siouxie Žena, 30 let / Praha

Drazí a milí čtenáři!

Důvod, proč jsem se konečně odhodlala sepsat sem zase něco zbytečného, fádního a nudného je rázný. Chci, abych ve vás tímto dnem vyvolala závist, aby jste truchlili nad svou hloupostí a MĚ - jakožto genia nové doby - nosili na rukou!

Dnes jsem dostala jedničku ze čtvrtletní práce, z matematiky, což u člověka mých kvalit není nic zvláštního, avšak - jen jsem vám prostě chtěla říct jak moc  jsem dokonalá a tak.

Doposud to nesouviselo s nadpisem, teď se dostáváme k jádru pudla, jak se tak u nás na vesnici říká. V PEŘINĚ je (někteří z vás, co mají přehled ví, že-) nový český - dejme tomu - film pro malé děti. Měla jsem tu možnost být svědkem něčeho tak strašného, jako je muzikál pro děti. Naštěstí vedle mě seděla slečna Š. , která mi pomohla navodit tu pravou atmosféru, atmosféru rockového koncertu, kdy fanoušci (tedy ona a já) šílí, mávají rukama nad hlavou a tak. Jen díky ní se tyto dvě promrhané hodiny proměnily ve 2 snesitelné a promrhané hodiny mého života. 

Youtube Video G8mYegZ-kCE

Posuďte sami, že to není nic pjekného. 

Pro zlepšení nálady vám sem   napíšu krátký (ráda bych dodala i smyšlený, ale to bych lhala) příběh: 

V úterý jsem dobíhala autobus. (Mohla bych to ukončit, neponižovat se a nemrhat vašim drahoceným časem, avšak neudělám to) Bylo chladné, podzimní ráno. Z domova jsem vyšla jako obvykle, jenže obvykle náš autobus nestaví na místě, které je významě dál, než místo původní (proto teď chodím v neobvyklou dobu.), proto mi takřka ujel. Na křižovatce smrti jsem jen stihla zamávat spolužákům, kteří již byli pohodlně usazeni (i teď bych to mohla utnout, ale stále to pokračuje) na svých místečkách a mávnutím ruky pozdrav opětovali. Mohla jsem počkat na další, nebo vykopat matku z pelechu a sdělit jí, že mě do školy vezme, ale akční hrdina, jež se ve mě skrývá, mě nenechal. Autobus se zastavil na křižovatce, v tu chvíli jsem se hlava nehlava vrhla pod kola rozjetých automobilů, předběhla autobus a dobrejch 10 metrů běžela vedle něj. Kdybyste znali můj způsob běhu, asi by ste se ani nedivili co pak následovalo. Autobus plbn lidí se schvíjel v neústupných záchvatech smíchu, já stále a vytrvale běžela. Pro tentokrát mi to vyšlo, řidič zastavil, můj běh mě zachránil. Myslím, že kdyby nezastavil, hrozilo by velké procento, že nabourá - smíchy. To je všechno. bolí mě záda a chce se  mi spát. 

Loučím se s vámi. 

S láskou Siouxie Mülllôwá