Markéta Zdeňková Žena

- ja ja, je to tak, napočítala jsem, že moje závislost mě už potřinácté přitáhla do mého milovaného dvojdílného města, které mě pořád ještě neomrzelo. Místo dřívějšího bloumání po ulicích a kolem bývalé zdi, prolézání squatů a vysedávání po kavárnách se ale poslední výlety staly především hudebním pátráním. Vyrazili jsme tentokrát v duu Two For Tea (se Štěpánem Janouškem), abychom kromě minikoncertu na jedné studentské akci pokračovali v mapování berlínské hudební scény. Loni jsme totiž při první takové výpravě bohužel štěstí neměli a spíš než nemastné-neslané, špatné či nekonající se jamy si užili jarní berlínské ulice a parky na kole. Tentokrát se naopak vydařily především večery. Dokonce všechny, každý úplně jiným způsobem. Tak bych tu těm, kdo mají chuť, ráda zprostředkovala naše hudební zážitky.

Večer první: Hochnóbl blábol

Nemůžu bohužel říct, že by nás hned první večer uspokojil hudebně. Přesto jsem z něj byla nadšená. Kdyby se jednalo jen o špatný jam, bylo by to k zlosti. Ve skutečnosti jsme si sice nezahráli (přesněji řečeno vůbec jsme se neodvažovali vyndat nástroje nebo se hlásit k mikrofonu), zato zažili večer, který by někteří spisovatelé vděčně do písmenka zaznamenali do absurdní povídky, aniž by si museli cokoli přimýšlet. Asi se mi to bohužel nepodaří tak mistrovsky, ale zkusím popsat, jak to asi vypadalo.

Pravidelný úterní jam v klubu Waldo bar na Torstrasse nám doporučil kamarád muzikant, který měl asi štěstí na jiný hausband. Trio, který večer zahajovalo asi hodinovým koncertem a pak jam vedlo, se skládalo z pianisty, bubeníka a saxofonisty. Zaslechla jsem, že basista onemocněl, takže možná jeho nepřítomnost přispěla k tomu, že to, co první hodinu muzikanti produkovali, znělo ještě absurdněji, než v plné sestavě. Znělo to jako freejazz, ovšem všechno bylo dokonale zapsané v notách a muzikanti evidentně přesně věděli, co bude následovat. Většina skladeb obsahovala (bohužel nepříliš natrefovaná) unisona piana se saxofonem, která po celou dobu postrádala tóninu a rytmus, což je (aspoň myslím) neobvyklé dokonce i u freejazzu. Nejvíc mě fascinoval bubeník, který vše hrál zpaměti a všechny jakoby pocitové barvy a breaky evidentně měl naplánované dopředu.Tvářil se u toho dost vyděšeně (usoudili jsme, že by mu holohlavý a přísně se tvářící pianista, asi autor, pak za případné chyby pěkně vyčinil). To, s jakou vážností a přesvědčením celou dobu hráli, bylo děsivé a absurdní zárověň. Jako když v divadelní hře Kumšt je obdivován drahý moderní obraz - Bílé pruhy na bílém plátně. Císařovy nové šaty. Vím, že to zní trochu zle a jindy si takové kritiky nechávám pro sebe, ale tentokrát se chci podělit o vykreslení situace. Neříkám to s opovržením, ale s naprostým údivem, v šoku. V prvním případě bych z takového koncertu totiž po deseti minutách odešla, ale tady mě držela nesmírná zvědavost, jak tahle scéna jako z filmu dopadne. Fascinovala mě představa, jak tuhle hudbu někdo doma s velkým úsilým vymýšlí a píše do not. A taky mě zajímalo, jak bude vypadat jam session. Vypadala tak, že pianista (který svůj intelekt a harmonická kouzla zakomponoval i do standardů napsaných jinými autory) anebo jiný pianista stále měnící styly a onen křečovitý bubeník anebo jiný bubeník (co se o rytmus snažil, ale bohužel ho nepotkal), doporvázeli různé více či méně zvláštní zpěvačky. Nezpívaly špatně, ale každá z nich měla ve výrazu něco, co mě při takové koncentraci podivnosti přivedlo na myšlenku, že jsme se možná omylem dostali na večírek nějakého ústavu nebo muzikoterapii alkoholiků. Ten pocit ještě zesílil, když se mikrofonu zmocnil starý mužík v dlouhém kabátě, s hůlkou a obřím kloboukem omotaným snad desítkou šátků, takže vypadal jako truban, a začal do něj rapovat nebo scatovat nebo něco na ten způsob. Při tom některým divákům hrozil holí. Úleva byla, že intelektuální hadice skončily, zato se teď s přispěním dalších muzikantů rozvinula hudba někde mezi boogie-woogie a cirkusem. V tu chvíli (a to mě definitivně donutilo zalézt téměř za gauč, na němž jsme seděli, aby nebylo vidět, jak brečím smíchy) se zvedly tři asi šestnáctileté puberťačky a začaly před pódiem dělat vláček a divoce tancovat. To už jsem o teorii postižených byla téměř přesvědčená, o to mi bylo trapnější se smát. V nejlepším jsme tedy usoudili, že je čas odejít, protože možnost hraní už byla pro ten večer definitivně vyloučená. Říkali jsme si, že kdybychom se bývali rozhodli pro jam hudební školy (co byl v kulturním přehledu), bylo by to muzikantsky jistě kvalitnější. O to větší bylo naše překvapení, když nám všemocný google sdělil, že pianista a domnělý terapeut psychiatrické skupiny, je profesorem na místní hudební akademii... :-)   

Večer druhý: útočiště duší 

O open-micu v Kulturfabrik Moabit nám řekl písničkář Andreas Hermann, jeden z mála světlých hudebních zážitků našeho loňského berlínského výletu (potkali jsme ho v podniku Bei Ernst, o němž bude ještě řeč). Koná se každého devatenáctého v měsíci a všem písničkářům doporučuji se ho zúčastnit. Organizuje a moderuje ho starší písničkář Max, moc milý člověk. Je to akce vskutku vyhlášená, na níž se schází mnoho muzikantů a jiných umělců i posluchačů. Navíc není omezen časově a všichni se dostanou na řadu. Je ovšem lepší přijít včas (před osmou), aby si člověk zahrál v první polovině, která začíná v půl deváté a končí kolem jedenácté! Do konce více než čtyřhodinového programu totiž vydrží jen ti nejstatečnější. Čímž ovšem nechci říct, že by se člověk nudil. Až na výjimky bylo skoro každé vystoupení úplný originál (když ne autorsky, tak lidsky) a vyslechli jsme pásmo od písničkářů přes kabaret, strůjce sitáro-kytary a vypravěče vlastních jazykově-hravých vtípků až po neuveřitelný monolog staršího trochu skřetího pána se silným a snad dokonce školeným hlasem, který mi jazyková bariéra neumožnila pochopit - respektive ho možná ani pochopit nešlo. Bylo to něco mezi kázáním a dadaistickou divadelní hrou a absolutně nás to vtáhlo a okouzlilo. My jsme navíc měli to štěstí hrát pro ještě skoro plný sál a sklidili jsme - můžu si to snad troufnout říct - velký úspěch. Byl to moc příjemný večer. 

Večer třetí: Jako za starých časů

Třetí večer konečně přišla první jamová satisfakce. Lokál Yorckschlösschen v Kreuzbergu je poměrně vyhlášený a na čtvrtek stálo v programu Kuchenbeckers Hot Jam Session. Bernd Kuchenbecker je kontrabasista a spolu s dalšími muzikanty tu tvoří jednou měsíčně hausband hrající jazzové "staroby" v tom dobrém slova smyslu. Hned jak jsme vešli, připadali jsme si jako v době, kdy ony standardy (některé hodně dřevní jsme ani neznali) vznikaly. Muzikanti ale nebyli jen starší ročníky jako třeba asi pětasedmdesátiletý trumpetista, co mi trochu připomněl mého milovaného Pavlíka Husičku. Oslnila nás i celkem mladá svérázná, ale milá obryně - báječná pianistka a saxofonista o pár let starší než my - pěkný střelec. Sál byl až téměř do skončení koncertu nabitý a diváci sledovali, co se na pódiu děje, reagovali, bavili se. Zkrátka večer jak má být. A navíc nám původně trochu nedůvěřivá číšnice po tom, co jsme se zapojili mezi účinkující, ochotně zadarmo čepovala výborné pivo :-) Co víc si přát? 

Večer čtvrtý: Náhodná? setkání

Náš páteční minikoncert na studentském setkání, na nějž jsme se těšili, byl bohužel pro mnoho řečnění a časovou tíseň víc mini, než jsme čekali, což nám trochu zkazilo náladu. Naštěstí měl i tenhle večer jiné světlé stránky, které nám to dokonale vynahradily. Zaprvé: přišla se na nás podívat písničkářka Jenny Weisgerber, jejíž píseň On My Own hráváme na koncertech a s níž jsem se tak po asi sedmi nebo osmi letech znovu setkala. Kdysi dávno o prázdninách jsem ji slyšela hrát na ulici a koupila si její desku. Až teď mě při cestě do Berlína napadlo ji kontaktovat a domluvit si setkání. Jenny mi řekla, že na ulici hrála přesně jednou v životě a vydržela to asi třicet minut. Nu a zrovna v tu chvíli si tam špacíruju já... Je to náhoda, nebo osud? Každopádně příběh se spojil a teď jsme jí se Štěpánem zahráli její píseň, kterou ona sama už leta nehraje. A dokonce nám ji ani neomlátila o hlavu, a jelikož na mě při našem setkání působila tak, že si skutečně nebere jakékoli servítky, troufám si věřit, že se jí skutečně líbila. Směnily jsme svá cédéčka (natočila od té doby další), a já to její teď pořád dokola poslouchám a líbí se mi asi ještě víc, než to první. Možná si zase něco vypůjčíme... :-) Pusťe si na youtube její píseň Ambitious Love, do které jsem se zamilovala. 

Potom Jenny odešla do noci tancovat tango a my se vydali přes půl Berlína na věhlasný jam u Ernsta, což je jedna z berlínských figurek, po níž je pojmenován maličký klub ve Weddingu. Setkání, u kterých je těžké říct, jestli se stala náhodou, nebo je někdo naplánoval, ještě ale neskončila. Po cestě při přestupu na stanici Zoo nám za zády najednou někdo zahlásil kontrolu jízdenek. Ovšem česky. Když nám to došlo a přestali jsme hledat po kapsách, otočili jsme se na naše kamarády muzikanty, se kterými Štěpán donedávna bydlel... Ti jeli z nějakého nekonajícího se jamu, a tak se k nám rádi přidali a společně jsme dorazili někdy před půlnocí do klubu Bei Ernst. Ten právě praskal ve švech lidmi a cigaretovým kouřem. A taky hudbou, která byla skutečně HOT. Další a další muzikanti se střídali při hraní hard-bopových témat a brutálních (tady se to slovo hodí) sól a hrát si tady troufl jen Štěpán. Já jen z ukořistěného místa u stěny nasávala atmosféru, jakou se mi v Praze zatím nepoštěstilo zažít. Takže skryté jazzové poklady skutečně v Berlíně existují!

Ráno jsme již tradičně (po noci u Ernsta) nevyspalí a bez koruny (rozuměj bez centu) vyrazili autobusem k domovu, hladoví, ale moc spokojení i inspirovaní.

Toť jsou mé dojmy, snad vás trochu pobavily anebo aspoň informovaly o tom, co všechno je možné zažít u našich sousedů.

Chladné podzimní dny, zdlouhavé potyčky s chřipkou a hodně práce ze mě v září udělaly trochu vesnického poustevníka, a tak se mi zachtělo vypravit se zase jednou „do světa“. Měla jsem dokonce seznam setkávacích restů, a tak jsem se jala obvolávat své na volný čas „odložené“ přátele. Po několika pokusech jsem dospěla k závěru, že buď už žádné přátele nemám, anebo (a směle se přikláním k druhé variantě) nastala doba, kdy sice naprosto všichni vlastní ony všemocné mobilní přístroje, ale jejich kouzlo se právě jejich množstvím vyrušilo – nikomu se nedovoláte. Že vám někdo zvedne telefon nebo se později ozve nazpět, zas tak velká šance není. Zvláštní doba. Všichni jsme na příjmu, ale nepřijímáme. Nenechala jsem se ale odradit a rozhodla se udělat si hezké odpoledne po městsku (či po měšťácku?) sama: zajdu si do knihovny, do kina a posadím se pak v kavárně a sepíšu některé myšlenky, co mě v poslední době napadají. Moje „úvaha“ měla začínat trochu mrzutě (zhruba tak, jako začíná tahle), ovšem končit nadějným rozuzlením.

Dopadlo to ale trochu jinak. Po kině jsem s vypětím všech sil (byla jsem po tom zážitku totiž trochu vyšinutá) našla konečně podnik, kde nepanoval obvyklý souboj mezi hlučnou hudbou a ji překřikujícími hosty (nadlidský výkon), a zhroutila se ke sklence vína, abych se vzpamatovala z filmu, který jsem právě zhlédla. Všechny positivní závěry odskotačily na kolotočovém obláčku Pěny dní (film Pěna dní od režiséra Michela Gondryho podle stejnojmenného románu Borise Viana) kamsi v šedé mlhy a já se marně snažila vydýchat ze svých plic ten leknín, který se mi tam panovačně a bez varování usadil. Možná přece jen s maličkým varováním, přiznávám: lehké tušení o charakteru předlohy jsem měla, ovšem je tomu takových osm let, co jsem ji četla. Je to příběh rodící se a posléze umírající lásky jednoho mladého páru. Na začátku si hlavní postava Colin a jeho přátelé žijí ve snovém idealistickém světě (popsaném v knize novým a překrásným barvitým jazykem, ve filmu detailním, někdy až zahlcujícím ztvárněním), kde všechny předměty jsou živoucí a Colin se svou láskou Chloé si v něm doslova létají na obláčku. Pak ale přijde záhadná nemoc, dojdou zdánlivě nevyčerpatelné zásoby peněz i síly, svět se rozpadá, tmavne, umírá... A ani s tou láskou to není tak jisté, když Colin svou ještě žijící ženu podvádí s její nejlepší přítelkyní. To je konec. Doteď nevím, zda jsem to černočerné vyznění původního románu jen pozapomněla, anebo ho autoři filmu v duchu dnešní módy dotáhli do dokonalosti. To ale není až tak důležité. I kdyby byl totiž snímek skutečně věrnou kopií, předloha byla psána do jiné doby, byla originální, nová, provokativní. Dnes však vnímám tu temnotu, která na mě dýchá z plátna, jen jako bezohledně sebestředný prostředek, jak ukázat, že autoři jsou zdatní a hlavně nad věcí. Zdaleka to není poprvé, co se s takovýmto typem umění potýkám, ale přesto je to postoj, se kterým se opět nedokážu neprat. Postoj bezohledný, protože ignoruje důsledky svého působení na diváka. Vysmívající se tomu, že potencionální sebevrah cestou zkina nejspíš navštíví nejbliší provaznictví. Celý svět se totiž jemu – a každému, kdo přišel v dobré náladě – propadá do hlubin jezera, kam pohřbívá mrtvou Chloé její k smrti vyčerpaný, v celém rozkládajícím se vesmíru osamělý manžel.

Původně jsem ovšem chtěla psát o úplně jiném filmu, který mě naopak potěšil a vnesl mi do duše radost a čistý pocit. Je to film Půlnoc v Paříži Woodyho Allena, který mimo jiné odpovídá i na mé počáteční stesky ohledně naší doby. Hlavní hrdina Gil, celkem úspěšný, ač bezvýznamný scénárista neúspěšně toužící být skutečným spisovatelem, se totiž v současném světě cítí dost nepatřičně a přál by si žít v Paříži dvacátých let. Díky pohádkovému půlnočnímu kouzlu se mu skutečně podaří přenést se v čase a setkat se s literárními osobnostmi, u nichž se hltavě snaží načerpat jejich myšlenky a názory a také tu prohlédne banálnost svého vztahu v „současném“ světě, když se doopravdy a vášnivě zamiluje do jiné dívky. Ta ovšem, stejně jako její současníci, za zlatý věk považuje dobu secese. Když do ní spolu s Gilem pronikne a touží v ní zůstat, Gilovi dojde, že zanedlouho budou muset tímto stylem pokračovat dál a dál do smyšlených zlatých věků, a rozhodne se vrátit do své doby a naučit se žít a milovat tam. Je to myslím pro dost z nás velmi osvobozující rozhodnutí. Je pravda, že dnešní doba sdělení nepřeje. Neplatí to jen o telefonním signálu, který nepřijímáme. Nedávno jsem četla v životopise Jana Zábrany, jak se lidé scházeli v padesátých letech u rozhlasu a poslouchali hlášení z Londýna. Zábrana cituje diplomata a zpravodajce Bruce Lockharta, který jeden ze svých projevů uvedl (volně vyjádřeno) tahle: Když si představím, že by dnes nikdo neotevřel svůj přijímač a já tu řečnil do hluchého mikrofonu, vypadal bych směšně a absurdně. Já jsem si ale jistý, že v těchto těžkých dnech spoustu lidí potřebuje pocítit soudržnost a čeká na tato slova. Dnes se například jako umělci ocitáme v situaci "nikdo na příjmu" téměř pořád: 1. krásný nový hudební klub, na vystoupení se těšící kapela, v hledišti prázdno s výjimkou barmanky (ač poslouchající) a jednoho ožraly na baru; 2. výstava hudebních nástrojů, kam vejdete a rozskočí se vám hlava z kakofonie zvuků linoucích se z jednotlivých stánků - v jednom z nich vidíte hrát smyčcové kvarteto pravděpodobně některého z klasiků a vy vnímáte pouze neidentifikovatelnou změť elektronických pazvuků ostatních jamujících rockerů; 3. hrajete koncert venku na náměstí, na němž je kousek od pódia umístěno jedno z pražských pianin (celkem hezký projekt Piána na ulici) a musíte několikrát během vystoupení jít vysvětlovat nějakému pánovi, že zrovna teď by do toho veřejného nástroje třískat nemusel... Tak často člověk touží žít v jiné době, kdy slova a tóny byly slyšet. Vždycky když si pouštím třeba Zuzanu Navarovou a Nerez, trochu jim závidím, že jejich hudba padala i bez přizpůsobování se většinovému žánru či použití reklamy a hlášení se do SuperStar na úrodnou půdu. Že byla doba, kdy stačilo dělat svou práci dobře a naplno (a až tak nezáleží na tom, zda je to pravda – skoro tuším, že tak úplně ne, ale tohle jsou zkrátka mé pocity). Otázka ale je, zda bychom radši žili v době, kdy sice lidé lační po sdělení, ovšem za cenu, jakou platili právě třeba v padesátých letech. Dobrovolně určitě ne. Ale i kdybychom si vybrali třeba trochu příznivější dobu než zrovna zmíněné bolestí i smrtí prodchnuté období – jistě bychom po chvíli i tam přestali být spokojeni – stejně jako v Allenově filmu. Museli bychom ve snaze vrátit se do lepší doby každou noc nasedat do dalšího a dalšího taxíku, drožky a tak dál, dokud by nás neodvezly až na úplný počátek všeho, do zlatého věku. A možná ani tam bychom nedosáhli klidu – třeba bychom zase zatoužili uspíšit čas a zažít ty budoucí, lepší časy? Tahle myšlenka je velmi trefně a vtipně ve filmu zpracovaná a mnohým v tomto ohledu přinese klid do duše. Vždyť kdo nepřemýšlel někdy o tom, v jaké době by se chtěl narodit?

V konfrontaci s filmovou Pěnou dní ale z Allenova filmu ale vystupuje do popředí ještě daleko důležitější sdělení. Gertruda Steinová, která hlavnímu hrdinovi Gilovi říká, že úkolem umělce není pouze zoufat si nad situací, ale předložit řešení, východisko! Stokrát bych jí za to políbila ruce. Pouze konstatovat, že svět je příliš chladné a brutální místo k žití, je mi zkrátka málo. I když je to ztvárněno jistě umělecky hodnotnými prostředky. A ty navíc Woody Allen používá také. Positivní sdělení podané s dokonalým ovládáním řemesla.  Z těch dvou jedině v tom jeho případě člověk najde sílu zvednout se a pokračovat dál v tom zdánlivě marném snažení plnit to, co je mu dáno plnit. Takže silou vůle rozpřahuji ruce a odsouvám od sebe stísňující stěny kina - a děkuji Woodymu Allenovi!