Peanutka Praha

Jak se na člověku přes počítač pozná, že je nemocný? Začne se prohrabávat starými dotazy na fórech, neustále kontrolovat svůj Twitter a psát nesmysly jen tak. Navíc byly poslední dva týdny docela vtipné.

Po Kissáckém koncertu, který byl pro mě rozhodně letošní koncertní událostí číslo jedna (Dobře, nepočítám Ozzyho a Masters tradičně nestíhám (a taky pokud se nepotvrdí zpráva o koncertě GnR)), jsem se ještě s půlkou mozku nefunkčního jala přivítat hokejisty na Staromák. Přijeli, já si dala sprint na Churchilák, hodina španělštiny, sprint zpátky a ještě jim zamávat při odjezdu. Pokud vám uniká smysl mého konání, nejste samotní.

Ještě se chci ale vrátit k samotnému finálovému utkání a jeho důsledkům. Už při postupu do semifinále se najednou všichni měli o čem bavit, lidé začali vyvěšovat vlajky a nikdo najednou neřešil nějaké přitroublé představitele vrcholové politiky. A on to Vokoun zvládl vychytat, budeme mít stříbro! Další vlna zájmu o český hokej, i dámy, které nevědí, co je to hákování (bez legrace, tento dotaz položila blonďatá slečna s růžovými nehtáky za mnou stojící na staromáku). V pár odvážných hlavách se objevila myšlenka na zlato, ale nikdo si to nedovolil tvrdit ani s 50% pravděpodobností.

Najednou se zase z balkónů začalo ozývat GÓÓÓL, i když pár pomatenců raději běželo k Facebooku, aby to tam napsali. Pokud ten hokej někoho opravdu zajímá, tak při zápasu statusy jiných nejen, že nečte, ale ani k němu neodbíhá. Na koncertě se radovali společně naprosto neznámí lidé, byli jsme hrdí na svoji zaprděnou zemičku. žádně hádky levičák-pravičák,prostě máme "zlatý kluky".

Není to ironie, jak málo nám stačí k tomu, abychom si uvědomovali svoji národnost? Přitom je tak obrovský počet věcí, ve kterých jsme na světě opravdu nejlepší. A není to jen o pivu, i když ho MÁME nejlepší. Neustále lezeme do střev západu, když není plyn, tak s neoprávněnou nevolí i východu. K čemu? O nás se žádné Spojené Království, Francie nebo nedej bože Spojené státy nikdy nestaraly a ani starat nebudou, musíme se o sebe postarat sami. A cesta věčné sebelegrace je sice roztomilá, ale rozhodně ne účinná. Nic proti Švejkovi, vždyť to byl génius, ale občas je lepší mít ostrý loket než přiblbý úsměv.

Zpět k tématu, najednou lidi sami od sebe dokázali udělat hromadnou akci i bez použití již zmíněného zla - Facebooku. Pro vyléčení ze závislosti na něm doporučuji díl 3. řady IT Crowd; Friendface. "I feel so sociable". Ještě dva dny lidé řešili Rachůnka, Kašpara nebo Jágra s Vokounem, pak zase přišel mediálný výmaz mozků. Volby?!

Spousta mladých se řídila heslem "Vyměňte politiky". Tak volili VV, o kterých NIKDO nemá ani páru, co jsou zač, a Top09, kteří odešli z jiných stran, protože s nimi zásadně nesouhlasí a teď jsou velcí koaliční kamarádi. Takže ve výsledku tam je stejná banda trotlů, která tam byla poslední 4 roky, jen  s tím rozdílem, že se vyměnil Bursík za Johna. Vážně výhra. A televizní spot Přemluv bábu a dědu? Úsměv ve mě vyvolával snad jen Čecháčský spor ohledně označení bába, v některých regionech je bába naprosto normální označení pražské babičky. Jinak mi to přišlo trapné a zoufalé. Já, která jsem ráda, že jen tuším, jak funguje společnost, mám do života kecat někomu, kdo zažil nácky i komunisty?! Tenhle slogan je donebevolající puberťárna, která pozbývá jakékoliv racionality. Jak na svém blogu poznamenal bubeník UDG Jugi; "...a nechám si poradit od babičky, koho mám volit." Volby se holt staly módní záležitostí, a většina mladých zoufalců se nechá ovlivnit úsudkem jakéhosi tupce, který se pár lidem zdá "drsnej"

Jednou věcí ovšem byly letošní volby extrémně pozitivní. DSSS dostala naprosté hovno. Což jim také přísluší.

Když už jsem u té drsnosti, musím se zmínit o další velice zábavné historce. Jedna třída ze školy je právě na exkurzi v Katalánsku, hotel situován v extrémě známém Lloretu de Mar. A tři největší dilinky (nevím, jak jinak se vyjádřit) se rozhodly, že si na památku nechají udělat tetování. Namísto aby počkali do přeci jen civilizovanější Barcelony, zapadly do prvního krámu, kde se krom tetování dělaly ještě rusty a dredy. Bůhví, jaká byla tamní hygienická úroveň, ale fakt, že s "tatérem" ještě smlouvaly o cenu mé představě moc růžové nepřidá. Samozřejně nějaké rady ohledně péče o tetování nemohly ani očekávat. A vzhledem k jejich inteligenci se ani nezeptaly (když už to tetování tak moc chtěly, že si o tom nepřečetli ani řádku). A ještě lepší je, že jedna z nich si ony hvězdičky nechala udělat na ruku a druhá na obličej. Teď jen čekám, že za to dostane při příjezdu vynadáno od hysterických maminek jejich skvělá třídní. A co vůbec nechápu, když už by to byla nějaká "revolta", ale jedna měla slíbenou návštěvu Hellu.

Opravdu zábavné sledovat zoufalé jedince, jak se snaží zaujmout něčím tak strašně vyjímečným, že to má každý druhý. A aby jejich drsnost byla vidět, dalí si ji na obličej. Navíc z toho můžou něco chytit, to je taky hustý, no ne? Nejhorší na tom je, že většina, aby se před nimi neshodila, začne tvrdit, že je to fakt kůl. Zábava, vážně.

23.5.2010

O2 Arena Praha

Někdy koncem loňského roku se ke mě donesla informace, že přijedou legendy Kiss. Vůbec jsem se nerozmýšlela, moje absence na minulém koncertě mě ještě teď mrzí, navíc jeden lístek pod pódium se jevil jako skvělý dárek pro mojí sestru.

Odbila jedna hodina a my vyrazily na cestu. Okolo druhé jsme dorazily na místo určení, kde bylo ovšem jen pár nadšenců. Tak jsme se prošly po okolí, ve Vysočanech toho ale k vidění moc není, tak jsme se zase vrátily zpátky. Co mě ovšem přímo vyděsilo, byla přítomnost spolužačky mojí sestry. Přece jenom žačka šestiletého česko-španělského gymnázia se na takovýchto koncertech moc nevidí. Tento fakt ovšem vysvětloval lístek zadarmo.

Po úmorném a otravném čekání, které zpestřila jen 10% sleva do Nosferatu, kolem půl šesté securiťáci vpustili dav do svých roztomilých zábran vytvořených ze sloupků, co bývají na letištích. Pokud si vzpomínáte na scénu s prvního Shreka když přichází do hradu, tak přesně tak nějak to dopadlo. Po sprintu k naprosto bezúčelným rámům jsme zde čekaly dalších pět minut, protože fanoušek před námi očividně nechápal, co se po něm chce. Další běh pro pití a dolů na plochu. Jenže pití (obyčejná voda za 30,- Kč), které si UVNITŘ koupíte, již nemůžete vnášet na plochu určenou ke sledování koncertu. Ale i tak třetí-čtvrtá řada byla vcelku dobrá.

Další čekání, úpění nad reklamou na Lady GaGa, nervozita ohledně hokejového finále. Na scénu přicházejí LasVegaští Takin Dawn, kteří asi nikoho neurazili, ale také nikoho moc nepobavili. Na druhou stranu nutno říct, že jsem viděla už i spoustu horších kapel, zvláště co se hráčské stránky týká. Navíc píseň věnovaná Ronniemu Jamesi Diovi mě velice potěšila. Po zhruba půlhodince nám poděkovali a nechali prostor opravdovým hvězdám večera. V mezipauze se ovšem halou najednou neslo JEDNA-NULA!!!! a naše nálada stoupla o sto procent.

Budova málem doslova vybuchla, když se na scéně objevila slavná čtveřice, v čele samozřejmě s Genem Simmonsem a Paulem Stanleym, kteří začali hitem z nového alba Sonic Boom – Modern Day Deliah. Kdo nové písničky nemusí, hned vzápětí následovala energická Cold Gin, která pochází z úplně prvního alba nesoucí originální název Kiss. Asi nejlepší moment téhle písně byl Gene olizující krk Tommyho Thayera. Pokračovalo se v neuvěřitelném tempu, Paul skvěle komunikoval s publikem, obligátní oslovení Prague bylo nahrazeno domorodým Praha, pyrotechnika i přes technická omezení O2 arény byla doslova oslnivá, hity následovaly jeden za druhým; Say Yeah, Calling Dr. Love nebo Crazy Crazy Night. Poté následovala Shock Me, kdy se halou opět neslo DVA-NULA!!!. I přes fakt, že reakce na Paulovu angličtinu nebyla dokonalá, lepší večer to být v ten moment ani nemohl.

Jenže on byl. Tommy ho sólo bylo omračující, stejně jako Genevo prskání krve, nemluvě o chvíli slávy Erica Singera, jehož sólo následovala pecka Black Diamond, opět z prvního alba Kiss. Samozřejmě, že hlas Petera Crisse je jedinečný, ale Ericovi se nedá naprosto nic vytknout. Paul dokonce zmínil naše hokejové vítězství. Pak následovaly čtyři naprosté vrcholy večera, Detroit Rock City, I Was Made For Lovin' You, God Gave Rock And Roll To You, a Rock And Roll All Nite, při kterém se na nás snesla hromada bílých konfet a mě uniklo trsátko o dva centimetry. Poté se Kiss rozloučili, a naši cestu domů vyprovázeliy občasné výkřiky MISTŘI!!!.

Kiss můžete ignorovat jak chcete, můžou se zdát nudní, neohrabaní, kýčovití nebo chladně vypočítaví, ale po shlédnutí, byť jen televizního koncertu musíte dojít k závěru, že lepší show a Rock’n’Roll nedokáže udělat nikdo jiný na světě a bezmyšlenkovitě se do jejich muziky zamilujete. Jediné, co mě mrzí, je to, že jejich koncert v Chicagu nestihnu asi o tři týdny.

Poznámka pod čarou: A Maideny o týden. A Ozzfest o den. Ano, hodně mě to irituje.

V podsední době neustále diskutovaná věc; hudební nosiče se neprodávají, a nejspíše už se nikdy prodávat nebudou, tak dobře jako dřív. Každý prodejce si stěžuje na ty hrozitánské piráty, kteří si album prostě stáhnou a kašlou na nějaká autorská práva. Piráti zase nadávají na zbytečnost koupě, když mají vše pod nosem a po jednom poslechu můžou s klidným srdcem album prostě vymazat.

Nejprve se podívejme z pohledu nevydělávajícího majitele obchodu. Občas si tam zajde nějaký ten skalní fanoušek pro limitovanou edici svého oblíbeného kousku, občas má někdo narozeniny, před Vánoci rodiče kupují Dádu pro děti a Evu s Vaškem pro své rodiče. Majitel, ani já, občas nechápeme, jak někomu může pro poslech stačit okleštěný mp3 formát, žádný booklet, ipod vám po koncertě asi nikdo nepodepíše. A navíc, pomazlit se, pohladit si flashku opravdu není ono. Řekla bych, že z velké části za to může přesycenost trhu, neustálá potřeba dnešních dětí mít ty nejnovější jednotlivé pecky, která za dva týdny nikdo neposlouchá, a v neposlední řadě také jakási vynucená „počítarizace“ (nádherný neologismus), kdy někteří už z podstaty nevidí jediný důvod, proč nějaká CDčka vůbec kupovat, když ona muzika je stejně tak digitální.

Jenže důvodů, proč si alba nekupovat je mnohem více. Pokud si koupím nějaké CD aniž bych ho předtím slyšela, je docela vysoká pravděpodobnost, že z něj po jednom poslechu bude odpuzovač holubů. Představa, že kupuji měsíčně minimálně tři – čtyři alba, každé za pět set, je minimálně nereálná, krom toho, že by mi unikly některé méně významné nové kousky, tak nevím, z čeho bych byla.

Zákon o ochraně autorských práv nám navíc říká, že pokud něco zkopírujeme pro svou vlastní potřebu, neporušujeme tím žádné nařízení. Takže pokud nestahujete přes torent, donkey nebo podobné peer-to-peer programy, které nejen stahují, ale i poskytují části souborů, nic tím vlastně neporušuji. Samozřejmě, že něco nahrát na ...share a linky naházet všude, kam vás napadne, už trestné je.

Ale hlavní důvod, který mne inspiroval k napsání této úvahy, se mi opět přihodil včera odpoledne. Po vydařeném koncertu ústeckých UDG si sestra chtěla jít koupit jejich poslední album. Výborně, půjdu s ní, pak mi pomůže nakoupit. Tak jsme vlezly do prvního obchodu. Chvíli se hrabeme v regálu zjišťujíce, že ona prodejna nevlastní ani jediné z jejich alb. Další dvě prodejny, stejný scénář. Nakonec jsme ho tedy objednaly přes net, jako obvykle. Stejná situace se mi stala v létě, kdy jsem, pravda, extrémně naivně, vlezla do jedněch z největších CD prodejen v Praze s cílem koupit si poslední CD Dark Gamballe. Jen o Vánocích bylo všeho všude dost.

Tento přístup mi ovšem není vůbec jasný. Jednou za čas se člověk rozhodne, že si CD koupí, a v žádné prodejně ho nesežene. Pokud si nikdo nekupuje neexistující zboží, proč je kolem toho tolik povyku? Sami majitelé těchto obchodů spoléhají na konzumnost společnosti, která je sice opravdu a bohužel živí, ale žádné příjmy navíc z toho neplynou.

Pokud se ale podíváme ještě ze třetí strany, můžeme dojít k závěru, že je to možná dobře, že už ani sami obchodníci nemají tendenci prodeje jakkoliv zvyšovat, spíše je svými kroky snižují. Opravdoví fanoušci si budou objednávat svoje oblíbené kousky přímo od kapel, čímž budou sponzorovat ne úplně funkční hospodářství České Pošty, nikoliv lenochody z obchodů, kteří o své práci mnohdy nemají ani ponětí.

Na závěr nutno říci, že význam CD sice klesl, ale stále ještě existuje, tak ho úplně nezničme. I když si stejně myslím, že lépe investovat do koncertů, než do slisovaných věcí bez duše. Nestydím se, že si CD vůbec nekupuji, protože kdyby polovina obyvatelstva dala tolik peněz za lístky na festivaly, koncerty, divadla a výstavy jako já, česká kultura by se topila v penězích. Navíc, na koncertech alespoň objevíte pravou podstatu produkované muziky.