mem Muž, 57 let / Praha

Takže, co se tak obvykle píše na úvod blogu? Nechci tě, případný milý čtenáři, příliš zdržovat nějakým vítáním nebo představováním autora, tedy sebe, protože to všechno postupně z obsahu blogu vyplyne lépe než ze zkratovitě stručného CV (ale komu by to už teď chybělo, nechť si klidně na kolonku o autorovi klikne). Takže v tomto prvním postu aspoň nastíním, o co tady půjde, protože to není blog tak jasně tématický podle dnes vžitých okruhů, jako o cestování, vaření, focení, šminkování...

Také jste posedlí bazální zvídavostí? Zajímá vás, o čem to všechno je? Tím vším myslím život, svět… jak a proč to funguje. 

Mě to zajímá od doby, co mi paměť sahá, kdy ještě bylo nebylo. Hned po uspokojení orální fáze (objevování světa ústy) jsem se pustil do důkladného poznávání rukama - rozebíráním autíček a jiných hraček, ale taky krásných dědečkových hodinek a vůbec všeho v dosahu, co mělo “něco skrytého, něco uvnitř”, co tedy nabízelo možnost poznání a odpověď na otázky proč a jak. A za tuto zvídavost při odhalování principů jsem platil už hodně brzy (např. amputací prstu na pravé ruce ve 3 letech. Na to, jak se to stalo, mám 100+1 příběhů... ale těmi teď čas vyplňovat raději nebudeme, třeba na ně dojde později). Naštěstí mě tato zkušenost dostatečně ponaučila a tak jsem zbytek dětství přežil téměř bez úhony. Popisuji to tu jen rámcově, jako ilustraci momentu a období, v němž se začínala projevovat ta moje bazální zvídavost.

Je to jako nějaká temná táhlá myšlenka, která se jako skrytý proud valí pod vším tím vnějším snažením, běháním a staráním se. Určitě to má spousta lidí a já v tom nebudu nikterak originální a možná ani v odpovědích, ke kterým jsem se dopracoval (možná v jedné přece jen, v té poslední). Každý myslící člověk má dnes hejna vlastních odpovědí, na všechno. Je to přirozené. 

Přesto kdysi na začátku, kam už naše paměť nejspíš ani nedohlédne, pro nás bylo všechno nové, všechno bylo jedním velkým otazníkem. 

A každá odpověď na jakoukoliv otázku, a každé její jednotlivé řešení se pro nás stalo orientačním bodem k pochopení světa. Naše přesvědčení o těch “rodičkovských” pravdách se v čase postupně a neustále mění, podle toho, jaké nové informace se k nám dostanou, jaké necháme přijít až k sobě, a jaké naopak odmítneme či vytěsníme. A pokud už nějakou dosud fungující odpověď zavrhneme, pak jen proto, aby ji nahradila odpověď nová, “lepší”, aktuálnější. Co všechno naše přesvědčení přetváří... jako každý sebemenší dotek mění výslednou podobu sochařského díla... dokud nadobro neztvrdne vypálené v peci. Stejně i člověk dokud dýchá, žádná odpověď není definitivní. A takhle to funguje se vším, s každou otázkou, záhadou, od těch nejprostších, typu "proč prší?", až po všechny ty transcendentní záludnosti snažící se odpovídat na otázky po finálním smyslu.

Ale zpět k tomu, proč jsem si nakonec blog založil.

Jedním z nejsilnějších podnětů bylo časté povídání s kamarádkou (v tu dobu zrovna silně inklinující ke křesťanství), kterou zaujala moje klikatící se cesta osobního přesvědčení. Od školáckého ateismu, přes konverzi ke křesťanství, později „obohacenému“ Jungovou analytickou psychologií, odtud k univerzálnějším formám víry - k hermetismu a magii (a no samozřejmě včetně okultismu a ezoteriky, tedy new age, aby to bylo kompletní, že)... nakonec dekonverzí zpět k agnosticismu, nebo chcete-li k ateismu. Cesta spletitě racionální i iracionální, plná urputného hledání smyslu (za smysly), spirituální, mystická, magická… Nejspíš pro to mám nějaké specifické nadání, možná i díky hudbě, která mi od dětství byla tak krásným „pohanským“ bohem, nebem, absolutnem.

A tak mi kamarádka říkala, ať o tom někam napíšu, třeba to někomu v podobných situacích nastaví zrcadlo a pomůže na křižovatkách života, ať tak či onak. 

Protože v důsledku jsou to vždycky jen slova jiných lidí, která nám osvěcují naši situaci a po milimetrech mění úhel pohledu na realitu. 

A tak přesto, že nejsem žádný psavec, vnímám tu moc a sílu informace ve slově ukryté, že nakonec sám tímto blogem říkám: „OK, budiž další slova!!!“ :-)

Ale byla tu ještě jedna okolnost. Před časem jsem viděl film Still Alice (Pořád jsem to já). Je to taková one woman show Julianny Mooreové, která hraje jako obvykle naprosto skvěle. A dost možná se mi líbila ještě víc, než jenom jako obvykle… Ale prrr, nepíšu to proto, abych ji tady chválit, ani nechci psát recenzi na film, těch je na ČSFD spousta, a dobrých. Píšu to jako odrazový můstek pro všechno, co bude na tomto blogu následovat, protože – ikdyž to zatím není zřejmé – s podstatou filmu to velmi souvisí a rezonuje. Prozatím to nebudu nijak rozvádět, nechť vám napoví alespoň ten obrázek nahoře, kde je všechno koncentrované do dvou krátkých hutných vět.

Ten film je opravdu silný, pro mě byl až fyzicky těžký, jestli to tak můžu říct, dolehl na mě vahou mnoha a mnoha kilotun. Kilotun čeho? V kontextu filmu asi vahou těch možných let budoucích. Pro ty, kteří film ještě neviděli, (nebo již zapomněli, že jej viděli :-) ) jen kratičký slovní trailer: film vypráví příběh úspěšné, super smart vědkyně, padesátnice, které zrovna propukla zvláštní forma Alzheimerovy choroby. A protože je chytrá, používá chytré triky, jak se diagnostikovat, kontrolovat postup nemoci, zjišťovat míru svých mizejících mentálních schopností… Je to děsivé, realisticky silné, smutné, provokující. Jako nás konfrontace se smrtí paradoxně dělá vnímavými vůči životu, podobně na mě zapůsobilo těch 110 minut filmu. Protože kdo ví, člověk nikdy neví, jestli jednou nebude sám potřebovat osvěžit paměť, kdo vlastně je, jak a na co myslí, v co věří a nevěří. Pak může být i takový blog sebe-edukační pomůckou k nezaplacení (jak by nám řekli v mastercard) :-).

Tento blog je tedy o tom, abych si to pro sebe zformuloval a shrnul, jak to mám s odpověďmi teď. Není nad to si svoje úvahy externalizovat. 

Budu si tady psát o věcech a pohledech, ke kterým jsem postupně dospíval a jak jsem k nim dospíval, tedy i o principech změn osobních paradigmat. To všechno ale neznamená, že se ty mé současné názory dále nebudou měnit, že, protože dokud člověk dýchá, tak nejen že doufá, jak se praví, ale také se mění...

Takže pokud se někdo do mého tříbení budete chtít zapojit, napište mi zpětnou vazbu, věcné korekce či jakékoliv brainstormingové nadhozy. Budu rád a vděčný.

Nejdřív si tohle slovo asi znovu přečtete, jestli vidíte správně, pak si nejspíš řeknete něco o překlepu či tiskové chybě... ale nakonec si uvědomíte, no, je to v názvu, chyba to asi nebude. Takže memkind? Co to sakra je??

Je úplně v pořádku, jestli jste takové slovo ještě neslyšeli, nic to neubírá na vašem rozhledu či sečtělosti. Angličtinářům to bude znít dost povědomě... a bude hodně přihořívat. Ale nakonec přeci jen nic. To proto, že je to nové slovo. Takový můj novotvar vzniklý malou přesmyčkou, čímž pak ale dobře vystihuje určitou myšlenku, co mě kdysi hodně bavila. Vychází z teorie memů, kterou sice dnes beru s nadhledem, ale kdysi jsem ji doslova žral. Přesto mi pořád přijde principiálně skvělá. Dokonce jsem s ní tak srostlý, že ji – v podobě tohoto slova – používám na různé své projekty, k nimž teď přibyl i blog. Naznačuje to úhel pohledu, z něhož se na věci dívám. A tak nebude od věci, když si ten pojem trošku vyjasníme, zvlášť když jej zná (zatím) jen část lidstva o minimální množině. Ale to se právě teď mění!!! :-)

Celá filozofie pojmu memkind je poměrně prostá. Kdo je alespoň průměrně zvídavý a sečtělý, tomu úplně postačí tato nápověda:

mem – viz. teorie memů

memkind = od mankind – lidstvo

A jak kdosi zhruba řekl: „Kdo má hlavu k myšlení…“ nebo tak nějak, že :-)

………

PS

Dobře, nebudu hned na úvod sketa, zastavte googlení, pokud se k tomu chystáte, já to rovnou trošku rozvedu. Nebudu ale zabíhat do vědeckých hlubin a podrobností, napíšu jen tolik, aby to dostatečně ilustrovalo to, co jsem tím slovem zamýšlel.

Takže: podle teorie memů, jejímž otcem je Richard Dawkins, je mem obdobou genu. Gen známe z biologie (a my Češi bychom měli znát obzvlášť, protože jeho otcem je pro změnu Brňák Gregor Mendel!). V biologii je gen určitá jednotka genetické informace v každé buňce těla, která pak ve spolupráci s ostatními buňkami vytváří podobu a tvar tělesných orgánů, celého těla a jeho fyzických a psychických dispozic.

Naproti tomu mem je jakákoliv jiná informace, ukrytá nikoliv ve fyzických orgánech (resp. v  jejich buňkách), ale v informaci 

- v melodii či slovech, které produkuje nějaká mysl, buďto zvířete, ale hlavně člověčí. Mem je přímo virový informační vzorec, který se mysli z nějakého důvodu “zalíbí” a ta jej proto sama napodobuje, opakuje, replikuje... a tak se ta informace šíří od jedné mysli k druhé. Jako biologický virus podstrčí plány na další výrobu sebe sama buňce, stejně to dělá mem s myslí, kdy ji podstrčí informační vzorec a ta jej pak sama dál a ochotně vyrábí a šíří. Například “písnička”, kterou si nějaký pták zpívá a má díky tomu obrovský úspěch u samiček. Proto se mysl ostatních samečků tutéž chytlavou písničku taky “naučí”… tedy byli infikováni, nakaženi virem písně, který pak sami spoluvytváří, proto že píseň předávají dál tím, že ji zpívají.

Jak vznikal život a jak probíhala evoluce na naší planetě asi všichni obecně známe. Označme si tuto evoluci jako tu první - biologickou, protože za ni můžou hlavně geny. Ale tím to neskončilo, ba co víc, možná to všechno byla jenom předehra. Protože poté, co biologická evoluce dospěla až do bodu, kdy si vyrobila schopné “vehikulum” nebo médium, tedy tělo a hlavně mozek, začala druhá evoluce – kulturní, jejímž hnacím motorem jsou právě memy. Geny a memy si nekonkurují, ani mezi sebou nesoutěží, možná právě naopak: symbioticky se doplňují a nevědomky spolupracují, protože jeden je druhému prospěšný. Oba mají za cíl se co nejvíce rozmnožit a rozšířit (“a naplnit Zemi”) a dnes vidíme, kam to oba společně v tak krátké době dotáhli: reálně hrozí, že přemnožení jistých biologických entit svého hostitele (Zemi) zahubí.

Někde jsem četl takovou hlášku, že „Já je jezdcem na voze těla“. 

Ta představa dobře ilustruje obě popisované strany (genetickou a memetickou) a odpovídá také staré vžité křesťanské představě, že já je nějaká reálná bytost, homunkulus, duše, která je hybatelem uvnitř těla... Opět tu vidíme, jak umně si memy vytváří příběhy a větší memplexy (názorové komplexy), aby se mohly ještě lépe šířit. A jak dobře kombinují metodu cukru a biče: něco slibují (třeba nebeskou blaženost po smrti, když budeš věřit a šířit toto poselství dál) a něčím hrozí (věčným zatracením, pokud budeš pochybovat nebo hřešit).

Tak jako se biologické viry šíří od jednoho živého organismu k druhému (od těla k tělu např. kapénkovou nákazou), memy se šíří od mysli k mysli, a to nejen vertikálně – coby tradice předávaná v čase z generace na generaci (“protože už můj děd byl socialista, byl jím i můj otec, a proto jsem socan i já!”) – ale i horizontálně – na kohokoli, kdo je právě v dosahu: na spolužáky, rodinné příslušníky, kolegy, členy komunity, které se snažíme přesvědčovat o svých politických, náboženských či jakýcholiv názorech. Člověk takovou memetickou informaci předává zpravidla prostřednictvím slova, ať už řečeného či psaného - v knihách, novinách, filmech… no a dnes samozřejmě nejlépe přes internet. S ním teprve vypukl zlatý věk memů :-)

V tomto smyslu tedy chápu celé lidstvo (mankind) spíše jako memstvo (memkind), protože na rozdíl od veškerého ostatního živočišstva člověk žije hlavně tím, že myslí a co myslí. 

To nás odděluje od “zbytku” tvorstva, to v nás způsobilo pocit, že jsme ostatnímu biologickému tvorstvu nadřazeni. A když to řekneme mytologicky, pak toto nás vyhnalo z ráje veškerenstva, toho společného rajského domova, původního prasvěta, kde všichni žili pospolu v harmonii. Memy totiž neutváří jen naše hodnoty a světonázory, ale přímo a doslova imaginární světy. Jako si ptáci předávají písničky na lovení samiček, lidská mysl dělá totéž, ale díky slovům nesrovnatelně propracovaněji a s daleko větším dosahem. Vytváří a předává totiž nejen melodie, ale hlavně obrazy, které v nás vyvolává řeč a jazyk. Proto si vymýšlíme příběhy, píšeme knihy, točíme filmy - to jsou ty imaginární světy, v nichž se zase zpětně odráží naše názorové a hodnotové systémy. A to jak myslíme - na základě těch hodnot a světonázorů - to pak ovlivňuje a předurčuje naše emoce. A nakonec myšlení a emoce, jež se vzájemně posilují, ovlivňují naše jednání. Jen si představte ten dalekosáhlý vzájemně se posilující dopad! Navíc lidstvo už díky technickému pokroku nemusí tolik myslet na boj o holé přežití (jak vyzrát nad živly, případně nad bohy, kteří ty živly ovládají) a žije si stále více hlavně svým kulturním potenciálem uzavřeno do svého stále více odděleného virtuálního světa imaginace. Je to trend, který se nedá zvrátit, je to prostě vývoj vědomí. A jak si ještě ukážeme, s tímto memetickým vývojem (tedy kulturou) se úzce pojí i samotný vznik vědomí.

Nakonec ještě zásadní otázka, která se týká reálné existence memů, čímž se už dostáváme k hlavnímu tématu:

- Opravdu memy jsou? Jsou skutečné??

- Jsou asi tak skutečné, jako příběhy v knihách, tedy jako i naše já, naše vědomí. Je to princip fungování v biologickém světě, kterému se dostává nádechu reálného bytí, přestože... neexistuje.

Rád bych to vzal nějak po pořádku, od začátku... ale kde je vlastně ten začátek? Asi sáhnu k osvědčené metodě a půjčím si parafrázi z Bible odkazující k počátkům (či dokonce pra-počátkům?), tedy k těm místům, jež v naší představivosti reprezentují onu původní dobu, zlatý věk, kdy “všechno bylo dobré”. To bylo před tím, než… se něco stalo.

Nevíme co, ale od té doby je prostě všechno (no, zase nebudeme přehánět, tedy přinejmenším většinou) nějak na levačku a zkažené. Reflexe této duality dobra a zla ale někde musí mít základ. My už samozřejmě dnes dokážeme dedukovat a poměrně přesně určit evoluci každého našeho jednotlivého přesvědčení. A nevymlouváme se přitom na Evu s Adamem a jejich degustaci rajského jablka ze stromu poznání dobrého a zlého. Ale v Bibli je tohle veledůležitý moment, je to bod zvratu. Je to nová situace, základ, na němž stojí všechno to, co potom následovalo - jen si představte, jak obrovská část lidských dějin a kolik lidských osudů tím bylo poznamenáno, jak v tom dobrém, tak zlém! Odtud vše roste, odvíjí se... ale i k něčemu směřuje.

Proto jsem si vypůjčil tuto parafrázi ze stejného důvodu. Odtud se pokusím vést vlastní úvahy o světonázorových konceptech,

jak "se vyrábí" a proč, o potřebách psychiky takové koncepty mít, o jejich proměnách... a o dalších souvislostech se světonázory spojenými. Při pohledu na moje kusé poznámky vidím, že to je docela hluboká králičí nora, kam až ta cesta úvah vede. Budu se při tom sestupu opírat především o reflexi vlastního "hledání", tedy informace - jak jinak - velmi subjektivní, podávané z vnitřku, od člověka, který velkou část svého dospěláckého života trávil místo po sportovištích, klubech, případně hospodách... spíše po delfských věštírnách (samozřejmě v přeneseném slova smyslu), tedy snahou o poznání sama sebe a v konečném důsledku hledáním odpovědí na otázku, která je v nadpisu tohoto blogu: o čem to všechno je :-).

Nechystám se ale hrabat v naučných knihách, googlu, wikipedii a podobně, ale spíš se pokusím zformulovat to, co mi vytane z hlubin vlastní paměti... nemělo by to být tedy filosofické pojednání spojující jen cizí slova. Naopak, mělo by jít o srozumitelný, nikterak obtížný text... A pro samu srozumitelnost a zjednodušení bude nejlépe, když popíšu svůj vlastní "příběh" jako ilustraci a základnu, od níž se můžu odrazit a dělat dílčí zastávky či odbočky. Ty by měly - jako poznámky pod čarou - osvětlit určitou problematiku, souvislosti a základní principy. No, představa je to jednoduchá, tak uvidíme, co udělá praxe. ;-)

Do paměti I.

Školní roky jsem prožíval v 70. a 80. letech, nemusím se jistě rozepisovat, jaká to byla doba. Nicméně my jsme asi měli štěstí na rozumné sousedy, učitele a pod., takže jsme žádnou perzekucí netrpěli. Přiznávám (a dnes s trochou studu), že jsem věřil tomu, co nám říkali ve škole, co jsem si vyčetl v Ábíčku (časopis ABC), co jsem nasosal někde jinde, třeba v knížkách, které byly doma, nebo z rádia, případně od kamarádů...

Ale žádné disidentské či jiné protirežimní aktivity, postoje a náhledy se u nás doma v době našeho dětství nepěstovaly. To se týkalo všeho, víru v Boha nevyjímaje.

V tomto ohledu můžu říct, že jsem byl naprosto čistý ateista. A netrpěl jsem kvůli tomu žádnou deprivací, skrytým pnutím, depresemi a vůbec čímkoliv, co by chtělo potvrzovat Augustýnovu hlášku, že “duše lidská je přirozeně křesťanská”, případně i tu jeho další, že “neklidné je naše srdce, Bože, dokud nespočine v tobě”. Netrpěl jsem výčitkami svědomí (tedy pokud jsem neproved něco, co si výčitky zasloužilo, že), ani žádným podobnými úzkostnými pocity spojenými s větší sebereflexí a citlivým svědomím (což se pak může rázem změnit, jestliže si do mozku stáhnete novou RPG gamesu s názvem křesťan a s ní se poctivě identifikujete). Když tedy úplně obecně zrekapituluji pocit z vlastního dětství, byl jsem dítě poměrně šťastné, sebevědomé, které už od mala (a to dost mala - od asi 4 let, kdy jsem viděl v televizi hrát na housle Hudečka :-) ) vědělo hodně přesně, kam ho to táhne, jaké je jeho nadání a v čem se chce realizovat. Po prvotních trampotách, kdy mě v LŠU nechtěli přijmout na housle prostě proto, že jsem levák a na pravé ruce mi chybí prst (“jak by teda mohl hrát na housle, že, bude hrát na trubku a hotovo, páč tam mu 3 prsty úplně stačí!”) jsem si housle nakonec po roce vybrečel... a začal můj vysněný život s hudbou. Začínal vždycky odpoledne po škole, kdy jsem skoro každý den mazal do hudebky na nějakou hodinu: houslí, hudební nauky, orchestru, cimbálky, nebo nějaké jiné hraní. Měl jsem moc krásnou paní učitelku a cvičil jsem i proto, abych jí udělal radost, páč jsem ji dětsky platonicky miloval... koneckonců jakákoliv motivace je dobrá a nikdy ji proto nepodceňujte! :-). Hudba mi byla i šťastným útočištěm v dobách, kdy se naše rodina rozpadala a já si s ní zvykl být sám za sebe. Při těch dlouhých hodinách cvičení mi vytvářela prostor pro mé mentální výlety po vlastní říši fantazie, v nichž jsem si odbyl všechny možné mladické hrdinské romantické eposy. Možná i díky těmto okolnostem se ze mně stal spíše introvert.

K tomuto období se váže jedna z mých prvních vzpomínek na filozofickou disputaci o existenci Boha, a to s mojí babičkou.

Pocit z téhle vzpomínky je zajímavý, protože mi dává možnost uvědomit si, že jsem už tehdy (a jak) nad tímto tématem přemýšlel. Snášel jsem v diskuzi všechny možné důkazy, proč víra nemá racionální oporu, které si moje tehdejší hlava byla schopna sesumírovat a nedokázal jsem pochopit, jak je možné, že to babička nedokáže pochopit a stojí si za něčím, co je naprosto mimo jakoukoliv logiku a to navíc naprosto neochvějně a nevzrušeně i když v koncích nemá žádné argumenty. Kromě jediného, že tomu prostě musím věřit, protože od toho je to víra.

Dnes samozřejmě dokážu pochopit oba názory, protože jsem sám později udělal krok do kruhu víry (nakonec mnoha vír) a vím dobře, jak to vypadá a funguje zevnitř. A také tady rovnou musím doplnit, že po “obrácení” (jak se říká konverzi ke křesťanství) jsem se nestal nešťastným, naopak, prožíval jsem zase jiné a emocionálně velice silné druhy štěstí. Ale k tomu se také určitě ještě dostaneme.

Až do toho momentu to byla první etapa života, období dětství, s rodiči (později jen s jedním), dvěma bratry (později jen s jedním), babičkou a dědečkem (později už bez dědečka…). Ta etapa trvala zhruba do mých 16 let. Pro sebe si ji definuji jednoduchým označením: epizoda A - ateista, houslista.

Teď, s odstupem prožitých let, se mi plynutí života jeví jako taková vrstevnatá skládanka. Různé etapy následují po sobě, nebo se naopak na sebe vrství časové epizody a události (např.: do 7 let jsme bydleli tam a tam, pak jsme se přestěhovali… koupil jsem si kytaru, založili jsme kapelu… Dostudoval jsem VŠ… nastoupil jsem do první práce… ). Pak jsou tu časové úseky - tak jak je právě teď popisuji - a říkám jim epizody filosofické, kdy zastáváme určitá konkrétní postoje, vyznáváme určitou filosofii… Přečetl jsem to a to, a to mi obrátilo život vzhůru nohama... Tyto časové předěly v naší paměti označují změny epizod a proto se ve vlastní paměti díky nim lépe orientujeme. Slouží nám jako časové orientační body.

Ale zpátky do mého dětství, či už spíše mládí.

V tom období kolem 15 roku se totiž něco stalo... a všechno se změnilo. 

V průběhu cca 12 měsíců se celý můj tehdejší světonázorový koncept přestěhoval do období, které si zase schematicky nazvěme epizoda B - křesťan, mnich. Samotný proces změny světonázoru je tak komplexní proces, že vše, co jsem doposud prožíval jako absolutno a "boha" (- hlavně tedy tu hudbu, které jsem od dětství s radostí a nadšením nosil v oběť cokoli bylo potřeba) jsem dokázal opustit a hodit všechny karty naopak na to, co se zabydlelo na vrcholu mé nově postavené hodnotové pyramidy: Bůh.

Mnohokrát jsem se zamýšlel nad tímto procesem a vždycky se na něj samozřejmě díval pohledem své zkušenosti. Ale současně mě zajímalo, jak to mají ostatní, tedy bloumal jsem nad jeho univerzalitou. Jak se totiž zdá, někdo takovým procesem vůbec neprochází a není nijak nešťastný, nepotřebuje se zabývat absolutnem, smyslem a posmrtnem... Někdo prostě na to není stavěný a je v pohodě smířen s tímto jedním jedinečným životem i jeho definitivní konečností. Nebo na ten konec spíše nemyslí a myšlení na něj oddaluje až na čas, kdy to bude aktuální.

Ale jsou tací, kteří si prostě kladou příliš mnoho otázek.

A jsou to samozřejmě hlavně okolnosti, které takové myšlení až krutě podporují: když si představíte, že mi bylo 16, zrovna mi zemřel dědeček a jeden z nejbližších kamarádů umíral na rakovinu míchy... do toho se mi dostal do ruky jeden z prvních samizdatů Moodyho Života po životě… To byly přesně ty ideální konstelace pro chvíli přechodu, tranzitorní krizi, kdy potřebujete znát odpovědi na otázky života a smrti... aspoň nějaké, které dávají smysl (přinejmenším v tu danou akutní chvíli).