostrov zaplněný stany rozptýlil každoroční obavy, že „nepřijdou lidi“.  Taktak jsem stihl DG 307 a byl jsem tomu rád, protože šlo pro mě o jeden z vrcholů celého festivalu. Toho roku opět sluníčko pálilo ostošest a na hudebním menu převládaly tentokrát nejrůznější bizarnosti až šílenosti. Třeba spojení Plastiků s Agon Orchestra v představení Vlaková opera, které vyvolalo rozporuplné reakce. Vícero lidí si získala sympatická švýcarská majitelka několika nástrojů jménem Shirley Anne Hofmann, pozdě večer nechyběla tradiční polská kutálka tentokrát s výrazně romským elementem jménem Čači Vorba. V sobotním odpoledni došlo na festivalové matadory Rudovous či Dýchánek nebo sympatickou, tenkrát ještě takřka neznámou formaci jménem Dva. Ještě předtím podium opanovala skupina jménem Pankrot. „O hudebních kvalitách se zde hovořit nedalo ani v nejmenším,“ brblal recenzent, ale jelikož kapelu tvořili staří známí z „festivalového inventáře“ Mourad, Evžen Kredenc. Míša Hrubý a speciální hosté jen pro tuto příležitost Janinka Modráčková z Trabandu a Bonzo z Rudovousu, někteří jsme se bavili víc než dobře. Vůbec tenhle ročním mám spojený spíše s různými „nehudebními“ zážitky, takže pokud jde o kapely, ještě bych stručně zmínil docela svěží set Jana Budaře, energické a velmi vřele přijaté (na mě snad až moc alternativní) německé duo Guts Pie Earshot v obsazení violoncello + bicí.  Francouzská „mouradovina“ Little Ballroom v crazy kostýmech mě se svým afektovaným projevem už víceméně srala, lepší dojem zanechala noblesní Barbara Buchholz se svou themerinovou multimediální show. Mezi tyto bizarnosti se do večerního programu vklínil Traband se svou várkou zbrusu nových písní, loňské nadšení se ale tentokrát u mě nedostavilo.

A teď k zážitkům „mimo program“. Noční život se tentokrát nesl ve znamení harmonikových duet s Honzou Koláčkem, toho času členem Rudovouse. Kdo ho někdy zažil, ví, že sám dovede utáhnout celou noc a ve dvou to teprve byla jízda (přidávali se samozřejmě i mnozí další). Mezi hospůdkou a pivním stanem vznikl docela početný chumel a jak už to bývá, dav přitahuje nejrůznější typy a týpky. Jak jsem tam tak stál a vyhrával na harmoniku, začal se ke mně kdosi tisknout víc, než by mi bylo příjemné. Jakýsi mladík s minoritní sexuální orientací byl stále neodbytnější a na moje stále razantnější výzvy, ať toho nechá, nereagoval. Naštěstí se odkudsi ze tmy vynořila rychlá pěst a obtížného nápadníka mě definitivně zbavila. Ta pěst patřila Tomáši Vlasákovi, pořadateli litoměřického filmového festivalu a vůbec dobrému duchovi všech aktivit kolem litoměřického ostrova. Takže Tomášovi patří zpětně mé velké díky, i když je s ním jinak vždycky děsná nuda:)

Nuda rozhodně nebyla o pofestivalové neděli, kdy se naše početná společnost po tradičním „veselém obědě s přáteli“, který se tenkrát odehrával v restauraci Čingis, nakonec zabydlela (dá li se to tak říct) na zahrádce litoměřické hospody Eden. Čas plynul, nápoje tekly a my si nechávali ujíždět jeden vlak směr domov za druhým, až ten poslední jsme taktak stihli (a personál v Edenu si dozajista zhluboka oddechl). V Lovosicích jsme nastoupili do přecpaného rychlíku Excelsior a naše stále dosti početná skupina se rozdrolila. Já se nachomýtl k nějakým trempíkům, kteří na chodbičce vyhrávali písně dle zpěvníku, samozřejmě jsem se musel přidat. V Holešovicích jsme ztratili Mourada a zbyly nám jeho nástroje. Baskytara skončila na Královské oboře, španělka zůstala u Tinka a tam vydržela asi rok, než si jí Mourad vyzvedl…

Pondělí jsem v práci samozřejmě protrpěl a rozptýlení mi přinášelo prohlížení fotek, které kdo dal na web. Nejvíc pobavila ta, kde Bonzo leží v neděli nad ránem na opuštěném a zčásti rozebraném pódiu. Kamarád tehdy zhodnotil fotodokumentaci čtrnáctého ročníku slovy: „křesťanskej festival, kterej se vymkl kontrole.“

Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře

Jubilejní patnáctý ročník s letopočtem 2009 opět vyvolal spekulace o konci milovaného festivalu, ambiciózní a zároveň neotřelý program toho roku tomu ale nenasvědčoval. Termín letos padl zase jednou na dlouhý víkend, takže program prvního dne nemusel čekat na start, až lidé přijedou v pátek z práce. Toho roku jsme po delší době s Dýchánkem absentovali, ale já nemohl na pódiu chybět, tentokrát takřka na úvod prvního dne s kapelou Byl Pes. A jelikož jsem měl volno, přijel jsem o den dřív, tak jak to léta dělají například kamarádi z Jablonce. V hospůdce to docela žilo, ale šéf potřeboval být druhý den v kondici a tak zavřel brzy. Naštěstí tu byla čajovna provozovaná chlapci z okruhu hospody Nad Královskou oborou. Ta se postupně stávala nedílnou součástí festivalového soukolí, místem, kde si člověk mohl trochu odpočinout od koncertů nebo pivních osvěžoven.  Toho večera měl čajovnu na povel Pičus, který zvládal obsluhovat lidi a zároveň jim s pomocí kumpánů hrát své písně.

„Rozjezdový“ večer se tedy protáhl, a když jsme následujícího dne krátce po poledni s kapelou Byl Pes nastupovali na podium, úplně lehko mi nebylo. S takovou situací jsme se ale na Kořeni nepotkali zdaleka poprvé a tak jsme náš set odehráli snad celkem se ctí. Po nás přišla má oblíbená, s publikem se však překvapivě trochu míjející Pohřební kapela a pak nějací dudáci – bubáci z Němec. Poté se dění přeneslo k altánku, protože hlavní pódium vyžadovalo několikahodinovou přípravu na show hvězdy číslo 1 jménem Vienna Vegetable Orechstra. Na stage se štelovaly pro tuto příležitost černě natřené stoličky a další propriety, aby na ně mohli usednout hráči na tykve, lilky, dýně a mrkve. Show to byla nakonec impozantní a i když nad muzikou převážila spíše performance, povedl se Michalovi zase jednou přivézt na Kořen něco jedinečného, i když zvládnout to celé produkčně rozhodně nebyla sranda.

Ještě předtím na „druhé“ scéně v altánku odehrály své sety jedna ze sestav dalšího kořenového inventáře Vladimíra Václavka a také Květy. Když před pěti lety ještě v jiné sestavě zahajovali někdy v deset ráno program druhého dne, znal je málokdo, tentokrát přijely ověnčené různými cenami a pověstí nové stálice naší alternativní scény. Musím říct, že tenhle jejich koncert jsem si užil jako žádný jiný a nic na tom nezměnil ani dočasný déšť. Po zelinářích z Vídně pak opanovaly „velké“ podium další stálice Ty Syčáci a Už jsme doma, hrající tentokrát repertoár předchůdců – punkové legendy FPB. Oba koncerty měly výbornou atmosféru, která vydržela i během setu německého cowpunkového šramlu La Boum.

Následující noc se tradičně protáhla a odrhovačkou večera se stal Hafkou vytrvale na klavír hraný popěvek Bejvávalo dobře, který jistě zněl v uších návštěvníků ještě řadu dní poté. Muziku na pódiu jsem začal vstřebávat až s pozdním odpolednem. Jedním z nečekaných vrcholů patnáctého Kořene se pro mě stal set Tara Fuki. Ve sluneční výhni jsem se usadil do hlediště a spolu s ostatními si užíval krásně konejšivou muziku. Dobrá nálada vydržela i při následující Garáži, která přivezla písně z nového alba a na rozdíl od některých jejich dřívějších výstupů, které jsem zhlédl, působili tentokrát pánové velmi svěžím dojmem. Hlavním tahákem berlínské Ajropy měl být hrdelní zpěv frontwomanky, ten zněl sice opravdu dobře, ale žádnou další přidanou hodnotu jsem v tom nenašel. To Peppe Voltarelli, který se na Kořen vrátil po čtyřech letech, tentokrát jako sólista s doprovodnou kapelou, se stal suverénně největší hvězdou druhého dne, jeho set nepostrádal silné melodie, trochu toho jižanského patosu a hlavně obrovskou dávku energie. Důstojný závěr vydařenému ročníku pak obstaral na Žižkově domestikovaný Angličan Phil Shoenfelt se svou melancholickou kytarovkou.

Tradičně bohatému společenskému životu letos dominovala „bitka“ zástupců broumovského a šluknovského výběžku, o tom, kdo si odnesl vavříny vítězů se pak ještě dlouhé týdny zúčastnění přeli na internetu. „Na Kořenu sem se ti mi vám tak nasmál, jak nikdy. buď tam bylo hodně humoru nebo nějaká kvalitnější tráva?“ bilancoval kamarád Viktor.

Přijde mladý muž na nádraží k pokladně a říká: „Jednou do Prahy přes Všetaty.“ Paní pokladní mu lístek prodá a další mladý muž si přeje totéž: „Jednou do Prahy přes Všetaty.“ Paní pokladní i jeho objednávku vyřídí. Další ve frontě se nakloní k okénku paní pokladní a zvesela hlásí: „A do třetice!“ Paní pokladní začne pátrat v počítači, trvá jí to několik minut a pak rezingovaně hlásí: „Já tady žádnou zastávku Třetice nemůžu najít...“ Toto není nablblý šotoušský vtip, tohle se skutečně odehrálo před pár lety jednoho časně červencového odpoledne na nádraží Litoměřice  - město. Možná poněkud nepřenosná historka pro nezainteresované, ale pokud předtím strávíte několik dnů a nocí v kuse ponořeni do onoho neopakovatelného koktejlu hudby, přátel a známých a samozřejmě taky spousty nápojů, jak se to mě i kamarádům už léta stává na festivalu Litoměřický kořen, i takováto historka může jednomu udělat den a nakonec se stát svým způsobem legendou. Legendou se během uplynulých dvou dekád bezesporu stal i samotný Litoměřický kořen. Loňské dvacáté výročí mě přivedlo k nápadu sepsat pár vět o tom, co jsem za ty roky na Střeleckém ostrově zažil. Budu to sem postupně vršit.

„Po minulém ročníku, kdy si někteří z návštěvníků i hudebních publicistů stěžovali na jistou dramaturgickou setrvačnost, to letos v tomto ohledu vypadalo víc než slibně,“ napsal tehdejší dopisovatel Freemusic.cz a zástupce šluknovského výběžku řečený FFF v úvodu recenze na ročník 2006. Ten vskutku přinesl některé změny a to nejen dramaturgické. Poprvé se Michal Hanzl rozhodl nevyužít služeb teplického zvukaře Ládi Veselého a namísto něj angažoval taktéž teplického Jirku Zámečníka. Jak už to bývá, někteří to kvitovali, jiní ne, ale těch druhých bylo myslím podstatně méně. Přibylo také různých divadel a atrakcí pro děti ve snaze pojmout Kořen jako festival přátelský rodinám s malými dětmi.

Odpolední program prvního dnes nabíral na obrátkách dosti pozvolna, vůbec mám dojem, že na dřívějších ročnících publikum nadšeně přijímalo všechny účinkující, i ty, kteří startovali v odpoledních nebo dokonce i dopoledních hodinách. Někdy plus mínus kolem roku 2005 se to podle mě začalo měnit a pro kapely mimo večerní nebo aspoň podvečerní prime-time jako by bylo stále obtížnější lidi strhnout na svou stranu. Třeba je to ale jenom subjektivní dojem, možná si dřívější pořádky idealizuju.

Prvního dne takto o přízeň publika bojovali vokální Malee Divy nebo Jarabáci coby další zástupci Stejných ksichtů. Následovali Houpací Koně, inventář prvních kořenových ročníků, kteří se pak s dramaturgickou linií míjeli až do tohoto roku, kdy vydali folkově laděné album Tiché dny na Klíši. Vřít to začalo při vystoupení toho času zas jednou obnovených Zubů nehtů, což je moje srdeční záležitost, ještě bouřlivější reakce sklidil tehdy čerstvý projekt Gipsy.cz. Pak už přišla na řadu hlavní hvězda tohoto ročníku, kterou byl výborný (a početný) berlínský šraml 17 Hippies.

Tady je na místě připomenout, že v oněch dnech vrcholilo mistrovství světa ve fotbale, pořádané v Německu a co víc, domácímu manšaftu se po hubených letech zase začalo dařit a navíc namísto dříve typické upracované těžkopádnosti najednou předváděli čutálisté hru, na kterou bylo radost pohledět. Takže celé Německo bylo na nohou a tomu podlehli i muzikanti ze 17 Hippies, kteří důrazně trvali na tom, že budou moci na zápas svého týmu koukat v televizi. Bylo zajímavé s nimi konverzovat a sledovat, jak jsou hyn z toho, že mají jako Němci zas jednou být na co pyšní. Ale aby bylo jasno – nebyli to žádní národovci a kosmopolitní duch jejich hudby nebyl náhlým vzedmutím takového patriotismu nijak zasažen. Sedmnáct hipíků úspěšně dohrálo a po nich jsme měli v prominentním pozdně večerní čas vyhrazený pro náš Dýchánek. Tentokrát jsme snad svou příležitost nepromarnili a odehráli jeden z našich nejlepších kořenových setů.

Druhý den vládlo pořádné horko, fotbalové šílenství nás ale některé z nás strhlo ke spontánnímu matchi v odpolední výhni. Vedle toho mě čekalo skoro už tradiční zaskakování v řadách Ahmed má hlad. No a pak jsme si s Pičusem dali neplánovaný akustický set jen tak v plenéru v tehdejší „komorní“ sestavě s Kubou Kabátem a Richardem Cortésem. Největší radost jsme asi udělali Bonzovi z Rudovousu, když šel zrovna kolem. Program se rozjížděl s drážďanskou pouliční dechovkou Banda Comunale a hlavně pak silným večerním blokem Plastic People (měli za sebou čerstvě vydanou desku a byli ve formě) a poté přišel na řadu světoběžník Theo Hakola. Elegantní blonďák v doprovodu genderově vyvážené kapely předvedl potemnělý rock s šansonovými přesahy. „Muzika na pomezí Tindersticks, Nicka Cavea a dalších zasmušilců ve stmívajícím se amfiteátru působila "silou magnetickou" a na návštěvnících bylo vidět, že rozhodně nevyžadují, aby v každé kapele byla tahačka a trumpeta,“ neopomněl si rýpnout recenzent, ale spokojení myslím byli všici. Mnozí si pochvalovali i následující experimentální berlínšké Eto-X s ruskou zpěvačkou i alternativně ponurý MCH Band na závěr. Obvyklý popůlnoční jam v hospůdce mám tentokrát v mlze, náročný program uplynulých hodin v kombinaci s horkem si vybral svou daň. Následující den mi opravdu nebylo dobře, kocovina kombinovaná možná s menším úžehem není nic příjemného, zvlášť když musíte další den do práce.

To na následující ročník jsem si odskočil odpočatý z dovolené na Vysočině a dobře jsem udělal. Po delší době se program opět roztáhl do tří dnů, přičemž první večer byl pojatý víceméně akusticky. „Vedlejší“ scéna tentokrát vznikla v šapito u altánu a tam zahájil celý festival tehdy radikálně přebudovaný a „oddechnizovaný“ Traband. Hned na začátek jeden z vrcholů festivalu. Na hlavní scéně pak hráli třeba Schmarovotsnik, jedna z klezmerově laděných kapel Christiny a Martina ze severoněmeckého Kielu, taky věrných návštěvníků Kořene, se kterými bylo vždy radost zahudlati. Zdařilým experimentem se ukázalo angažování klasického komorního tělesa a to ne jen tak ledajakého – Orchestr Berg patří ve svém oboru ke špičce. Letním kinem tak zněli Beethoven, Piazzola a Šostakovič a lidé to vzali.  

Zbylým dvěma dnům dominovaly zahraniční kapely. Všechny byly víceméně dobré až výborné, ale tak jako kdysi Kapela ze Wsi Warszawa nebo Haydamaky mě na zadek neposadila asi žádná. Možná už jsem sám byl souborů tohoto typu trochu přesycený, možná za to mohla moje „posluchačská opotřebovanost“, okoralost s rostoucím věkem přeci jen rostoucí. Jane Walton z Německa předvedli nadupaný country-punk-kabaret-šraml, naživo zábavný, ale přeci jen trochu moc na jedno použití. Makam hráli akustickou world-music z Panonie a okolí, Psycho Key surfovali na vlně reggae, Moc dobře zněli El Gaffa se svým francouzsko-orientálním mixem. Mí velcí oblíbenci Die Grine Kuzine z Berlina (s frontwoman se zjevně balkánskými kořeny) rozhodně nezklamali, atmosféře jejich koncertu ale možná trochu uškodilo, že se vinou vydatné přeháňky obvyklý kotel – orchestřiště proměnil v nepoužitelnou bažinu. Další francouzsko cikánská úderka Mango Gadzi lidi dokázala poslední večer rozpumpovat, ale na šílený chaos během jejich zvučení asi Jirka Zámečník taky dlouho nezapomene. Vedle toho hrály na Kořeni samozřejmě i tuzemské kapely, Dýchánek, Ahmed či Kajman nevyjímaje, stále početnější dětské publikum určitě ocenilo vícero divadelních představení. 

Program rozhodně nabitý, ale jak šly roky, hudební menu už pro mě nebylo tak zásadním tahákem a ještě důležitější pro mě byla možnost prožít kořenové dny uprostřed té skvělé pospolitosti, která se za ta léta kolem festivalu vytvořila. Závěrečnou hlavní hvězdu Ronu Hartner z Rumunska jsem bohužel tentokrát neviděl, dal jsem přednost nabídce přítele Fíly, který mě odvezl autem do Prahy. Přeci jen už běžel třetí den, předchozí noc byla dlouhá a možnost navrátit se brzy do lůna Vysočiny lákavá.

Přijde mladý muž na nádraží k pokladně a říká: „Jednou do Prahy přes Všetaty.“ Paní pokladní mu lístek prodá a další mladý muž si přeje totéž: „Jednou do Prahy přes Všetaty.“ Paní pokladní i jeho objednávku vyřídí. Další ve frontě se nakloní k okénku paní pokladní a zvesela hlásí: „A do třetice!“ Paní pokladní začne pátrat v počítači, trvá jí to snad několik minut a pak hlásí: „Já tady žádnou zastávku Třetice nemůžu najít...“ Toto není nablblý šotoušský vtip, tohle se skutečně odehrálo před pár lety jednoho časně červencového odpoledne na nádraží Litoměřice  - město. Možná poněkud nepřenosná historka pro nezainteresované, ale pokud předtím strávíte několik dnů a nocí v kuse ponořeni do onoho neopakovatelného koktejlu hudby, přátel a známých a samozřejmě taky spousty nápojů, jak se to mě i kamarádům už léta stává na festivalu Litoměřický kořen, i takováto historka může jednomu udělat den a nakonec se stát svým způsobem legendou. Legendou se během uplynulých dvou dekád bezesporu stal i samotný Litoměřický kořen. Loňské dvacáté výročí mě přivedlo k nápadu sepsat pár vět o tom, co jsem za ty roky na Střeleckém ostrově zažil. Budu to sem postupně vršit.

Ročník 2004 patřil taky k těm, na které vzpomínám obzvlášť rád, ostatně na který vzpomínám nerad, že? V létě toho roku jsme s Dýchánkem docela chytli formu a tu se nám na Kořeni o prvním festivalovém odpoledni celkem povedlo zúročit (nebylo tomu tak pokaždé). Po nás hrál další festivalový „inventář“ Psí Vojáci a po nich přišel Moberg Ensemble, početný především vokální sbor po svém interpretující naše lidové písně, a s ním další magický kořenový zážitek. Snad ještě víc mě ale tenkrát dostala kapela Sie gra z polského Lublinu. Komorní trio s harmonikou, basou a klarinetem i po mobergosvské smršti dokázalo udržet pozornost. Kombinace neokázalého vystupování a ryzího muzikantství zase jednou zvítězily nad lží a nenávistí:). A když po půlnoci dohráli, šlo se do hospůdky na knížete pornofolku Záviše. Ostrý dramaturgický střih fungoval bezvadně a slyšet spontánní (převážně dívčí) sbor doprovázející Závišovy přisprostlé hity představovalo rovněž nezapomenutelný zážitek.

Druhý den zahajovali už časně dopoledne tenkrát ještě poměrně neznámé brněnské Květy, po nich došlo na Montyho Pičuse surfující na vlně euforie z předchozí noci. Krátce po poledni roztančili dav chasníci z bulharské ska kapely Wickeda – ti se pak na českých pódiích objevovali dosti často, ale tak jako v jiných případech mám pocit, že první festivalovou štací v ČR představoval právě Kořen. Určitě tomu tak bylo i v případě alternativních šílenců z Francie, kteří si říkali Miss Goulasch. Festivalová stálice Traband toho roku hráli nejspíš premiérově úplně nový repertoár zaznamenaný později na desce Hyje! Už na první poslech bylo zřejmé, že se písnička Černej pasažér s výrazným trumpetovým dvojhlasem stane hitem. Slovensko tenkrát zastupovali sympatičtí chasníci z kapely Slniečko a neméně sympatičtí, leč na podiu trochu moc krotcí Pressburger Klezmer Band. Program na hlavním pódiu zakončil lehce úchylný country-pop-rock-šraml až z Finska jménem Trio Potslojo, většinu lidí bavili, ale zněly i hlasy, že se na velké pódium nehodí. Druhá scéna (tentokrát v hospůdce) pak na závěr nabídla trochu rozpačitou alianci dvou věrných kořenových písničkářů Vaška Koubka a Jirky Konvrzka, skvělou tečku pro vytrvalce obstaral pak řádně nakopnutý set varnsdorfských přátel z kapely Totální výprodej koberců, i když některé útlocitnější osoby nerozdýchaly občasné sprosťárny v jejich textech.

Počasí toho roku vyšlo náramně, i na tradiční nedělní oběd došlo. Domů jsem cestoval tentokrát časně odpoledne vozem Štěpána Černouška a krátce poté, co jsme se nalodili na dálnici D8, jsme píchli. Kolo se nám zaboha nedařilo vyměnit, naštěstí kolem projížděli finští muzikanti a ti nám s tím pomohli. Konec dobrý, všechno dobré.

Dost bylo klarinetů?

Ročník 2005 se, pokud si vzpomínám, rozjížděl poněkud ztuha. Celý pátek lilo jak z konve, Klec nedorazila kvůli nemoci v souboru. Trabandité přijeli pěkně vypruzení, protože je postihla šťára celníků a mám pocit, že taky nehráli komplet. Silný dojem prvního večera zanechal hlavně  experimentální Agon Orchestra, Psí vojáci samozřejmě též nechyběli. Jakási ukrajinská kapela nakonec nepřijela (myslím, že to byl pomyslný hřebík do rakve Michalovy snahy vozit sem kapely z východní Evropy, organizační problémy se ukázaly leckdy nepřekonatelné). Důstojnou náhradou za ně se stala polská Chudoba. Vrchol pak představovali italští Il Parto delle Nuvole Pesanti s frontmannem Peppé Voltarellim. „Charismatický Kalábrijec s vizáží sňatkového podvodníka“ se od té doby stal dalším muzikantem, který dodnes nedá na Litoměřice a Kořen dopustit. Dýchánek uprostřed sobotního (naštěstí již slunného) odpoledne předvedl spíše slabší výkon, ale moc si to upřímně řečeno už nepamatuju.

Co si pamatuju více, byly toho roku stále častější nářky některých přátel i některých novinářů o opakování starých modelů, „přeworldmusikované dramaturgii“ apod. jakoby se někteří přejedli harmonik, houslí a klarinetů a rádi by slyšeli „staré dobré elektrické kytary“. Někdo volal po „alternativním folku“, jiní by rádi kapely á-la Silver Rocket… „Kořen je festival, na který se návštěvníci rádi vracejí a je mu máloco vytknout. Snad jen určitou dramaturgickou strnulost. Jakkoli se tato výtka může vzhledem k programu drtivé většiny ostatních festivalů zdát nesmyslná, tak se festival v posledních letech drží schématu world music  / jemně alternativně laděný český bigbít (...) Kořen tedy má svou pevně danou tvář, možná by však věrné a tolerantní publikum sneslo ještě větší žánrovou pestrost a větší důraz na hledačství a rezignaci na známá jména,“ napsal na Freemusic.cz dokonce i věrný návštěvník a dopisovatel Ruda Musil. No nevím, já každopádně tenkrát takové pocity nesdílel.

Možná tady někde začala klíčit Michalova skepse ohledně smyslu pořádání dalších ročníků, k čemuž mohla přispět také stagnující návštěvnost i tragická událost v závěru tohoto ročníku, kdy se jeden z návštěvníků utopil při koupání v Labi (za správné časové zařazení neručím). Naštěstí další vývoj ukázal, že Kořen nadále smysl má a že Michal tehdy zdaleka ještě nevytáhl všechny pořadatelské trumfy z rukávu.