Peanutka Praha

Po přečtení si dvoustránkového článku v dubnovém Sparku jsem začala intenzivně pátrat po americkém kresleném seriálu nesoucí název Metalocalypse. Našla jsem, srdíčko zaplesalo, navíc byly k dispozici i české titulky. Tady jsou titulky nutnost, alespoň anglické, směs prskotšiny se skandinávštinou posílenou několika litry vodky by nerozluštil napoprvé ani student před státnicemi.

Na úvod stručné nastínění děje; 5 členů metalové (pro šťouraly: death-melodic-metalové) skupiny Dethkolk, 5 světově nejoblíbenějších umělců, kteří právě přeskočili Belgii a jsou 12. ekonomikou světa, se vypořádává s realitou běžného dne. Tedy pokud je běžné, že váš kuchař je rozsekán vrtulí, adoptujete obézní dítě nebo že omylem probudíte finského jezerního trola. Že trolové neexistují? A jak vysvětlíte ty mrtvé jednorožce?

Sestava kapely je velice pestrá: Skwisgaar Skwigelf, poněkud gerontofilní Švéd s nejrychlejšími prsty (co se kytary týče) na světě, Toki Wartooth, citlivý norský rytmický kytarista, William Murderface, nihilistický oplzlý basák, Pickles the Drumer, k drogám imunní bubeník a Nathan Explosion, vysoký zelenooký černovlasý zpěvák. Jakousi záhadou toto spojení funguje, veškeré prodejní rekordy byly překonány. Kluci mezi sebou neustále debatují, což přináší situace od úsměvných až po chechtací.

Začíná vás to zajímat? Ne? No tak teď teprve nastražte očička a přichystejte si špunty do uší. Celý seriál je protkán hudebními počiny Dethkolku alias Brendona Smalla a Tomyho Blacha, a že jsou to povedené kousky. Byl vydán i jakýsi soundrack nesoucí název The Dethalbum, Small a Blacha dokonce vyrazili na turné po Americe, ne nepodobající se stylu vystoupení Gorillaz. Tito dva pánové navíc postavičky sami namlouvají, stejně jako Mark Hamill (a kdo nevíte, koho hrál, běžte spáchat harakiri svým světelným mečem) nebo Malcolm McDowell. Hostují zde i světoznámí zpěváci jako King Diamond nebo James Hetfield. A jestli vás ani tohle nenalákalo, není tohle seriál pro vás.

Seriál je plný hudebních narážek, jedna z nejlepších je síť rychlého občerstvení Dimmu Burger, ale i filmové studio Gorgoth nebo obchod Fintroll nezůstanou bez povšimnutí. Jednou z mála vad seriálu je to, že po obrazovce tečou hektolitry krve, popřípadě zvratků. Jistě, občas je to „vhodné“ a vtipné, ale často i zbytečné.

Také je nutno dodat, že ač většina dílů je naprosto skvělá, některé jsou jaksi bez života, občas sice vyleze něco zábavného, ale trvá mu to dlouho a leze z opravdu velké propadliny. Naštěstí jsou všechny části dlouhé 11 minut, 33 vteřin, takže v kombinaci se skvělou muzikou se to dá přežít.

Pro chtivce pár poznámek na konec. Oblíbená fóra jistě znáte, titulky jsou kompletní pro celou první sérii, druhá řada už je ale větší problém. Existují anglické titulky, které musíte přečasovat, první tři díly jsou přeloženy do slovenštiny. No a já aktuálně pracuji na překladu do češtiny. Jestli je tu nějaký metalový nadšenec, mající v malíku americké hovorové názvy drog a různých nelichotivých částí těla, ocením pomoc.

Edit: Titulky pro druhou séri jsou hotové. Čekám ovace:)

Legendární Arakain vydal již své dvanácté album a po 14 odehraných koncertech přijela do Prahy svůj nový začátek pokřtít. Kdo by odolal takovému lákadlu, navíc když patronem nového alba byl samotný Ozzák z nováckého Comebacku?

Díky neochotě jezdit domů a zpět jsme dorazily na místo s předstihem, takže nás první řada neminula. Zklamaná z nepřítomnosti Dymytry, kteří podporují Arakain (a naopak, neboť v Dymytry hraje Jiří Urban ml.) na tomto truné, jsem očekávala příchod Veneficy velice skepticky. Ale byla jsem mile překvapena, vždyť Radim Zatloukal je výborný zpěvák s rozsahem jaký se často nevidí, Petr Mahr s Jaroslavem Novákem a Markem Leždíkem  bravurně ovládli struny a Roman Mlynář také není nejhorší bubeník. Po odehrané půlhodince jeviště potemnělo, takže se na Veneficu budu muset ještě podívat podrobněji.

Za dvacet minut se na jeviště přiřítili Empire, hrající slušný heavy metal, leč po pěti písničkách to bylo příšerně nudné, o zvednutí nálady v sále se sice postarala dvě najatá tančící děvčata, ale pro naši „křehkou a jemnou menšinu“ to nebylo nic světoborného. Po hodině a půl (předkapela?!) jsme se mohli konečně těšit z blížících se legend.

A ano, po technické pauze se kapela začala postupně vynořovat ze zákulisí. Hala duněla, pódium poslušně ruce a vlasy ve vzduchu, kapela si to také užívala. Po asi půlhodině se na pódiu objevil Ozzák, broukající pár tónů. Popřál Restartu prodej sta tisíce jeho kopií a mnoho dalších budoucích bratrů.

Kapela hrála za bouřlivé podpory dál, jenže po dvaceti minutách byl Honza Toužimský převezen do nemocnice, dle posledních zpráv dýchací potíže způsobeny vzduchem v sále. Očekávala jsme konec koncertu, za tak vážných okolností by to bylo logické. Ale kapela mě naprosto odrovnala, vzala své nástroje opět do rukou a prohlásila, že si to máme dozpívat sami. Tak následovalo ještě asi šest písní jako třeba Vir nebo Paganini, kterého jsme znali i po relativně krátké době od jeho zveřejnění. Pochvala za největší a nejlepší karaoke přece vždy potěší. Ale malá ručička na hodinách se nebezpečně blížila dvanáctce, tudíž se muselo končit. Trsátka jako vždy záhadnou magickou silou letěla ode mě, ale i tak to byl podařený koncert, jen kdyby na sebe někteří zpěváci dávali více pozor, jde o jejich zdraví.

Po roce a půl se ke mně donesla výborná zpráva; Apocalyptica vyráží opět na turné, srdce Evropy navštíví hned třikrát, Prahu nevyjímaje. Lístek nakoupen s předstihem, vždyť jejich poslední vystoupení byla vyprodaná.

Kolem půl čtvrté jsme dorazily na místo určení. Bylo nás tam devět, ale po předchozí zkušenosti mě to ani moc nevytáčelo. Čekání se nakonec vyplatilo, první řada uprostřed, až na menší festivaly pro mě věc nevídaná.

Po hodinu a půl dlouhém čekání hala potemněla a posléze téměř vybuchla, když nastoupila tato famózní pětice. Dnes již vlastně čtveřice, Antero Manninen, který s kapelou vystupoval, Prahou uzavřel svou cestu po cello metalu a vrhne se do práce s orchestrem. Ale o jeho loučení později. První tóny prozradily, že zvuk je podstatně lepší než byl v Kongresovém centru a že se máme ještě na co těšit.

A opravdu. Mikko Sirrén, kterého jsme doposud brala jako rušivý element, předvedl skvělou show, Refuse/Resist hráli hned jako druhou, tudíž moje krční páteř nebyla příliš unavená pro tuto původní píseň Sepultury, zazněly téměř všechny, pro mě osobně, zlomové body jako Fight with Fire, Hall of the Mountain King, Inquisition Symphony (ano, stále ta Sepultura) nebo například Grace z posledního alba World‘s Collide.

Na toto album jsme vlastně žádnou vyhraněnou reakci nezaznamenala, ale dle mého názoru je to skvělé album. Jistě, zasahuje do mainstreamovějších vod, ale kdo by po nich netoužil, kdo by tomuto lákadlu odolal. I tak zde najdeme podařené písničky, které by si pustil málokterý posluchač Evropy 2, jako třeba Burn nebo Last Hope. Eicca se projevil jako skladatel, který má cit pro kombinaci rychlých hlubokých tónů s jemnou melodií. Ale to zabíhám jinam, než kam jsem chtěla dorazit, takže zpět na rozcestí.

Jedním z překvapení pro mě byla přítomnost zpěváka Tipa Johnsona, zvláště po weby proklamované přítomnosti Niny Hagen nebo Villeho Vala. Leč Tipe překvapil, zapěl Life Burns, Hope, která pro mě byla překvapením večera, I´m not Jesus, jejíž verze s Coreym Taylorem je nepřekonatelná, ale přeci jen lepší někdo zpívající, než mdlá verze jenž předvedli Finové loni, a I Don´t Care. U té mě mrzí její cílenost, nejspíš to nebyl záměr, ale oslovit mladá děvčata, která tvrdé muzice zatím jen přihlížela, či ji ignorovala, se jim podařilo. Navíc kapela Adama Gontiera Three days of grace není absolutně nic světoborného. I tak Tipe předvedl obstojný zpěv. Chvalitebný, chcete-li.

Cellisté pobíhali po pódiu, Paavovi stačilo hnout prstem a dav se pohyboval dle jeho pokynů (a to doslova), Perttu to psychicky nevydržel a odhodil košili, Eiccova hlava se snad nedala vyfotit v “normální“ poloze. Jen při dvou (díkybohu za to jen) písních byl klid, a to při Nothing Else Matters a Bittersweet. Už mě nepřekvapilo, že většina lidí odzpívá zpaměti spíše tyto dvě utahané písničky než klasiku od Metallicy či Panthery, ale stejně jsem se nad tím znova zamýšlela.

Vrcholem bylo, když Eicca oznámil, že je to poslední koncert po boku Antera. Manninen dostal kytku a dort, se kterým honil nejprve Mikka, který se odvážně chopil cella (trhalo to uši, ale slanda muší bejt) a posléze Pertta, sedícího na Mikkově místě, vcelku dobře hrajícího na bicí. Nakonec Anterovi Perttu dort sebral a plácl si do něj obličej sám. V rámci děkování za léta spolupráce Paavo nelenil a pouhým prstem si naprosto ztišil halu, abychom mohli skandovat Huray! pro Antera.

Jako poslední zazněla Hall of the Mountain king z pera Edwarda Griega, norského skladatele vážné hudby, a my se museli obrátit k domovu. Monstrózní zážitek, atmosféra skvělá, bylo vidět že i vystupující si to užívali. Příště zase, nebojte.

Fotky na fog.rajce.idnes.cz/apocalyptica_20.4.09/#album