Podzimní úvahy
Chladné podzimní dny, zdlouhavé potyčky s chřipkou a hodně práce ze mě v září udělaly trochu vesnického poustevníka, a tak se mi zachtělo vypravit se zase jednou „do světa“. Měla jsem dokonce seznam setkávacích restů, a tak jsem se jala obvolávat své na volný čas „odložené“ přátele. Po několika pokusech jsem dospěla k závěru, že buď už žádné přátele nemám, anebo (a směle se přikláním k druhé variantě) nastala doba, kdy sice naprosto všichni vlastní ony všemocné mobilní přístroje, ale jejich kouzlo se právě jejich množstvím vyrušilo – nikomu se nedovoláte. Že vám někdo zvedne telefon nebo se později ozve nazpět, zas tak velká šance není. Zvláštní doba. Všichni jsme na příjmu, ale nepřijímáme. Nenechala jsem se ale odradit a rozhodla se udělat si hezké odpoledne po městsku (či po měšťácku?) sama: zajdu si do knihovny, do kina a posadím se pak v kavárně a sepíšu některé myšlenky, co mě v poslední době napadají. Moje „úvaha“ měla začínat trochu mrzutě (zhruba tak, jako začíná tahle), ovšem končit nadějným rozuzlením.
Dopadlo to ale trochu jinak. Po kině jsem s vypětím všech sil (byla jsem po tom zážitku totiž trochu vyšinutá) našla konečně podnik, kde nepanoval obvyklý souboj mezi hlučnou hudbou a ji překřikujícími hosty (nadlidský výkon), a zhroutila se ke sklence vína, abych se vzpamatovala z filmu, který jsem právě zhlédla. Všechny positivní závěry odskotačily na kolotočovém obláčku Pěny dní (film Pěna dní od režiséra Michela Gondryho podle stejnojmenného románu Borise Viana) kamsi v šedé mlhy a já se marně snažila vydýchat ze svých plic ten leknín, který se mi tam panovačně a bez varování usadil. Možná přece jen s maličkým varováním, přiznávám: lehké tušení o charakteru předlohy jsem měla, ovšem je tomu takových osm let, co jsem ji četla. Je to příběh rodící se a posléze umírající lásky jednoho mladého páru. Na začátku si hlavní postava Colin a jeho přátelé žijí ve snovém idealistickém světě (popsaném v knize novým a překrásným barvitým jazykem, ve filmu detailním, někdy až zahlcujícím ztvárněním), kde všechny předměty jsou živoucí a Colin se svou láskou Chloé si v něm doslova létají na obláčku. Pak ale přijde záhadná nemoc, dojdou zdánlivě nevyčerpatelné zásoby peněz i síly, svět se rozpadá, tmavne, umírá... A ani s tou láskou to není tak jisté, když Colin svou ještě žijící ženu podvádí s její nejlepší přítelkyní. To je konec. Doteď nevím, zda jsem to černočerné vyznění původního románu jen pozapomněla, anebo ho autoři filmu v duchu dnešní módy dotáhli do dokonalosti. To ale není až tak důležité. I kdyby byl totiž snímek skutečně věrnou kopií, předloha byla psána do jiné doby, byla originální, nová, provokativní. Dnes však vnímám tu temnotu, která na mě dýchá z plátna, jen jako bezohledně sebestředný prostředek, jak ukázat, že autoři jsou zdatní a hlavně nad věcí. Zdaleka to není poprvé, co se s takovýmto typem umění potýkám, ale přesto je to postoj, se kterým se opět nedokážu neprat. Postoj bezohledný, protože ignoruje důsledky svého působení na diváka. Vysmívající se tomu, že potencionální sebevrah cestou zkina nejspíš navštíví nejbliší provaznictví. Celý svět se totiž jemu – a každému, kdo přišel v dobré náladě – propadá do hlubin jezera, kam pohřbívá mrtvou Chloé její k smrti vyčerpaný, v celém rozkládajícím se vesmíru osamělý manžel.
Původně jsem ovšem chtěla psát o úplně jiném filmu, který mě naopak potěšil a vnesl mi do duše radost a čistý pocit. Je to film Půlnoc v Paříži Woodyho Allena, který mimo jiné odpovídá i na mé počáteční stesky ohledně naší doby. Hlavní hrdina Gil, celkem úspěšný, ač bezvýznamný scénárista neúspěšně toužící být skutečným spisovatelem, se totiž v současném světě cítí dost nepatřičně a přál by si žít v Paříži dvacátých let. Díky pohádkovému půlnočnímu kouzlu se mu skutečně podaří přenést se v čase a setkat se s literárními osobnostmi, u nichž se hltavě snaží načerpat jejich myšlenky a názory a také tu prohlédne banálnost svého vztahu v „současném“ světě, když se doopravdy a vášnivě zamiluje do jiné dívky. Ta ovšem, stejně jako její současníci, za zlatý věk považuje dobu secese. Když do ní spolu s Gilem pronikne a touží v ní zůstat, Gilovi dojde, že zanedlouho budou muset tímto stylem pokračovat dál a dál do smyšlených zlatých věků, a rozhodne se vrátit do své doby a naučit se žít a milovat tam. Je to myslím pro dost z nás velmi osvobozující rozhodnutí. Je pravda, že dnešní doba sdělení nepřeje. Neplatí to jen o telefonním signálu, který nepřijímáme. Nedávno jsem četla v životopise Jana Zábrany, jak se lidé scházeli v padesátých letech u rozhlasu a poslouchali hlášení z Londýna. Zábrana cituje diplomata a zpravodajce Bruce Lockharta, který jeden ze svých projevů uvedl (volně vyjádřeno) tahle: Když si představím, že by dnes nikdo neotevřel svůj přijímač a já tu řečnil do hluchého mikrofonu, vypadal bych směšně a absurdně. Já jsem si ale jistý, že v těchto těžkých dnech spoustu lidí potřebuje pocítit soudržnost a čeká na tato slova. Dnes se například jako umělci ocitáme v situaci "nikdo na příjmu" téměř pořád: 1. krásný nový hudební klub, na vystoupení se těšící kapela, v hledišti prázdno s výjimkou barmanky (ač poslouchající) a jednoho ožraly na baru; 2. výstava hudebních nástrojů, kam vejdete a rozskočí se vám hlava z kakofonie zvuků linoucích se z jednotlivých stánků - v jednom z nich vidíte hrát smyčcové kvarteto pravděpodobně některého z klasiků a vy vnímáte pouze neidentifikovatelnou změť elektronických pazvuků ostatních jamujících rockerů; 3. hrajete koncert venku na náměstí, na němž je kousek od pódia umístěno jedno z pražských pianin (celkem hezký projekt Piána na ulici) a musíte několikrát během vystoupení jít vysvětlovat nějakému pánovi, že zrovna teď by do toho veřejného nástroje třískat nemusel... Tak často člověk touží žít v jiné době, kdy slova a tóny byly slyšet. Vždycky když si pouštím třeba Zuzanu Navarovou a Nerez, trochu jim závidím, že jejich hudba padala i bez přizpůsobování se většinovému žánru či použití reklamy a hlášení se do SuperStar na úrodnou půdu. Že byla doba, kdy stačilo dělat svou práci dobře a naplno (a až tak nezáleží na tom, zda je to pravda – skoro tuším, že tak úplně ne, ale tohle jsou zkrátka mé pocity). Otázka ale je, zda bychom radši žili v době, kdy sice lidé lační po sdělení, ovšem za cenu, jakou platili právě třeba v padesátých letech. Dobrovolně určitě ne. Ale i kdybychom si vybrali třeba trochu příznivější dobu než zrovna zmíněné bolestí i smrtí prodchnuté období – jistě bychom po chvíli i tam přestali být spokojeni – stejně jako v Allenově filmu. Museli bychom ve snaze vrátit se do lepší doby každou noc nasedat do dalšího a dalšího taxíku, drožky a tak dál, dokud by nás neodvezly až na úplný počátek všeho, do zlatého věku. A možná ani tam bychom nedosáhli klidu – třeba bychom zase zatoužili uspíšit čas a zažít ty budoucí, lepší časy? Tahle myšlenka je velmi trefně a vtipně ve filmu zpracovaná a mnohým v tomto ohledu přinese klid do duše. Vždyť kdo nepřemýšlel někdy o tom, v jaké době by se chtěl narodit?
V konfrontaci s filmovou Pěnou dní ale z Allenova filmu ale vystupuje do popředí ještě daleko důležitější sdělení. Gertruda Steinová, která hlavnímu hrdinovi Gilovi říká, že úkolem umělce není pouze zoufat si nad situací, ale předložit řešení, východisko! Stokrát bych jí za to políbila ruce. Pouze konstatovat, že svět je příliš chladné a brutální místo k žití, je mi zkrátka málo. I když je to ztvárněno jistě umělecky hodnotnými prostředky. A ty navíc Woody Allen používá také. Positivní sdělení podané s dokonalým ovládáním řemesla. Z těch dvou jedině v tom jeho případě člověk najde sílu zvednout se a pokračovat dál v tom zdánlivě marném snažení plnit to, co je mu dáno plnit. Takže silou vůle rozpřahuji ruce a odsouvám od sebe stísňující stěny kina - a děkuji Woodymu Allenovi!