slečna Jiná Země-Nezemě

Ztracená
sama v sobě.

Lhostejná -
pouze tobě
však občasně
bezcenná

pro svět

a
kouzelná
dočasně.

Docela obyčejnej den.. Pro vás .
Seděla ve vlaku,který se řítil až příliš rychle do konkrétního neznáma. 'Třeba na konec světa',pomyslela si.Po tom nekonečným drogovým večírku měla v hlavě prázdno a bylo jí vesměs všecko nějak jedno.Soustředěně koukala z okna na čistě modrou oblohu a napadlo ji 'co kdyby bylo nebe blízko,kdyby bylo nebe o trochu níž'.
Zoufale hledala něco,co by ji rozptýlilo a utlumilo aspoň na okamžik ten vtíravý pocit,že bude zvracet.Hlas té paní se nedal přeslechnout,ať se snažila jakkoli. ''...taková je doba,musíme se přizpůsobit..''
Najednou chtěla opravdu zmizet.Hned,třeba na druhý konec světa.
A ono ne .
Nervozita stoupala.Další stanice na cestě do pekla.Rychle se vzpamatovala a v poslední chvíli vyskočila na nástupiště.Zachvátil ji mírný pocit svobody.Když pomalu vystoupala po schodech do nádražní haly,ihned hledala nějaký záchytný bod,jakýkoli.Nikde nikdo/nic.
V návalu paranoidní schízy vyběhla před nádraží.A jakoby se ocitla najednou v úplně jiném světě,v tom,který dřív neviděla.Zoufalství a zoufalství..
Marně hledá místo,kde by se mohla schovat před světem ...