kryber Muž, 82 let / Praha

To se takhle jednou podívate do zrcadla a zjistíte, že jste uplně někdo jiný, než za koho se vydáváte. Vaše oči koukají jinak, vás nos čichá úplně něco jiného a vaše rty pohotově zavibrují pokaždé, když kolem vás projde vaše babička s čerstvě napečenými buchtami.

Po určité době přestane být urgentní pocit si neustále něco dokazovat tím, že kdejakou patnáctku ohromím svými power akordy. Chci ohromovat jiné lidi. Lidi, kteří se o hudbu zajímají, milují ji, znají její vyprávěčské schopnosti a dokážou se do ní vžít. Chci ohromovat lidi, kteří si dokážou poměřit vzájemný počet kontrastů a barev v mé hudbě.

Chci vytvářet příběhy, naučit duhu pít ze studně a nebo vypustit jednorožce do přírody, aniž by byl zpozorován. Podívám-li se do nebe a zahlédnu tam cokoliv, co mě ozáří, pak se teprve dokážu usmát naplno. Poté se opět podívám do zrcadla, usměju se, a s čistým svědomím se zakousnu do té skvělé povidlové buchty, kterou mi s láskou upekla moje babička.

Není jednoduché uvědomit si, co člověk chce. Ale když už si to uvědomí, je potřeba, aby si za tím stál! Ohlížet a nebo neohlížet se? Nevím... Jestli se bavíme o hudbě, tak je to všechno o náhodě, dřině, štěstí a lásce k hudbě ...

Sám sebe si však nedokážu představit , že dělám věci, které se mi i trochu nezdají. Od teď tedy pouze a jenom za srdcem. Hrál jsem tedy chvíli v kapele Ion At An, ale nakonec jsem z ní dobrovolně odešel.

Mise nekonečného velekněžstva, které se snaží udělit říši své svolení k nepřetržité víře v člověka postrádajícího jakýkoliv kredit, je u konce.

Unášet se plameny je situace, která nastává při každém vstupu na prkna, která znamenají svět. Na prkna, která mohou být všech možných tvarů, šířek, výšek, úhlů. Na každá příjdu rád a budu hrát, dokovaď mě neodpojí.

Monstra křičící svá jmena, duše vytržené z role, makrely plující po hladině, všechen hmyz plazící se po břiše, kostry nesoucí svá srdce, listy ze stromu vytvářející ze svých těl podobu knih, ti všichni stojí po mém boku.