lepí se mi na patro
lékořicová káva,
jeseter,
a jeho malé děti.
Ohnutý v posteli, propichuji,
páteř člověka..snad,
kterou jsem někde našel,
hřebíky.
Nevidím! Necítím! Hniji!
žiji..
Ohmatané desky prastaré knihy,
kterou nikdy nikdo nečetl.
Jsem zas tak přepečlivě uklidil,
na dno Propasti.
Obrácené kříže
lesknoucí se..
..schnoucí
na šnůře dějin, připevněné kolíčky Věčnosti.
Nevidím! Necítím! Hniji!
žiji..
Navracející se vzpomínky,
k pomníku mé milé.
Zemřelé.
Zpuchřelé.
Ale měl by sis dát Paraleny.
Hleny.
Vagíny.
Roztrženy.
nasáváni paranoiou hnusů
se kývem na vlnách
Hlouposti.
Jsem,
sračka tý nejvyšší jakosti.
Nevidím! Necítím! Hniji!
tak tedy dneska žiji..
On