Peanutka Praha

Ve středu (to bylo 10.12.2008) jsem se konečně dokopala a došla jsem na nějaký ten koncert. Naskytli se zrovna UDG. Vítězové Coca-cola pop star, hrající pop-rock-art, popřípadě si to nazvěte dle svého. Překvapivě u vchodu stála řada fanynek, fanoušci byli v menšině, přičemž půlka z nich vypadala otráveně, zjevně sem museli jen aby se zavděčili přítelkyni. Tím nechci tyto Ústečáky nijak shazovat, je to jen suchý fakt. No nic, po vstupu do klubu, přičemž mi přišel velice sympatický krámek s tématickými předměty, hlavně měl sympatické ceny, jsem se zastavila u malého stolečku s hosteskou. Ten byl určen pro členy fan-clubu, kterým se může stát kdokoliv, kdo zakoupí originální CD, přičemž vstup byl zvýhodněn na sympatickou stovečku a dokonce jste mohli do VIP prostoru. Zajímavý nápad, jak zvýšit prodej svých alb, já jej velice oceňuji. Po čekání na předkapelu, která měla hodinové zpoždění, jsem byla velice nepříjemně překvapena. Zvuk skupiny No Heroes byl hrozný, navíc nějaká originalita nebo zajímavost nepřicházela v úvahu. A tak většina přítomných trávila čas u baru, či ve frontě na toaletu (fronta byla i na pánských záchodcích, brr). Zanedlouho nastoupili UDG, vyzbrojeni optimismem a zbrusu novým svíticím nápisem. Mně tedy nějak oslňující nepřišel, ale výrobcem byl fanoušek, tudíž proč ne. Svůj asi hodinu a půl trvající set okořenili hosté jako Honza Homola, Mc NuC nebo klávesák No heroes, jehož verze Kurtizány mě donutila uznat, že ta písnička není tak prvoplánová, jek se mi dříve zdálo. Zvuk byl vcelku vyvážený, jen prokejce mohla být trochu akčnější a ne tak jednotvárná. Kapela s hledištěm ochotně spolupracovala, a hlavně mu děkovala, což jsou pro mne velice důležité body, neboť my je dobrovolně živíme, tudíž by nás také mohli trochu odměnit. No, asi se na ně přijdu zase někdy podívat.

Tramtaradá, je to zase tady. Přihlouplé televizní spoty se zoufalými moderátory (jak jinak si lze vysvětlit jejich účast v naprosto příšerné televizní reklamě?), ale stejně mi nejspíše zvědavost nedá a tu televizi teké jednou zapnu a podívám se, jak je na tom naše hudební scéna. Proč?

Proč budu zase "napjatě" čekat, kdo vyhraje? Vždyť pořadí je vceku dané, zpěvák roku je Kája Gott, skupina nejspíš Kryštof, i když Kabáti nebo Chinaski jsou také ve hře, zpěvačka, viděla bych to na Evičku Farnou. Kdyby ještě fungovala Lucie, určitě by na předávání chyběla. Jako každý rok.

Zazpívá ná pár "předních" interpretů,všechny samosebou na playback, objeví se zde známé celebrity. Stále si řikám, má vůbec cenu tu televizi zapínat?

Nabízí se ale i jiná otázka, máme tady vůbec někde nějakou lepší soutěž, než právě Slavíka?  Anděl - ty určuje erudovaná Akademie populární hudby, nevím, jestli zrovna tito mají nějaký větší rozhled. Na druhou stranu aspoň nejde jen o peníze.

Různé charty v televizích či "stahovací" hitparády také nevypovídají nic o kvalitě hudby. Jen o jakémsi mediálním zlbnutí konzumenta a plátce. Malé soutěže v oblastních a žánrových rádiech také nejsou dle mého názoru dostatečným zhodnocením české scény. Jedině snad Hudební ceny Óčka, ale ty odráží názor lidí, kteří mají kabelovku nebo satelit. Zbytek se o této anketě ani nedozví.

Právě jsem došla k závěru, že pokud jde o zhodnocení většiny lidí, musím si toho Slavíka opravdu zapnout. Nebo se aspoň podívat na internet na výsledky. Tam mě neudou iritovat ani reklamy, ani sponzoři.

Smutné je jen to, že pokud jde o kvalitu zpěvu, málokdy je vítěž opravdovým slavíkem. Bohužel, komerce a lidská blbost je nezničitelná, tudíž vítěz je ten, kdo má největší reklamu. Já dál zůstanu u svého osvědčeného čtení recenzí a poslouchání toho, co se mi líbí, a hlavně chození na koncerty. Teprve tam se pozná, kdo je Zpěvák a kdo ne.

Ale přeci jen si tu televizi zapnu, co kdyby letos Kája nevyhrál?

Tarja Turunen

Praha, Incheba Aréna 21. 10. 2008

          Tarja je jednou z hlavních postav dnešní rockové a metalové scény. Uznání si vysloužila již v roce 1997, kdy s kapelou Nightwish zplodili výborné metalové album The angels fall first. Tehdy zaujali svým jedinečným propojením operního zpěvu s rockovými a metalovými prvky, nebáli se ani vlivu country. Tím uvolnily stavidla a na svět se vyřítila sprcha v podobě gothic metalu v čele se zpěvačkami. Následovalo vydání několika alb, best of, nesoucí název Highest hopes, a pak následoval onen koncert v rodných Helsinkách v roce 2005. Po jeho skončení zbytek kapely skupiny oznámil Tarje, že její kariéra v kapele končí. Dodnes se spekuluje, proč a jak k tomuto závěru skupina došla. Leč Tarja nelenila a o dva roky později vyšlo na svět její album My winter storm.

            A právě toto CD přijela podpořit do Prahy. Po hodinové tlačenici v příšerné frontě, neboť čeští předskokani Innocens ještě zkoušeli, jsme se konečně dostali do haly. Tady jsme strávili další hodinu, takže namísto ohlášeného začátku v sedm hodin se začalo až v půl deváté. Innocens předvedli průměrnou show, samosebou v čele se zpěvačkou Kateřinou, jediné, co mě zaujalo, byly její šaty. No a po další hodince jsme konečně spatřili siluetu naší hvězdy. Na úvod bylo před pódium spuštěno plátno a Tarja byla jen stínem. Leč už první tóny mě dokonale přesvědčily o tom, že paní Turunen je Zpěvačka s velkým Z. Zahrála většinu písní z nového alba, přičemž při Minor Heaven mi vyhrkly slzy do očí. Přidala i několik “Nightwishovských“ písní a dokonce i cover klasiky od Alice Coopera, píseň Poison.

            Tarja zaujala nejen svým hlasem, ale i “svojí“ kapelou. Bubenické eso Mike Terrana mistrně vyplňoval převlékací pauzy, cellista Max Lijla, a kytaristé Maria Alex Scholpp a Oliver Holzwarth mojí představu o úžasu, nádheře muziky a užívání si koncertu plně naplnili.

            Celkový dojem z koncertu byl výborný, jen to úmorné a chvílemi i fyzicky náročné čekání bych příště vynechala. Dokonce i zvuk byl přijatelný, což ve velkých halách nebývá časté.

Tarja Turunen není jen hvězdou, ale opravdovou osobností s neuvěřitelnou vnitřní energií a hlasem. Jen doufám, že příští album bude po skladatelské stránce lepším než doposud, nápady Thomase z Nightwish tu přeci jen schází. Na druhou stranu, i kdyby nebylo, stejně si takovýto zážitek ráda zopakuji.