Schebique Muž, 45 let / Prague

Kupříkladu minulej čtvrtek jsme šli s klukama po zkoušce místo na Irenku, která stejně pracuje jen v pondělí omrknout klub Motoráj. Tři piva to byl docela normální večer vyplněný planým plkáním o muzice, zvuku a snech nedoceněných muzikantů. Pak jsem ovšem zachytil pobavený pohled podle všeho místní štamgastky, která lemtala pivka u vedlejšího stolu. Úsměvy zapůsobily a já jsem nemohl jinak, než ji pozvat ať si přisedne.

„Tak já si přisednu, kluci, ale jen na chvíli!“

Tomíkovy oči prozrazovaly, že modří už vědí. „Šebíku, ne! Ty vole. Zítra očekávám příspěvek na blogu.“

Postarší blondýna důchodového věku s křiklavou rtěnkou a přísnými rysy se představila jako Zdena Adamcová. Maskérka ve státní opeře.

„Víte kluci, čemu se musím smát? Víte, mě přijde legrační, jak si tady každej balí to zelený listí do těch papírků. Já to vůbec neumím, ale hrozně ráda bych to taky zkusila. Já jsem to jednou zkoušela, on to přitáhl jeden náš inspicient, ale pak se ukázalo, že to vůbec nebylo ono. Ale já jsem si to dávala s kolegyní a moc jsme se u toho nasmály. Takže já vůbec nevím, co to se mnou udělá, víte? Ale chtěla bych to zkusit.“

To už jsem motal filtr do dlouhýho papírku a zaplňoval polotovar vyhřeznutou startkou.

„Kroutí se to takhle, lepidlem k sobě pěkně na backroll, aby se dal zbytek papírku utrhnout. Nebudeme přece kouřit sračky.“

„A nemůže se mi nic stát?“ strachovala se paní.

„I to víte že se může. Jestli jste třeba slabá na srdce, nebo máte schizofrenii...“

„Mě bolí akorát zub.“

„Tak ten vás bolet přestane. A možná si s ním i popovídáte.“

„A nemůžu mít halucinace?“ strachovala se dál.

„Jó halucinace. Nejlepší jsou sluchový. Určitě si nějakou dejte, až přijdete domů. Nejlepší je na to ticho.“ odpovídám zasněně.

„Tak to já nebudu kouřit. Halucinace to nechci. A to jak se to kouří, to se šlukuje? Já si dám jednoho šluka, na ochutnání. To nebudu mít halucinace, že ne?“

Otočil jsem se k druhému stolu a za pivko vysockoval luxusní palici. Kluci trochu čuměli už když jsem roloval ten papírek, protože nikdo z nás materiál neměl. Tak teď jsme měli.

„Šlukuje se třikrát, paní,“ vykládal jsem huličskou etiketu. „Při prvním šluku myslíte na slunce, při druhém na měsíc a při třetím na hvězdy. Pak to pošlete dál.“

Odpálil jsem zkušeně. Paní si vzala, potáhla a říká: „Takže slunce....“, potáhla podruhý „...měsíc....“, vyfoukla „jak jste říkal to třetí?“

Hvězdy zapůsobily. Paní tam samozřejmě neseděla jen chvilku, ale pořádnou chvíli a bavila nás příběhy ze zákulisí státní opery. Věděli jste například, že se během představení nesmí za šálou vůbec nic jíst? Jinak se naštvou divadelní skřítkové a představení se nezdaří.

„Jednou jsem si kousla do jablka a Anežka mi říká: To si děláš srandu Zdeno, ne? No co je, jim jabko, co má bejt? Tak prej už to nikdy nedělej. No a jak se otočila, tak jsem cítila, jak na mě jakoby někdo odshora kouká nebo co, fakt jak nějaký skřítci kdyby tam byli.“

Ještě se nesmí kouřit a ještě něco, ale to si Zdena nevzpomněla, co inspicient Ondra říkal, že se nesmí.

„Inspicient Ondra letěl teď pryč. Psala jsem mu zprávu. On je homosexuál, ale príma kluk. Psala jsem mu: Nepij a nehul!. No co myslíte že mě odpověděl? No nazdar Adélkó...“ Obrovský vlkodav si položil svou neučesanou hlavu na stůl a Tomík četl Ondrovu odpověď z telefonu, protože paní neměla brejle: „Čekám na letadlo, piju paňáky a kouřím jednu za druhou.“

Aspoň je upřímnej.

Hvězdy zapůsobily a paní přestal bolet zub. S klukama jsme se shodli, že nová předělávka Traviaty by mohla být docela zajímavej kousek, když tam hrajou striptérky. Přišli francouzi a Traviátu předělali a „zmodernizovali“. Jenže normální zpěvačky nechtěli hrát nahé, tak se najaly striptérky. Zajímalo mě, jestli paní líčí i striptérky.

„Já ne, ale Anežka, to se povedlo. Ta striptérka normálně roztáhla nohy a prej ať jí Anežka namaže i tam dole. A tak to ne milá slečno, tohle mi tady neděláme. Tady máte barvu a namažte si to sama. My tady děláme obličeje a ruce. Tohle ne. To my neděláme. My jsme státní opera, víte?“ rozohňovala se maskérka.

To nás teda dorazilo.

„Já vám řikám pište knihu! Bude to bestceler. To co se děje ve státní opeře, to je normálně na bestceler!“ povídala mi paní. Tož mám dojem, že se to bude jmenovat „Pište knihu!“

Nevim jak vy, ale já jsem zatím v Kundaťáku žádný úchyláky neviděl. A to jsem tam chodíval často přes les od kolejí na Jižňáku až k ústavu v Krči. Co jsem potkával, bylo spoustu zvířat. Třeba ledňáčka. Toho jsem párkrát zahlídnul a to byl pak den úplně jinej. To se pak už nemohlo stát, že by mě někdo nasral, protože "Já jsem dneska viděl ledňáčka, pičo, rozumíš? Mně nenasereš".

A už jste někdy viděli jak muflonům v noci svítí oči? Byl to trochu pocit lovce, když jsem stál na skále a na vedlejším svahu parkovala zrovna banda muflonů (jsou to ti samý, který se teď přestěhovali do areálu krčské nemocnice), a já se marně snažil zaostřit foťák do tmy. Blesk překvapil jak mufloni, tak mě. Dusot čtyřiceti párů kopýtek v podzimním listí, tma jak v prdeli, ještě že jsem neuklouz. Mimochodem znáte jelínky na ostrově Myjadžima (poblíž Hirošimi)? To jsou stělesnění bohové a musí šukat ve svatyních. To je holt osud. 

Pravda je, že ji Milujeme. S velkým M. Ona je tak krásná, tak krásná, že i Afrodita by vedle ní musela s kňouráním zalýzt do koutka. To jsem trochu přehnal. Ale tak jako ona vám pivo nikdo nepřinese. S kouzelným úsměvem líbeznějším než cokoliv co si dokážete představit. K tomu je neuvěřitelné, jakou má postavu. Řekl bych potažmo ideální. Chodí rovně, usmívá se, pohodářka, krásná holka na který to vidíte hned jak jí vidíte. Suprkost pro kterou je radost umřít.

Proto chodíme s klukama po zkoušce každý pondělí do Pohody na pivo. Protože nechat si přinést pivo od ní, to je normálně pohlazení na duši, příslib lepších zítřků, slunce, které nezachází, pohoda, která nevyprchá. A svět je rázem hezčí. Prostě je to jako uvidět ledňáčka.