Inspirující odkaz Františka Gellnera (nejen) v české hudbě
František Gellner – básník, prozaik, fejetonista, dramatik, karikaturista, grafik a malíř
Život
František Gellner žil bohémským životem, sblížil se s anarchismem. Výsledkem jeho osamocené revolty byl ironický a hořce výsměšný postoj proti společnosti, někdy až provokativní. Zpočátku se vysmíval měšťáckým ideálům, morálce a šosáctví. Později ironickým postojem zastíral bolest zklamaného srdce a v básních sílila touha po citu a lásce, smutek přešel v tesknou melancholii. Svým dodnes inspirativním a hojně čteným zejména básnickým odkazem se včlenil mezi národní klasiky.
Narodil se 19. června 1881 v Mladé Boleslavi v rodině nepříliš zámožného židovského obchodníka. Byl šestým ze sedmi dětí, z nichž se dospělosti dožily i s Františkem pouze čtyři. Jeho otec byl přesvědčením socialista, matka měla spisovatelské sklony.
S Mladou Boleslaví byla spojena i Gellnerova studentská léta. V letech 1891 až 1899 zde studoval gymnázium. V této době se seznámil s Josefem Machem, který ve vzpomínkách uváděl, že již v kvartě (1894-1895) začal Gellner se spolužáky vydávat časopis Lípa, v následujícím roce to byl časopis Lucerna, do nichž přispíval humoristickými básněmi a karikaturami gymnaziálních profesorů. Ve školním roce 1896-1897 byl časopis přejmenován na Pêle-Mêle a byly v něm uveřejněny Gellnerovy básně Hebe a Slova. V maturitním ročníku vydávali studenti časopis Mládí, v němž byly uveřejněny Gellnerovy básně Píseň dobrodruha, Reflexe a Přetékající pohár, které byly později zařazeny do sbírky Po nás ať přijde potopa, a překlad Heinovy básně Diana. Gellner nebyl příliš vzorným studentem. Snažil se vzdorovat konvencím a provokovat maloměstské spoluobčany. Gellner se na gymnáziu setkával i se snahami některých pedagogů vyčlenit ho z kolektivu křesťanských chlapců, kterým bylo doporučováno, aby se nestýkali se židovským spolužákem.
Po maturitě v roce 1899 odešel studovat do Vídně na tamní techniku. Měl tu jisté zázemí, žili tu jeho příbuzní. Příliš se s nimi však nestýkal. Výsledkem dvouletého pobytu bylo složení jediné zkoušky, a to zkoušky z kreslení. V roce 1900 poslal S. K. Neumannovi korespondenční lístek a přihlásil se k odběru časopisu Nový kult (přispíval i do Moderní revue). V této době zde také Neumann otiskl Gellnerovy verše. Věnoval se zde dále literární tvorbě a navazoval důležité kontakty s uměleckými osobnostmi českého literárního života, z nichž některé přerostly v celoživotní přátelství. Setkal se zde například se Svatoplukem Macharem.
Studijní neúspěchy Gellnera donutily, aby se z velkoměsta na Dunaji přesunul do skromějších českých poměrů. Na podzim 1901 se zapsal jako posluchač hornického oboru Báňské akademie v Příbrami. Z příbramského vyhnanství, jak Gellnerův pobyt označoval S. K. Neumann vyjížděl Gellner za kulturními i společenskými podněty do Prahy a udržoval pevné kontakty s anarchistickým okruhem literátů kolem S.K. Neumanna a jeho manželky Kamily (K. Toman, F. Šrámek, M. Majerová).
V roce 1901 prožil Gellner citové vzplanutí k M. Majerové, která však nakonec dala alespoň oficiálně před impulsivním a nekonvenčním Gellnerem přednost Josefu Stivínovi. V dopise z března 1903 Gellner hodnotil krátký, avšak o to intenzivnější vztah slovy: „Jediné, co se mi mohlo vytknouti je, že jsem s Tebou chodil, ačkoli jsem o Tvém poměru k Stivínovi dobře věděl. U cizího krbu jsem se neohříval nikdy předtím a doufám, že mi toho ani nikdy příště nebude třeba. Předsudků nijakých nemám, ale na nebezpečné cesty vábím leda ty, kteří nemají, co by ztratili. A Ty mezi tento druh lidí dokonce nepatříš.“
Na podzim 1904 nastoupil v Litoměřicích dvouletou vojenskou službu, ale po roce byl propuštěn. Roku 1905 odjel na malířská studia do Mnichova a ještě téhož roku do Paříže, kde se živil karikaturami pro satirický časopis Rire, Cri de Paris a Le temps nouveau. V roce 1908 se kvůli otcově nemoci vrátil do Čech a o rok později vstoupil na malířskou akademii v Drážďanech. Později se však vrátil do Paříže.
V roce 1911 doporučil S. K. Neumann Gellnera vedoucímu redaktorovi brněnské redakce Lidových novin (A. Heinrich). Gellner začal s novinami nejprve externě spolupracovat jako karikaturista, a protože se osvědčil, stal se v roce 1912 stálým členem redakce s pevně stanoveným příjmem. Podílel se na přípravě nedělní přílohy Večery, pravidelně psal fejetony a povídky. Spokojenost s kvalitou jeho práce se odrážela také v tom, že mu byla poskytována maximální volnost v tvorbě, které se mohl věnovat dle vlastního rozhodnutí i uvážení mimo redakci. Spolupráce s redakcí trvala až do léta 1914, kdy Gellner odchází do války.
Gellner v době působení v redakci Lidových novin zodpovídal za obsah poslední stránky Večerů. Tuto stranu zaplňoval podle poměrně volné domluvy se šéfredaktorem Heinrichem verši a kresbami dle vlastního uvážení.
Pohled na Večery s odstupem století ukazuje, že právě Gellnerovy práce nejlépe odolaly času, převyšují výrazně mnohé příspěvky a udivují svou aktuálností. Jsou jakousi pointou každého čísla. Zvýšený zájem o ně neměli jen čtenáři, ale i cenzura. Ve Večerech publikoval Gellner také povídky, humoresky, fejetony. V některých případech využíval pseudonymu Norbert Čížek nebo Robert Čížek.
V srpnu 1914, přestože nebyl zdravý, narukoval do Mladé Boleslavi a odtud zakrátko odjel na haličskou frontu. Od 13. září byl u svého pluku veden jako nezvěstný. Zdroje informací o posledních dnech jeho života se různí. Na haličském bojišti první světové války se nejspíše definitivně uzavřel životní běh básníka a prozaika, kterého J. S. Machar řadil „mezi ty v mládí zemřelé prince naší literatury.“
Dílo
V roce 1901 vyšla v Knihovně Nového kultu Gellnerova básnická prvotina Po nás ať přijde potopa. Sbírka básní převážně subjektivní lyriky s prvky anarchismu. Objevuje se v ní zklamání nad malostí doby, odpor k měšťáckému životu a společnosti vůbec. Zdůrazňovanou banalitou motivů a jednoznačným přímým pojmenováním se Gellner ostře stavěl proti soudobé, symbolistně dekadentní tendenci v poezii, které se však sám mnohdy nevyhnul.
Skepse vůči hodnotám společnosti je ještě citelnější ve sbírce Radosti života (1903) kde se autorovy bolestné zpovědi mění ve věcný nadhled, který mu dovoluje odpoutat se od vlastních smutků a více se vcítit do problémů druhých. Zvýšená předmětovost pohledu vedla k epizaci básní, k dějovému navození výjevů z noční ulice, hospod a kaváren, převažujících dějišť vší Gellnerovy tvorby.
V posmrtně vydaných Nových verších (1919) epizace a objektivizace pokračuje, skepse tu získává nový teskný tón. Tragika lidského života, kterou Gellnerova prvotina zpřítomňovala s hněvivým patosem, je zde sledována z chápavého odstupu a komentována jakoby mimochodem nonšalantními hovorovými obraty.
Postoj nezaujatého pozorovatele, který logickým rozvedením odhalí pokrytectví vznešených frází, aplikoval Gellner i v politickosatirických básních, navazujících na havlíčkovskou tradici. Za svého brněnského působení ve Večerech pravidelně sledoval i běžné aktuality a doprovázel je satirickými kresbami. Trvalou hodnotu mají především sarkastické portréty oportunistických politiků z řad mladočechů, klerikálů a sociálních demokratů.
V Cestě do hor a jiných povídkách (1914) je Gellnerův pohled na lidské slabosti nejkonkrétnější v prózách ze židovského prostředí. Ještě životněji než v těchto anekdotických příbězích spojil Gellner své epické směřování se svojí filozofií v rozsáhlé veršované skladbě (román publikovaný na pokračování ve Večerech) Don Juan (1912). Tradiční látka, modernizovaná a ironicky traktovaná mu umožnila rozehrát v hrdinových příbězích všechny polohy životního postoje, kterým prošla jeho lyrika. V Lidových novinách v roce 1912 také vychází románový seriál na pokračování Potulný národ. Celým příběhem prochází postava Konráda Vodrazila, která má hodně autobiografických rysů – promítnutí Gellnerových zkušeností a zážitků z pobytu v cizině.
Gellnerovy fejetony pojednávaly zvláště o zážitcích z pobytů v cizině, o umění a politice. Jako v celé jeho tvorbě skrývá se i zde pod zdánlivě zlehčujícím tónem a výrazovou oprostěností mravní hloubka a pronikavý kritický pohled autora, jenž stál ve své době na okraji náročnějšího uměleckého snažení, který však dalece předjímal pozdější snahy o autentičnost básnické výpovědi a s ní spojený nonkonformismus.
Inspirující odkaz Gellnera: Některé jeho básně byly zhudebněny a hrány, popř. vydávány na CD. Jaromír Nohavica hrával Radosti života. Punk-rocková skupina Visací zámek měla v repertoáru postupně tři básně Františka Gellnera: Všichni mi lhali, Perspektiva a Buď matko Boží pomocna. Dále rozpadlá punková skupina Malomocnost prázdnoty hrála píseň Nečekám nic od reforem (část cyklu Radosti života). Pepa Nos zhudebnil a hraje básně To je teď celá moudrost moje, Všichni mi lhali a Perspektiva. Báseň Václava Hraběte Jam Session s Františkem Gellnerem zhudebnil Vladimír Mišík. Stejný interpret společně s houslistou Janem Hrubým zpracoval i báseň Pomalu v revolver se ztrácí víra ze sbírky Radosti života. Na první dlouhohrající desce skupiny Katapult je píseň Miluju severní nebe ze sbírky Po nás ať přijde potopa. Báseň Bláznění vjelo do párů zhudebnila pod názvem Už tě nemám rád pardubická punková skupina Volant.
Gellner sám o sobě napsal: „Nechci se vyvyšovat, ale průkopníci nových směrů uznají, že já to byl, jež zavedl do českého básnictví moderní vymoženosti jako pivo..."
