Vidím světlo plující
nad horizontem soumraku
vidím záři pronikavou
zrozenou
v hávu teskné Afrodity
planoucí výheň
jak v přívalech nezkrotnou
jež podél boků ladně vlasy rozpouští
smyslně v dlaních úsvit hýčká
hluboko v přízracích bezmezné volnosti
náruč hebkou svou mi rozvírá
ochromen oslnivou bezmocí
poslušně nastavuji tvář
všem mocným paprskům
těm polibkům
dotekům slunečních milostí
bez báze podléhám
nástrahám slunečních bouří
horoucích ctností i pekelných neřestí
však zaslepen, vztahuji ruce
však zaslepen, jen blíž toužím být ...
Protékám kolem křivek
tvarů neuchopitelných
plamenů svícnů k nebesům klenutých
do duhovek očí tyrkysových
utápím se v nahotě
v nezvladatelné touze
podléhám objetí bodavého ostří
pohlcen přílivem zářivé koróny
kůže slastně tře se o zlatavou tříšť
jež tak nadpozemsky hřeje
přivírám oči
a šepot slov nutkavě pálí na hrudi
ve vírech točí se jiskřivými výboji
vábivé pohledy myslí bloudící
něžné doteky hrotů pálivých
žíznící a blouznící
pod kůži se vrývají
chtějí být mou oázou
temných a bolestných pocitů spasení
Stačí jen podlehnout
té mámivosti v pokušení
či utrpení v bolesti
pak trýznící pokorou vyhořím
až čas jednou dovolí cítit vinu
za lidská pochybení
za touhu chtít víc
víc než snad směl jsem chtít
v oné oslnivé slabosti
než prázdnotou budou umlčeny v němosti
marné výkřiky srdcí bezradných,
všechna slova v krutý trest se promění
a naději spálí věrnost iluzím
jejichž krása v poutech sevřená
z dlaní jak zrádný had se vysmeká
Zrcadla věčnosti mistrně ukryjí
pochyby v křehkosti bytí
zlatavé prameny stíny rozpijí
na duši těch vzácných chvil
jež dech z úst mi braly
a ze rtů blízkostí vyprahlých
okamžik poznání v mžiku se vytratí
na perutích noci s šuměním odletí
rozleptán jedem pokušení
příštícím z žil Sirén nevěrných
těch lstivých múz
mých opojných víl
svůdných i falešných
však zaslepen, vztahuji ruce
však zaslepen, navždy jen jim blíž toužím být ...
