Ramon de la Steve Muž, 40 let / Praha

Po několikaměsíční hudební nečinnosti jsem se zase rozhodl něco tvořit a stal jsem se členem projektu Vincent Fun Kock. Za tímhle zvláštním názvem se skrývá něco, co mě hudebně baví a naplňuje asi nejvíc ze všech kapel, ve kterých jsem dosud působil (což zde uvádím bez jakéhokoli despektu k nim). Jde o projekt mýho dlouholetýho kamaráda Máry, kterej je vynikající multiinstrumentalista a skladatel, a rozhodl se k sobě přibrat další magory a přesně proto jsem tam. Třetí do party je úžasně talentovaná zpěvačka Simča, která má na kontě i nějakej ten postup v Superstar. Co vlastně tvoříme za hudbu se nezdá být jednoduchá otázka, ale vlastně je. Hrajeme totiž úplně všechno. Původní plán byl fůze funky-pop, ale pak jsme tak nějak zjistili, že tvořit to tak aby to bylo nějak nevšední a konkurenceschopný asi nedovedeme, a tak jsme přešli na mnohem zábavnější model, a to hrát úplně cokoliv nás napadne. Všichni totiž posloucháme širokou paletu hudebních stylů, od popíku až po tvrdý rock či metal. A tak lze v tvorbě VFK najít úplně cokoliv mezi těmito dvěma póly, nevyjímaje 80´s disco, hip hop, nebo crossover, a to někdy i v rámci jednoho songu. Základem je svébytný humor, který často chápe jenom úzký okruh zasvěcenců a jistá dávka hudební úchylnosti. Pro mě osobně je na tom nejlepší to, že jde víceméně jenom o prdel a je okolo toho velmi uvolněná atmosféra, což mi po několika zkušenostech s velmi vážnými a občas nepřiměřeně ambiciózními kapelami (opět žádný despekt k tomuto přístupu) momentálně zcela vyhovuje.

V současné době usilovně dokončujeme první album Best before listening, ale první dva singly z něj si již můžete poslechnout na našem BZ profilu http://bandzone.cz/vincentfunkock !!!

Poprvý jsem se zúčastnil "masovýho festivalu", ke kterým jsem měl dosud odpor a dával jsem přednost "rodinnějším" fesťákům okolo 5000 lidí (interesantní dichotomie). Ale litovat, že jsem tuto tradici porušil právě na letošním Rock for people, by zasluhovalo ránu zmrzlým pohrabáčem přes levé varle.

Kdo všechno tam hrál, zjistí každej snadno, já se tu rozpovídám o 2 koncertech, na který asi nikdy nezapomenu. Takže za prvý - Anna K. Pár dní před koncertem podstoupila už x-tou chemoterapii, na její hlavě nebylo po vlasech ani slechu, natož vidu, ale přesto do toho koncertu dala tolik energie, lásky k hudbě a radosti ze života, že nebylo skoro možné skrýt dojetí. Anna K. neodbyla jediný tón, jediný pohyb na pódiu, do všeho dala 120% a nadhled, se kterým vyrovnává se svým ne úplně příznivým zdravotním stavem, je naprosto fascinující a neuvěřitelný. Člověk při něm úplně zapomene na svoje problémy, které jsou v tu chvíli tak malicherné jako věčné dilema, jestli si dát k večeři chleba se sýrem nebo se salámem. Skoro až frenetická reakce naplněného stanu byla důkazem, že tenhle koncert byl něco mnohem víc, než hudební vystoupení a že vstoupil do životů všech přítomných. (Mimochodem, koncert by byl vynikající i bez toho.)

A za druhý nemůže jít o nikoho jiného než o Muse. Vlastně ani nevim, jak to přesně zhodnotit a asi ani nemá cenu se o to pokoušet. Můžu k tomu říct asi jen to, že jsem na 90 minut zaslechl dokonalost. Po všech stránkách. Nebylo nic, co by na jejich koncertě nebylo dokonalé. A speciálně zdůrazňuju to slovo nic, protože to absolutně není nadsazené. Tenhle koncert zásadně změnil mé chápání pojmu "koncert hudební skupiny". A to už radši stačí.

Hej ty vole, musím si dát pár videí Muse na RfP, protože je ukrutný vedro a mráz, kterej mi při jejich sledování i po víc než týdny pobíhá po zádech, je zatraceně příjemnej.

V pondělí 24.5. 2010 mě dost zasáhla zpráva o smrti basáka fenomenální kapely Slipknot Paula Greye. Zasáhla mě asi i proto, že je to během jednoho týdne už třetí úmrtí významnýho hudebníka. Prvním do "party" byl legendární Ronnie James Dio, kromě sólové kariéry též dlouholetý zpěvák Black Sabbath. Je teda pravda, že na to už celkem měl věk, sice cca 60-65 let neni až zas tak moc, ale vzhledem k jeho pestrému životu to není až zas tak nepochopitelný. Jenom o den dřív než Paul Grey navždy odešel Petr Muk. Asi si někteří budou klepat na čelo, proč ho tady vůbec zmiňuju, ale má to svoje důvody. Super hlas, navíc to byl taky Budějčák jako já, no a pak samozřejmě jeho působení v kapelách Shalom a Ocean, který jsou dost významnými mezníky pro českej rock a bigbít na začátku 90.let. Samozřejmě jeho tvorbu v posledních letech pokládám, asi jako každej, téměř za tragickou, ale holt ty dřívější pozitiva už mu nikdo neodpáře.

A nakonec Paul Grey. Pro mě z těhle tří asi momentálně nejcitelnější ztráta. Sami členové Slipknot se přiznali, že Greyův vliv na tvorbu hudby kapely byl hodně významný, ne-li zásadní. Těžko říct, jak budou bez něj Slipknot vypadat, tak se aspoň ještě podívejme jak vypadali s ním. RIP vám všem třem, borci!

No a uběhlo jen pár dní a následoval je Ladislav Smoljak, který tedy není osobnost až tak moc hudební, ale pro českou kulturu, film, divadlo a hlavně humor byl naprostou legendou. Autor hodnot, který ho přežijou možná po staletí. Snad už to s těma odchodama na nějakou dobu stačilo...