Mirek Spilka 63 let / Olomouc

Ahoj a jsi li dobrý, vstup dál.

Jsi li zlý upaluj, zakopni a po břichu dojeď zpátky mezi své.

Ale teď už vážně.

Narodil jsem se v roce 1961. Bylo to ve stejném roce, co se založili Beatles a možná někdo po prvé vyletěl do kosmu. Já tedy vyletěl na svět a za deset dní Jurij mimo planetu. Asi za osum let mě moje ségra naučila pár akordů na kytaru. V Běchovicích na základce jsem ve školní soutěži byl druhý. Jooo. To byla čtvrtá třída. Povídalo se, že jsem mohl být i první ale píseň Na šumavě je dolina se prý moc nehodila do repertoáru desetiletého kluka. Já na to měl docela jinej názor. Rozhodně se mi nechtělo zpívat o tom, že někde na zahrádce rostou nějaký tři barevný růže. Potom jsme se přestěhovali zpět do Olomouce a Kamarádi Luboš Soušek a Zdenek Zaoral, mi nastříkali na tričko dva nápisy. Deep Purple a Alice Cooper. Tehdy jsem je ještě neznal. Nic méně jsme si u Soušků v altánku na zahradě začali hrát na kapelu. Stačili nám k tomu hudba z magiče a pár košťat místo kytar. Vzkutku krásné dětství. Ještě k tomu nedaleká slepičárna, kde jsme stavěli své bunkry a lovily na rybníku úžovky. I na neckach se tam dalo projet. To vše daleko od dospělích, kteří nám do toho tím pádem vůbec nemohli mluvit. To byla pátá třída. To je ta budova vedle ARXU. Možná i pro to se tam do dnes cítím tak dobře. Arx bylo tehdy kino Družba. Milan Nepustil, syn tehdejšího zprávce kina byl taky můj kámoš. Tak jsem viděl všechny ty super tehdejší filmy. Nejvíc si pamatuju jak jsme celý novosady fandili Vinetouovi a Old Shaterhándovi a to za korunu a vždy v první řadě. V tu dobu mi rodiče koupili mojí první desku. Byla větší než ty dnešní, byla černá, na obalu čtyři hlavy s nápisem 4. No jasně. Byl to Olympic. Tím se mi odstartovalo mé celoživotní prokletí. To bych měl panu Jandovi, až se s ním příště uvidíme, říct. On vlastně nasměroval mě a potažmo tedy i Davida. Teď jsem si vzpoměl, že už jsem mu to vlastně říkal. Následovaly desky od The Matadoors a Juventus. No moc se tomu nesmějte. To tehdy byli fakt tvrdý kapely. Kromě nich tehdy byli úplně všichni Eva a Vašek. Nic ve zlým. Potom přišlo stěhování. Nebylo to moc daleko. Rodiče našli podnájem v ulici Jakoubka ze Stříbra 63. To už jsem chodil do šesté a měl jsem to trochu blíž do školy na Povel. Tam jsem se seznámil s novými kamarády a když tak o tom přemýšlím, tak to byli většinou ti co je bavila rocková muzika. To taky byl věčný námět našich dlouhých diskuzí. Obrovským přínosem pro můj hudební rozhled mělo hlavně kamarádství s Lubošem Dostálem. Ten ty pašovaný, zakázaný Elpíčka sháněl bůh ví kde a my jsme je spolu poslouchali a poslouchali pořád kolem do kola. Vytáhnout z obalu, vyčistit prach stěrkou, položit opatrně na gramec a velice opatrně se trefit jehlou na začátek desky. To byl opravdický obřad. Myslím, že to nepřekoná ani leckterý svatební. Tehdy jsem poznal u Luboše všechny ty kapely co mám do dnes tak rád. Přibližně v tu dobu vznikla moje první, školní kapela. Ale o tom možná příště...........

Doma jsme měli starou, obyčejnou španělku. Nic moc nástroj ale byla to kytara. Jednoho dne, při našich pravidelných sedánkách na ulici, kdy se naše povídání točilo samozřejmě kolem hudby, někdo navrhl, že bychom mohli dát do hromady kapelu. Jen že kde vzít ostatní muzikanty. Každý někoho znal a tak se zrodila první formace které jsem byl účastníkem. Ota Brdička, který měl taky moc hezkou sestru Alenu a kromě toho měl bubny,  potom Pavel Bartošek. Ten měl foukací malé klávesky do kterých jsme zavedli gumovou hadičku. Pusou do nich foukal a vyluzoval toony jako kdyby měl opravdové klávesy. Asi s námi hrál ještě někdo jiný ale je to tak dávno, že si to už nepamatuju. První písnička mého života byla od Petry Černocké a byla to ta co začíná v textu- Měl v ramenou víc než se zdál........Nebyla těžká a navíc jsme jí měli naposlouchanou z každodenních koncertů Kardinálů na Floře Olomouc. Další písnička už byla od kapely Slade. To už bylo jiný kafe. To už bylo tvrdší a já začal používat chraplák. Zkoušeli jsme doma u Martina Černouška a někdy u Oty Brdičky. Tehdy jsme to dotáhli až na školní besídku na škole na hradě. Tam jsme jeli s aparátem naloženým na dvoukoláku. Tak nějak to vypadalo s mojí první kapelou. Bylo to krátké, naivní a my jsme byli tááááák nadšení. Je fakt, že Ota Brdička potom hrál v kapelách a možná hraje do dnes. Rozpad si nepamatuju. Asi to vyšumělo. Né však v mé hlavě. Tam to straší do dnes. Ale krásně. Jelikož jsem doma stále žadonil, tak mi naši v osmé nebo v deváté třídě koupili za 900 korun moji první elektrickou kytaru. Byla bílá a jmenovala se Jolana Vicomt. Hrál jsem na ni přes rádio a byl jsem vážně king. Rockové sedánky u Luboše Dostála pokračovali a já poznával stále nové a nové kapely a byl jsem mladý a bezstarostný a šťastný. Potom přišlo pár zásadních životních změn, ale o tom možná příště.

Možná příště. To se řekne. Příště už nebylo. Alespoň né pro některé kamarády s kterými jsem se tak rád vídal. Rodiče celý život šetřili prašule na baráček. Konečně se jim to podařilo a že se na to oba namakali dost. Je fakt, že dnes by nestačilo ani dvacetkrát tolik. Za komoušů bylo tak nějak levněji. Alespoň co se týče nemovitostí. Koupili baráček v Olomouci Řepčíně. Tak jsem se stěhoval. Bydlení to bylo pěkny. Pár metrů do prava a byl jsem u řeky kterou obklopuje chráněná oblast Litovelské pomoraví. Stejným směrem proti proudu Poděbrady. tam se dá koupat. Do prava je město a hlavně restaurace U kapličky. Dříve se jmenovala u Vlčka. To podle majitele. Kamarády jsem v Řepčíně tehdy neměl a tak jsem pořád a pořád cvičil na kytaru. To už jsem měl zesilovač české výroby, tak že nahlas co to šlo. Jednou si takhle hraju a někdo zazvonil. Kouknu z okna a stál tam nějakej kluk asi v mém věku. Pozdravili jsme se a on se ptá zda hraji na kytaru. Povídám že jooo a pozval ho dál. Chvíli hrál on, chvíli já. Musím podotknout, že on hrál líp. Docela jsme se zkamarádili. Byl to Radan Novák. Bratr zpěváka Pavla Nováka a o to víc jsem ho obdivoval. Radan tehdy hrál na kytaru a zpíval ve skupině Omicron. Postupně mě seznamoval s dalšími lidmi z Řepčína a i z Olomouce až jsem do té party zapadl a už nikdy nevypadl. Stal jsem se součástí OMICRON. Né snad že bych tam hrál nebo zpíval. Prostě jsem s nima jezdil na všechny jejich akce a tam jsem tahal aparát a královsky se bavil. Kdo si k tomu jednou čuchne, ten už nikdy nechce jinak. Taky jsem byl patřičně hrdý na to, že jsem pro ně složil dvě písničky. Černou noc a hlavně Žebráka. Ten mě prováděl mým celým hudebním životem a provázet bude i nadále. Tu písničku mám snad pro štěstí. Tehdy jsme byli pořád u Omicronů na zkušebně nebo na sokoláku. Sokolák, to bylo hřiště pro veřejnost. Dnes už neexistuje. Někdo to koupil a udělal si tam rezidenci jaké není rovno. Akorát ty děti si nyní nemají kde hrát. Na zkouškách jsme někdy sejšnovali. To mě bavilo. Nejlepší na sejšn byl kámoš z města a jmenoval se Jiří Hušek. Čí pak to byl asi táta? Tak jsme rockovali, až jsme se prorockovali až do hospody U Vlčka. U Vlčka se nás scházelo tak asi třicet mě moc milých lidiček. Zkusím si na některé vzpomenout. Tak. Jelen, Šotek, Kisin, Magel, Soňa, Vendulka, Mirek Rozsypal, Michal Turek, Jinřich Nevrlý, Fugas, Deny, Konstáns, Vojen Čácha, Meki, Zavadil, Bratři Dombiové, Láďa Rektořík, Sourozenci Blažkovi, Fugas atd atd atd atd a Já. Denně jsme se bavili o hudbě, knihách a taky o filmech. Sem tam jsme si něco malého udělali aby jsme se ulili z práce a ze školy, no prostě žili jsme tak, jak se nám to líbylo. A ty bečky. Tak to bylo něco. Pivo, oheň,  kytara a smíšené obyvatelstvo. Lépe jsme se rozhodně mít nemohli.

Ve snaze upravit vzhled své kytary se mi podařilo ji zničit. Vořezal jsem ji pilkou tak, že se na ní nedalo už ani hrát. Koupil jsem si tedy novou. Ta byla černá a jmenovala se GALAXIE. Byla fajn. Jen trochu víc chytala vazbu. Co by taky člověk chtěl po Jolaně. No a tak jsem se probojoval až do asi osumnácti let. Ještě jsem se stíhl v Uničově vyučit a nastoupit do STS OLOMOUC. Docházky k Vlčkovi aliaz Kapličce jsem nepřerušoval. Jednou jse se zajel na kole podívat na své minulé bydliště a zjistil jsem, že téměř všichni emigrovali za hranice. Luboš Dostál taky. Většinu z nich jsem již nikdy neviděl a jeden z nich tam zemřel. To jsem se ale dozvěděl až po revoluci. Zatím jsem se snažil dát do hromady svojí druhou kapelu. Ale o tom až bude čas a nálada.

Tak jsem se vrátil od Kaple. Po 14 dnech 5 kousků. Bylo to luxusní jako téměř vždy. Život je krásnej i když máš depku. Kdyby se mě někdo zeptal proč? Tak sám nevím. Bylo mi devatenáct let a já rukoval na vojnu. Vzhledem k tomu, že jsem žil v Československu, tak to bylo do Martina k tankistům. Super. Vlasatej a totálně ožralej sem se dostavil. Ani jsem si neuvědomoval, že mi stříhaj mé dlouhé vlasy. Ze začátku jsem byl ještě mírně i drzý, to abych naznačil že s vojnou nesouhlasím. Nevím proč ale vždy mi tak nějak vadilo když někdo někoho zastřelí. Ráno jsem se probudil v totálně cizím prostředí a vůbec mi nebylo dobře. Jednak z chlastu a jednak ze zelený barvy která byla všude kolem. Vlasy byly fuč a s nimi i mé sebevědomí. Šikanování a můj boj proti režimu vynechám, jelikož zde chci psát jen o muzice. Pravda je, že druhý den na vojně jsem večer v šest hodin plakal. To pro to, že jsem si uvědomil, že všichni moji kamarádi se již schází u Kaple a já jsem totálně v prdeli a ještě hůř, neboť to mělo být na dva dlouhé roky. Ostatní přeskočím a budu to muset zkrátit. To už bych totiž musel začít psát knihu a na to jsem moc línej. Po měsíci, když už jsem měl mezi klukama kamarády a už jsme se v tom naučili jakž takž chodit, jsme začali vymýšlet ojebávky. Jasně. Svůj k svému. Oni ti kamarádi byli téměř všichni muzikanti. Tak jsme začali tlačit na zájmovou činnost. To proto aby jsme se ulili a zároveň se mohli věnovat muzice. Ono to docela fungovalo. První co se podařilo bylo to, že jsme se dostali domů na služebku pro hudební nástroj a aparát. Tak to bylo něco. Doma tři dny. Jenže jsem onemocněl a pak jsem táhl z olomouce do martina vlakem sám velikou bednu vermonu a kytaru vlakem. Když jsem to tam ve tři ráno dotáhl, tak jsem si šel lehnout. V pět byl bojový poplach a já pak stál několik hodin venku na buzeráku s 40ti stupňovejma horečkama. To jsem přežil. To není problém když neumřeš. Ještě musím podotknout, že bylo asi tak mínus patnáct stupňů celzia. Pointa tohoto příběhu je ta, že po cestě jsem to veliké kombo značky vermona rozbil, tak že to vše bylo téměř na prd. Říkám téměř, jelikož jsem byl tři dny doma. I tak jsme tam měli zkušebnu a dokonce jsme tam i jednou hráli. Se mnou v tý kapele tam byl taky Eduard Icha z Rýmařova a Jirka Brada z Přerova s kterými se stýkám do dnes. To byla první část mé vojny. Byla to péeška. Ta byla jen na půl roku. Tam jsme toho prostě víc nestíhli. Nejúspěšnější písnička tam byla Žebrák. No proč né? Do dnes jí mají někteří rádi. Celou dobu co jsem byl na vojně dával jeden z mých nejlepších kamarádů Láďa Rektořík doma do hromady aparát, aby jsme až se vrátím mohli spolu hrát v kapele. On byl až tak velkej kámoš, že mi na vojnu celý dva roky posílal i prachy. To mu nikdy nezapomenu. Vojna však v tu dobu nebyla ani z daleka u konce. Když zkončila PŠ v Martině, tak nás poslali k bojovákům. Já byl vybrán do Podbořan. Od nás z Olomouce je to asi 80 km. za Prahou. Když nás převáželi vlakem, tak jsme já a mých asi deset kamarádů v Přerově utekli a směřovali směrem domů. Tehdy utéct z vojny byl zločin jeden z největších. My jsme ale byli domluveni, že přijedem do těch podbořan o tři dny později a jako že to třeba nějak projde. No neprošlo. Když jsme se dostavili, tak nás bili staří až do rána. No co. Jsme chlapi. Něco vydržíme. No Né? Za ty tři doma to rozhodně stálo. V Podbořanech jsem byl potom rok a půl. Vlastně až do konce vojny. Byl jsem tam kapelníkem vojenské kapely a díky Majoru Duchoňovi jsme hráli i po okolních zábavách, což byl přístup k chlastu k ženským a hlavně k muzice. Hráli jsme moje písničky a taky Omegu, Půhdys a podobně. Domů jsem se dostavil bez nadsluhování, tak že včas. Udělal jsem si tam nejvyšší řidičskou třídu a kvůli tomu mi museli vymazat všechny tresty včetně toho za útěk. Když jsem se vrátil domů, bylo vše jinak. Kamarádi se oženili a někteří byli ještě na vojně. Láďa Rektořík ale čekal a aparát měl postavený a tak začala kapela Pelx. To bylo obráceně sklep. Už se mi chce spát a taky si musím zapálit. Budu tedy pro dnešek končit a jak to půjde, budu pokračovat. Tak tedy dobrou noc. Sladce spěte. Mirek.

Ahoj. Jak dál. asi to zkusím tak, jak si to pamatuju. Láďa Rektořík byl opravdu připraven na to, že budem hrát a já byl rád, že mám takovýho kámoše co je schopen pro věc udělat snad úplně vše. A ne jen pro věc, ale i pro mě a pro sebe a pro společnou věc. Ještě musím podotknout, že tehdy nebylo tolik kapel jako dnes. Jednak byl strašně drahej aparát a potom se museli dělat přehrávky před komunistickou komisí, která rozhodla zda může kapela hrát. K tomu se museli dělat kapelnický zkoušky a to mě vůbec nebavilo. To jsem musel nabiflovat noty i teorii. Tak komu by se chtělo. Že?  Je fakt, že si z toho už snad vůbec nic nepamatuju. Láďa tedy postavil bedny, aparát jako zesáky z části postavil Miloš Prvý a něco jsme si k tomu dokoupili. No ze začátku jsme byli dva. Měli jsme však odhodlání které je rovno touze vládnoucí garnitůry zlikvidovat naší zemi. Mezi tím fungovali bečky a Kaplička a já sem se tehdy seznámil se svojí Pavlínkou. V rámci návštěv u ní jsem jí sem tam ladil klavír a musím se přiznat, že jsem byl lepší pijan, než ladič. Ovlivněn hudbou a láskou jsem na půjčku koupil klávesy a syntetyzér a už jsme byli tři. Hrál jsem na kytaru, Láďa na bassu a Pavlínka na klávesy. Jediný co nám scházelo byl bubeník. No a na tom jsme ztroskotávali. Později jsem jich napočítal jedenáct. Na všechny si nepamatuju ale jen pro ukázku. Mojmír Mohapl, Michal Turek, Tomáš Kalandřík, Bazar atd.....Hráli jsme věci od Pražskýho výběru, Taky od Puhdys, Nebo Rádio ga ga od Merkuriho, Mezi tím byl i Michal David a to písnička Líbezná, no a hlavně jsem se pokoušel o vlastní písničky. Výsledek našeho snažení byl jeden koncert u Kapličky a početí syna Davida. Když se narodil Davídek, už za mnou chodili kluci ze Skramasax kteří tehdy neudělali zkoušky na muziku zvané přehrávky. Mě se kapela rozpadla a já jsem velice rád přijal nabídku do Skramasax. Ty kluky jsem si hodně oblíbil akorát nevím, proč jsem měl být zase kapelníkem. Né že mi by to vadilo. Ale musel jsem se zase znovu učit hudební teorii. Měl jsem tehdy na vybranou. Buď prát doma plínky a nebo zkoušet na zkušebně. No nebojte. Plínky jsem stíhl a ty zkoušky, kde jsem se cítil při tvoření písniček tak dobře, taky. No o Skramasaxu to je dlouhý povídání. Tak to necháme na příště.

Se Skramasaxem to byla zatraceně hektická doba. Tak nějak mi to splývá dohromady a vidím mlhu. Už teď vím, že si budu muset některé pasáže mírně domýšlet a na jiné si vůbec nevzpomenu. To jsem poprvé přišel na zkoušku a byl jsem nadšen. Né ani tak ze sebe ale z kluků ve Skramasaxu. Byli tak nadšení a mladí, že jsem do toho nemohl nejít. Tak jsme začali pilně trénovat dvakrát až třikrát týdně a připravovat se na komunistické přehrávky. Hráli jsme tehdy Žebráka, Hrabě X od Výběrů ale hlavní repertoár tvořila skupina Citron a Accept. K tomu jsme přihodili dvě písničky od W.A.S.P.  Koncerty se tehdy moc nehráli. Alespoň né na naší úrovni. Joooo halt jsme nebyli profíci. Vlastně jsme ještě nehráli vůbec. To se bez přehrávek nesmělo. To by jsme byli hnedle protistátní živly. Vzhledem k tomu, že jsem už jednou úspěšně složil kapelnické zkoušky, se kluci rozhodli, že budu kapelníkem. Komu by se chtělo učit že? Ale bylo to docela přirozené, neboť jsem byl asi o deset let starší než většina členů Skramasaxu. Mám pocit, že před tím ty zkoušky buď neudělali, nebo je k nim nepustili. Přikláněl bych se spíš k té druhé verzi. Nechtěli z jednoho důvodu pustit k přehrávkám ani nás, neboť bubeník, Dědek neměl ještě patnáct let. Dlouze jsme tedy vyřizovali papíry, žádosti a.t.d. Potom se mi nějak podařilo vrchnost z OKS rozhádat mezi sebou tak, že nás tedy k přehrávkám pustili sobě navzájem na truc. Jooo intrikovat se muselo. Tak jsme ty přehrávky po velkém úsilí úspěšně složili. Tak jsme tedy mohli před lidi. Jenže kde? Jak? No tehdy ty zábavy pořádali sokoli, hasiči, svaz žen a podobné složky. Byl jsem tehdy jediný kdo měl v kapele auto, tak jsem do něho sedl a vydal se po okrese a přilehlých škemrat u těchto lidí aby nás vzali jako kapelu na své zábavy a karnevaly. Co jen já najezdil kilometrů. Tehdy byl benzín ještě levný, tak že to tak nelezlo do peněz. Mám pocit, že jedna z prvních akcí byli Věrovany a bylo tam 500 platících lidí. Tam jsme hráli poprvé písničku kterou jsem složil pro Skramasax. Jmenovala se Už je to tu. Měla úspěch. Tak jsem v tom skládání písniček pokračoval. Přímo z práce na zkušebnu tak dvě hodinky před zkouškou a to byl ten čas, kdy jsem tvořil. Měli jsme všichni tehdy radost z toho, že hrajem svoje písničky a tyto pomalu nahrazovaly ty převzaté. Byli jsme tehdy tvrdší kapela a METALL začínal. Měli jsme tedy zelenou a já na lidi z podia řval až se hory zelenaly. Netrvalo dlouho a začali jsme hrát v pátky a soboty každý týden a někdy i v neděli. JOOOO to byl život. Lidí tehdy chodilo od 500. až po 3500. Nutno ale přiznat, že mládež neměla moc volby v tom, kde se bavit. Tehdy jsme se cítili moc dobře. Koupili jsme Autobus pro přepravu lidí a aparátu. Na ten aparát jsme se skládali ze zábav. Taky jsme měli početný team v technice. Osvětlovači, zvukaři, bedňáci a všichni jsme tehdy táhli za jeden provaz a mimo akce a zkoušky jsme spolu jezdili na dovolený a do hospůdek na pivo .........To byly spářky a mejdany. Přitom jsme se snažili tu naší muziku dostat i někam dál. Bylo nám to ale houby platný, neboť v režimu bylo naše místo právě tam kde jsme byli a profi dráha podle mého soudu byla pro nás nedosažitelná. Ono to ale bylo jedno. Nám bylo dobře a Olomoucko až po Zábřeh bylo naše.

                                                      Pokračování příště.

U Kapličky dnes bylo pivo na vlas stejně dobrý jako vždy. Je 23. 15. a zůstává mi ještě trochu sil abych napsal krátké pokračování svých chabých vzpomínek. Tehdy jsem hrál v kapele ještě na kytaru a zpíval. Měl jsem dělanou kopii Marshálu a kopii Gibson les paul, k tomu nějaké ty krabičky a chuť. Když jsem hrál pasáže ve kterých jsem nezpíval, pak jsem rád šel k lidem a oni to vždy ocenili. To mi dodávalo energie do muziky a taky jsem si díky tomu věřil. Jednou za mnou přišel na návštěvu můj blízký kamarád Frantíšek Petr. Byl to syn hospodskýho z restaurace Rybníček v Neředíně. Pamětníci si ho jistě ještě pamatují. Byl to ten co třeba žongloval s půllitry a vždy měl dobrou náladu. Frantíšek byl tehdy zástupcem šéfkuchaře jednoty. To byla tehdy šarže. Nakonec tam zkončil, neboť odmítl dávat do číny burské oříšky, když tam patří mandle. Férově nekompromisní a hodně dobrý kamarád. Přišel tehdy s krejčovským metrem a začal mě měřit ruce, ramena, pas a.t.d. Ani mi neřekl proč. Potom přišel znovu asi za pět dnů a donesl mi bundu co sám ušil a ta byla úžasná. Skoro ve stejné době mi ušila jedna kamarádka ze Slatinic kalhoty. Ty byly doslova za jednu pusu. Vypadali jako kožené, akorát byly pohodlnější a vzdušnější. Kapela jela na plný obrátky a já byl voháklej jako muzikanti ze světových kapel. Myslím, že kromě písniček i to byla součást našeho úspěchu. Samozřejmě že ostatní muzikanti nezůstali pozadu. Měli pláště a upnuté kalhoty co se tehdy v rockové muzice nosili a vypadali dobře. A pořád jsme se měli rádi. Když už jsem měl to oblečení a dobrou kapelu a to důležité sebevědomí, tak jsem si nechal udělat u kámošky trvalou. V ten okamžik jsem byl absolutně in. Bože. Jak já jsem se cítil. Jako ti nejslavnější rockeři na světě, na které jsem si do té doby jenom ve snu hrál. Tisíc lidí pod váma vám to dokonale dokreslí. Z této doby mám v tomhle oblečení fotku, na které mám v náručí asi tak tříletého Davídka v náručí u nás doma v obýváku když jsme ještě bydleli v paneláku na stiborce. Co nejdřív tu fotku umístím do fotek Callibos M.S.

                                                 Blbě už na to vidím, tak zas příště.

Táááák. Sedum piv a pár příspěvků mi udělalo náladu pokračovat.

Jak jsem již napsal dříve, všechno si nepamatuju. Dokonce si myslím, že bych to měl dopsat co nejdřív, než li začnu zapomínat úplně všechno. Na koncertech skupiny Skramasax jsem se cítil tak dobře, že jsem neměl problém skládat písničky jak na běžícím páse. Lesní duch, Mallevil, Železní ptáci, In memory, Predátor, Fajn prádlo a mnoho jiných. Tehdy nás bylo až šestnáct. Bedňáci, zvukaři, osvětlovači, bodová světla a i aparát byl náš, jelikož jsme se na něho z akcí všichni skládali. Hráli jsme asi čtyři opravdu šťastné roky. Nejraději jsem měl ty akce kde se přespávalo. Tam jsme řádili nezřízeně a byli jsme opravdoví rockeři. Několik akcí jsme odehráli se skupinou Arakain a to nám dělalo dobře, neboť Arakajni byli už tehdy prostě nejlepší kapela v tomhle státě. I jsme měli jednou bečku s klukama z Arakain v Hejčíně u Moravy a na to se nedá zapomenout. Byla to pro nás čest. Potom odešel Patrik Veselský na vojnu a vystřídal ho David Macek. Hrálo se dál. Vojna tehdy bylo nutný zlo a my jsme to tak brali. Ovládali jsme prostor od Bohumína až po Brno. Hráli jsme v pátek, v sobotu a někdy i v neděli. To prosím pravidelně. Ale vždycky jsme se na to těšili a bylo nám tak fajn, že jsme si ani neuvědomovali že jsme zanedbávali naše rodiny, což se některým vymstilo. O tom ale nechci tady psát. Moc se mi líbilo když narvané sály skandovaly mé jméno. Tehdy moje popularita stoupala a není pro muzikanta nic krásnějšího a nekdy taky nic zrádnějšího. Moji nejlepší kamarádi v kapele se nakonec rozhodli že vemou jiného zpěváka a že semnou zkončí. S tím jsem jaksi nepočítal a byla to pro mě taková rána, že jsem chtěl zkončit s muzikou úplně. Jenže to bych nebyl já. Jsem bojovník a tak jsem si umínil, že si poskládám novou kapelu a ukážu všem, že za něco stojím. V tu dobu Skramasax vydával desku z mých písniček a jako autory tam napsali sami sebe. Vydali to pod záštitou SSM a dostali za to slušný prachy. To všechno samozřejmě už beze mně. Asi si umíte představit jak mi bylo. No nic méně je to už tak dávno, že je mi to úplně jedno. Co tě nezabije, to tě posílí a já posílen skládal novou kapelu. Jeden důvod byl ten, že bez muziky mi to prostě nejde a druhý důvod byl ten, že kluci ze Skramasaxu budou litovat, že mě vyhodili. Do jaké míry se mi to podařilo to nevím. Fakt je ale ten, že moje nová kapela měla na první akci v Dělňáku 500 lidí a Skramasax již dlouho nehrál a rozpadli se. Asi víte o jakou novou kapelu se jednalo.

Končil socialismus a taky moje dosavadní plodná éra u Skramasax. Lidé cinkali klíčema v Olomouci na náměstí a já sháněl muzikanty do nové mojí kapely. Tehdy jsem znal skupinu Gladiátor a to byla na svou dobu hodně dobrá kapela. Lídrem v této kapele nebyl nikdo jiný než li Marek Andrejší. Byl velice talentovaný a uměl dělat muziku která mi fakt vážně seděla. Tak jsem ho oslovil a Marek tehdy spolupráci uvítal, jelikož Gladiátor byl tehdy v rozpadu. Navíc jsem měl takový jméno jako zpěvák, že to bylo docela výhodný. Ještě k tomu jsem měl kolem sebe celou techniku ze Skramasaxu. Ti kluci se přidali ke mně a já jim slíbil že dám hodně rychle dohromady novou kapelu což se podařilo. Tehdy v hlasování prošel můj název pro kapelu, to proto že jsem měl rád film Souboj Titánů. No a vy všichni víte, že se zrodil CALIBOS.

Teď sem opíšu historii Calibos tak jak ji postupně psal Marek Andrejší na oficiálních stránkách skupiny Calibos. Potom budu pokračovat dál zase svýmy slovy.

Tak tady je odkaz.            http://www.calibos.cz/historie.php          Až si to přečtete, budu pokračovat dál.

Tak tedy asi takhle.

HISTORIE  SKUPINY  CALIBOS

• 1.12.1989 - založení skupiny Calibos.
  • Mirek Spilka - zpěv (ex-Skramasax)
  • Marek Andrejší - kytara (ex-Gladiátor)
  • Petr Bártek - kytara (externí člen - ex-Gladiátor)
  • Mirek Matušů - bicí (ex-Gladiátor)
  • Franta Sobek - baskytara
• 
  
  Zakládající členové:

• únor 1990 - první vystoupení před zaplněným sálem Dělnického domu (Olomouc - Černovír).

• duben 1990 - výměna baskytaristy - přichází Jirka Král (ex-Gladiátor, ex-Skramasax), který odehrává několik vystoupení.

• květen 1990 - z Calibosu odchází Mirek Matušů a Jirka Král. Kapela je doplněna členy kapely Syntex.
  • Mirek Spilka - zpěv
  • Marek Andrejší - kytara
  • Viktor Löffler - kytara
  • Vlastik Vláčil - bicí
  • Pepa Vláčil - baskytara
• 
  
  Sestava - květen 1990:

• listopad 1990 - první studiová nahrávka se skladbami "Mac Leod" a "Za krále", která byla odvysílaná v rozhlase.

• prosinec 1990 - natáčení videoklipu ke skladbě ZA KRÁLE.

• únor 1991 - videoklip "Za krále" odvysílán v československé televizi.

• jaro 1991 - natáčení demokazety s průřezem dosavadní tvorby.

• podzim 1991 - natáčení prvního alba CALIBOS ve studiu Michala Davida v Praze - Křeslicích. Michal David nazpíval vokál ke skladbě "Terasy".

• červen 1992 - výměna baskytaristy - přichází Michal Březina (ex-Ikaros, ex-Vertigo).

• červenec 1992 - natáčení demokazety JAK JSME PÁSLI OVCE.

• podzim 1992 - vydání prvního cd "Calibos".

• prosinec 1992 - křest prvního alba ve Slovanském domě v Olomouci. Kmotrem alba se stal Láďa Zatloukal, který financoval výrobu cd i videoklip Terasy.

• únor 1993 - natáčení videoklipu ke skladbě TERASY.

• červenec 1993 - úspěšné vystoupení na velkém rockfestu v Hořepníku.

• říjen 1993 - natáčení druhého alba SEDM RANve studiu Citron v Ostravě.

• leden 1994 - dvě odehraná vystoupení v alpském Kiefersfeldenu (D).

• únor 1994 - odchod bubeníka Vlastika Vláčila z kapely. Přechodně zaskakuje Mirek Matušů. Poté s kapelou začíná vystupovat Robert "Bob" Vémola.

• jaro 1994 - na TV Nova odvysílán klip Terasy.

• květen 1994 - odchod baskytaristy Michala Březiny. Do kapely nastupuje Michal Holubík (ex-Sharon).

• léto 1994 - kapela vystupuje na dvou velkých rockfestech - v Táboře a Přerově.

• srpen 1994 - křest druhého alba "Sedm ran". Kmotrem alba se stal opět vydavatel Láďa Zatloukal.

• září 1994 - odchod kytaristy Marka Andrejšího. Do kapely přichází Jirka Ambroz (ex-Létající máslo).

• konec roku 1994 - natáčení demokazety ŽIJEM.

• 1995 - natáčení studiové nahrávky BEZ KOMENTÁŘE ve šternberském studiu.

• leden 1997 - odchod kytaristy Jirky Ambroze. Do kapely se vrací Marek Andrejší.

• léto 1997 - natáčení alba NASEDEJ ve šternberském studiu.

• září 1997 - vydání alba "Nasedej" a křest v kulturním domě v Lutíně. Kmotrem alba se stal olomoucký fotbalista Radek Drulák.

• březen 1999 - natáčení alba GO, GO, GO! opět ve šternberském studiu.

• konec března 1999 - Marek opět opouští Calibos kvůli odchodu do Prahy. Po několika týdnech se ale do kapely vrací a na akce dojíždí.

• červen 1999 - křest alba "Go, go, go!" na Pindě.

• 2000 - kapela začíná spolupracovat s programátorem Karlem Strnadem a spouští oficiální web kapely.

• začátek roku 2002 - z kapely odchází bubeník Bob Vémola a Mirek Spilka se rozhoduje ukončit kariéru.

• jaro 2002 - do kapely přichází bubeník Vlastik Rec (ex-Blackrose, ex-Arest) a pár týdnů poté se Mirek Spilka vrací na post zpěváka.

• červenec 2002 - první vystoupení s novou sestavou na prvním ročníku Drátofestu v Náměšti na Hané.

• jaro 2003 - natáčení alba AŤ TO BOLÍ! ve studiu Deltaphon v Němčicích nad Hanou.

• červenec 2003 - pořízení DVD záznamu z koncertu na druhém ročníku Drátofestu.

• srpen 2003 - vystoupení na Fantasy Metalfestu v Pardubicích, kde Calibos dělali předskokany německé legendární kapele Blind Guardian.

• prosinec 2003 - křest alba "Ať to bolí!" v S-klubu v Olomouci. Kmotry alba se stala trojice fotbalistů - Hapal, Heinz a Pižanowski.

• prosinec 2004 - z kapely odchází baskytarista Michal Holubík a pár týdnů poté i bubeník Vlastik Rec. Na jeho místo se vrací Bob Vémola. Kapela přechodně zkouší s baskytaristou Víťou Křivánkem.

• červen 2005 - do kapely přichází baskytarista Dalimil "Dali" Hušek (ex-Illusion, James, Cales)

• srpen 2005 - vystoupení na dalším ročníku Fantasy Metalfestu v Pardubicích.

• květen 2007 - výměna baskytaristy. Do kapely se na přechodnou dobu vrací Michal Holubík.

• léto 2007 - kapela učinkuje na několika festivalech po celé republice.

• leden 2008 - do kapely se vrací baskytarista Michal Březina.

• únor 2008 - kapela natáčí videoklip z vystoupení ke skladbě BLÁZNE NEUMÍREJ.

• září 2008 - z kapely odchází Mirek Spilka a Bob Vémola. Na post bubeníka se vrací Vlastik Rec.

Né úplně vše bych taky takhle napsal ale v zásadě dobrá práce.

Teď už jsem se dostal konečně ke své nynější kapele a tou je Callibos M.S.

Tedy co nevidět budu pokračovat. Naštěstí to není už tak dlouho, tak si snad z toho budu něco i pamatovat.

 Ahoj. Asi po dvou letech jsem zpět jestli se nemýlím.

Tak tedy. V Calibos se mi asi po 18ti nebo 19ti létech přestalo líbit. Vzhledem k tomu že jsem se stále nechtěl vzdát svého snu živit se muzikou. Někteří to už měli spíš jen tak pro zábavu sobě. Vypadnout z baráku a trochu zařádit, zahrát, něco popít. To je samozřejmě v pořádku. Ale alkohol na podium nepatří, když pořád ještě něco chcete dokázat. Navíc soutěžení o to čí písničky se budou hrát a opačné názory některých členů skoro bych řekl ze zásady, jen kvůli tomu kdo bude mít větší pravdu, to mě prostě ubíjelo.

A ne jenom mě. Taky Roberta Vémolu, s kterým jsem si dobře rozuměl a o kterého jsem se mohl vždycky názorově opřít. Tak jsme se po jednom takovém festivale který se nám díky přemíry alkoholu poněkud nevydařil, rozhodli že utečem a že si uděláme svojí novou kapelu. Marek mi oznámil, že se názvu Calibos nemíní vzdát a já jako dobrák, který nechtěl nikomu škodit jsem tedy souhlasil a řekl na to že neva, že si ten název ponecháme taky akorát že jej pozměníme aby o to jméno které lidi znají už takovou dobu nepřišel nikdo z nás. A tak jsme tedy začali makat na novém repertoáru. Měli jsme v plánu hrát pár starších písniček ještě z Calibos, něco ze Skramasax a taky rychle skládat nové písničky a natočit cd. První kdo snámi začal hrát byl Mistr hry na kytaru p. Kousal. Panečku. To je kytarista který by z fleku mohl hrát v kterékoli světové kapele. Na bassu nám přišel vypomoci Zdeňěk Vlk. Basák od Davida z kapely. Rovněž mistr svého nástroje. Mezi tím nám došly dopisy od právníka Marka Andrejšího o zákazu písniček na kterých se podílel spoluautorstvím on. To byla čára přez rozpočet. Ono by to stejně nemělo žádný právní dopad, protože já si to nepřevzal od pošťačky, U Boba, to došlo jeho mamince do šternberka kde on už léta nebydlí a Tatínek od Vlka byl na mrtvici když to četl, protože nevěděl vůbec o co jde. Jedinej kdo ten dopis osobně převzal byl Kousal. No nic. Když nechce, tak nechce. Co se dá dělat. Jediné co jsem mohl dělat bylo to, že jsem to zveřejnil aby lidi věděli. Mám pocit, že fanoušci nevraživě směrem k Markovi reagovali a tak jsme se nakonec na koncertě v úsově dohodli že si vyberem deset písniček ze společného repertoáru a bude pohoda. Tak se taky stalo. K tomu jsme přidali to co jsem skládal jen já sám a začali skládat nové věci. Odehráli jsme pár koncertů a já se rozplýval nad přesností muzikantů s kterými jsem sdílel poodium. Fakt paráda. Jenže potom se to začalo trochu sypat. S kousalem jsme si přestali rozumět organizačně a Vlka moc nebavilo hrát to co jsme hráli a navíc měl toho hraní dost s Davidovou kapelou James D.S. Tehdy jsem chodil smutně, jak bez duše. Pro muzikanta když nemá pohromadě kapelu je to podobný jako když vám z bytu ukradnou pračku, ledničku, postel, televizi a rozbije se topení. David se už na to nemohl koukat a dohodil nám s bobem kluky co točil s jejich kapelamy ve svém studiu a to Standu Krejčího Baskera a svého někdejšího spoluhráče, Petra Kitaše. Ti oba hráli na kytaru. Hráli skvěle a rychle se učili písničky a byli a jsou moc fajn kluci do party. Tak jsme hráli bez basy a ono to taky šlo. Odehráli jsme pár koncertů a všimli si že pod námi dělá bordel Lukáš Vymětal. To byl Baskerův Spoluhráč z Lingam. Nechyběl snad na žádném našem koncertu. A tak jsme ho nakonec vzali mezi sebe a udělali jsme dobře. Nejen že je přesný, ale i pohledný a super bohém do party. No neber to. hi hi hi. Od té doby nám šla muzika nahoru a i dílčí úspěchy. Odehráli jsme pár klubů, včetně Hard Rock Café Praha, kam dojeli i fanoušci z Olomouce v hojném počtu, pár festivalů a na některých v hlavním programu. Natočili jsme cd které mělo dobré recenze a na Bandzone nás zařadili do dvaceti nejlepších kapel. Tedy se nám začalo dařit. Několikrát jsme hráli v Praze, v Českých Budějovicích, získali taky spoustu nových známých. .................................................................A to už jsme se dostali až k dnešku.                               Basker nám odjel Do Anglie a potom se chystá do Severní Ameriky. Prostě odjel za existencí a na zkušenou. Za sebe si našel skvělou náhradu Honzu Krmelu. Kytaristu již známého z předních olomouckých formací. V současné době se sehráváme, Honza se učí písničky a těšíme se na další koncerty. Mimochodem. Jelikož o dobré lidi se nemá přicházet, tak Basker má u nás zajištěné místo až ho ten svět přestane bavit. Nahráli jsme dvě nové písničky a snad až budou prachy tak stvoříme i klip k písničce Hraběnka Báthoryová. Momentálně je to všechno a postupně budu dopisovat, bude li něco stát za dopisování. Zatím ahoj a rocku zdar.