Peanutka Praha

Stadion Eden

25. 6. 2009

Koncem loňského roku jsem si šla pro lístek a v hlavě mi běhala otázka, proč tam jdu sakra tak brzo, vždyť mají přijet až v červu. O měsíc později mi bylo jasné, že jsem jedna z těch „zodpovědnějších“ a šťastnějších. Ale nejprve, proč jsem se vůbec rozhodla navštívit synthpopový koncert a tím pádem (jak se později ukázalo) si nechala ujít Apocalypticu?

Je to vcelku jednoduché. V roce 2004 jsem zaslechla Enjoy the Silence, sice zremixovanou verzi, leč s krásným animovaným klipem. O pár týdnů později, roku 2005 spatřil světlo světa i singl Precious z alba Playing the Angel. Hrubé synťáky a více-méně čistý hlas Davea Gahana mě přiměl poohlédnout se nejen po celém albu, ale i po jejich starší tvorbě. A bylo vymalováno. A jak se můj hudební rozhled a informovanost rozšiřovali, došla jsem k názoru, že obrovským způsobem ovlivnili nejen generaci fanoušků, ale i dnešní scénu, a to nejen tu popovou či taneční. A tak, v rámci vzdělávání, jsem se nakonec tlačila uprostřed davu čítajícího několik desítek tisíc hlav.

Po příchodu na stadión přišlo klasické kolečko najít místo – pro pivo – na záchod – zpět na místo. Hodinu a půl dlouhé čekání za poslechu příšerného disca z reproduktorů nás již v půl sedmé (avizovaný začátek v sedm!) překvapili francouzští DJ’s Motor. Vzhledem k mé neznalosti tohoto žánru případně omluvte mé nepřesné termíny. Jak jsem už v úterý zjistila z třicetivteřinového sledování videa na Youtube, extrémně nudná a příšerně vypadající „„kapela““. Ještě ke všemu začalo slušně pršet. A i okolí, navlečeno v tričkách DM a s černými vlasy, nevypadlo zrovna dvakrát nadšeně. Leč díkybohuzato nic netrvá věčně, tudíž po 45 minutách byl konečně klid.

Další nekončené čekání, přestává pršet, nastupuje legendární trojice + bubeník a klávesák. Začíná se obligátně novou In chains, která otvírá i album Sounds of the Universe. Zatím dobré, jsem zvědavá na hlasový výkon Gahana i Gorea, na „poslouchatelnost“ a zvuk naživo a na show. Dave předvádí, že je na svém místě oprávněně, a co mě překvapilo, že i na svůj věk 47 let a na několik drogových, řekněme pochybení ,vypadá stále dobře. Srovnejte si ho třeba s Axlem. Ale zpět k hudbě. Po In Chains následuje Wrong, který byl naživo podstatně horší než na desce, a Hole To Feed. Pak se ovšem pokračovalo v hitech. Hlavně mě potěšilo Walking In My Shoes, It´s No Good a Precious.

Leč kde se vzala, tu se vzala, jedna z návštěvnic se dožadovala o trochu prostoru. V domnění, že se chce dostat někam dál k příteli či kamarádovi, ráda jsem ji pustila. A ona si stoupla přede mě. A stála. Tak jsme se slušně optali, zda-li se hodlá přesunout nebo se před nás vetřela záměrně. A ona návštěvnice nám okamžitě začala tykat, a obviňovat NÁS že jsme se přišli pohádat a že ona tady taky stála, sice o tři metry za námi, ale stála. To bylo i na mě moc, zvláště když nepomáhal ani loket pod žebra ani šťouchance mými Steelskami. Politování hodné je to, že jsem se snížila k větě, že „s takovou píčou se nemá smysl bavit“. Co mě ovšem naprosto vytočilo, bylo, když moje spoluúčastnice na ní vyjela, že jestli se nezklidní, tak „tě ty píčo odtáhnu za ten drdol“, a ona stála dál. Po úvahách, jak to smrdí, když hoří vlasy se ovšem konečně vydala ony tři metry za nás za manželem. Bylo mi ho chudáka líto. Ale opět zpátky k muzice.

Martin Gore je především autor hudby a nikoli zpěvák, což předvedl i v Praze. Utahané písničky nejsou zrovna pro DM silnou stránkou, a v kombinaci s Goreovým zpěvem to byly asi dvě nejhorší písničky večera. Zato pro skalní fanynky to asi byl nejlepší zážitek za poslední roky.

Poslední píseň z nového alba byla Peace, u které se mi chce vždy příjemně zavřít oči a spát,  naživo zněla jaksi nedotaženě. Ale to již následovalo Enjoy the Silence, geniální skladba, a to nejen z přehrávače. Tak jsem přemítala jaké to je, hrát píseň, o které víte, že už jí nikdy nepřekonáte. Konečně jsme se dostali i k nějaké komunikaci s publikem, kterou Gahan opravdu šetřil. Ale to už hudebníci zalezli do šaten, aby se nechali vytleskávat.

Znova přišli a následovala trojice milostně podbarvených písní; Stripped, Master and Servant a Strangelove. Díky svým textům mám v oblibě zvláště poslední dvě, ale jen Master and Servant byl povedený. Ale zato opravdu povedený, i když mé zklamání ze Strangelove to moc nevyvážilo.

Následoval ještě jeden odchod do šaten a pak už Personal Jesus, při kterém se celý stadion vlnil a zpíval a nakonec romantická Waiting For the Night, při které jsme se raději počali procpávat k východům. I tak jsem tam ale čekali ještě půl hodiny, než jsme se dostali na vzduch.

Závěrem nutno říci, že DM jsou stále ve formě, mají skladatelský potenciál, ale staré hity to nepřekoná. Dave Gahan raději předváděl tanečky namísto mluvení, ve výsledku jen dobře. Show to byla skvělá, obří plazma s vybouleninou uprostřed byla stále plná zajímavých momentů, to nejen po dějové, ale i po výtvarné stránce. Zvláště u Walking In My Shoes celých 5 minut sledovalo hnědé oko havrana, klidně sedícího na kůlu. Obdivuji kohokoli, kdo to natočil, že přiměl toho havrana sedět klidně na stejném místě. Co se týče setlistu, měla bych drobné výhrady, ale do dvouhodinového vystoupení toho asi více nenacpete.

14. ledna mě sice v O2 aréně nenajdete, ale pokud přijdete ke mně domů, až budu mít zase dost kytarových sól a řvaní, jistojistě u mě v přehrávači najdete právě Depešáky. Pro tvrdé synťáky, temnou atmosféru, ale dost možná i jenom tak bez důvodu. A ač si je nepouštím zrovna často, jsou pro mě jedni z těch, kdo ve své době řídili scénu. A to se počítá.

P.S. Nejlepší stejně bylo, když jsem přišla domů, zapnula MTV a tam na mě koukal Max Cavalera se Sepulturou=)

Setlist: In Chains, Wrong, Hole To Feed, Walking In My Shoes, It's No Good, A Question Of Time, Precious, Fly On The Windscreen, Little Soul, Home, Come Back, Peace, In Your Room, I Feel You, Policy Of Truth, Enjoy The Silence, Never Let Me Down Again; Stripped, Master And Servant, Strangelove; Personal Jesus, Waiting For The Night

Nemocná už více jak týden (po dvanácti letech antibiotika, to dokáže naštvat), počínám mít nutkavý pocit, že bych měla vytvořit nějakou tu hodnotu. A tak si dovolím jednou přidat do blogu spíše zamyšlení nad světem, než cokoliv vztahující se k hudbě. Ale neboť bez hudby můj život neexistuje, stejně se tam něco blýskne.

Začala bych tím, že do dílu Moss and the German zbývá jěště hodina a půl. Asi si pustím ostatní díly druhé série... Jistě, mohla bych se podívat i na onen díl a jít spát, ale to ztrácí ono kouzlo jedinečnosti okamžiku, kdy to v televizi běží jen v jeden jediný čas. Poslední dobou si pouštím kdy chci co chci, možná je to škoda. Doby, kdy se napjatě sedávalo před obrazovku v určený čas očekávají oblíbený pořad jsou minulostí, dnes jen dvakrát, třikrát kliknout a mám všechno až pod nosem okamžitě.

Pokud se ovšem nechci podívat na Youtube na nějaké video co není available in your country. Cestovat si můžu jak chci, ale anglický klip vidět nemůžu. Kouzelné. Pak proč se tolik stahuje. Poradím webovku hidemyass.com. Sice se často occur an error, ale můžete koukat, na co chcete. Stejně tak mě nevýslovně irirtuje Adult Swim. Snad jednou dojdou k závěru, že i tady "na východě" jsou už i anglicky mluvící lidé. Pak se integrujte do nějakých nadnárodních spolků.

Co se týče oné muziky, poslední dobou nám vydávají alba samá věhlasná jména. Mě osobně zasáhlo ale snad jen album Depeche Mode, po jediném poslechu odloženo na neurčito (ale Wrong potenciál má), Eminem, jehož se neustále snažím zoufale přepnout, ale vždy se někde objeví, brr; a nový singl Placebo. Jejich muzika má něco, co mě přitahuje, možná pišťák Briana Molka nebo jejich texty nebo nevím. Každopádně jejich nový singl For what's worth mě donutil přemýšlet o mé vlastní cestě, což se nepodaří každému. Když k tomu přičteme výborný klip není co kritizovat. Nápis na konci klipu jsem poslechla několikrát. Snad i zbytek desky bude v tomto duchu, podobající se spíče Walking with ghosts než Meds, které bylo moc vyumělkované.

A také mi to nedalo a poslechla jsem si nový singl Linkinů nazvaný New Divide. Já naivka skrytě doufala, že by se mohli vrátit k Hybrid Theory, jednou z oněch desek, které mě donutily zajímat se o tvrdší muziku. Někde jsem začít musela. Leč ona nová píseň je snad horší než celé Minutes to Midnight, nestojí vůbec za povšimnutí. Vemte si průměrnou kytarovkou s pár samply a bude to zábavnější než dnešní LP.

Jenže peníze jsou extrémně silná motivace, tudíž s tím moc nenadělám. Dnes se honíme jenom za úspěchem, ať je jakýkoliv, peníze, sport, věda, média, stresujeme se kvůli němu, obětujeme často přátele, rodinu. Ale proč?  Nějaké nezapomnutelné činy, o kterých se bude ve školách učit ještě po staletí stejně neplánuji, tudíž nevidím důvod se tolik stresovat, spěchat, řešit vzhled, fyzičku, peníze, nesnášenlivé okolí, tupého přítele nebo cokoliv jiného. K čemu to všechno? Prostě budu dělat co mě baví, na co mám, pokud možno tady zanechám nějakého toho nového človíčka a v poklidu umřu. Jako všichni.

Omluvte tento citový výlev, pokud jste čekali něco zábavného, asi vás to zklamalo. Ale já se vážně nudím. A zakládat si kvůli tomu blog nebudu. A facebook ani kdyby mi za to zaplatili. Tak jako tak si raději běžte poslechnout nějakou mladou neznámou kapelu, kupte si jejich cd, triko nebo cokoliv jiného nebo ještě lépe se na ně běžte podívat na koncert. A ještě jednou pardon.

Pod nos se mi dostala nabídka na lístek na Beerfest zadarmo, navíc s odvozem zajištěným, kdo by řekl ne. K tomu krom několika českých více-méně průměrných až horších (David Kraus???) kapel měli toho dne zahrát i švédští Clawfinger. Chápu, že když hraje Clawfinger není třeba nějakých českých lepších kapel, ale aby ve středu hráli Tři Sestry a Mig 21, ve čtvrtek Cocotti a u nás až extrémně oblíbení No name, mi přijde jako zbytečné mrhání, kolik lidí má v polovině týdne náladu a energii na nějaké akce. Každpádně jsem souhlasila.

Zatažená obloha člověka dokáže naštvat, leč po výjezdu na místo doručení sluníčko vykouklo a já se těšila na příjemné odpoledne. Jenom kdybych netáhla ten deštník a tu bundu navíc. Přijeli jsme, najít místo na zaparkování byl téměř nadlidský výkon, příště snad raději autobusem. Právě hráli Clou. Jejich Island Sun znal kdysi snad každý, mně to přišlo jako ne-tak-vlezlá-jak-dycky popová písnička, tudíž mě jímala zvědavost, jak se bude kapela prezentovat naživo. Mám-li být úplně upřímná, hrůza, hrůza, děs, hrůza. Je sice pravda, že muzikanti neovládali své nástroje úplně nejhůř, ale to, co předváděl zpěvák Lukáš Vyhnal bylo...nudné, jenom stát a pokoušet se zpívat není úplně show dle mých představ. Vážně se to ani moc nedalo poslouchat. Ještěže člověka zabavilo ono množství stánků s rozličnými pivy.

Tmavé, polotmavé, světlé, nepasterizované, nealko, od desítky až po čtrnáctku. Sběratelé tácků i půllitrů si přišli na své, stejně tak jako dámy mající možnost koupit si chmelovou kosmetiku. Ale upřímně, stejně nejlepší byla polotmavá plzeňská čtrnáctka.

Po Clou se na druhém pódiu začal chystat David Kraus s kapelou. Zvědavost mi nedala, šla jsem se podívat, co se děje na druhé stagei. Raději pomlčím, tenhle styl je mi opravdu cizí, texty naprosto tupé, možná i já možná zpívám lépe, instrumentálně nic světoborného. Takže zpět k ochutnávání.

Pomalu se setmělo, Švédi byli přichystáni ke hraní. Úvodní intro pobavilo všechny, kteří rozuměli angličtině, i když je pravda, že hudební forma to ještě podtrhovala. „It is a kiss of death to play in Clawfinger“. Nicméně kapela nastoupila, začalo se hrát. Ať si říká, kdo chce, co chce o chladnosti skandinávských kapel, po In Flames mě i Clawfinger přesvědčili, že umí skvěle pracovat s publikem a opravdu se fanouškům věnují. Vtipkování, děkování, flirtování, zpěv nechali chvílemi jen na nás. Nejvíce mě ale dostal basák, vlasy do půli zad neustále někde ve vzduchu, říkala jsem si, že je ho tam možná i škoda.

Nejsem zrovna fanynka tohoto nu-metalu, tudíž krom dvou tří písniček pro mě skok do neznámé vody. Ale dopad byl jako do peřinek. Vlastně, po metalovsku, do trní. Velice příjemná hudební produkce. A který i český muzikant by zůstal ještě téměř hodinu po koncertě u fanoušků a ochotně se s nimi fotil?

Na Dorian Gray’s Prostitutes se nikomu čekat nechtělo, jelo se tedy domů. Pokud se ještě někde naskytne příležitost mimochodem vidět i Clawfinger, nevidím důvod, proč to nezopakovat.