Pauline - Blog | Bandzone.cz
Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. V pořádku Další informace

Pauline Žena / Plzeň

Profilový obrázek Pauline

Skladby v přehrávači

Pro přehrávání skladeb je třeba zapnutý javascript, flash plugin verze 9 nebo HTML5 kompatibilní browser.

Playlist je prázdný :(

Fanoušek Pauline si do osobního playlistu zatím nepřidal žádné skladby.


Blog

1 2 3 4 5 6

Vliv masových médií na uměleckou tvorbu

Název práce:  

Vliv masových médií na uměleckou tvorbu, adaptace knihy Alenka v říši divů od Lewise Carrolla ve stejnojmenném filmu Tima Burtona

Úvod

V úvodu seminární práce zdůvodním výběr tématu Alenka v říši divů, uvedu základní hypotézy a cíle práce.

Téma mé práce je Alenka v říši divů. Klasickým dílem k analýze je kniha, kterou napsal Lewis Carroll v roce 1865. K analýze adaptovaného díla jsem si vybrala film režiséra Tima Burtona Alenka v říši divů z roku 2010.

Téma práce jsem si vybrala z důvodu znalosti obou děl. Kniha od Lewise Carrolla mě provázela dětstvím a film Tima Burtona jsem nedávno shlédla v kině. Po tomto kulturním zážitku člověk zákonitě začne srovnávat adaptaci s klasickým dílem. Tato seminární práce mi tedy přišla jako vhodná forma k vyjádření mých poznatků a k hlubšímu zamyšlení nad problematikou ovlivňování umělecké tvorby masovými médiemi.

Cílem adaptace bylo pozměnit celou linii příběhu a nalézt zde konflikt dobra se zlem, který v klasickém díle není ústředním motivem. V adaptaci je také pozměněn věk hlavní hrdinky. Zatímco v knize byla Alenka malým děvčetem ve věku odpovídajícím sedmi až deseti letům, ve filmu se setkáváme s devatenáctiletou slečnou, která se má zasnoubit. Prostor věnovaný jednotlivým postavám se také různí v klasickém díle

i v adaptaci. Některé postavy chybí, jiné jsou ve filmu navíc. Cílem mé práce je zjistit, jak masová komunikace a její zákonitosti ovlivňují způsob zpracování adaptace a také její nový obsah.

 

Vymezení adaptace

Americký film režiséra Tima Burtona Alenka v říši divů (v originálu Alice in Wonderland), který byl natočen v roce 2010 produkovalo studio Disney. Žánrově je film nečastěji přiřazován k rodinné fantasy. Scénář napsala Linda Woolverton, hlavním kameramanem byl Dariusz Wolski, hudbu k filmu zkomponoval Danny Elfman. V hlavních rolích se představili Mia Wasikowska jako Alenka, Johnny Depp jako Kloboučník, Srdcovou královnu si zahrála manželka režiséra Helen Bonham Carter, do role Bílé královny byla obsazena Anne Hathaway.[1] Film o délce 108 minut měl českou premiéru 4. března 2010. Tento film se v České republice těší velké oblibě. Od jeho březnové premiéry do začátku května jej shlédlo skoro 350 tisíc diváků.[2]

 

Analýza klasického díla

 

Alenka v říši divů (u nás dílo též známé jako Alenčina dobrodružství v podzemní říši) je literární dílo anglického matematika a logika Lewise Carrolla (vlastním jménem Charles Ludwidge Dodgson), který jej napsal a posléze v roce 1865 nechal vydat v knižním nákladu. Knihu Carrol údajně napsal pro malou dívku Alice Liddellovou. Carrol je díky tomuto dílu a jeho pokračování s názvem Za zrdcadlem a co tam Alenka našla považován za klasika literatury nonsensu.[3]

Kniha Alenka v říši divů začíná ve viktoriánské Anglii. Sedmiletá Alenka je poněkud znuděna knihou, kterou čte její starší sestra na břehu řeky. V tomto okamžiku Alenka zbystří bílého oblečeného králíka s hodinkami a následuje ho, až spadne do králičí nory. Poté se ocitá v podzemní říši známé jako říše divů. V říši divů zažívá nesčetná dobrodružství. Často se zvětšuje a zmenšuje. Těchto efektů dociluje pojídáním zákusků, pitím neznámých tekutin či pojídáním kousků muchomůrky červené.

K nonsensu odkazují zejména verše, které jsou součástí příběhu. Nonsenticky vyznívají především situace, kdy se Alenka snaží recitovat verše a posléze je jí sděleno, že tak recitovaná báseň nezní.

Při svých dobrodružstvích potkává Alenka řadu zajímavých postav. Mezi výrazné postavy patří modrý Houseňák, který pokuřuje z velké turecké dýmky. Houseňák dívce poradí, jak se zvětšit a zmenšit s pomocí hřibu. Alenka se dále setkává se Zajícem Březňákem, plchem Sedmispáčem a Kloboučníkem na čajovém dýchánku, kočkou Šklíbou, která se stejně nevyzpytatelně objevuje jako mizí, Vévodkyní jejíž dítě bylo vepř. Na svých cestách říší divů se Alenka setkala také s krutou Srdcovou Královnou, která ji pozvala k podivnému kriketu. Místo koulí se odpalovali živí ježci a jako palice sloužili plameňáci. Na hřišti se dívka setkává s Gryfonem, který ji na rozkaz Královny dovede k Falešné Želvě. Želva jí poté vyprávěla, jak se stala Želvou Falešnou. Na oplátku pak Alenka líčila své příhody, které zažila v říši divů. V posledních dvou kapitolách se dívka stává součástí soudního procesu na dvoře Srdcové Královny. Soudce řeší, kdo ukradl koláče. Alenka je ke svému podivu předvolána jako jeden ze svědků. Posléze se dostane do sporu s královnou, která navrhuje stětí dívčiny hlavy. Alenka si však nenechá nic líbit a hájí se slovy, že celý dvůr je jen hromádka karet. V tento okamžik se probouzí na břehu řeky v blízkosti své sestry a poté ji vyprávěla podivuhodný sen o říši divů.[4]

Carrollovo umění logicky svázat absurdní příběhy světa v celé šíři a jeho znalost dětského chování přinesly jeho dílu světové uznání a jeho příběh se stal mnohokrát zfilmovanou a adaptovanou literární klasikou. V roce 1872 se Carrollovo dílo dočkalo svého pokračování, nazvaného Za zrcadlem a co tam Alenka našla.[5]

 

 

 

 

Analýza adaptovaného díla

Film Alenka v říši divů začíná dětstvím, kdy se Alence zdá podivný sen o říši divů, který vypráví svému otci. Rázem se však děj filmu posune o dvanáct let. Devatenáctiletou Alenku čeká zážitek, na který nezapomene. Když ji na viktoriánské zahradní slavnosti požádá o ruku Hamish, bohatý, ale přihlouplý syn lorda a lady Ascotových, sebere se a uteče pryč. Vydává se za bílým králíkem ve vestě, ve které má hodinky.

Bílý králík zmizí v noře a Alenky se zmocní zvláštní pocit, že jej musí následovat. Do nory však spadne a ocitne se v kruhové místnosti, která je plná větších a menších dveří různých tvarů. Z místnosti se jí nakonec podaří dostat, avšak až po vypití lahvičky s názvem „Vypij mě“ a po snězení koláče s nápisem „Sněz mě“.

Alenka se konečně dostane do říše divů, kde se setkává s celou řadou postav. Poznává potrhlého Kloboučníka, kocoura Šklíbu, houseňáka Absoloma kouřícího vodní dýmku. Seznamuje se také s podivnou Bílou královnou i její starší záštiplnou sestrou Srdcovou královnou, krutou vládkyní říše.

Mladá dívka se během poutě říší divů dozvídá, že jen ona je předurčena k tomu, aby přerušila vládu Srdcové královny a nastolila v říši mír tím, že zabije Žvahlava, tvora, který nad celou říší bdí. Na této cestě za mírem a dobrem zažívá různá dobrodružství. Po úspěšném splnění tohoto úkolu předá vládu Bílé královně a vrací se zpátky do viktoriánské Anglie, kde přijímá pracovní nabídku lorda Ascota v jeho společnosti, která obchoduje na Dálném východě.

Režisér vzal ducha původního příběhu a přetvořil jej v dílo, které není doslovným převyprávěním knižní předlohy, ale zachovává její myšlenku. Film využívá postavy, příběhové prvky i základní témata z Carrolovy knihy.

Celou linií příběhu se táhne konflikt dobra a zla, který není v Carrollově klasice tak zřetelný. Dobro je zde ztělesněno Bílou královnou, zlo naopak královnou Srdcovou. Film však dává náznak toho, že nic není jen bílé nebo černé (ve filmu srdcové). Je poněkud skeptický k otázkám vítězství dobra nad zlem. Obě válčící královny jsou zároveň sestrami. Srdcová královna je krutá a zlá, avšak Bílou královnu temné síly také lákají, ale zároveň ji děsí natolik, že se schovává za maskou přívětivosti a laskavosti.

Hlavní hrdinka je ve filmu oproti předloze o dvanáct let starší. Alenka tak v adaptaci působí reálněji a divák je schopen se s ní lépe identifikovat. Navíc je ve věku, kdy se mění osobnost člověka. Věk hrdinky rozehrává další zachytitelný motiv v příběhu. Alenka se s Kloboučníkem sblíží a v jejich pohledech je možné vypozorovat zvláštní erotické napětí.

Prostor, který mají jednotlivé postavy ve filmu, ovlivňuje z velké části jeho celkové vyznění a také vytváří řadu rozdílů mezi klasickým dílem a adaptací. Nejzřetelněji je tento rozdíl vidět na postavě Klouboučníka. V knize je Kloboučník postavou, která Alenku hostí na čajovém dýchánku a poté je účastníkem soudu. Ve filmu Alenka potká kloboučníka poprvé také na čajové sešlosti, ale poté ji provází celým filmem a je druhou nejdůležitější postavou ve filmu. Je Alenčiným jediným přítelem a je pro ni ochoten riskovat i život.

 

Závěr

Fimoví tvůrci přetvářejí původní vyznění knihy. Z malého bezbraného děvčete, které po většinou pasivně sleduje dění v říši divů, tvůrci udělali devatenáctiletou plachou dívku. Tato dívka je na začátku nesebevědomá, neví co chce, ale rozhodně ví, co nechce. Nechce Hamishe, dokonalého představitele viktoriánské, konzervativní společnosti. Alenka se postupem času proměňuje v sebevědomou mladou ženu a sbližuje se s Kloboučníkem. Avšak vztah mezi nimi není ve filmu vylíčen, lze jen vytušit podle jejich pohledů.

Na původní Carrollovu předlohu tvůrci filmu zaplétají novou dějovou linii a sice konflikt dvou stran. Dvou znepřátelených stran. Srdcové a Bílé královny. Nejsou to však strany zla a dobra, nýbrž zla a nepředvídatelné situace. Film dává tušit, že postava Bílé královny je velmi nestálá a bojující sama se svými slabostmi. Už jen její záliba v magii dává tušit, že se nespecializuje jen na tu bílou odnož.

Závěr adaptace je také odlišný od knižní předlohy. V knize se Alenka se Alenka vzbudí ze sna. Celý příběh je pojímán pouze jako fantazie malého děvčete. Filmová adaptace jen naznačuje a spíše oba dva světy staví na reálnou úroveň. Po poražení Žvahlava a Srdcové královny je před Alenkou rozhodnutí, zda setrvat v říši divů či se vrátit zpět do viktoriánské Anglie. Kloboučník ji uklidní, že se může vrátit, kdy bude chtít. Celý film končí záběrem Alenky na lodi, která odplouvá za obchodem a společnost ji dělá modrý motýl, nová fyzická podoba houseňáka Absoloma.

Carrollova Alenka v říši divů měla na angloamerickou pop-kulturu 20. století dalekosáhlý vliv. Adaptací filmových, divadelních či muzikálových je nesčetné množství. Čeští fanoušci scifi Matrix si jistě vybaví odkaz na toho dílo v hlášce „sleduj bílého králíka“ (follow white rabbit). Alenkou je ispirováno dílo Salvatora Dalího i písně Johna Lennona Glass Onion a I am the Walrus.


[1] http://www.nekultura.cz/film-recenze/alenka-v-risi-divu.html

 

[2] http://navstevnost-kin.sms.cz/index.php?P_id_kategorie=10998&P_soubor=%2Ftelevize%2Ftop20.php%3Fod%3D0

[3] http://cs.wikipedia.org/wiki/Alenka_v_%C5%99%C3%AD%C5%A1i_div%C5%AF

[4] Carroll, Lewis. Alenka v říši divů a za zrdcadlem. Praha: Academia, 2010.

[5] http://www.velkaepocha.sk/2009123011977/Alenka-v-Risi-divu-dilo-anglickeho-matematika-Lewise-Carrolla.html

Pět důvodů proč neposlouchat rádio Katky Guziurové

Naše rádia jsou za zenitem. Vůbec nedržíme krok se zbytkem světa, k tragickým prodejním výsledkům se tak čím dál razantněji přidávají i výsledky hranosti jednotlivých písní. Co bylo in před čtvrt či půl rokem jinde, je in teď u nás. Pojďme si společně rýpnout v pěti bodech do mainstreamových rádií.

Chytřejší z nás už na to hodili bobek a odmítli si nechat diktovat, co budou a v jakém pořadí poslouchat - stručně řečeno neposlouchají česká rádia. Ti, kteří tak stále činí, jsou buď ničitelé potencionality vlastního vkusu, nebo omluvitelně zatloukají nudu v autě a při práci. Ostatní posluchače nechápu. Proč? Zde je mých pět důvodů, proč hudební přijímač odnést do šrotu a konečně vytěsněním rádiových frekvencí uvolnit v mozku místo užitečnějším informacím.
Každé rádio, co ve sloganu mele něco o aktuálních hitech, by se mělo stydět a dostat pokutu za klamavou reklamu. Žádné, podotýkám žádné rádio není u nás aktuální. Ta v uvozovkách nejlepší jsou v aktuálnosti se zbytkem světa sotva padesátiprocentní. I naši slovenští bratia dokážou na hudební novinky zareagovat dříve než my. Bohužel. Jeden případ za všechny - Slováci mají nyní na šestnácté pozici song Christiny Aguilery "Not Myself Tonight", song, který vyšel 14. dubna! A my? My máme mezi novinkami hit od Shakiry, který vyšel v únoru. A jedeme dál. Dánská pěnice Aura Dione s hopsající písní "I Will Love You Monday" vedla německou chart během loňských Vánoc, naši východní sousedé na Němce navázali v lednu, my v dubnu. Trapas, co? Pak se může Libor Bouček během přímého přenosu z Brit Awards, což byl mimochodem velice vydařený a sympatický tah, divit, že kategorii Album roku vyhrála Florence And The Machine. Pro něho to bylo překvapení a téměř mu došla slova, zbytek Evropy uznale přitakal. A co myslíte, že je teď o dva a půl měsíce později jako novinka na našich rádiích? Jistě, "You’ve Got The Love" od téhle božské zrzky.
Teda, ne že bych měla něco proti Rumunům nebo ostatním státům ležícím na východ od nás, ale kdo není hluchý, si musel všimnout, že k nám z těchto luhů a hájů přes hranice vždycky přilétne kdejaký taneční hnůj. Časy europopu už nenávratně umřely, a když říkám nenávratně, tak to tak prostě je. Proč teda máme pořád potřebu tahat sem nějaké zmutované interprety typu Morandi nebo Code Red? Ano, vím. Sorry, omlouvám se všem, kteří tenhle typ muziky milují, ale víte, nejvíc k breku na těchhle interpretech je, že jim pšenka kvete jen u nás, v Bulharsku nebo na Ukrajině. Čím to asi panečku bude? Že by se nám chtěl někdo pomstít? Néééé. Že by za to mohly nějaké machinace, do kterých my nevidíme? Nééé. Můžete za to jenom a zase vy...
...ale kdo by neodolal, kdyby vám někdo zavolal a řekl, že vám dá kilo, když mu uškudlíte dvacet minutek ze svého volného času. Věřím, že byste do toho někteří šli. Pak vám příjemný pán nebo paní pouští písničky a vy bodujete jako ve škole. Rádia do těchto průzkumů vráží hodně peněz, cílem je zřejmě najít žánr, který se posluchačům nejvíce líbí. A taky že už ho našli. Je to taneční hudba! A já vážně a upřímně pochybuju, že se všem lidem, kteří buď rádio poslouchají cíleně nebo jak říkám, při práci, líbí právě dance. V této telefonické hře tak uvízla třeba Kelly Clarkson. Ta je jinde ve světě ohromně populární, ale u nás vůbec. Rádia byla schopna mohutně akceptovat pouze její cajdák "Because Of You" z roku 2005, zbytek je na český éter údajně příliš negativní.
A co třeba The Killers? Jo, jasně, znáte přece "Human". Jejich nejhorší singl, který ve své kariéře vydali. Singl, kterým vběhli do náruče nejslizšímu mainstreamu s nejdementnějším popěvkem "Are we human or are we dancers?" Ale zná třeba někdo z čistě rádiových posluchačů od nich třeba "Mr. Brightside" nebo "Bones"? O tom dost pochybuju. Pak se třeba můžou všichni ukňákat po koncertu Kaiser Chiefs, že tam byla houby atmosféra, když devadesát procent obecenstva mělo v hlavě myšlenku: "Zahrajte 'Ruby', ať už můžu na pivko". A tak se ptám: Opravdu se vám líbí, že o tom, co se bude hrát, rozhoduje část národa, která má o tom, co frčí ve světě, nejmenší páru?
A přesně tihle výtečníci z davu, kteří každý měsíc zvedají telefon pro stokorunu, která je stejně nespasí, odhlasovali, že rock je v rádiích minoritním žánrem. Navrch k té šlamastyce, většina naší populace si při vyslovení slova rock vybaví některou z našich předních pivních formací. Jenže to je moc kruté. Vždyť rock má tolik podob a lacině řečeno, tolik krásných podob. Za poslední roky náš éter reagoval jenom na Linkin Park, Green Day a už zmíněné "Human" od The Killers, "Ruby" od Kaiser Chiefs a poměrně překvapivě se loni dařilo i Mando Diao s "Dance With Somebody". Přitom z komerčního hlediska je na scéně takové množství kapel, které by mohly atakovat nejhranější hity v Česku, ale prostě smůla.
Jenom tak namátkou zašátrám v hlavě, co třeba The Hives, Yeah Yeah Yeahs anebo Kings Of Leon?! To si pak někdo může ukroutit hlavu, jak nějací zarostlí nýmandi na Grammy porazili Lady GaGa a Black Eyed Peas v nejprestižnější kategorii Nahrávka roku. Já se směju, já "Use Somebody" znám a znám všechny jejich čtyři desky a singly. A víte, k čemu mi to tady v Česku je? K ničemu, protože dokud rádia nezačnou brát rock jako žánr rovný dancu, hip hopu a r'n'b, tak si tady slastí budu nad nejnovějšími nahrávkami různých kapel chrochtat skoro sama. A pak člověk napíše na něco recenzi, dá tomu devět punktů a v komentářích napíše rozlícený fanoušek Cascady, že obyčejné super hudbě dáme čtyři a indie sračce devět. Jenže s prominutím, pro takového posluchače budou indie i Queen.
A tak se ptám čistě ze zvědavosti. Jsou mezi námi tací, kteří poslouchají pouze české rádio? Pokud ano, zkuste přeladit. Nikoli kotoučkem na tom velkém obdélníku, co oprašujete na poličce, ale brouzdejte na netu, nalaďte si jedním kliknutím třeba nějaké švýcarské rádio. Můžete si vybrat i podle žánrů, bez keců, bez reklam, čistě hudba. Hudba, která jdu ruku v ruce s časem, kde můžete slyšet zastoupeny všechny styly, kdo ví, co se vám bude ve finále nakonec líbit. Vyzkoušejte si to! Nebo si předplaťte na měsíc za nějakých devadesát kaček last.fm. Zklamání nehrozí. Garantuju! Nebo zná snad někdo z vás opravdu kvalitní mainstreamové české rádio? Já se totiž už nějaký čas sžívám s názorem, že česká rádia prostě nedokáží reagovat na aktuální světový mainstream. Vytahují sice z něho rádoby best of, ale často až v čase, kdy se modrá planeta vlní už na něco úplně jiného.
A jaký je váš důvod, proč jste na rádia zanevřeli? Co nebo kdo vám v našich rádiích chybí? Anebo žádný z těchto důvodů vám nepříide dost dostačující na to, abyste přestali mačkat na krabici ON?

Niceland bloguje: V Brně je to samej úchyl

Opět zběsilá konverzace mezi mnou a Martou. Tentokrát na téma brněnského koncertu, zvrhlých představení a retardace té naší hudební bandy...

 

Marta: I přes to, že si NiceLandi naplánovali svoji Moravia Back Door tour striktně bez ženského osazenstva, dostala jsem zelenou kartu na první štaci do Brna. Jako revanš jsem nám všem zařídila nocleh u mých kamarádek Uffs twins, které byly (krom mé smečky, samozřejmě) hlavním důvodem, proč jsem tuto expedici podnikla. Jak už se stalo dobrým zvykem, naše výprava začala zhruba půlhodinovým zpožděním, umocněným ještě nezbytným nákupem strun a Přemkovým zásekem při výběru z jednoho druhu holicích strojků. Přesto jsme se i tak dostali na D1 a já se v tichosti bavila pozorováním kapely. Jelikož jsme tentokrát jeli dodávkou, měla jsem je pěkně všechny z první ruky. Kytarista Tom tentokrát v roli řidiče  lamentoval nad pražskou dopravou, a do toho se mě snažil svým rejpáním připravit o funkci vrchní prudičky, závislák Boodya okamžitě uvedl do provozu svůj laptop s mobilním připojením a informoval své friends o dění v dodávce, Přemek zaujatě šrotoval svoji svačinku a Míša si jako správný emo tiše trpěl v zajetí angíny a bolavých ledvin. Poklidná atmosféra vládla do té doby, než jsme se ocitli v dopravní zácpě. Tento úsek cesty však není vzhledem k užitým vulgarismům publikovatelný, tudíž přeskočím rovnou k místu, kdy jsme si s Michalem na benzínce koupili na uklidněnou flašku vína a spokojeně pokračovali teď už sjízdnou dálnicí směr Brno. I přes zamrzlou navigaci a nedůvěru mužského osazenstva v mé schopnosti číst dopravní značky jsme celkem rychle našli klub Melodka, dopřáli Boodyovi pátrací akci po zadních vchodech a začali se lifrovat do klubu, který byl překvapivě slušně natřískaný.

Michal: Úplně nevím, jestli se mi líbí označení „Martina smečka“, ale vzhledem k zařízenému ubytování tohle malé faux pas přejdu. Turné nakonec bylo striktně maskulinní, ale tahle výjimka nám nijak zvlášť nevadila. Klasické zpoždění při odjezdu už by nemělo nikoho překvapovat. Mě snad úplně nejmíň, ale stejně jsem vzadu brblal. U plánování koncertů jsme se za poslední rok a půl dostali do fáze, kdy se časová rezerva posunula z půl hodiny na téměř hodinu a půl... A pořád je to málo. Cesta proběhla nebývale klidně. Má rekonvalescence z nemocných ledvin a angíny nebo co to vlastně bylo, probíhala úspěšně. Zvlášť od první láhve vína, o kterou jsme se s Martou rozdělili. Mé rozčilování, že jedeme pozdě, už nikoho nezajímalo, a tak po příjezdu do Brna a vcelku rychlém nalezení místa hraní jsem už raději jen rozdával úkoly. Hledání zadního vchodu se bubeníkovi nezdařilo, leč nikdo jsme - ani po pár příštích dní - nepřestávali doufat. Stačilo jen postavit Martu k dodávce. Ta hlídala všechny nástroje a vybavení, zatímco my je postupně odnášeli přes vchod hlavní. A to, že byl klub už narvanej lidma, nám moc nepomohlo, ale o to víc to zvýšilo naše očekávání. Nakonec jsme tedy skončili v backstage s neuvěřitelně malým průlezem za pódiem. Čtyři kapely, čtyři sady nástrojů a 250 lidí venku... Začínalo to vypadat, jako slibný večer.

Marta: Na svoji obranu musím říct, že termín „Martina smečka“ nebyl můj nápad, nýbrž se zrodil v jedné z blonďatých hlavinek našich ubytovatelek (těžko říct které, u dvojčat je to jedna za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet…). Poté, co mi Přemek při vykládání aparátu utřel svoji basou ránu tam, kde břicho přestává mít slušné jméno, jsem konečně byla zbavena funkce hlídacího psa a mohla zaplout do klubu. Ještě rychlé zařízení vstupů pro naše brněnské nejbližší, zajistit, aby se do druhého dne aparatuře nic nestalo a celá kapela se mohla kompletně opít, koupit drink a hurá do zákulisí, kde bylo vážně poměrně těsno… Navíc se brzy objevily naše slečny domácí, takže o tlačenici nebyla nouze. Nálada však vládla veselá a atmosféra pod pódiem a ceny pití na baru slibovaly slušný zážitek. Po dvou předkapelách se na pódium konečně nasoukali NiceLand, Míša dostal k ruce svoji obvyklou dávku vína a pánové za velkých ovací rozjeli jeden z mimořádně vydařených koncertů. Povedených i přesto, že Boodyovi zřejmě někdo namíchal do pití speed a tak neustále uháněl napřed a u Come On se klukům dokonce na chvilku někam zaběhl. I tak však chlapci sklidili zasloužený potlesk a partička místních dokonce i pogovala, což pro mě byl na koncertě NiceLand zážitek zcela nevídaný… Úspěch měly i nové songy, takže se kapela po přídavku spokojeně odpotácela do backstage, kde se rozpoutala opravdu veselá after party. Škoda jen, že jsme propásli orgie, které se na pódiu i v publiku děly během show následující kapely… Ale o ty se s vámi jistě rád podělí samotný mistr, který si nikdy nenechá žádné zvrhlotinky ujít :).

Michal: Ok, musím uznat, že koncert to byl více než vydařený. A to hned z několika důvodů. Najednou se zdálo, že celá kapela popíjí. Zdání to nebylo. Dodávka i veškeré vybavení zůstávalo ten den na místě, takže pít mohli všichni. Basák si donesl na pódium tři piva a redbull s vodkou. Kouknu významně na ten catering, významně na basáka a oznamuju, že hrajem jenom 40 minut. A on na to: "No a proč myslíš, že mám jenom 3 piva?"


Občas trochu rozhozeni tím, že na nás někdo tančí a poguje, jsme dohráli svůj set, přidali jednu písničku a zalezli se schovat do backstage, aby mohla nastoupit poslední kapela HarajukuXPrincess. Její vystoupení se po pár písních zvrhlo v naprosto šílenou jízdu, kdy se lidem v první řadě nejdříve podařilo vysvléknout frontmana do spodního prádla. Načež, asi aby mu to nebylo líto, vyskočilo pár dalších polonahých - až úplně nahých - chlapců za ním a jali se se tančit a chlubit svým nádobíčkem. Něco jsem zahlédl a ochlubeni to teda nebylo :) Nevěřícně jsme koukali, co se to tam děje za hrůzy a shodli se, že v tomhle klubu musíme ještě někdy určitě hrát.


Ten večer jsem nebyl úplně ve formě a nakonec jsem skončil jako nejstřízlivější účastník brněnského zájezdu, a to mě trochu rozhazovalo. Uklidňovat všechny ostatní z naší grupy, zdvořile konverzovat s lidmi, se kterými si nemám co říct. A hlavně přebírat peníze a jednat s majiteli klubu mi přišlo v ten moment lehčí, než si zapálit cigaretu třením dřívka o dřívko. Postupně jsem se sbírali z euforie z podařeného koncertu. Fanynky si rády (za naší asistence) zapěly (pokud se tomu tak dá říkat) Wonderwall a v době, kdy už se na nás i barmani začali koukat podivně, jsme začali přemýšlet o návratu do nebezpečí vlastních domovů. I když ten večer byl na horizontu jen jediný příbytek. Ale vidina postelí a teplých peřin brzo převážila nad rocknrollovým životem... Aspoň jsem si to v ten moment myslel.

Marta: Jelikož tento blog píšeme v pozdních nočních hodinách a Míša má před sebou opět jen vidinu postele a teplých peřin, zdají se jeho slova poněkud skeptická. Ve skutečnosti mu ale konverzace obzvlášť s fanynkami podle mého názoru nečinila potíže, ba naopak, chvílemi si ji velice užíval. Stejně tak jako Wonderwall v našem podání, i když desátá repríza sklidila ovace už pouze u nás interpretek. Ve chvíli, kdy nám na baru odmítali nalít, jsem usoudila, že je čas zatroubit k ústupu, zavolala jsem taxi (což se neobešlo bez hádky s mistrem, ale bez hádek se zas neobejde žádná naše party), a zamířili jsme do Hotýlku u Provazníka. Po dohodě se zbytkem grupy část zamířila do nedalekého nonstopu nakoupit zásoby na after-after party, která se protáhla opět do ranních hodin. A jelikož jsme v minulém blogu ušetřili našeho Kudrlínka, teď si opět přijde na své, protože přišlo jeho pět vteřin slávy. Náš milý Boodya totiž neuposlechl moudré rady mamky Motyčky, udělal hop, noha udělala křup a kotník byl v hajzlu. Delegace se tak vrátila s vínem a cigaretami, nemohoucím bubeníkem, nadávkami na rtech a kdoví proč flaškou zelené. No nic, Boodyovi jsme na nohu pleskli led a party pokračovala, dokud postupně všichni neodpadli, my s mistrem, jak se na nás sluší a patří, jako vždy poslední.

Michal: Hotel u Provazníka je vyhlášený... Pro neznalé, jde stále o ta dvě roztomilá blonďatá dvojčata, která nám nám poskytla nocleh. Jenže lidí je moc a pití málo. Následná výprava do nonstopu má hned několik historek. Zaprvé jsme nesměli dělat hluk v domě, když jsme odcházeli. Bylo to těžké a já, pořád trapně střízlivý, jsem všechny přítomné napomínal, aby byli zticha. Zbytečně. Těch pár set metrů do obchodu se zdálo jako putovní cesta po asijských památkách. Jen Boodya perlil. Když začal přeskakovat ploty, tak jsem se ještě držel. Když začal vyskakovat na kolmé zdi a dělat parkurovské přemety, začal jsem už trochu vyšilovat. Nasadil jsem svůj otcovsko-mentorský tembr a snažil se mu vysvětlit, že by si měl dávat pozor. Nakonec má před sebou ještě pár koncertů a nahrávání alba. Můj první apel nebyl vyslyšen, tak jsem se obrátil na našeho kytaristu. Tahle anabáze se opakovala asi třikrát, dokud jsme z obchodu nedošli domů. Po chvilce jsem zjistil, že si ten blbec vyvrtnul kotník. A taky že se mi to celá kapela bála říct (naprosto pochopitelně). V ten moment už ale rozčilování nemělo takový smysl, protože mě kytarista nalíval levnou zelenou. To vymaže všecko. Poslední záblesky paměti jsou, že mě někdo táhne na lůžko...

Marta: Tak ten někdo jsem byla samozřejmě já, jelikož v Míšovi došlo ke zkratu a rozhodl se, že bude nocovat na sražených kuchyňských židlích. Vzhledem k jeho nemocným ledvinám, vracející se angíně a stále bolavým zádům jsem jeho nadšení pro tento nápad nesdílela. A protože to nešlo po dobrém, zvýšila jsem hlas a pak už šel skoro sám… Usnul dokonce i v rukavici. Poránu mě probudilo podivné šourání a zpoza přivřených víček jsem viděla Boodyu, jak se belhá do kuchyně. Po chvilce jsem ho dost podobným stylem následovala, abych se o tu smečku postarala. Jakožto odbornice přes snídaně jsem je všechny nakrmila a Boodya s Míšou dostali ještě preventivně dva růžové bonbónky. Boodyův kotník však začínal přibírat na objemu, což mělo za důsledek Michalův pokus o skok z balkónu, tudíž jsme Kudrlína vyslali s doprovodem do nemocnice a dál si užívali komfortu Hotýlku u Provazníka, kde nám bylo skutečně blaze. Ale vše hezké jednou skončí a tak nadešel čas našeho odchodu. Ani ten však nemohl proběhnout bez incidentu. Úkol zněl jasně: Boodya pojede z nemocnice rovnou do klubu, kde se sejde se zbytkem kapely, aby naložili aparát a vyrazili na další štaci, Marta pojede na Hlavní nádraží, odkud bude pokračovat směr Przeň. Při odchodu jsem ale zaznamenala rozbordelařený kufr mistra Kudrlína, rychle jsem mu tedy sbalila a kufr vynesla ven. Před domem ale pánové zjistili, že cestu do Melodky neznají, následovala tedy desetiminutová hádka o to, kdo zavolá taxi, až jsem to nakonec musela udělat já. Kufr jsem dala do jejich opatrování, poslední připomínky o slušném chování, pac a pusu a hurá na šalinu. Jaké bylo moje překvapení, když o pár minut později naproti zastávce přibrzdilo taxi s našimi hvězdami, z nichž ten s tou patkou na mě něco gestikuloval, načež mi volal, aby mi oznámil, že se jim podařilo Boodyův kufr zapomenout na ulici…. Nezbylo mi nic jiného, než jim kolektivně vynadat do idiotů a doufat, že zvládnou zbytek tour bez mého dozoru, což se naštěstí podařilo, a že já přežiju akci se Sunshine a Skyline v Przni, aniž bych umřela steskem, což se také podařilo… :)

Michal: Ráno bylo krutější, než bych očekával. Nevím, jestli to bylo způsobeno oním zeleným jedem, kterým jsem předchozí akci ukončil nebo doznívající nemocí, ale asi jsem musel vypadat špatně. Když mi místo "dobré ráno" Marta beze slova podala dva ibáče a sklenici vody. Naštěstí to rychle přešlo a já se připojil k ostatním do kuchyně, kde naše ajťácká polovina kapely již okupovala své laptopy a místní hotelové připojení. Facebook a jiné veselé stránky frčely ostošest. Mě se podařilo ještě poslat minulý blog - report z Plzně, načež jsem zjistil, že se jedná o starou, neupravenou verzi. Taky jsem za to dostal patřičně od spoluautora Martičky vynadáno. Vyřídil jsem pár mailů a telefonátů, potvrdil koncert v mém rodném městě a letěl do sprchy. Bubeník z nemocnice aprílovsky děsil, že má sádru. Ale dostal jen mastičku a obvaz. Simulant. Dobalili jsme, vyšli ven a čekali na taxi. Doteď nechápu, jak jsme mohli ten kufr přehlídnout a nechat ho na druhé straně ulice. Naštěstí si toho nějaký hodný pejskař všiml a začal divoce gestikulovat, když jsme se kolem onoho místa s autem otáčeli. Ptám se kapely, jestli máme všecko, že ten pán venku se chová fakt podivně. Buď má infarkt nebo se nám snaží naznačit, že jsme něco zapomněli. Boodyův kufr. Na prvním rohu taxi zastavuje a kytarista bodře vyskakuje a běží pro něj. Konečně dojedeme zpět do klubu, kde najdeme jednu z blondýnek a bubeníčka, jak se nalívá zeleným pivem (byl zelený Čtvrtek). Z klubu se nikdo neozýval a tak jsme se dohodli, že se naobědváme na místě. Bohužel pro nás jsme si vybrali ten nejoblíbenější podnik v Brně. A tím pádem čekali na jídlo i pití skoro hodinu. Opět nabíráme zpoždění. Já ani nedojídám, platím útratu a snažím se všechny popohnat k odjezdu do Ostravy, kde má proběhnout další koncert. Ale o tom zase příště...