mmikk 40 let / Pardubice

Píše se:" Pražská skupina Trombenik patří k nejlepším reprezentantům klezmer hudby v Čechách." Inu dejme tomu, ale co je to vlastně ten klezmer? Netušil jsem, v Divadle 29 však nebývají špatné koncerty, takže jdu stejně. Wikipedia praví, že klezmer je hudební tradice Judaismu. Tak a je jasno, teda vlastně ani není, protože stejně židovskou hudbu jaksi neznám, tak alespoň poznám.

Většinou příjemná muzika k tanci, sem tam nějaké cikánské vlivy, témata o tom, jak mladý chlapec odjede do Ameriky za prací a většinou i nějaké to stýskání ženštiny. Nebylo to tak našláplé jako tenkrát Fanfara Complexa, to byla onehdá smršť přímo pekelná, ku vlnění se v bocích a poklepání hlavou do rytmu místy rozjuchaných písní však příležitostí bylo taktéž dosti. Rozhodně lepší, než čumět doma do bedny!

Pátek 17.10.2008 – 2. hlavní festivalový večer (Aldis)

Zahájení pátečního večera připadlo na seskupení The Fonda/Stevens Group z USA. Pánové se prezentovali free jazzem, který se do úvodu ukázal býti jako příliš velké sousto. Většina diváků samozřejmě přišla hlavně na Mika Sterna, který se přeci jen přílišnou komplikovaností nevyznačuje, tudíž se pánové na podiu přespřílišné odezvy nedočkali. Publikum reagovalo vlažně, jakoby ani nevědělo zda tleskat po sólech. Pravda, sóla to byla prapodivná. Zajímavý moment nastal, když snad v nejtišší části koncertu, jen za potichých zvuků trubky dolehlo do sálu řinčení rozbíjejícího se skla, načež v obecenstvu vypukl záchvat smíchu. Inu mě pánové z USA také mnoho nezaujali, taky jsem byl spíš naladěn na vlnu Mika Sterna, kde se dá nohou podupávat po celou skladbu. V rozjetých pasážích to nebylo špatné, ale jak se zabředlo do free jazzových sól, bylo po zábavě. Ještě jeden moment zmíním. Když se při poslední skladbě dali pánové do zpěvu a tleskání, tak se alespoň publikum přidalo, tudíž nakonec z toho byl celkem sympatický závěr. Ne snad vysvobození, ale každopádně velmi příjemná změna přišla s následujícím ansámblem. Luboš Andršt byl pozván za odměnu, že už má na zádech šestý křížek. Na podiu se sešla vybraná společnost českých jazzmanů, mimo jiné taktéž šedesátníci Emil Viklický a Jan Hrubý. Publikum okamžitě ožilo a bouřlivě reagovalo na výtečný jazz rock, servírovaný v patřičné kvalitě. Zavzpomínalo se na legendu Johna McLaughlina, pak také na Energit opusem Paprsek ranního slunce, který byl pro mě asi vrcholem koncertu. Opravdu vydařené vystoupení, skvělé skladby, vynikající přednes. Oslavenci(ům) byl na podiu předán dort ve tvaru kytary, proběhl přípitek a jelo se dál. Na závěr přišla asi nejdelší skladba, při níž Luboš Andřšt vystřihl parádní sólo, kterým skladba bravurně vygradovala. Po skvělém vystoupení nadchází hodinová pauza, při které ve foyer hrají Los Rumberos. Jejich kubánský jazz mi zezačátku přišel poněkud fádní, ale musím uznat, že postupem času to docela rozjeli. Mysl mi však směřovala na hlavní podium, kde byl s úderem desáté hodiny připraven zástupcem bohaté polské jazzové scény Pawel Kaczmarczyk se svým Audiofeeling quartetem. Moderní jazz v akustickém podání skvěle dovedl skvěle navodit atmosféru. Ze zasněných baladických poloh přecházel do vypjatých sól a energické bouře, která strhla i publikum k vydatným ovacím. Hodina byla ta tam, aniž bych se nadál, na dlouhé přídavky bohužel v nabitém programu festivalu nezbývá čas. Vystoupení které zaujalo a jen dokázalo sílu polské jazzové scény. Příprava na hlavní hvězdu večera, potažmo celého festivalu, se jala býti poněkud delší, než by bylo záhodno. Čekání se však vyplatilo. Mike Stern přijel se skvělými spoluhráči a přivezl i legendárního trumpetistu Randy Breckera. Usměvavý sympaťák Mike se neustále uculoval z podia a ujišťoval publikum, že už brzo začnou hrát, jen se musí ujistit, že je vše ok. Po zhruba čtvrt hodině kmitání na podiu tedy nakonec vše ok bylo a mohla začít jazzová show. Většinu pozornosti na sebe strhával samozřejmě Mike, pozadu však svým skvělým výkonem nezůstal ani Randy Brecker. Při příchodu na podium působil dosti unaveně a sešle, troubí mu to ovšem pořád na výbornou. Kdo mě ale hlavně přesvědčil o svých kvalitách byl Dave Weckl, který svou precizní hrou vskutku potvrdil pověst jednoho z nejlepších bubeníků na scéně. Kapela šlapala jak dobře promazaný stroj, publikum bylo nadšené, myslím, že úspěch zasloužený. Na závěr mě odstřelil letitý hit z dílny Brecker Brothers, tedy vypalovačka Some Skunk Funk. Tím to u mě pánové definitivně vyhráli. Skvělé.

Sobota 18.10.2008 – 3. hlavní festivalový večer (Aldis)

V sobotu se naštěstí free jazzem nezačínalo, do Hradce byl totiž opět pozván Milan Svoboda, tentokráte se svým Pražským big bandem. Byl jsem zvědav, jestli se jim podaří alespoň vyrovnat vysoko nasazenou laťku od konkurentů z Brna, kteří se prezentovali v úterý. Souboj mezi B Side bandem a Pražským big bandem bych rozsoudil jako nerozhodný. Pro Brno hovoří přizvaní špičkoví sólisté a také ta úžasná energie, co se valila z podia, pro Prahu zase osobnost a originalita Milana Svobody, jehož skladby Pražský big band výhradně interpretuje. Jeho aranže jsou vskutku velmi interesantní a originální. Dokonce došlo na křest nového cd, kde jsou nahrány starší skladby v nové upravené podobě. Výborný úvod do večera plného jazzu, na který si bohužel nenalezlo cestu tolik diváků, jak na ten předchozí. I tak byl naštěstí nakonec Aldis vcelku solidně zaplněn. Erik Truffaz, výrazná postava současné evropské jazzové scény, přijel se svým kvartetem přenést publikum do snu. Jeho úžasná éterická hudba prostoupila celý prostor, táhlé tóny linoucí se z trubky jen umocňovaly vyklidněnou snovou atmosféru, kterou tento kvartet dovede vytvořit. Erik si připravil několik vět v češtině, to funguje vždycky, ale ani to nebylo třeba, neboť obecenstvo vědělo na co přišlo, takže bylo do hudby ponořeno od samého začátku. Zase mi to přišlo příliš krátké, protože tahle krásná hudba by se dala poslouchat mnohem déle. Lepší závěr než roztomilý cover letitého hitu Je t'aime... moi non plus si snad nelze představit. Zaplaven touto hudbou jsem se vydal vstříc večernímu chladu, aby mne probral z příjemného ukolébání působivou hudbou. Ve zkrácené pauze způsobené přípravou předchozího vystoupení, nám stačili Los Quemados zahrát trochu svého šťavnatého jazzu. Jelikož jim byl čas velmi zkrácen, měli příležitost si to vynahradit ještě po skončení hlavního programu. Na desátou byl avizován sólový piano recitál Mishy Alperina, který začal se solidním zpožděním kvůli dolaďování klavíru. Byli jsem upozorněni, že první skladba bude v podstatě opus na pomezí jazzu a vážné hudby, rozdělený do sedmi vět, mezi kterými se netleská. Další skladby pak už byly s potleskem na konci. Publikum disciplinovaně pokyny dodrželo a poté vybuchlo ve vydatný aplaus. Já jsem se na tento sólový výstup nějak nezkoncentroval, nesdílel jsem tedy nadšení zbytku diváků, což však neznamená, že by bylo něco vyloženě špatně. Spíše jsem se těšil na pořádnou porci originální hudby od Gianluigi Trovesiho, který bývá označován za nejvýznamnějšího evropského představitele jazzu. A myslím, že mé natěšení bylo zcela oprávněné. Byť tak proslulý hudebník to je, seznámil jsem se s ním až na minulém ročníku, kdy mi zrovna jeho duet s Gianni Gosciou příliš po chuti nebyl. Tentokráte to však bylo zcela o něčem jiném. Sestava ottetta byla tvořena kontrabasem, violoncellem, perkusemi a různými dalšími šílenými zvuky, bicími, baskytarou, trubkou, trombonem a saxofonem, potažmo piccolou a alt klarinetem.  Tohle vše bylo ještě doplněno o elektroniku, naštěstí však používanou s citem. Hudebníci přicházeli s jedním experimentem za druhým, například v jedné skladbě se jemný úvod violoncella změnil v heavymetalové sólo, s patřičně zboostrovaným zvukem, připomínajícím právě elektrickou kytaru. Do toho se pak přirozeně rozvinula jazzová kompozice. Takovýto progresivní přístup byl uplatněn ve většině skladeb, nuda tedy v žádném případě nehrozila. V sólech se střídala celá přední linie uskupení, tedy trubka, trombon a saxofon. Jedna skladba začala jako čistá elektronika, do které se normálně zapojily dechy. Jako celek to znělo náramně. Nejsem příznivcem elektronické hudby jako takové, ale když je využita jako vhodný doplněk a nepřehání se to, pak bývá výsledek znamenitý. Gianluigi Trovesi je novátorem, snaží se posunovat výraz současného jazzu dál a dál a myslím, že se mu to skutečně daří. Úžasné vyvrcholení celého festivalu.

Musím podotknout, že při pohledu na sestavu letošního ročníku jsem se nejprve musel sám pro sebe zeptat proč? Proč zase přijede Mike Stern, který tu je letos již potřetí (počítáme-li vystoupení s Yellowjackets v rámci Bohemia jazz festu), nebo Erik Truffaz, který tu byl před dvěma měsíci a již je také řádně zabydleným hostem na českých pódiích. Inu jako fanoušek jsem však byl spokojen, neboť mi tyto veličiny současného jazzu prozatím živě unikaly, tudíž jsem si je mohl vychutnati v rámci mého oblíbeného festivalu. Představoval bych si ale přeci jen méně „oposlouchané“ hosty na tomto festivalu, který se chlubí vyhraněnou a svéráznou dramaturgií. Těším se na další skvělé ročníky!

Pondělí 13.10.2008 – zahájení festivalu (Adalbertinum)

XIV. ročník mezinárodního jazzového festivalu Jazz goes to town zahájila gruzínská skupina The Shin. A úvod to byl vskutku mimořádný. Pánové přijeli pro nás z poněkud „jiného“ světa, ovšem svou hudbou dokázali vytvořiti další dimenzi, do které vetkávali folklorní tradici své země, vyprávěli hudbou příběhy lásky, nadchnuli instrumentální zručností, skvělými vokálními projevy a rovněž i tancem. Takové vystoupení se nezažívá často, publikum to také dokázalo řádně ocenit. Byť Adalbertinum nebylo zdaleka zaplněné, přesto byla odezva fantastická. Jak by také ne, tohle muselo dostat každého. 8 multiinstrumentalistů na podiu rozjelo svou smršť world music krátce po sedmé hodině. Za pomoci různých folklórních nástrojů a hlavně hlasů začali rozvíjet svou totální hudbu. Skladby gradovaly k vypjatým sólům, z nichž hlavně ta kytarová byla úchvatná. Často mi Zaza Miminoshvili svou úžasnou a místy i velice rychlou hrou dal vzpomenouti třeba na Johna McLaughlina. Ale ani to nebylo zdaleka vše, čím Gruzínci uchvátili a zcela si podmanili publikum. Došlo i na tanec, který už tak skvěle rozjetý koncert ještě posunul mezi zážitky, na které se nezapomíná. Baskytarista a zároveň leader kapely celý koncert uváděl sympatickou nedokonalou angličtinou. Občas se pokusil vysvětlit o čem je daná píseň, došlo i na poděkování za podporu při obtížné situaci, kterou jejich země prožívá. Pak nás také seznámil s jedním „rčením“, že každý dobrý člověk má určitě nějakého prapředka z Gruzie. Jeden z těch dobrých lidí byl i Joe Zawinul, jehož památka byla vzpomenuta skladbou Birdland. I zde pánové dokázali, že umí. Vypadalo to, že všichni umí hrát na vše, občas si své nástroje vyměnili, ale hlavně umí všichni výborně zpívat. Vokály byly nedílnou součástí všech skladeb. První přídavek dokonce obstarala čistě zpívaná píseň. Musela však dojít ještě na další přídavek, protože ovace ve stoje nebraly konce. Ty dvě hodiny totální hudby, kterou nám tito sympatičtí cizinci zprostředkovali, byly neskutečně naplňující a samozřejmě pouhá slova na popsání toho hlubokého prožitku nestačí. Byl to skvělý a výjimečný koncertní zážitek!

Úterý 14.10.2008 – 1. hlavní festivalový večer (Filharmonie HK)

1. hlavní festivalový večer za symbolických 50 Kč obstaraly 2 big bandy a septet. Celý večer započal Neratovický Big Band. Těleso zvláštní a jedinečné tím, že jeho první linii, tedy saxofonovou, obstarávají výhradně ženy a dívky. Vizuálně je to samozřejmě nesmírně přitažlivé, avšak popravdě zde pro mě asi zajímavost tohoto tělesa končila. Obzvláště při porovnání s posledním hrajícím B Side Bandem. Neratovický Big Band se věnuje především swingové a taneční hudbě, jeho pojetí a vyznění mi přišlo standardní. Prostě dobře se to poslouchá, hudba je to samozřejmě příjemná, ale kdovíjak člověka nestrhne ani neuchvátí. Po hodině se podium uvolňuje pro septet zvaný East European Artsemble. Bohužel se mi nepodařilo příliš naladit na jejich notu, přesto jsem musel ocenit především instrumentální kvality všech zúčastněných. Většina kompozic byla dosti dlouhých, jeden sólový výstup střídal druhý. Najednou jakoby tam těch sól bylo moc. Asi zapracovala i únava, tudíž jsem se nedovedl plně koncentrovat a vychutnávat hudbu tělesa po celou dobu výstupu. Proto mi přišla vhod téměř 20ti minutová pauza. Vyvětrání před filharmonií mi dodalo energii, abych ještě zvládl závěrečný koncert prvního hlavního večera Jazz goes to town. A ještě štěstí, že jsem vydržel, neboť B Side Band se předvedl ve skvělém světle. Bravo! Konečně český big band, který má koule. Hned od začátku se z podia valila nesmírná energie, vše znělo tak živě. Hudba plná elánu hraná s velkým zápalem. Moderní pojetí big bandu jak má být. Klidně bych si dovedl představit i větší experimenty a zkoušení objevit pro big bandy netypické polohy, ale už jen ta odvaha vložit do skladby vyloženě rockové sólo na kytaru je potěšující. Místy funky skladby, místy už zmíněné prvky rocku a samozřejmě jazz, trocha swingu, dohromady každopádně neodolatelná kombinace. A hlavně zde je třeba zmínit a vyzvednout sólové výstupy, neboť většinu z nich obstarali trumpetista Juraj Bartoš a saxofonista Radovan Tariška. Hned bylo na co koukat a hlavně co poslouchat. Publikum také ožilo a vracelo energii pumpovanou z jeviště náležitými ovacemi. Inu kdo vydržel až dokonce, rozhodně dobře udělal.