mmikk 40 let / Pardubice

No původně avizovaní Sulk a nějací punkáči Lost Generation. Inu aniž bych to věděl, že ty kapely nejsou ani nebudou, je to vlastně tak nějak jedno. Spíš teda jedině dobře, ptže na punk fakt zvědav nejsem :-) Začátek na 8, takže klasika v 9. V domnění, že hrají Sulk, jsem si velmi užil Zkoušku sirén. Příjemný, místy solidně našláplý post-rock mě dost bavil. Až kluci seženou pořádný aparáty, bude to ještě o třídu lepší. Pak se vrhli na podium Malachi. No už při pohledu na ten aparát, bylo jasný, že to bude peklo. Možná až moc, tak jsem trochu zalitoval, že nemám špunty do uší. Parádně growlující křehká děva s elektrickým cellem to rozsekala nejvíc. Basák jen 3 struny a odporně nakreslenou basu. Třetí zbytečný kytarista, který dělal kraviny, pouštěl různé pazvuky. Sedělo to dokupy docela dobře :) Kámoš poznamenal, že někdy možná moc emo, ale ok. Celkově dost dobrý koncert zas z ranku, kterej si nedávám každý měsíc.

Co tak asi čekat od Tommyho Emmanuela jsem samozřejmě zjistil z různých internetových zdrojů, přesto jsem měl trochu obavy, jestli to nebude nuda. Přeci jen utáhnout celý večer na akustickou kytaru, to vyžaduje hodně umu. Tommy Emmanuel na to však nebyl tak úplně sám...

Hned v úvodu pro nás totiž přichystal překvapení, když byl na scénu uveden kytarista a skladatel Steve White. Steve a jeho kapela, tedy levá a pravá noha a foukací harmonika, nám zahráli příjemné blues, které určitě ozvláštnilo daný večer. Po dvaceti minutách byl výstup u konce a setkal se s příjemnou odezvou u publika. Poté následovala pauza před hlavním programem.

Tommy Emmanuel vlétl na podium jako smršť a hned v úvodu vytasil několik řádných vypalovaček. Byla to paráda sledovat, jak si s kytarou rozumí. Tohle tedy byla pořádná show, zahraná s naprostou grácií. Slušně zaplněný kongresový sál kvitoval úžasný instrumentální přednes bouřlivým potleskem. Občas Tommy zpíval, občas na kytaru bubnoval, jindy používal všechny možné i nemožné další techniky, aby z kytary vyloudil to, co potřeboval. Prostě paráda. Virtuozita v právem slova smyslu. Ve svém sólovém hodinovém přednesu proběhl mnoha žánry, od pomalejších procítěných skladeb až po zmíněné vypalovačky a zahrál například i Michelle od Beatles. Samozřejmě v podobě, kterou bych těžko poznal, ale i tak to bylo skvělé. Náznak nudy se tedy nedostavil ani na chvíli, tudíž obavy byly zahnány. To nejlepší však teprve mělo přijít. Spojení Tommy Emmanuela s Eve Quartetem z Prahy. Nádech klasiky některým skladbám náramně seděl a když společně zahráli Eleanor Rigby opět od Beatles, bylo to naprosto elektrizující. Pak nám Tommy představil svou rodinu a svěřil se, že spoustu písniček věnoval svým dcerám. Naživo tedy zazněl klenot Angelina, který svou emotivností dojal určitě nejenom mě. Aby toho nebylo málo, na podium znova přišel Steve White a střihl si s Tommym bluesový duet Workin' man‘s blues. Žertem naznačil dámám z Eve Quartetu ať do toho něco zaimprovizují. Poté došlo ještě na několik skladeb opět v kombinaci se smyčci a koncert se nachýlil ke konci. Za předvedený výkon si umělci vysloužili ovace ve stoje, tudíž musel následovat minimálně jeden přídavek. Ten první byl stále ještě s kvartetem a když ani poté ovace nebraly konce, vrátil se Tommy ještě jedenkráte, aby nás obšťastnil poslední skladbou večera.

Vynikající koncert. Před týdnem jsem nechápavě zíral na skvost jménem Five peace band a byl jsem totálně mimo z dokonalosti a naplnění, které může hudba nabídnout. Nemyslel jsem, že něco podobného zažiji znovu hned za týden. Skvěly listopad, jen co je pravda.

No konečně. Slayer v ČR. Prozíravě jsem o prázdninách na Slovensko nevyrazil. Narvaná Tesla arena očekávala příchod thrashových titánů (hahahaha). Svých 15 minut slávy si vyhráli Malignant Tumour. Přál jsem to sic více X-core, ale i tak trocha českého agra na zahřátí nebyla na škodu. Úplně zadarmo to kluci taky neměli, jak jsem tak četl v reportu od jejich zvukaře. To by jeden blil. Pak už přicházejí Amon Amarth. Teď už takovouto muziku moc neposlouchám, ale lidi očividně bavili. Já jsem nějak zavřel oči a ten set hodně rychle utekl :D Asi jsem i uchráp. Ale blíží se nástup Mastodon, to znamená přesun na plochu, do víru dění. Plocha se taky pořádně vylidnila. Samozřejmě, šlo o komplikovanější muziku :D :D. Kluci se v triu snažili, ale přeci jen druhá kytara chyběla. Hodně jsem je poslední dobou poslouchal, z desek je to geniální muzika, tady jakoby se to nedařilo úplně dokázat. Klasicky zvuk nebyl ideální, nebyli kompletní, to vše se jistě na vystoupení odrazilo. Příště v klubu a bude to špica. Oceňuji minimální prostoje mezi kapelami, organizace byla velmi dobrá. Za chvíli už na scénu vtrhli Trivium. Plocha před podiem opět notně zahuštěna a kluci do nás začali pumpovat svůj thrash. Ale ouha. Co ten zvuk? Kdy už kurva dementní pánové za pultem pochopí, že to není jen o kopákách. Hnus, odporné. Zase vyhulené kopáky, vibrovala celá hala, mé vnitřnosti téže. Méně je téměř vždy více. A ať mi nikdo netvrdí, že u zvukaře byl zvuk ok. Prostě demence. No nicméně k výkonu samotnému. Tuhle muziku poslouchat asi nikdy nebudu, z ukázek na Myspace mě to vůbec nebavilo. Ale naživo to byla jiná. Opravdu šlo o slušně říznej thrash, který odcejpal jak měl. Těch 45 minut bylo akorát. Příjemná předkapela,ale tka nějak stačilo. Tak to bysme měli. A teď zase honem na plochu. Radši ne uplně dopředu, ale někam kde bude luxusní výhled a hlavně klídek. Bílá plachta, za ní stíny. Mnohokráte viděné intro z youtube bylo samozřejmě stejné i u nás. A už to frčí. Teda nefrčí. První dvě skladby byl slyšet jen kopák. To už jsem byl vskutku nasranej. Tohle myslí ten kokot zvukařů vážně? Naštěstí od třetí Chemical warfare se to začalo rovnat. Kopáková demence zůstávala, ale naštěstí začal bejt slyšet zbytek, takže se to dostalo do přijatelných mezí. Rozjela se i kapela a řek bych, že tak od Cultu to svištělo solidně. To už strhlo i mě a třepání hlavou začalo býti divočejší. Jo, byli to Slayer. A pak celé Reign in Blood, no proč ne. Nakonec jsem byl hodně spokojen. Nebýt prasečího zvuku, mohla to býti i nadmíru vydařená akce, takhle aspoň dobrá.