punxnotdedwywolowe Muž, 112 let / Bořice city D.C.

Hm, ty jo, co tak o sobě napsat, jak začít, být či nebýt? Začnu tedy asi od začátku. Narodil sem se do nelehkého prostoru i času. Jsem synem jistého nejmenovaného vojenského pluku(sám jeho jméno také neznám, jinak bych se pochlubil) zmasakrovaného v jakémsi to konfliktu. Jelikož po odchodu mého otce začalo se v našem městečku začlo roditi spoustu nemluvňátek(o to více uřvaných), neznám ani svou matku. V den mého na vzduch vstoupení se totiž rodilo toliko, že naše porodní bába, stará Motičková, neměla čas na řádné provedení porodního aktu i s řádným přidělením porodního čísla. Zvolila proto taktiku přirozeného pouta, kdy je holátku nepřestřihnuta pupeční šňůra, čímž by za dodržení všech logických předpokladů, měla být v případu nouze matka snadno vystopovatelná. To se však nestalo. Otčímové totiž nabili názoru, že když už nebyli oni sploditelé svých potomků(což jsem do dneška nepochopil, jak k tomuto závěru došli), chtějí si aspoň podle vzhledu vybrati svého svěřence. Něvěda co tím způsobí, začali nenápadně dítka přenášet a snažili se je vhodně vyměnit. Pokud však s tím jiný otčím nesouhlasil, nastala povětšinou velká hádka. A tak úměrně s přibýváním nových dítek, narůstala i rozsáhlost této výměny názorů. A tak uprostěd nevelké světnice porodní báby Motičkové, která sloužila jako naše alternativa gynekologicko-porodnického oddělení, narůstal velký uzel z porodních šňůr, placent, nás dětí a pomalu se uškrcujících otců. Stará Motičková si nakonec pomocí výhružek ať si to teda pánové odrodí sami dokázala sjednat na sále pořádek, to však již bylo pozdě. Uzel byl již tak velký, že se rozmotával dlouhých dvanáct let, i přesto to však šlo poměrně hledce, komplikace nastávaly povětšinou jen při dalších porodech. Nakonec se všechny děti ocitli u matčina lůna a šťastně to vše skončilo. Tedy až na mě. Konec mé pupeční šňůry totiž vedl do záchodové mísy. Nikdo dodnes neví jak se tam dostal, ale tato událost stala se dosti zajímavou pro scientology, kteří na vyřešení této záhady už začali úspěšně vybírat pouliční sbírky. Žádná matka se ke mě nehlásila a žádná si na nepřítomnost svého rodupokračovatele nestěžovala - údajně měli již svých výrůstků dost. Vždyť to se dá pochopiti, své děti poprvé spatřili až v počínající pobertě a to je ještě uvítaly s rozkrokem roztaženou(namísto známého s náručí otevřenou(dovedete si jistě představiti, v jak nepříjemné poloze musely ony matky po celou dobu rozplétání organického chuchvalce setrvávati)), načož zejména chlapci reagovali nevkusnými to vtípky a tak byli matky nuceny svým ratolestem vlepiti na uvítanou místo hubana pořádnýho facana. A tak mě čekal po životě na pupeční šňůře uvázané k záchodové míse život na řetězu v dětském domově. Nebudu vás tady dojímat jak těžké sem dětství měl, když sem vyrůstal bez rodičů, lásky a vlastního zubního kartáčku. Ne to opravdu ne. Teď už opravdu něco o mě... Můj nejlepší kamarád Luďa mě popsal jako nadrženýho pseudointelektuála a já bych mu chtěl tímto velice poděkovat, protože mě opravdu, ale opravdu vystihl. Tolik asi tedy k mé osobnosti. Po výše zmíněném real popisku je má oblíbená literatura asi již zřejmá, že? Ano, typujete správně je to Freud a markýz de Sade, ale do čtenářského deníku si nejraději píši čtenářské příhody z časopisů o zoologii(Leo, České ptáčko apod.). Co se týče mé víry, příběh mého dědečka a babičky mě naplno obrátil k tradeskancionalismu. Víte, můj dědeček a babička bylo sv. Bůčů. Pro ty zavržení hodné jedince kdo to neznají to bylo hermafrodit. Jenže se zamilovalo do sebe, svou lásku však neopětovalo, pohrozilo si smrtí, samo sobě vysmálo, čímž se dohnalo k spáchání zoufalého činu. Ale protože nezabilo také sebe, nýbrž také sebe nejednalo se ,,pouze" o sebevraždu, nýbrž také o vraždu. Sv. Bůčů je patronem lidské vášně. Je pochopitelné že pro mne jako pro syrotu bylo poznání, že je můj děd(a babi) slavný velmi silně emotivní. Pokaždé, když se mě někdo snažil psycho-analysovati řekl, že to může zanechat trvalé až regresivní(!) následky. I stará Motičková to říkala, a ta dokonce absolvovala jednotýdení kurs psychologie na dámských toaletách, tudíž na to dokonce byla vyštudírovaná... Když jsem ale pochopil, že tu existuje cesta, cesta ústavičného přehlušování úzkosti metafyzickým šumem, bylo náhle zase hej. Opravdu,měli by ste si to zkusit. Používání toaletního papíru je totiž známkou jisté kulturnosti. Váší kulturnosti.