mmikk 40 let / Pardubice

Points je skupina, která spolu s kapelami jako jsou Vertigo Quintet, NUO, Bucinatores či Limbo představuje na české (nejen) jazzové hudební scéně element, který zde již dlouhou dobu chyběl.

Běžnou sestavu kapely tvoří saxofonista a lídr skupiny Luboš Soukup, trumpetista Miroslav Hloucal, bubeník Tomáš Hobzek a kontrabasista Tomáš Liška. V Divadle 29 se však skupina představila v pozměněném „česko-slovenském“ složení. Na trumpetu se předvedl Oskar Török (Vertigo Quintet, NUO, Ondřej Štveráček Quintet) a za bicí usedl  Dano Šoltis (Vertigo Quintet, Lenka Dusilová, - 123min, Tara Fuki, Radek Zapadlo Trio).

V souvislosti s tímto kvartetem je opět omíláno, že jde o mladou, nadějnou a já nevím jakou ještě skupinu. Může to znít jako klišé, nicméně jejich muzika jako klišé rozhodně nepůsobí a těmto tvrzením dává za pravdu. Uskupení se prezentuje především vlastními skladbami, občas si vezmou na mušku i nějaký standard, který ovšem řádně poupraví a prezentují po svém. Koncert jako takový nebyl rozdělen tradiční přestávkou, jelo se hezky v kuse a příjemně vše uteklo. Po shlédnutí Vertigo quintetu jsem se opět hodně těšil na mistra Šoltise za bicími. Celý koncert jakoby hrál jen to co skladby potřebují, už jsem si říkal kam se poděla jeho zběsilost a nadšení. Odpověď však přišla záhy, neboť v posledních dvou skladbách vyšvihl špičková sóla a pořádně to rozjel. Radost pohledět na jeho práci, rovněž tak i radost poslouchat. Vůbec tahle sestava kapele slušela a vše šlapalo bez nějakých problémů či zádrhelů. Myslím, že český jazz se v poslední době dočkal potřebného omlazení, do popředí se derou mladí umělci a další přibývají. Je radost sledovat tuhle "novou" vlnu a věřím, že nás jejich hudba bude ještě dlouho bavit.

Ne zcela zaplněná malá aréna, věkový průměr publika 40+. Takový byl obrázek sešlosti při pondělním koncertu bývalé vůdčí kapely hard rocku, tedy Uriah Heep. Ale ještě před nimi vystoupily dvě české předkapely. Když padl výběr na Seven a Votchi, byl jsem velmi potěšen představou, že konečně jednou nebude třeba se k hlavnímu programu večera pronudit. Nebyla to tak zcela pravda, neboť Seven se odklonili od instrumentální podoby své tvorby, vsadili na zpěv a větší přímočarost, což zrovna nevnímám jako krok správným směrem. Právě zpěv tomu moc nepřidal a musím říci, že dříve mě to bavilo o dost víc. Zvuk se taky trochu hledal, ale žádná tragédie, jak bývá téměř vždy u předkapel na podobných akcích zvykem. Jen ten kopák, jakoby věčná bolístka poslední doby na většině koncertech. Nesmírně přebuzený. S odporným zvukem a duněním se vám snaží vyhnětat orgány z těla. Na tyto nepříjemné vibrace si však člověk naštěstí po několika skladbách zvykne. Inu těšil jsem se již na set kapely Votchi. Tam se naštěstí žádné zklamání nekonalo. Kluci přetavují to nejlepší co se v hard rocku z let minulých událo a prezentují to v současné době ve vlastních kompozicích. Jejich hudba mě nesmírně baví a naživo má ty správné grády. Jen ten zvuk nebyl moc šťavnatý, jak by bylo potřeba. Představili novou desku, přičemž nezapomněli ani na zásadní písně let minulých. Bavil jsem se. Pak nastala trapná pauza, která se protáhla až na půl hodiny. Pánové z Uriah Heep natočili po deseti letech novou desku Wake the sleeper, tudíž se jí také rozhodli vydatně prezentovat. A to tím způsobem, že ji odehrají téměř celou. Naštěstí to není špatná hudba. Když jsem si tu novou desku pustil, byl jsem překvapen jak tvrdě kapela zní. Ovšem co si budeme namlouvat, starým dobrým časům se sotva kvalitou blíží. Úvodní Wake the Sleeper je asi vůbec nejtvrdší skladbou večera, na což také doplatí zvuk, který se zatím stále hledá. Naštěstí poměrně brzy se dostal do přijatelných mezí. Definitivně publikum a kapelu nastartovala až čtvrtá skladba, tedy Stealin'. Přeci jen všichni čekali na klasiky, o věku publika jsem se již zmínil v úvodu. Po ní hned úžasný klenot Sunrise, zas něco nového a pak Gypsy a Look at Yourself, další nezapomenutelné klasiky. Publikum bylo ztuhlé, při skladbách sotva kdo poklepával hlavou do rytmu, asi již lidé po čtyřicítce mají ztuhlé krční svalstvo, nevím, ale ovace po skladbách byly slušné a na hudebnících bylo vidět, že si to náramně užívají. V závěru samozřejmě nemohlo přijít nic jiného než July morning, dle mého rozhodně jedna z nejlepších skladeb v rockové historii vůbec, pak vypalovačka Easy livin' a klasika klasik, největší hit Uriášů - Lady in Black. Otázkou je, co mohou v dnešní době Uriáši nabínout. Popravdě toho asi mnoho není, protože novou deskou moc nových posluchačů nezískají a žít z klasiky staré 40 let je také do jisté míry diskutabilní. Ale na druho ustranu je dobře, že to kapela vydrží a že si za svou současnou podobou a tvorbou stojí, o čemž svědčí právě playlist. A už jen kvůli tomu slyšet July morning od samotných původců tohoto klenotu zato stojí, podívat se na UH živě, když už jsem v dobách jejich slávy ani nebyl na světě.

A je to tu po roce zas. Svátek metalové hudby v Pardubicích, neboť přijíždí česká špička Asmodeus. Jejich inteligentní thrash miluji, skladby znám téměř nazpaměť. Po počátečním otrkávání (přec už toliko zuřivě nepařívám jako za mlada) mě ta genialita prezentovaná na podiu stejně strhla a ocitl jsem se ve víru zuřivého headbangingu. Opěvovat nadčasové kvality písní této party je jako pověstné nošení dříví do lesa. Moc mě potěšilo, že koncert trval dvě hodiny, takže se nám dostalo opravdu moře muziky, tudíž jsem už ke konci sotva popadal dech. Jsem zvědav, jak se toto běsnění projeví na mém krčním svalstvu :-) V pondělí jdu na Uriah Heep, tak bych chtěl do rytmu také mírně hlavou potřepati. Nejvíc mě dovedou dostat věci z posledních dvou desek, takže Turisté smrti, Kořeny času, Živé světlo, Údolí králů, Na řece smrti a samozřejmě geniální Kruh a Černozlatá prasata. U Kruhu úplně rozseká ta skáčková vložka, prostě bomba, nadhled, inteligentní humor. Černozlatá prasata mě zas naprosto odstřelí tou neskutečnou hutností. To je válec jak má být. Pak samozřejmě nelze si představit výstup téhle partičku, aby se nezavzpomínalo na kultovní záležitost, kterou je první deska Prosincová noc... Panoptikum, Muka existence a hlavně Tenkrát na západě. Neuvěřitelná rubanice, thrashing par excellence. Není co dodat, já jsem se opět vydřel a přeju Asmáčům vše nej! A už teď se těším na další místní koncert!