Clawfinger na Beerfestu v Olmiku
Pod nos se mi dostala nabídka na lístek na Beerfest zadarmo, navíc s odvozem zajištěným, kdo by řekl ne. K tomu krom několika českých více-méně průměrných až horších (David Kraus???) kapel měli toho dne zahrát i švédští Clawfinger. Chápu, že když hraje Clawfinger není třeba nějakých českých lepších kapel, ale aby ve středu hráli Tři Sestry a Mig 21, ve čtvrtek Cocotti a u nás až extrémně oblíbení No name, mi přijde jako zbytečné mrhání, kolik lidí má v polovině týdne náladu a energii na nějaké akce. Každpádně jsem souhlasila.
Zatažená obloha člověka dokáže naštvat, leč po výjezdu na místo doručení sluníčko vykouklo a já se těšila na příjemné odpoledne. Jenom kdybych netáhla ten deštník a tu bundu navíc. Přijeli jsme, najít místo na zaparkování byl téměř nadlidský výkon, příště snad raději autobusem. Právě hráli Clou. Jejich Island Sun znal kdysi snad každý, mně to přišlo jako ne-tak-vlezlá-jak-dycky popová písnička, tudíž mě jímala zvědavost, jak se bude kapela prezentovat naživo. Mám-li být úplně upřímná, hrůza, hrůza, děs, hrůza. Je sice pravda, že muzikanti neovládali své nástroje úplně nejhůř, ale to, co předváděl zpěvák Lukáš Vyhnal bylo...nudné, jenom stát a pokoušet se zpívat není úplně show dle mých představ. Vážně se to ani moc nedalo poslouchat. Ještěže člověka zabavilo ono množství stánků s rozličnými pivy.
Tmavé, polotmavé, světlé, nepasterizované, nealko, od desítky až po čtrnáctku. Sběratelé tácků i půllitrů si přišli na své, stejně tak jako dámy mající možnost koupit si chmelovou kosmetiku. Ale upřímně, stejně nejlepší byla polotmavá plzeňská čtrnáctka.
Po Clou se na druhém pódiu začal chystat David Kraus s kapelou. Zvědavost mi nedala, šla jsem se podívat, co se děje na druhé stagei. Raději pomlčím, tenhle styl je mi opravdu cizí, texty naprosto tupé, možná i já možná zpívám lépe, instrumentálně nic světoborného. Takže zpět k ochutnávání.
Pomalu se setmělo, Švédi byli přichystáni ke hraní. Úvodní intro pobavilo všechny, kteří rozuměli angličtině, i když je pravda, že hudební forma to ještě podtrhovala. „It is a kiss of death to play in Clawfinger“. Nicméně kapela nastoupila, začalo se hrát. Ať si říká, kdo chce, co chce o chladnosti skandinávských kapel, po In Flames mě i Clawfinger přesvědčili, že umí skvěle pracovat s publikem a opravdu se fanouškům věnují. Vtipkování, děkování, flirtování, zpěv nechali chvílemi jen na nás. Nejvíce mě ale dostal basák, vlasy do půli zad neustále někde ve vzduchu, říkala jsem si, že je ho tam možná i škoda.
Nejsem zrovna fanynka tohoto nu-metalu, tudíž krom dvou tří písniček pro mě skok do neznámé vody. Ale dopad byl jako do peřinek. Vlastně, po metalovsku, do trní. Velice příjemná hudební produkce. A který i český muzikant by zůstal ještě téměř hodinu po koncertě u fanoušků a ochotně se s nimi fotil?
Na Dorian Gray’s Prostitutes se nikomu čekat nechtělo, jelo se tedy domů. Pokud se ještě někde naskytne příležitost mimochodem vidět i Clawfinger, nevidím důvod, proč to nezopakovat.