mem Muž, 57 let / Praha

Konec křesťanské představy

V jednom z minulých příspěvku jsem se rozepsal o zlomu v mém životě, když jsem v 16 letech konvertoval ke křesťanství. Toto katolické období trvalo zhruba 7 let, což se může jevit jako krátké, ale bylo tak intenzivní, že mi to zpětně přijde jako polovina života. 

Dnes se pokusím popsat procesy, které mě vedly zase opačným směrem - ven z toho zářivého labyrintu smysluplnosti, který jsem si v hlavě tak krásně vybudoval. Tedy ty hlavní myšlenkové procesy, které mě nakonec vyvedly zpět na otevřené prostranství přirozeného světa bez jakéhokoliv jeho či našeho transcendování. To je reminiscence na jisté podobenství, které jsem si kdysi vytvořil a jehož význam a chápání se pro mě v průběhu času měnilo. A když už jsem se o něm zmínil, tak se ho budu muset aspoň pokusit předat. Je to podobenství o křesťanství a přirozeném světě, složené z mnoha symbolů. 

Dnešní křesťanství je jako dlouho budovaná a proto dobře osvětlená dálnice. Tím myslím, že je to prostě už dost pokročilá forma onoho původního momentu, kdy “ve tmě zazářilo světlo”.

Ano, křesťanství, stejně jako kterákoliv jiná duchovní nauka, chápe sama sebe jako světlo, světlonoše, přeneseně jako prvek vnášející řád do chaosu, který napravuje něco poškozeného a zkaženého. A díky tomuto světlu - jeho aplikací v nejrůznějších směrnicích, jako jsou přikázání, desatera a pod. - dnes jdeme po pevné, jasné a bezpečné cestě, která nás vede celým životem, a ještě dál - až za horizont smrti. Všude kolem této dálnice je neznámá, neprošlapaná, nepředvídatelná a nebezpečná divočina tam venku, kde číhají nejrůznější nebezpečenství a neznámá animální stvoření a nejroztodivnější druhy duchovních bytostí. (Nebudu teď věci komplikovat psychologickými rozbory toho nepoznaného či nepřiznaného v nás). To světlo je dnes ale tak jasné a silné (= jistota našeho přesvědčení opírající se o velmi ostré vědomí), že až oslepuje: vidíte sice skvěle na nejbližší cestu před sebou, víte kam ta cesta vede... ale hvězdy, ty pradávné orientační body přirozeného života, už nevidíte. Když ale z té osvětlené dálnice sejdete, tak se nejdřív zdá, že jdete do naprosté tmy. Můžete mít i strach a nutkání vrátit se do bezpečí osvětlené cesty… Za chviličku se ale začnete rozkoukávat… a pak už zase uvidíte svět takový, jaký je: přirozený.

Teď se zase vraťme k počátkům mé dekonverze: co se stalo, že se ta krásná říše fantazie začala rozpadat a sypat? A do čeho to vyústilo? Snad do nějaké syntézy? Protože pokud je první období teze (ateista), její protipól pak antitéze (křesťan), měla by nastat nějaká syntéza. Ale je možná syntéza mezi nevírou a vírou? (Ano, takhle to je správně i chronologicky, první je tma a pak teprve světlo, první je nicota a pak říše fantazie, první je ne-víra a pak víra…). Hm, nad tím jsem se teď musel chvilku zamyslel. V první okamžiku jsem chtěl říci ne, žádná syntéza těchto alternativ není možná. Je snad možné udělat syntézu tmy a světla? Nuly a Jedničky?? Nakonec jsem ale dospěl k názoru, že vlastně ano, v jistém smyslu možná je. Ale buďme trpěliví, dopracujeme se k tomu později. 

Z kláštera nebo od kněžství odešla spousta lidí, včetně pár mých kamarádů a spolužáků. Důvody k takovému rozhodnutí měli samozřejmě různé. 

Nejčastěji proto, že se v nich ozvala příroda, biologicko sociální potřeby, chtěli žít plnost normálního života, včetně jeho přirozené stránky, tedy partnerství a sexuality. Jiní odešli po nějaké osobní vztahové kolizi s představenými (rozčarování ze vztahu). Ti všichni si uchovali víru, změnili jen formu jejího naplňování. Už ne tak radikální, jako je kněžství či mnišství… Jen málokteří ale odešli proto, že se jim postupně rozpadly stavební prvky jejich víry. Tato verze opuštění myšlenky na kněžství a zasvěcený život potkala naopak mě.

Prvně je potřeba si uvědomit, že nikdo neodpadne od víry jen tak, že si řekne "já už tomu věřit nebudu" a hotovo. Ztratit víru určitě nikdo vědomě nechce, právě naopak, snaží se o její konzistenci sám v sobě pečovat co nejvíce, skoro bych řekl do posledního dechu. Věřící člověk se na všechno zpravidla dívá výhradně perspektivou víry a jejích obsahů: co nezapadá filtruje, případně přizpůsobuje tak, aby to zapadalo. Jakoukoliv pochybnost zprvu úspěšně vytěsňuje. To není nic špatného, je to přirozená funkce mysli, resp. vědomí. A v podstatě to nevědomky podobně dělá každý stoupenec jakéhokoliv světonázoru, duchovního směru, filosofického či politického hnutí. Jen si uvědomte ty sociální bubliny, v kterých fungujeme na sociálních sítích.

Jakmile si ale člověk jednou dovolí zapochybovat (přes všechnu psychickou bolest, kterou to působí), země, na níž stál, se dá do pohybu, stanou se z ní většinou už navždy tekuté písky a v podstatě není cesty zpět. Krásný svět včerejška je definitivně pryč. Je to jako když chcete holýma rukama opravovat hráz postavenou přirozenému toku: nejdříve drobné prasklinky ucpáváte vším, co máte po ruce. Sháníte všechna možná lepidla a maltu a vymýšlíte nejrůznější triky… ale nakonec se těch prasklin objevuje stále víc, objevují se na nejrůznějších místech a jsou větší… nakonec stojíte před jasným uvědoměním, že tohle už nelze spravit, to nelze udržet… a tak to prostě pustíte, ať se to provalí.

Ty první prasklinky na pevné hrázi mé víry se objevily v době vojny. Tehdy jsem coby Abbé, a tudíž “protistátní živel”, nedostal s ostatními kolegy letní dovolenkový opušťák (okolo 21 srpna 88) a tak jsem musel být zavřený v kasárnách. Měl jsem spoustu času na čtení, což byla moje nová velká záliba. Už to totiž nebyla jen Bible a s ní související literatura. Hltal jsem klasiky, o kterých jsme se sice učili ve škole a byla to četba povinná, která tudíž skoro nikoho k četbě příliš nelákala. Hned při příchodu na vojnu dostal každý nový voják základní služby kromě žihadla do zadku s očkováním proti všemu možnému, i knihu. Nějakou shodou okolností na mě vyšel zrovna Zločin a trest od Dostojevského. Jakmile skončil přijímač a byl jsem převelen na posádkovou hudbu, hned jsem se pustil do čtení (spíše coby úniku od ne tak příjemné reality) a byl jsem tím okamžitě a naprosto uchvácen. Tak to začalo… a pokračovalo doplňováním čtenářských restů jak z klasiky, tak i z nových knih, mimo jiné i pár právě vydaných od C. G. Junga. V nich se to jen třpytilo souvislostmi psychiky s duchovnem, přišlo mi to strašně moderní, hluboké a navíc skvěle přeložené… a Jung se mi stal přímo prsem, který mě vydatně kojil. 

A tehdy nastal ten úplně první, ale zásadní, posun pevné půdy pod mýma nohama. 

Touto četbou jsem totiž nevyhnutelně dospěl k mnoha nepříjemným otázkám, které se týkají psýchy, tedy duše. Hlavně ohledně trvalého poškození lidské přirozenosti. Toto poškození je totiž podle Bible a dogmatiky dědičným důsledkem hříchu prvních lidí Adama a Evy (tím, že pojedli zakázané ovoce ze stromu poznání… Ale ať už to bylo cokoliv a jakkoliv, nebudeme se v tom šťourat, to je totiž další zapeklitá otázka). Dědičnost poškození lidské přirozenosti se tak projevuje náklonností člověka ke hříchu, tedy že nám je páchání zla bližší než konání dobra. Taková je úplně ta nejzákladnější křesťanská nauka, odtud všechno vychází a s tím i všechno padá. Vzpomínám si, jak jsem se toto poškození a náklonnost k páchání zla snažil rozpoznat v lidech kolem mě. Musím říct, že nic takového se jednoznačně vypozorovat nedalo, a že většina mých kamarádů byli  naprostí ateisté. Jediné, co by se jim snad dalo vyčíst byla... posedlost sexem? Myslel jsem si: "No jo, to je ono, to je to špatný, tak se to projevuje". Ale: copak jsem tím sám netrpěl? Nutkavými myšlenkami na sex? Ale je to snad něco nepřirozeného a nenormálního, když lidé v období náctin, kdy jsou živoucí zkumavkou plnou nových vířících hormonů, které se prostě potřebují aktivovat, nemyslí hlavně na sex? V tom se neodlišovali ani ti pokřtění. 

Jestliže si tedy připustíte, že duše lidská není do morku kosti zkažená, ale je prostě jen "přirozená", jak to z celé té hlubinné psychologie vyplývá, okamžitě se na obzoru objeví zástup dalších palčivých otázek. Např.: Není-li duše lidská zkažená, proč by tedy vůbec musel přijít a zemřít Kristus? Ten přece svou obětí na kříži tuto dědičnou vinu smyl, aby nás s Bohem znovu smířil. Není-li ale viny, není potřeba smíření…

Kdo je tedy vlastně Kristus?

A další otazníky se začaly vynořovat hned za tím prvním, a to z těch nejprostších logických absurdit, k nimž nutně dřív nebo později dospěje každá přemýšlivá mysl. Zprvu mě až tak nevadily vnitřní či věcné rozpory v Bibli a katolické nauce. Daleko víc mě trápily absurdity psychologické, které nám leží tak blízko před očima, že je asi právě proto nevidíme, nevnímáme a tudíž se na ně ani neptáme (jak mi přišlo). Například ta úplně nejvíc banální otázka: 

proč se vůbec Bůh neustále celému světu schovává? To přece jednoznačně bude mít za následek, že ho lidé nepoznají.

Vidíme to jasně na těch obrovských zástupech nevěřících i po těch tolika staletích od zjevení (vtělení Krista). A jestliže ho nepoznají, znamená to opravdu jejich věčné zatracení? Jak by mohl Bůh odsoudil do pekla většinu svých dětí? Děsil by je nepředstavitelným a nikdy nekončícím utrpením, je-li dobrý a milosrdný? Jak by Bůh takhle mohl jednat vůči svým dětem, tohle by přece nenapadlo ani zvráceného a šíleného rodiče. 

Podobně na mě působilo hned sousedící téma - otázka vyvolenosti židovského národa. Je tohle od Stvořitele všeho dobré a spravedlivé, aby vyvolit jen jeden ze všech sebou stvořených národů a nechat jej vyvražďovat všechny okolo?

Jelikož jsem si ale od puberty docela málo věřil, hodně se srovnával a ve výsledku dost podceňoval, navíc jsem byl konvertita, tak jsem si říkal, že tomu jen dostatečně nerozumím, že podobnými skličujícími úvahami si prošly určitě tisíce mnohem chytřejších lidí přede mnou, kteří to pochopili a někde zapsali. A když budu usilovně studovat, objasní se mi to. Jen trpělivost a píli. A tak jsem se vrhl o to více do studia. 

Jak ale měsíce studia plynuly, nelepšilo se to ani náhodou, ba naopak. Přišlo mi naprosto absurdní učit se např. v hodinách dogmatiky do neskutečných detailů o něčem, o čem nemáme sebemenší střípek hmatatelného důkazu, o něčem tak nehmotném a abstraktním jako je Nejsvětější trojice, kůry andělské a pod. Tajil se mi dech nad neuvěřitelnou imaginací tvůrců takových představ, do jakých hloubek a zákoutí se to dá vyspekulovat... Ale právě čím větší zákoutí a konkrétnosti, tím víc se mi to jevilo jako čirá spekulace.V určitém momentě mi začalo být jasné, že se učíme v podstatě jen historii vývoje lidských představ o Bohu. Historii, která však měla ten strašlivý důsledek, že veškeré lidstvo ostřím svého anathema sit (budiž proklet) řezala na spasené vs. zavržené. Sám na sobě jsem zakusil, jaké až trapně bolestné psychologické důsledky tohle může mít. A to nežijeme ve středověku, kdy šlo o život doslova.

Při našem teologickém studiu jsme se stávali svědky vývoje mýtů*, které ale byly akceptovány doslovně

a dále (jako nějaká alternativní nebo virtuální realita) rozvíjeny. Uvědomil jsem si to primárně na tom, jak moc a kam se v průběhu dějin posouvala představa toho nejdůležitějšího - obrazu Boha. Od autoritářského demiurga, který buďto sám, nebo prostřednictvím svého vyvoleného národa, nemilosrdně vraždí okolní národy, přes žárlivě přísného jediného feudálního panovníka, později shovívavějšího a spravedlivého soudce, až po milosrdného a milujícího Otce (dnes někdy i matku :-) ) všech národů, který nerozlišuje podle barvy pleti, sociálního postavení či příslušnosti k náboženství (krajní ekumenismus). Ta prvotní představa by při dnešním sociálním cítění a vnímání společnosti vůbec neobstála, v takového Boha by dnes většina lidí odmítla věřit. Ale tehdejšímu člověku naprosto odpovídala. Zákoníky Starého zákona jsou podobné islámské šaríje, která je také reliktem podobné minulosti. Kamenovat někoho např. za to, že se spolu milovali v době menstruace a podobné ukrutnosti, by dnes prostě nebylo možné. Dovedete si představit, že by dnes lidé věřili v Boha Leviticu a Deuteronomia? Ale kdysi ano, odpovídalo to jejich úrovni poznání a sociálnímu uspořádání.

(*Malý exkurz: co je mýtus - v řečtině původně znamenal řeč a vyprávění, zejména o dávné minulosti. Je to tradovaný příběh (řetězec příběhů či vyprávění), které nesdělují informace, nýbrž vyvolávají prostřednictvím obrazů dojem hlubšího porozumění celku světa nebo nějaké jeho podstatné části v jejich významu pro lidský život... V soudobé hovorové češtině se slovo „mýtus“ pod vlivem angličtiny používá též pro všeobecně rozšířenou nepravdu, vymyšlené tvrzení bez dostatečných důkazů. Alan Watts používal slovo mýtus v definici „obraz, prostřednictvím kterého se snažíme dát světu význam“ viz. Wikipedia)

A podobně jako se vyvíjela představa Boha, vyvíjela se i představa duše člověka, a toho, co se s duší děje po smrti.

Když si vezmeme Izraelity, tak v nejstarších částech Starého Zákona se o duši vůbec nehovoří. Smrtí prostě pro člověka všechno končilo. Tam šlo o to, aby člověk žil co nejdéle a když mu Hospodin požehnal, tak žil klidně i tisíc let. A nesmrtelnost si nesl jen skrze své potomstvo, na které byl proto kladen patřičný důraz. Ještě v dobách mesiášských - kdy židé čekali mesiáše - měli představu, že až přijde, znovunastolí (jednou pro vždy) Davidovo království a lidé v něm zase budou žít svými dlouhověkými životy. Tato představa se stále omezovala jen na tělo.

Jak se ale vědomí člověka vyvíjelo, stávalo se postupně konkrétnějším, mělo jasnější obrysy a hranice, tak se i představy o všem možném měnily a konkretizovaly. Čím více si tedy člověk uvědomoval to svoje já, snažil se pochopit, co to je. U židů díky tomu vznikla názorová mnohost, jež měla za následek vznik několika různých židovských sekt, kde právě představa duše byla jedním ze zásadních rozlišovacích prvků. Nejdříve byla duše chápána jen jako stín těla. Pak jako jeho oživující princip (boží jiskra nebo dech života), který po smrti odejde někam do záhrobí - do říše zemřelých, šeolu, který je přejatou obdobou říše mrtvých u Egypťanů či jiných semitů. V křesťanství pak už je představa individuální nesmrtelné lidské duše mnohem konkrétnější, tak jak ji zformuloval sv. Pavel (a ještě více jiní filosofové) ve své teologii postavené zase na představách helénismu, a od které my dnes odvozujeme naši současnou představu jedinečnosti každého lidského života s jeho právy.

(**Abychom si to dovedli představit, je to jako se jako se světlem baterky: když je zaměřeno hodně "doširoka", vidíte, že osvětlená plocha je slabá a hranice toho světlého kruhu nejsou nikterak ostré. Jakmile ale hlavou baterky začnete otáčet a zaostřovat, světlo se koncentruje na menší plochu, která je ale jasněji ozářena a kruh má stále konkrétnější a ostřejší ohraničení. Tak nějak to bylo s vývojem jasnosti a ostrost vědomí v člověku).

Ale zpět k mým trampotám s katolickou naukou. Stejně tak mi nepomohlo studium apologetiky (= nauka o obraně víry, její obhajoba), a to už od samého počátku, kdy se probíraly "podpůrné" argumenty z dob počátků křesťanství. Byly to argumenty z křesťanských (a také nekřesťanských) pramenů. Když tyto argumenty - které jsou samozřejmě jen a pouze ve prospěch vašeho přesvědčení - slyšíte poprvé, akceptujete to jako samozřejmost. Když ale dalším studiem postupně začnete zkoumat historii těchto pramenů, začíná se tím jistota samozřejmosti rozplývat a obracet do nepříjemného pocitu obrany podvrženého dítěte.

Prožil jsem si i spousty velmi praktických podnětů vedoucích ke kritické reflexi ohledně obsahu věřených pravd. Jako příklad můžu uvést vzpomínku na nezbedné otázky pubertálních školáků, které jsem musel provázet po kostele, typu: "A jak to bylo s tím panenstvím Panny Marie? A vy tomu fakt věříte?" Uváděly mě do rozpaků, což samo o sobě mě deptalo a trápilo, že jim to nedokážu vysvětlit… ale připadalo mi těžké a nedostatečné odkazovat je jen na to, že tomu prostě musí věřit.

Odpadnutí nenastane hned. Je to postupný, dlouhodobý, vnitřní proces. Ten ale jednou dospěje ke konci.

K nechtěnému, neočekávanému, a možná až iracionálního momentu, v němž se to všechno najednou spojí. To si třeba jen tak stojíte na zastávce a zatímco čekáte na autobus, díváte se na tu divočinu mikrosvěta v přilehlém zelení. Přemýšlíte si, jak to asi ten brouček vnímá, že se ho právě chystá sežrat o trošku větší brouček a bleskne vám hlavou, že tady v tuto chvíli jde o poslední vteřiny života tohohle broučka. O kousek dál je v podobné situaci ale spousta podobných, a na celém světě… a najednou vás to zasáhne s takovou vahou, kolik miliard smrtí a utrpení právě teď! A nejsou to jen drobné smrti bez uvědomění, je spousty dalších větších zvířat, kteří to prožívají stejně bolestně jako jakákoliv bytost s vyvinutou nervovou soustavou. Najednou to jakési spíše emocionálně iracionální uvědomění na vás padne jako břemeno té temné strany existence celého univerza. A je vám bytostně jasné, že tohle nebude ten nejlepší ze všech možných světů. Najednou vám do toho nesedí “laskavý Bůh”, který by všechno co udělal, bylo dobré. Ten v tom najednou vůbec nedává smysl. Jsme prostě jen naprosto náhodně a naslepo vrženi do světa, kde život jedněch je přímo závislý na smrti druhých. A hloubka a tíha toho pocitu vás takřka porazí, toho pocitu, který Nietzsche vyjádří zvoláním: Bůh je mrtev.

Magické období - hermetické 

Biblický koncept světa se mi rozsypal, jako kdyby se kostičky lega, které do sebe vždycky dobře zapadaly, najednou změnily. Už neměly svoji jedinečnou potřebnou velikost… a jaký je důsledek, je jasné: stavbu najednou nedrží nic pohromadě. A tak se vše rozsypalo a rozpadlo. Ale po čase krátkého a bolestného chaosu, kdy se vám doslova “zboří svět” (ten vnitřní)  se postupně začal rodit koncept nový, širší, univerzálnější, ale hlavně spirituální. 

Lidská mysl nedokáže dlouhodobě žít bez konceptu světa.

Má od batolete vštěpovanou nějakou základní představu, kterou si v čase mnohokrát novelizujeme na základě vlastního hledání, četby, přijatých informací a samozřejmě i zkušeností. Jsou to naše orientační body, jak jsme už v některém minulém příspěvku zmínili. Teď měl být ten nový koncept univerzálnější, větší a “vyšší” než zdi mezi jednotlivými náboženstvími. Jo jo, přesně taková představa mě tenkrát provázela. V podstatě jednoduchá představa, že moje duše, neboli já je Život, který je týž ve všem živém, akorát má různou formu. A je tu opět ten koncept “příběhu”: že se všechno děje lineárně, za nějakým účelem, směrem k nějakému cíli. K němu směřujeme, vyvíjíme se, očišťujeme, jdeme jako ve škole z nižší třídy do vyšší. Proto v životě bojujeme s mnoha nepřáteli a protivenstvími, abychom se zdokonalovali, očišťovali. Tento život tedy není nic jiného, než jedna ze školních tříd. Jestli jsem katolík nebo Jehovista, to jsou jen programy v naší hlavě. Něco jako komunikační jazyky, jimiž se učíme spojovat s transcendentnem, Bohem, Energií, Sílou… Můžeme tyto programy úplně vymazat, upgradovat, nahradit, naučit se klidně jiný jazyk.

Já jsem se ale snažil za všemi těmi jazyky najít to společné, ten prazáklad všech - tu jejich univerzální podstatu: spiritualitu.

Protože jak jsem se dočetl u Junga, naše potřeba transcendence je větší a urgentnější než spousta dalších potřeb osobní seberealizace, i pudů. A já jako bych byl živoucím důkazem této jeho teze. Už v tom prvním katolickém období - které je jaksi samozřejmě spjato s celibátem a vůbec jakýmkoliv sexuálním půstem (trvalým). A opravdu, při mé konverzi ke křesťanství byla proměna mé hodnotové hierarchie tak důkladná, že jsem související důsledky včetně sexuální zdrženlivosti tak přijal za vlastní, že jsem po několik prvních let se sexualitou neměl nejmenší problémy. Sublimoval jsem ji prostě jiným způsobem.

Nějaký čas jsem se v tomto univerzalistickém směru snažil sám. Ale jednoho krásného dne jsem narazil na skupinu organizující hermetický výcvik, která byla velmi otevřená. Stala se z nás časem vynikající “terapeutická” skupina fajn lidí, kteří na tom v určitém životním okamžiku byli s tou Jungovskou potřebou transcendence prostě podobně, jako já ;-)

A tak jsem znovu studoval mytologie a duchovní nauky všech světových stran… a hledal za nimi to jádro, kořen, podstatu. V centru všeho byla kabala, tarot, astrologie, alchymie… jejichž symbolika psychologického vývoje mě opět přímo oslňovala, a četl jsem další Jungy a Crowleye a Steinery (toho jsem opravdu miloval a hltal po kilech. Ještě si vzpomínám, jak jsem litoval, že neexistuje žádný záznam jeho hlasu, musel to být skvělý řečník, učitel, charismatický člověk, už jen když se na něj podíváte). Trávil jsem hodiny nejrůznějšími meditacemi, psychologickými a magickými pokusy a rituály…

Ale opět, po mnoha letech jsem dospěl k bodu dalšího bolestného (tentokrát už méně) přiznání. Ikdyž jsem měl dlouho pocit, že ta podstata je nadosah, že ji vlastně žiji, žijeme,  najednou jsem to uviděl: zaměnil jsem jen jedny duchovní reálie za jiné, ale princip toho, jak a proč to funguje, zůstal stejný.

Mnozí, možná všichni si myslí, že jsou dál, modernější, poučenější, proto univerzálnější, proto pravdivější... Ale je to všechno jen další mrkev před našim čenichem.

Když člověk jednou zahlédne ten kruh víry, ve kterém se mentálně pohybuje a v němž se vše snaží vidět jen zorným úhlem jeho pohledu, budovat a bránit jej... 

když si ho uvědomí a udělá rozhodnutí z něj vystoupit, najednou opět získá určitý nadhled, nestrannost,

a to je další akcelerátor procesu opuštění jednostranného světonázoru, opírajícího se o starobylé tradice. Lidé, když už nemají jiného apologetického materiálu, často říkají: “Ikdyž je to mýtus, je to (Bible) přeci jen překrásné dílo…” Ano, pokud tam člověk hledá to krásné, tak to tam najde, ale stejně pokud tam hledá to ne-krásné, najde to tam rovněž. Pokud totiž člověk někde něco hledá, vždycky to tam najde. To je princip veškeré Kabaly a ezoteriky. Je to princip mysli, která si doplňuje skutečnost podle toho, co se do mého přesvědčení hodí a vytěsní to, co se nehodí. Nacházet souvislosti tam, kde žádné reálně nejsou. Ale dají se tam vložit, což mysl mileráda a skoro automaticky udělá. Je jen otázkou, jak vědomě to děláme a jak snadno tyto mýty od jiných přejímáme jako skutečnost.

A takových lidí, pídících se v určitém životním okamžiku po odpovědích na otázky bytí a nebytí, je ve všech dobách mnoho. Proto tito hledači hledají a vytváří poptávku. Poptávka po iracionáních odpovědích (protože racionalita v tomto směru žádné neposkytuje) současně vytváří nabídku. Proto se píše spousta knih, inzeruje mnoho nejrůznějších kurzů, seminářů, škol, hnutí... Tady už jsme v čistém kapitalismu, jemuž vládne ruka trhu. A to i tomu trhu s duchovnem. A tak se vydáváme všanc nejrůznějším lidem, o nichž si kvůli přesvědčení, že vědí něco, co my nevíme, tvoříme obraz autority. A odevzdáváme jim svou ochotu, nebo spíš dokonce touhu věřit, že to funguje, že toho někdo dosáhl... že to všechno je pravda, vůbec že to všechno JE. Pak se naše mysl nechá tak lehce a ráda poučovat i klamat. Vzpomínám si teď na kamaráda, jak moc chtěl věřit těm levitujícím mnichům, kteří svého času pasivně agresivně útočili na peněženky turistů dole na Václavském náměstí :-)

Postupně jsem došel do bodu, kdy jsem si prostě musel vybrat, buď budu chtít dál věřit na Ježíška - což je lákavé - nebo chci žít v pravdě.

Začalo mě zajímat, jak a proč opravdu vzniká potřeba mysli po smyslu, důvodu? A v důsledku pak i po transcendenci a Bohu?

Je to tak, že čím ostřejší a jasnější máme vědomí, potřebujeme k vykonání čehokoli vidět i toho čehokoli smysl? Proč to ta mysl dělá, že potřebuje takové koncepty? To mě vedlo k samému subjektu: co to vůbec je ta mysl? co je vědomí? Nad vším jsem nejen přemýšlel, ale i svým způsobem meditoval, dělal spousty různých psycho pokusů a experimentů, inspirovaných a motivovaných úvahami o vzniku vědomí, co je to já, jak spolu tyto 2 věci souvisí a jaké to má další konsekvence... Hledal jsem důsledně motivace, nejen mého osobního jednání, pocitových hnutí, myšlenkových pochodů… Snažil jsem se oddělovat co je biologie, co psychika, sociální tlaky… ale dělal jsem různé experimenty, některé jednorázově, jiné pravidelně i po několik let (no sex, no drugs, no rockn roll 5x vždycky od podzimní rovnodennosti do slunovratu, tedy 3 měsíce… Víc se o tom možná rozepíši v některém z dalších příspěvků). A všechno to začalo jednou zcela prostou a neškodnou úvahou, jejíž důsledky v podstatě dokonaly moji kompletní dekonverzi: úvahou nad rozdílem mezi zvukem a slovem… Ale o tom zase budu psát až v některém z příštích příspěvků.

Ještě taková osobní poznámka: když jsem vystupoval z loďky víry, nevěděl jsem, jestli se emocionální vydírání některých blízkých věřících lidí nenaplní ("počkej až budeš umírat, budeš toho hořce litovat!"). Byl jsem docela otevřený všem možnostem a říkal jsem si, že jsem na to zvědavý, jak a kam se vůbec bude ubírat můj život a kam dospěju. Po celých následujících 20 let můj pocit o oprávněnosti a správnosti takového rozhodnutí jen vzrůstal, takže jsem nakonec opustil všechny tyhle programy. Je to jako s puberťáky: dospělí se na ně morousí že furt hrají nějaké hry, že pořád jen sedí u počítače, nebo zírají do mobilu a tabletu a vůbec si nevšímají toho, co je kolem. To je docela dobré přirovnání. Věřící (ale to bych jim křivdil, vlastně všichni lidé) se dívají na svět jen přes svoje programy, svoje hry... jsou na nich závislí ;-)  Když je odloží, uvidí co je realita. 

Také jsem pořád chtěl hrát nějaké hry. Ne pro hry samotné, ale protože jsem si myslel, že je to realita.

Vetchost důkazů podporujících historicitu křesťanských počátků

Ještě teď si živě vzpomínám na úplně první setkání s naším knězem při první katechezi. Začal hned tématem důkazů historicity Krista. “Martine, a věříš, že žil Karel IV? Ale jak to, když jsi ho sám neviděl? Aha, proto, že o něm napsali jiní, historici, kronikáři a podobně. A tak je to i s Ježíšem”.

Tehdy jsem to vzal, protože jsem o tom všem zhola nic nevěděl. Ale po těch letech studií už vím, že právě v tomhle kruciálním bodě to tak prosté vůbec není. Veškerá „síla“ důkazních argumentů totiž spočívá pouze na 3 kratičkých zmínkách římských historiků, které se navíc ukázaly jako “kukačky”, neboli podvržené děti – tedy že je nějaký křesťanský opisovač v dobré víře vsunul do původního textu. Dnešní biblická kritika, která vše rozcupuje na nejmenší kousíčky, samozřejmě zjistila, odkud i tyto zmínky pochází…

A pak je tu ještě jedna zmínka od největšího židovského kronikáře té doby Josefa Flavia, která se však ukáže také jako pozdější vpis…

Co tedy zbývá? Odkud to všechno máme? Odpověď je až trapně prostá: pouze z pera samotných pisatelů biblických knih, tedy od samotných tvůrců křesťanství. Těmi byli především sv. Pavel a pár dalších lidí, možná i nějakého opravdu žijícího muže Ježíše a jeho blízkých, kteří mu dělali myšlenkové sparing partnery. Tím mu poskytli kostru, kterou obalil masem myšlenek, z čehož se zrodilo živé tělo nového duchovně filozofického hnutí.

Dnes (a v historii se to objevovalo stále znovu a znovu) slyšíme z řad křesťanů, že se chtějí vrátit k původní formě života z víry, tak jak ji žili a věřili prvotní křesťané. Ano, to pravé, ryzí, čisté křesťanství, jež nám skoro evokuje obraz právě porozeného dítěte, které je už z principu věci zbaveno vší poskvrny hříchu, špatností, záludností a všeho toho, co pak známe z další historie lidstva i křesťanství. Ale mýtus prvotních křesťanů je stejný jako mýtus prvotního ráje. Jako kdyby nějací úplně první křesťané byli. Tedy samozřejmě, že byli. Protože pokud dnes existuje nějaké křesťanství, je logické, že jednou muselo vzniknout a jednou někdo musel být první :-). Ale myslíte, že žili tak, jak si současní křesťané rádi představují? Jak měli všechno společné, neustále se modlili, byli jednotní, navzájem si přáli a pomáhali… Jak víme ze samotných Skutků apoštolských, není to představa ani trochu pravdivá. Víme, jak dopadly snahy po společném vlastnictví: po pár dnech se všichni rozhádali a skončilo to smrtí. Názorové rozepře byly na denním pořádku a byly vážné a brutální… Je to všechno přirozené, protože je to lidské. Není to tak snadné, jako mýtus, který je jen ideálem, jako refrén ozývající se odněkud zpoza horizontu, aby nás za sebou lákal. 

–

Otázka: věříš na nebe? peklo? očistec? A proč?

Protože se o tom učí na teologii? a odkud to vzala teologie? z Bible? Proč k ní tedy teologové dnes přistupují tak výběrově – tedy že něco je potřeba brát doslova, ale jiné věci je z dnešního pohledu potřeba brát jinak? Kdyby to opravdu byla kniha inspirovaná Bohem a určená k následování pro všechny budoucí generace na věky věků amen, aniž by v ní pominula byť jen čárka, neměla by tam tedy být jasná, jednoznačná a trvale platná sdělení i ohledně toho, co se týká třeba vědy, životních pravidel? Nebylo by tam pak tolik nejasností, jež vzbuzují tolik protikladných interpretací, které budou lidi navždy rozdělovat a nesmírně kvůli tomu trpět. Jak by tam mohlo být obsaženo jednání s otroky, způsoby jejich bití i zabíjení, jsme-li všichni bratři?

–

Potřeba smyslu + Principy víry

Že život musí mít nějaký smysl, to je jen extrapolace našeho zvyku, že skoro jakákoliv naše činnost má smysl či důvod: děláme ji kvůli něčemu v současnosti či v budoucnosti. Je to rozfázovaný čas, čas, který si naše mysl plánuje a v němž teď děláme něco, abychom v budoucnu dosáhli něčeho dalšího. Málokdy něco děláme jen pro to samo. Možná hraní na hudební nástroj, pro samotný zvuk a libost, kterou nám to přináší. Ale i to dneska málokdo dělá jen pro to. Zpravidla to dělá, aby byl slavný, bohatý, aby byl někdo. Zrovna tak se učíme a studujeme, abychom později měli víc peněz, třeba bez fyzické námahy. Kupujeme si šminky abychom ulovili dobrého samečka… a kluci si naopak na břiše v posilovnách pěstují pekáče buchet, aby ulovili pěknou samičku… Zrovna tak to děláme s obecným smyslem našeho života, všech životů, potažmo i Země a vesmíru. Např. že všechno směřuje k finálnímu bodu Omega, k apokalypse a věčnému soudu… Tedy už předem je tam nějaké předchozí určení, směřování a cíl. Naplnění.

Abychom vůbec něco dělali, potřebujeme vědět proč to dělat. Jak říkal Nietzsche: Kdo ví proč, dokáže jakékoliv jak. Pak už to je spíš otázka vůle. A že je to věc v člověku ryze praktická, dokazuje Frankl ve svém pojetí Vůle ke smyslu.

A odtud vychází (se extrapoluje) i potřeba finálního univerzálního smyslu, potažmo Boha. Bůh „Jsem který jsem“ je jen projekční plátno, na něž si lidská mysl projikuje vše možné, ale ještě spíš to nemožné. Tam se projikuje tu všemocnost, nekonečnost, spravedlnost, lásku… vše, po čem lidé touží, tedy po čem touží jejich mysl.

Dnes se domnívám, že smyslem života je život sám. Ale jinak je otázka po smyslu nesmyslná. Smysl hledá jen mysl a sama ho do obklopující skutečnosti (tedy hlavně do příběhu „matrixu“, který si sama vytváří) také vkládá, proto když něco hledá, vždycky něco najde. Funkcí mysli je myslet a doplňovat probíhající děje a myšlenky do kontextu toho, co už zná a přizpůsobovat si tam to, co nezná. Jestliže se jí tedy řekne “Hledejte Boha… boží království…” tak ho najde, i kdyby to mělo být cokoliv, kdekoliv. A mysl (já) tomu věří, protože jí samotné to dává tvar, identitu, hranice a hodnotu. Mysl tomu chce věřit a v podstatě i musí, aby měla alespoň iluzorní konzistenci a pocit samostatné osobnosti. I proto se nechává ráda klamat. 

–

Potřeba transcendence

Každá živá bytost má pud sebezáchovy. A ten je tak silný, že si naše já vynalézá různé strategie, jak jej nakrmit, utišit, naplnit. A čím je vědomí jasnější, tím jsou i náboženství, jejich nařízení a představy o sebezáchově a přežití smrti podrobnější. Čím jasněji já samo sebe vnímá, tím jasněji si uvědomuje vlastní ohraničenost v prostoru i čase, svou konečnost. Proto má mysl ráda mýty, ráda je kolem sebe vnímá i vytváří. Dnes k nim patří i tajemno v podobě nového náboženství – mixu nejrůznějších konspiračních teorií, ezoteriky a pod.

Traumatické zážitky v životech našich předků, jakými jsou ztráty nejbližších, strašlivé nespravedlnosti, nemohoucnost něco změnit… to všechno samozřejmě zakoušíme i my sami. Proto i my se snažíme na stejné otázky hledat odpovědi. To formuje naši touhu po opaku, ba formují přímo konkrétní tvar toho protipólu: proti konečnosti nekonečnost, proti nespravedlnosti spravedlnost, nedokonalosti dokonalost, nemohoucnosti všemohoucnost, smrtelnosti nesmrtelnost… I když nejspíš přesně neví co to je, tak zcela jistě ví, že je to opak toho, co zažívá.

–

Proměny víry a přesvědčení.

Všechno v naší hlavě jsou jen programy a aplikace. Jak jsme konfrontováni s novými poznatky, naše přesvědčení se mění. Je to jako kdybychom provedli aktualizaci svého stávajícího programu na novou verzi. Např. když jsme byli děti, také jsme už měli určitou představu, jak co funguje, např. že dárky pod stromeček nosí Ježíšek (u nás, někde Santa Klaus a jinde třeba Děda mráz). Když jsme ale jen trochu povyrostli, řekli nám – nebo jsme náhodou klíčovou dírkou viděli rodiče, jak rovnají balíčky pod stromkem – že to tak není. A tak jsme upgradovali svůj program ohledně Ježíška na verzi  2.0…

Jaký je rozdíl mezi vírou v Ježíška a v Ježíše? Kdybych neviděl klíčovou dírkou rodiče, věřil bych na Ježíška pořád? Kdybych chtěl a všichni doma by dělali vše jako před tím – pokračovali v mýtu – asi bych věřil. A tak to je i s Ježíšem.

–

Jsem ochoten a otevřený k možnosti korigovat svoje přesvědčení  na základě důkazů, nebo ne? Jaký důkaz by mě přiměl k takové ochotě? Mnoho věřících si tuhle otázku nikdy nepoloží. A teď je otázka proč ne. Půjdeme-li na to nejjednoduší cestou, pak odpovědí je asi to, že je tu docela značný dvojí memetický tlak, který něco slibuje (nebe a spásu) a současně něčím hrozí (peklo a utrpění). To znamená, že spousta lidí, už jen proto, aby měli klid, čisté svědomí nebo aby se jejich mysli strachem nezbláznily, raději volí tuto cestu – cestu iracionální víry. Ale psychologických důvodů je spousta, třeba pocit osobní důležitosti, jedinečnosti – cítí se jako někdo, ne nic a nikdo – to ego nechce. Pokud se ego proti něčemu nevyhraňuje a současně s něčím neidentifikuje, tak v podstatě neexistuje. To jsou principy, které mu dávají tvar a hranice.

Víra – jako celek – je přesvědčení o něčem, pro co není důkaz. Dnes většinou navzdory důkazům. 

–

Křesťanství se stalo mocenskou strukturou  současně s tím, jak se císař Konstantin snažil vše sjednotit – a sjednotit ji prvně jednotným náboženstvím – jedna říše – jeden bůh. Že volba padla zrovna na křesťanství je do značné míry otázka náhody (křesťané by řekli, že nic není náhoda, že právě tohle bylo řízením Božím…), dost dobře to mohl být i kult Mithrův, který se křesťanství podobal jako vejce vejci do té míry, že dnes nevíme, kdo od koho čerpal, možná se oba kulty ovlivňovaly vzájemně…

A od té doby se prolíná moc státní, světská a moc církevní…

–

Víra a všechna přesvědčení, která vedou za smrt a cokoliv nevysvětlitelného, je podobna mentální Fata morgáně. Zatímco fyzikální přelud je odrazem toho, co je za pozorovatelným horizontem, tady je to přelud, který je „za“ horizontem naší reality. Naše „duše“ (já) si představuje to, co nejvíce potřebuje, po čem nejvíce prahne… po vodě života, po nesmrtelnosti, po vyšší autoritě, která má konečnou zodpovědnost a vševědoucí spravedlnost, jež napraví všechny osobní a světové křivdy… Všichni vůdci, guruové, kněží… sice tomu věří ale ten model, že vzbuzují víru u těch, kteří si nevěří, ale důvěřují autoritě, že ví, kam je vede, je zásadní… i u terapie. Uzdravení, prozření je tehdy, když dospěji a prohlédnu, že jsem zdravý… Je to oáza v poušti, kdy podlehneme pocitu, přesvědčení modelu světa jako slzavého údolí. Ale to jak vidíme svět, události v něm, a tedy to jak následně budeme prožívat, se můžeme rozhodnout. Je to otázka programů v naší hlavě. Neuvědomujeme si to, ale všechno jsou programy. Samozřejmě krom toho, co je biologie. A tu biologii – abychom se nevyvraždili navzájem, protože už nás je moc – musíme povýšit, z kompetice na spolupráci. Už to nemůže být evoluce s vytasenými drápy… A o tom je liberální demokracie.

–

Nad diskuzí k Halíkovu textu „Máme s islámem stejného Boha?“  (a stejně tak Jandourkův rozhovor s Markem Váchou). Moc mě pobavily reakce v diskuzích, ten text byl jako lakmusový papír, jako katalyzátor, odhalující naprostou nejednotu ohledně těch nejzákladnějších představ o Bohu a teologických reáliích mezi členy „téhož týmu”. Zajímalo by mě pojetí Boha v Halíkově hlavě. Dnes má jeho podoba už asi blíže k ateismu, než k obrazu z křesťanské tradice. Samozřejmě jako inteligentní, myslící a sečtělý člověk, hájící z profese barvy svého týmu, názory ateistů odmítá, když ale mluví o tradičních představách katolíků, staví naopak na jejich stranu: „V takového Boha bych nevěřil ani já“. 

Podobně na mě působí přednášky a příspěvky Marka Váchy, kterého také dodnes podobně rád sleduji. Jen ve mě konkretizují dojem, že mezi křesťany právě probíhá hledání nového, moderního a současnému poznání odpovídajícího vztahu s Bohem, a vůbec celkové reinterpretace starého mýtu, který dával tvar náboženským dogmatům, věroukám… protože ten starý dobrý tradiční koncept je už prostě neudržitelný. Sami tito (ale i jiní) intelektuálové si uvědomují, že to takhle už dál nejde, ale ani neví jak a co vlastně říct, přesto něco říct musí, a tak se snaží formulovat výsledky svého přemýšlení tak jak to dělají. Na jednu stranu už nemohou přijímat tradiční pojetí Boha podle dogmatik a vžitých představ… tím se dostávají až na stranu ateismu… ale ani nejsou schopni opustit spíše prožitkovou stránku vztahu s transcendentnem ve svém životě, která pro ně byla dost dlouhou dobu ústřední hvězdou, kolem níž  jejich život obíhal. Znám tuto bolestnou zkušenost velmi dobře. Připomínají mi v tom i prof. Fundu, jeho poctivost a důslednost ve svém filosofickém hledání i vůči tomu, co objevil… což ho převedlo z pozice pastora až k ateismu. U nich je to ovšem bez té důslednosti.

Pokud je člověk ochoten to vidět, pak prostě nelze nevidět Halíkovu a Váchovu snahu prezentovat obsahy katolické víry zcela jinak, než jak o tom učí historie náboženství a tradice. Dříve jsem si říkal, jestli to není dost nepoctivé vůči všem těm nesčetným generacím prostých věřících, jimž to jako doslovné a nemetaforické bylo vykládáno a těm, kteří tomu tak věřili, umírali za to a kvůli tomu i vraždili. Dříve lidé Boha a nebe vnímali velmi blízko, nad sebou, hned nad nebeskou klenbou. S následujícím vědeckým poznáním postupně, ale čím dále a rychleji, se tento imaginární svět vzdaloval, až se úplně vytěsnil za hmotu, do neviditelna, do duchovna… a když už není kam dál ustupovat, nakonec zbývá poslední nika: stane se prostě tajemstvím. Je to chytrý tah, protože tajemství nelze z principu odhalit a stejně tak nepotřebuje důkazy – cokoliv neznáme, je tajemstvím a vždycky jím zůstane. Tečka. Není třeba hledat už žádný další argument. Bůh jako Tajemství – útočiště intelektuálů, když se tíha důkazů opírá proti základům jejich přesvědčení.

Na tom je právě vidět jednak ten vývoj samotné představy teologických konstant, teologického myšlení a následných interpretací těchto konstant. To prostě nelze nevidět… a u mě to znamenalo tu bolestnou deziluzi do pocitu „lidské, všechno lidské“.

Halíkovo Chci abys byl – to je dnes (kdy Bůh byl vytěsněn ze všech mezer) základní postoj, a z něj a díky němu je ochoten výběrově konstruovat a obhajovat nové koncepty, které by myšlenku Boha ještě podporovaly. Je to tedy otázka našeho chtění, naší touhy, potřeb – emocionálních, existenciálních (dostat odpovědi na otázky po smyslu, smrti, a všem).

Kladu si otázku: proč to ten Marek Vácha dělá? Hlásat taková až barokně pompézní tvrzení, jak že „nesmírná je důležitost člověka a jeho duše, když umírá, celé peklo se spojí v boji o jeho duši… Ale stejně tak i nebe“. Odkud to vzal? Je to jen klasický kazatelský princip, kdy předkládá svou osobní představu, která samozřejmě mysli věřícího bude lahodit… když už tu nic neznamenám, přesto mám nesmírnou důležitost… je to jen extrapolovaný narcismus lidského já do transcendentna.

–

Nedávno jsem shlédnul film Don Jon  a přitom jsem si uvědomil, jak mocně jsme v sexu formování a tlačeni romantikou, kterou nám podsouvají hlavně ženy. Tedy k nějakému jinému, “hlubšímu” a smysluplnějšímu prožívání sexu. Pro mě je ta nadstavba (např. oproti masturbaci) „akorát“ v tom, že se spojuji s protějškem, jejž považuji za nejvyšší zhmotnění umění života, tedy estetický zážitek… Ale to po čase stejně vyprchá, odezní, protože zevšední… a musí si to tam mysl vkládat uměle vůlí… protože realita je jen realita, život je život a sex je sex.

–

Občas mívám úžasné zážitky při četbě současných popularizátoru vědy (Krauss, Dawkins a pod.), které vás přímo vrhají do života – stejně jako ti moderní spirituální učitelé (Tolle, Mello a td.), kteří vás vrhají do přítomnosti, žijte život teď a tady. Nepřesouvejte ho na potom (po smrti, po nemoci, po škole, po práci…) Vy jste ten život, užívejte ho, co to jde!  Život, to je ta podstata, ten “Bůh”, který je ve všem… a žít, být zvídavý, tvořivý, užívat si vědomě jak nejvíc to jde, Carpe diem v tom nejpůvodnějším vlastním slova smyslu, to je oč tu běží. Život je hra pro ty, kdo jsou zrovna živí. Proto máme nejlepší pocit při tvoření. Od dětství, když děláme z písku bábovičky, malujeme, hněteme plastelínu, malujeme, skládáme písničky, básně a točíme filmy… když cokoliv vytváříme, jsme nejšťastnější. Tvoření je principem Života.

–

Před časem jsem o tom mluvil s jednou kamarádkou (o hledání odpovědí v iracionálních naukách) a řekl jsem, že jsem to všechno zkusil. Vysmála se mi, přišlo jí to nejspíše jako chvástání, jež se jí muselo zdát směšné a sebevědomě zpupné. Samozřejmě chápu. Nikdo nemůže zkusit všechno. Těch směrů, těch dveří ke “světlu, k pravdě” je tolik a já proto nemám právo říkat, že jsem je zkusil otevřít všechny!

Dobře, samozřejmě si uvědomuji tu plejádu roztodivných vír a přesvědčení, ale: musí člověk opravdu vstoupit do každé řeky, aby pochopil co to je? aby odhalil její princip? Taky nemusím rozebrat každý jednotlivý počítač, abych pochopil jak a proč funguje. A jestliže se budu jen probírat miriádami nainstalovaných programů (což je adekvátní těm mnohým směrům), v pochopení o fungování počítačů mi to nepomůže. V životě (domnívám se nakonec) jde o to vědět aspoň v základních rysech, jak co funguje. Jak nakonec v globálu funguje všechno. Mít takový ten obecný nadhled, který vše spojí. Specializace a soustředění na jednotlivosti – které, jak bylo řečeno, celkový obraz rozbíjí, ponechme soustředěným profesním odborníkům na ten který písek…