Peanutka Praha

In Flames

Retro Music Hall

4. 4. 2009

Po měsíčním shánění někoho, kdo by se mnou šel na tyto přední švédské metalisty, a po smíření se s tím, že asi nikam nepůjdu, popřípadě půjdu sama, se mě Luisa zničehonic zeptala, jestli bych s ní nešla na In Flames. Tak jsme namlsali i Evu a šlo se.

Dorazily jsme v sedm, což se později ukázalo jako velmi nerozumné. Přišli jsme do již narvaného klubu, kde bylo příšerné vedro, zastávka pro pivko, šly jsme se podívat nahoru, našly si místo. A to přesně nad pódiem, a to bylo asi to nejlepší místo, které se dalo najít.

V lamentování nad podceněnou časovou přípravou nás vyrušil nástup pražských Proximity. Splnili mé očekávání do puntíku, energie z nich odkapávala, jen hlediště snad mohlo více spolupracovat a ne se slepě těšit z představy, že za pár minut se objeví ONI. Zvuk byl vcelku vyvážený, dokonce se začalo včas, co si ještě přát. Snad jen více času pro jejich vystoupení.

 Za další půlhodinu se objevili ohniví In Flames. Publikum řvalo, celá kapela také, jenže tam u nás nahoře byly slyšet jen bubny a kytara, občas basa a Anderse téměř vůbec. Což by zase tolik nevadilo, vždyť precizní zvuk si můžu dopřát doma, ale v pasážích, kdy skupina komunikovala s publikem, jsme se ztrácela, slyšela jsme každé druhé slovo. I tak ale mě navýsost potěšilo neustálé děkování nám, flirtování s fanynkami v prvních řadách a rozdání několika sad paliček.

Po přehlédnutí těchto nedostatků si myslím, že to byl slušný koncert, In Flames hráli jak staré dobré písničky jako Pinball Map nebo Trigger, tak přidali i ty novější, z nichž jasně vedla Alias a Disconnected, která mě dostala svojí živostí, z alba ne až tak patrné. Po hodině a půl se ovšem tito švédové rozloučili, ani přídavek se nekonal. Škoda.

I přes obrovské nasazení, kterého byl plný celý sál a přes moje vyčištění mozku si nejsem jistá, jestli bych si to příště zopakovala. I když, pokud se napříště zlepší zvuk a najdu si místo někde jinde, asi neodolám.

Denně vídám jeho „jméno“ na úvodní stránce Bandzone, tudíž mi to nedalo a musela jsem si ho poslechnout. Ještěže to aktuálně zachraňuje Xindl, jinak bych se musela v Emo stylu rozbrečet nad stavem současné hudby.

Jen pro upozornění, neposlouchám hip-hop, až na světlé výjimky, které u toho přemýšlí, a Emo v dnešním slova smyslu je mi cizí. Respektuji je, ale občas to prostě nevydržím. Původní styl, který se označoval jako Emo mám i ráda, nebyl tak průhledný, pokrytecký ani se nesnažil zavděčit všem. Takže skalním fanouškům tohoto fenoménu to snad ani nedoporučuji číst.

Ona nejhranější písnička nese název: Seznamte se – Emo rap. První pokus o zpěv mi rve uši. Pak se ozývá recitace, ale dobře, je to hip-hop, k tomuto stylu to asi patří. Jenže mě dostává text. Sám o sobě říká, že píše srdcem, že nechce psát o ganstas, děvkách a autech. Tak tedy mluví o drogách, sebepoškozování a alkoholu. A zásobu vulgarit má bohatší než nalitý dlaždič. Pokud píše ze srdce, ufetovalo se mu celé okolí a dnes sedí buď v nemocnici s cirhózou, nebo v léčebně na protialkoholovém.

Sám autor je vlastně takový jeden oxymóron (rozuměj jedna věc vylučuje druhou, třeba mrtvé milenky cit, což je Mácha a ne poslední track Jayk3M. Ani se to nedá skloňovat.) Nechce být americkým otrokem, nechápe dnešní děti, ale mám pocit, že je typickým příkladem černošského hopera, nebo rappera, který si stěžuje na okolní svět, navíc z něj dospělost opravdu nepřetéká. A 90% jeho fanoušků ještě jsou děti, většinou 13, 14 let. Alespoň že mluví česky. Ale pseudonym má stejně anglicky se čtoucí.

Lidé mu prý píší nehezké komentáře na profil. Nu což, tak je smaže, pak si o tom zazpívá písničku a vynadá jim ještě jadrněji, než se mu oni snažili říct, že mu prostě nerozumí. Chcípni hajzle?! Pak že zpívá o lásce k bližnímu svému. A chechtá se lidem, kteří nepijí každý večer do němoty, ale jsou i schopní namísto toho pohlídat mladší sestru. Opravdu chytré.

Nejhorší je, že on se tím vším chlubí. Jak je super, že propadá, že pije, paráda, mám důvod být Emo. Vlastně ne Emo, spíš být jenom pózou, která se nese na vlně módy. Připomíná mi to Tokio Hotel, kteří dělají přesně to samé.

Marně se snažím najít alespoň něco pozitivního, ale ani „ta druhá slavná písnička“ Malá prodavačka zápalek, která by i měla jakýs takýs potenciál, vyznívá jako přihlouplá hyperbola.

Co dodat na konec, snad jen to, že se omlouvám všem jeho fanouškům, kteří to přelouskali až sem a přeji Jayk3M hodně štěstí v tom co dělá, neboť to má evidentně úspěch. Doufám, že jsem některým ušetřila čas, který by strávili zbytečným posloucháním jeho hudby. Ale pro jistotu si jej stejně poslechněte, třeba vás to zaujme. Taky jsme přece poslouchali Lunetiky =)

MASKARON festival

10. 3. 2009

Lucerna Music Bar

            Silent stream of godless elegy je jednou z kapel, jejichž koncerty mi stále unikaly. Nejspíš to je způsobeno počtem členů, jejich zaměstnáními a tím pádem malým počtem koncertů za rok. Když jsem tedy objevila možnost tyto vynikající hudebníky vidět, navíc s dalšími třemi kapelami, neváhala jsem.

            Takže spolu s Evičkou jsme se vydaly směr LMB, možná trochu dřív než bylo zdrávo, ale zabavit se v centru není problém. V osm přesně jsme se dostavily na místo určení, zkoukly stánek s oblečením, CDčky, plackami a ostatními věcmi, a hurá dolů.

            Za půl hodinky začala hrát Calathea. Upřímně řečeno, nic světoborného nepředvedli, muzika to sice byla dobrá, ale to je za tři, průměrný, až téměř mainstreamový gothic-atlernative, jak sami sebe označují. Ani zpěvačka Markéta se po pódiu nijak výrazně nepohybovala, takže vizuální efekt, mnohým kapelám přinášející slávu a penízky, se nekonal. Alespoň křest desky náladu v sále trochu zvedl.

            Další na řadě byli Ostravští Endless. Předvedli již podstatně lepší výkon, nejen zvukem svých kytar, ale i vizuálně. Škoda jen že nebylo slyšet Vláďův zpěv, ovšem Libor jej hravě zastoupil. Mě osobně potěšily melodické vsuvky mezi údery jak do bubnů, tak do strun. Myslím, že tato crossoverová kapela má ještě pár úspěchů před sebou. Ale přeci jen jsem se těšila na hlavní „hvězdy“ večera, SSOGE.

            Pro Neználky i Všeználky, moravská kapela, vyrůstající na doomu, postupně podléhající vlivu moravského ducha ukrývajícího se v housličkách a cimbálu. Za album Themes, vydané roku 2000 získali Anděla. Po personálních hrátkách se o 4 roky později narodilo album Relic Dances (také oceněno Andělem), které jim definitivně zajistilo místečko mezi předními českými metalovými skupinami.

            Poté, co se SSOGE objevili na pódiu, neskrývala jsem své nadšení. Hančiny problémy s mikrofonem byly vyřešeny, může se hrát. První skladba Look mě přesvědčila jak o kvalitách Hančina (i  Pavlova, samozřejmě) hlasu, tak i o kvalitách ostatních muzikantů, včetně nového houslisty Pavla. Nově připravované album by mělo, dle zahraných songů, dopadnout výborně, stará dobrá My friend who doesn’t exist můj krk téměř vyřadila z provozu. Ale poté přišla smršť v podobě I would dance a ještě navrch přidané Slavy, která nenechala nikoho z přítomných jen podupávat nohou. Bohužel nás čekali ještě Innocense, takže se muselo končit. Ale tričko s logem SSOGE jsem si poslušně koupila.

            Innocense jsem měla to štěstí vidět již jako předskokany Tarjy Turunen, takže jsem tušila co očekávat. Jenže v malém prostoru je veškerý zvuk hutnější, muzikanti blíže, takže z očekávaného průměru se vyklubala velice dobrá gothicky laděná hudba.  I když Katka se mohla projevit hlasitěji, myslím, že její hlasivky mají na víc. Bohužel se o půlnoci muselo končit, takže po 45 minutách zelo pódium prázdnotou.

            Na závěr je nutno dodat, že kromě fotek s Endless a s Michalem z Innocense jsem si odnesla velice příjemný a intenzivní hudební zážitek a těším se na další setkání s těmito kapelami, a to nejen doma v přehrávači.

P.S. Evo díky, že si to tam se mnou přežila.