Odmalička mi všichni kolem říkali, že ze mě nic kloudného nebude. A světe div se, měli pravdu. Ať už jsem se snažil dělat cokoliv, svět na mě pokaždé vystrčil svou hambatou prdel a nastavil mi tím dokonalé zrcadlo. Dívám se do něj dnes a denně.
Pohled to není nikterak vábný. A když už mám pocit, že přichází čas očistné nápravy odrazu mojí ničemné duše, přihodí se vždy něco náramně pitomého, jen abych nevypadl z konceptu. Říká se tomu tuším spravedlivý řád světových dějin. Jediné, co mě pak drží
na nohou, je láska k člověku. Člověče, vždyť já Tě miluji! Je mi lhostejné, že si do mě občas kopneš a urazíš tím skřítka ješitu, jehož v sobě hrdě ukrývám. Kopl bych si taky. Vždyť není, o co stát. Soumar a nekňuba, jakým dozajista jsem, si nemůže činit
nárok na lepší zacházení. Hlavní je, že jsi. Čím bych bez Tebe byl ? Ani hořkost ze sebe sama by mi nechutnala tak, jak mi chutná doposud. Jen díky Tobě jsem takový, jaký jsem. A jakýže vlastně jsem? ÚPLNĚ ZBYTEČNÝ V POROVNÁNÍ S TEBOU...
