Pauline Žena / Plzeň

 Koncept etnicita jsem si vybrala z toho důvodu, že v poslední době zažívá Evropa nebývalou vlnu přistěhovalectví. V této práci jsem se chtěla zaměřit hlavně na problémy spojené s tímto trendem a zabývat se i  veřejným míněním. Zajímalo mě, do jaké míry naše chování a jednání ovlivňují předsudky vůči rozdílnému etniku. Jako  příklad pro mojí práci jsem si vybrala muslimské přistěhovalce.           

Pojem etnicita označuje kulturní praktiky a názory určité skupiny lidí, které ji odlišují od ostatních. Příslušníci takové skupiny se považují za kulturně odlišné od jiných skupin ve společnosti a ta je rovněž tak vnímá. Existuje řada charakteristik, jimiž se etnické skupiny mohou vzájemně odlišovat; nejčastěji však jde o jazyk, dějiny, původ, náboženství a styl oblékání.

Mnohé společnosti v současném světě jsou pluralitní: vyskytuje se v nich několik velkých etnických skupin, které společně vytvářejí jeden politický a ekonomický celek, ale přitom jsou vzájemně odděleny. Pluralitní charakter má nejen většina vyspělých průmyslových zemí, ale také postkoloniální státy – politické útvary, které vznikly na základě hranic uměle stanovených kolonizátory a sjednotily tak pod jednou střechou řadu existujících kultur.

V současné době se stávají závažným tématem problémy menšinového etnika. Menšiny jsou skupiny, jejichž příslušníci jsou v nevýhodě oproti členům většinové populace

a mají určitý pocit skupinové solidarity či sounáležitosti. Tato vzájemnost a společné zájmy se obvykle umocňují, když se příslušníci menšiny stávají terčem předsudků a diskriminace

(A. Giddens – Sociologie).

Spojeným účinkem vzdělávání, všudypřítomného kulturního tlaku a státem prosazovaných pravidel chování se přikláníme ke způsobu života, který je spojen s „národní příslušností“. Toto duchovní pouto se někdy projevuje vědomým a otevřeným etnocentrismem. Pro tento postoj je charakteristické přesvědčení, že vlastní národ a všechno, co se k němu vztahuje, jsou věci správné a morálně chvályhodné. A protože národ se vymezuje oproti jiným, panuje také přesvědčení, že je neskonale lepší než jakákoli alternativa a že co je dobré pro národ, mělo by dostat přednost před zájmy kohokoli a čehokoli jiného. Poměry, které se odchylují od důvěrně známého devalvují osvojené dovednosti a vyvolávají nepříjemný tísnivý pocit, neurčitý odpor a dokonce otevřené nepřátelství vůči „cizincům“, údajně zodpovědným za všechen zmatek (Zygmunt Bauman a Tim May: Myslet sociologicky).

Problémy týkající se menšinových etnických skupin úzce souvisí s migrací. V Evropě většina emigrantů pochází z oblasti Blízkého Východu, které média a veřejné mínění spojují s možnými hrozbami terorismu. Objevují se otázky o tom, zda je možné spojení islámské kultury s evropskými hodnotami, o vztahu muslimů k Evropě, o vnímání jejich vlastní identity v teritoriu ve kterém žijí. Strach ze ztráty identity přetrvává na obou stranách.

V západoevropských státech, které bývaly kdysi metropolemi rozsáhlých koloniálních impérií, dnes žijí milióny přistěhovalců z bývalých držav. Ve větších městech jmenovaných států tak fakticky vznikly multietnické společnosti.

Nejaktuálnějším problémem je fakt, že v létech 1950-2000 se v Evropě zvýšil podíl muslimského obyvatelstva z 1 na 3 procenta a jejich počet kolísá podle různých údajů od

14 do 20 miliónů lidí. V nejbližším období tedy Evropu čeká korekce identity. Západní Evropa si postupně uvědomuje, že islámská tradice se stává organickou a proto i legitimní součástí  evropského politického života a evropské kultury. Obyvateli kontinentu jsou milióny muslimů, kteří navzdory tomu, že se snaží zařadit do evropské tradice, si uchovávají svoji identitu a kulturu.

Míra jejich integrace do společnosti se stává problémem. Místo ní se objevuje jev, který je možné nazvat postupná getoizace. V západní Evropě, tradičně považovanou za baštu občanských společností, dochází k profilování etnických komunit, které usilují o akceptaci svých kulturních, jazykových, náboženských a v některých případech už i politických požadavků.

Jistou roli zde hraje i to, že většina muslimů patří do nejnižších sociálních struktur západoevropské společnosti. Většina žáků z muslimského prostředí nedosahuje dobrých výsledků především  kvůli jazykovým problémům. Tyto problémy mají potom vliv  na celkovou úroveň dosaženého vzdělání a také na jejich zařazení do pracovního procesu.

Kromě problémů ekonomických většinu muslimských emigrantů spojují problémy sociálně-právní. V evropských státech není islám státem oficiálně uznané náboženství. Zároveň s tím velká část muslimů nemá evropské občanství a jsou evidovaní jako zahraniční rezidenti. Velká část původního obyvatelstva stále tuto skupinu obyvatel vnímá jako skupinu emigrantů. Hlavním společným bodem tohoto jednání je negativní obraz islámu ve veřejném mínění.

Frustrace vyvolaná pocitem odvrhnutí, resp. nepřijetí a také pocit diskriminace z důvodu kulturní a náboženské odlišnosti, horších pracovních příležitostí a horší životní úrovně – to všechno jsou nejčastější příčiny nespokojenosti a rasových nepokojů, ale

i nepřátelských postojů většiny společnosti proti muslimské menšině v evropských státech. Muslimská menšina nacházející se na okraji sociálního, hospodářského a politického zájmu, může vést při hledání vlastní identity a důstojnosti jejich příslušníků k přináležitosti ke krajním, extrémistickým a fundamentalistickým hnutím, jako ke klíčové determinaci identity (Ján Liďák: Majoritní prostředí a problémy identity islámské menšiny v Evropě).

V době, kdy svět řeší islámský terorismus a radikalizaci muslimů, si reportérka Mladé fronty Dnes oblékla na jeden den burku, tradiční oděv muslimských žen, který zcela zahaluje postavu i obličej. Takto oblečena se procházela ulicemi Prahy, navštívila obchody, městskou dopravu a úřady. Snažila se přitom zachytit reakce ostatních lidí. Většina Pražanů reagovala na ortodoxní muslimské oblečení uctivě, ostražitě, ale i odtažitě. Kolemjdoucí klopili zrak. Nejodvážnější se snažili zachytit přes síťku její pohled, aby věděli, na čem jsou. V parlamentních kuloárech reportérka nevydržela déle než pár vteřin. Policista, který ji odtáhl po schodech dolů, byl přesvědčen, že má co do činění s nebezpečným cizincem. O opaku ho nepřesvědčila ani kartička „Tisk“. Ochranka v přecpaném obchodě v centru města si myslela, že žena jde krást, a to i přes to, že burka nemá žádné otvory na ruce.

Zatímco v některých oblastech Afgánistánu nemůže dospělá žena bez burky vyjít na ulici, na Západě mají čím dál větší problém muslimky, které tradice nutí, aby chodily alespoň částečně zahalené. Například v Nizozemsku, kde je každý šestnáctý člověk muslim, uvažují

o tom, že zakážou vycházet na ulici se zahaleným obličejem (MF Dnes, 14. prosince 2006).

Závěr

Závěrem bych svou práci zhodnotila. Myslím si, že se mi podařilo nalézt faktory, ze kterých předsudky vycházejí. Jako zásadní problém zde ale vidím radikalizaci islámu a s ní spojené teroristické útoky. Pokud bude terorismus pokračovat, vztahy Evropanů vůči muslimům se nezlepší.