KISS
23.5.2010
O2 Arena Praha
Někdy koncem loňského roku se ke mě donesla informace, že přijedou legendy Kiss. Vůbec jsem se nerozmýšlela, moje absence na minulém koncertě mě ještě teď mrzí, navíc jeden lístek pod pódium se jevil jako skvělý dárek pro mojí sestru.
Odbila jedna hodina a my vyrazily na cestu. Okolo druhé jsme dorazily na místo určení, kde bylo ovšem jen pár nadšenců. Tak jsme se prošly po okolí, ve Vysočanech toho ale k vidění moc není, tak jsme se zase vrátily zpátky. Co mě ovšem přímo vyděsilo, byla přítomnost spolužačky mojí sestry. Přece jenom žačka šestiletého česko-španělského gymnázia se na takovýchto koncertech moc nevidí. Tento fakt ovšem vysvětloval lístek zadarmo.
Po úmorném a otravném čekání, které zpestřila jen 10% sleva do Nosferatu, kolem půl šesté securiťáci vpustili dav do svých roztomilých zábran vytvořených ze sloupků, co bývají na letištích. Pokud si vzpomínáte na scénu s prvního Shreka když přichází do hradu, tak přesně tak nějak to dopadlo. Po sprintu k naprosto bezúčelným rámům jsme zde čekaly dalších pět minut, protože fanoušek před námi očividně nechápal, co se po něm chce. Další běh pro pití a dolů na plochu. Jenže pití (obyčejná voda za 30,- Kč), které si UVNITŘ koupíte, již nemůžete vnášet na plochu určenou ke sledování koncertu. Ale i tak třetí-čtvrtá řada byla vcelku dobrá.
Další čekání, úpění nad reklamou na Lady GaGa, nervozita ohledně hokejového finále. Na scénu přicházejí LasVegaští Takin Dawn, kteří asi nikoho neurazili, ale také nikoho moc nepobavili. Na druhou stranu nutno říct, že jsem viděla už i spoustu horších kapel, zvláště co se hráčské stránky týká. Navíc píseň věnovaná Ronniemu Jamesi Diovi mě velice potěšila. Po zhruba půlhodince nám poděkovali a nechali prostor opravdovým hvězdám večera. V mezipauze se ovšem halou najednou neslo JEDNA-NULA!!!! a naše nálada stoupla o sto procent.
Budova málem doslova vybuchla, když se na scéně objevila slavná čtveřice, v čele samozřejmě s Genem Simmonsem a Paulem Stanleym, kteří začali hitem z nového alba Sonic Boom – Modern Day Deliah. Kdo nové písničky nemusí, hned vzápětí následovala energická Cold Gin, která pochází z úplně prvního alba nesoucí originální název Kiss. Asi nejlepší moment téhle písně byl Gene olizující krk Tommyho Thayera. Pokračovalo se v neuvěřitelném tempu, Paul skvěle komunikoval s publikem, obligátní oslovení Prague bylo nahrazeno domorodým Praha, pyrotechnika i přes technická omezení O2 arény byla doslova oslnivá, hity následovaly jeden za druhým; Say Yeah, Calling Dr. Love nebo Crazy Crazy Night. Poté následovala Shock Me, kdy se halou opět neslo DVA-NULA!!!. I přes fakt, že reakce na Paulovu angličtinu nebyla dokonalá, lepší večer to být v ten moment ani nemohl.
Jenže on byl. Tommy ho sólo bylo omračující, stejně jako Genevo prskání krve, nemluvě o chvíli slávy Erica Singera, jehož sólo následovala pecka Black Diamond, opět z prvního alba Kiss. Samozřejmě, že hlas Petera Crisse je jedinečný, ale Ericovi se nedá naprosto nic vytknout. Paul dokonce zmínil naše hokejové vítězství. Pak následovaly čtyři naprosté vrcholy večera, Detroit Rock City, I Was Made For Lovin' You, God Gave Rock And Roll To You, a Rock And Roll All Nite, při kterém se na nás snesla hromada bílých konfet a mě uniklo trsátko o dva centimetry. Poté se Kiss rozloučili, a naši cestu domů vyprovázeliy občasné výkřiky MISTŘI!!!.
Kiss můžete ignorovat jak chcete, můžou se zdát nudní, neohrabaní, kýčovití nebo chladně vypočítaví, ale po shlédnutí, byť jen televizního koncertu musíte dojít k závěru, že lepší show a Rock’n’Roll nedokáže udělat nikdo jiný na světě a bezmyšlenkovitě se do jejich muziky zamilujete. Jediné, co mě mrzí, je to, že jejich koncert v Chicagu nestihnu asi o tři týdny.
Poznámka pod čarou: A Maideny o týden. A Ozzfest o den. Ano, hodně mě to irituje.