siouxie Žena, 31 let / Praha

Zdravím Vás, drazí a milí přátelé!

Pro začátek vám všem chci popřát krásný zbytek dnea celý zítřejší den - zítra se zde zjevně neukážu (jak smutné, že?). V pátek jedu na koncert (dobrá výmluva na děvče z chudších poměrů)

19.5.2011

Dnes to na Vás zkouším s angličtinou (chci být in a jít s dobou!). Dny se mi splívají a historky z minulosti pomalu ale jistě docházejí. Jediný rozdíl mezi dneškem a včerejškem je, že jsem dnes nebyla ve škole, umyla jsem podlahy v celém době a málem jsem nechala rozežrat své tríčo savem...

Když jsem byla ještě mladé děvčátko, vždycky jsem si přála umět hrát na housle - tento bláznivý sen se mi bohužel nikdy nevyplnil, ale za to jsem navštěvovala hudebku - cca od 1. třídy hraju na piano a jsou chvíle, kdy se od piana nechci odlepit. Ač mi hra na klavír nikdy nešla (stupnice a etudy jsem nikdy necvičila), asi v sedmé třídě jsem pro to našla ten správný zápal - iniciativně jsem si našla sklatbu, kterou chci hrát a kupodivu mi to má učitelka, se slovy a hlubokým povzdechnutím "no co s tebou nadělám..", dovolila. Naučila jsem se hrát "My Immortal" od Evanescence, s čímš jsem u své rodiny sklidila úspěch (konečně jde finanční investice do mého brnkání aspoň krapítek vidět). Rok na to jsem se skladbou "L´apres midi" od Yenna Tiersena dostala "až" do Hořovického zámku (na mě výkon nevýdaných rozměrů - takhle "daleko" jsem se se svou hrou na klavír nikdy nedostala - což je docela smutný fakt). Psal se rok 2007, venku svítilo letní slunce a vál svěží vánek - poprvé jsem byla postavena před tak velký a honostný úkol. Byla jsem vybrána (jako jedna z mála) pro interpretaci již zmiňovaného díla na Hořovickém zámku. Všichni předemnou hráli samé složité věci a já (absolutní nula) jsem byla zcela rozhozena z tak velkého sousta. Usedla jsem ke klavíru a chvíli jsem se dívala na černé a bílé klapky klaviatury, nervozita semnou šila, jako hormony se psem u hárající feny. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Nepomohlo to - ruce se mi klepaly (a věřte, že to je u klavíru velmi nepříjemné) a hlava mi zrudla jako rajče. Bylo ticho a já do něj začala hrát první tóny, představila jsem si černého koně na poli (nevim proč zrovna to, ale pomohlo to) a nervozita byla ta tam. Nikdy jsem tuto sklatbu nezahrála líp. Byla jsem oceněna zuřivým potleskem a zmrzlinou od mého super brášky! Konec dobrý, všechno dobré. 

Od té doby jsem celkem vyrostla a takovou trému už nemám - mohu říct, že mi takřka nedělá problém zpívat na ulici plné kolemjdoucích. Siouxie vs. tréma - 1:0

Loučím se s vámi a přeji vám dobrou noc, plnou nejkrásnějších snů!

Pac a pusu, vaše BZ Girl Siouxie Mülllôwá

PS: Jihovisté zvěsují konec světa již na tuto sobotu 21.5.2011!!

Drazí a milí čtenáři!

Všichni snad dobře víte, že k dokonalosti mám daleko a proto doufám, že převážná většina z Vás bere název tohoto článku s patřičným nadhledem a pokud ne - pro jistotu to ještě jednou opakuji. Berte to s nadhledem (ostatně stejně jako mou osobnost)...

18.5.2011

Myslím, že každému z vás je jasné, že je můj život jedna velká nuda a jediné co mi snad ještě zbývá je podřezat si žíličky, dnes se stejně jako včera nic nepřihodilo, což je velmi smutný fakt přežívání. Dobře, vím, že tady pláču na špatném hrobě - snad se z dneška něco najde.. MAM TO - byla jsem ve škole (ostatně jako každý všední den) a cestou ze školy jsem se stavila u své drahé kamarádky (jejíž jméno nechci zveřejňovat - respektive - mě by zveřejnění jejího jména problém nedělalo, ale ona by nebyla zcela nadšená..) se kterou jsem prožila příjemné odpoledne plné srdceryvných výlevů, emocí a drbů.  Jelikož tento den nebyl nějak extrémně závratný - vydejme se společně za sebestřednou cestou mých úspěchů ! (respektive - mého jediného životního "úspěchu")

Vydejme se společně na dlouhou cestu do minulosti.. do minulosti, kdy největším vynálezem byl oštěp a počítače byly stejně nedostupné, jako slušní lidé!... Psal se rok 2004 a já si ještě teď pamatuji na záři reflektorů, playback a dav šílících fanoušků. Bylo mi tehdá čerstvých 10 let a do naší školy přijelo SOLASIDO (smích) - pěvecká soutěž pro základní školy. Byl chladný únorový večer (18.2) a já plná strachu kráčela přes zasněžený Žebrák, oděná v modrých saténových kalhotách, bleděmodrém svetru a s velmi vkusným (nečekaně) modrým skřipečkem ve vlasech. Došla jsem do kulturního domu, odložila jsem si zimní kabátek a usadila jsem se do prázdného sálu, který se minutu po minutě začínal přeplňovat. Nervozita stoupala. Mé srdce bušelo, div že nevyskočilo z mé (tehdá zcela - dnes jen zlehka - ploché) hrudi. Ruce se mi potily a v krku jsem měla knedlík (v tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jsem vděčná za playback, který jsem odmítala), po nekonečném výslechu plném obsáhlých odpovědí z mojí strany -"NE" - jsem konečně začla "zpívat", intonačně a melodicky jednoduchou a zcela primitivní, ukolébavku "Ho ho watanay". Sklidila jsem nevídaný potlesk a vysloužila jsem si krásné druhé (číslovkou 2. - pro slabší jedince) místo, což je obdivuhodný výkon na člověka útlého věku, věku tak útlého, že slova uhry a menzes zná jen z bravíčka.  Mé obdivuhodné umístění bylo opětováno ještě po staletí (možná to bylo tím, že jsem byla fakt dobrá, ale spíš v tom hrála velkou roli rivalita mezi 4.A a 4.B  -zvýrazňuji 4.B aby vám mohlo dojít, kam mě mé srdce táhlo - kdy 4.B poprvé a naposledy byla v něčem lepší než 4.A). Dodnes se stydím o tomto rádo-by úspěchu mluvit, je to má temná minulost. Važte si mých slov zde vyřčených! 

Přeji Vám krásný zbytek dne!

Pro dnešek se s vámi loučím, mějte světlo v duši a srdce na dlani.

Vaše BZ Girl Siouxie Mülllôwá

PS: VHS nahrávka k zapůjčení zdarma ! (tady se hraje na důvěru)

Drazí přátelé, spolubojovníci a pochybné existence, jež jevíte o mé články zájem (kupodivu to někdo čte).

17.5.2011

Vzhledem k tomu, že se dnes v mém životě nestalo nic závratného - žádná úmrtí, svatby ba ani dokonce nová narození ratolestí... (snad možná něco ano - uběhla jsem krásných cca 1599m 58cm 3mm za neuvěřitelných 12 minut při tělesné výchově - což je na moje poměry obdivuhodný výkon) - takže zpátky k tématu - rozhodla jsem se napsat něco málo o mém prvním koncertě! Vím, že bych neměla, proto že má drahá matka ani při nejmenším netušila, že jsem tehdá někde byla (beztak to věděla..) - ale to mi nemůže zabránit vylít Vám zde mé pocity. Avšak uznávám, je trochu hloupé zveřejňovat to na internetu, ač už je to promlčená doba...

Psal se rok (+-)2009 (pokoušela jsem se najít přesné datum, ale vyhořela jsem jako žhavík vyndán z ohně).. Myslím, že byl pátek - den jako každý jiný...

Asi se Vám může honit hlavou, jak se - tehdá ještě dítko a počestné děvče, jako já (počestná jsem teda pořád!), dostalo na koncert - ve svých 14-ti letech..? Napíšu to zkráceně - mám SUPR BRÁCHU který mě nenechal zvlčit k hip hopu a tahal mě kde jen to šlo (a to pořád dělá) :)

Nuže - přišla jsem ze školy domůa brácha mi oznámil tuto supr novinu! Rychle jsme vyrazili na vlak a jeli jsme do Plzně, kde hráli THE.SWITCH pod lampou. Pamatuji si to jako dnes, nenamalovaná (tak žejo ve 14-ti co chcete ...) a celkem nevkusně oděná ( v "kožíšku", kterému jsem kdysi říkala Jenninka, po našem psisku)... Tehdá jsem neznala slovo alkohol, cigarety či drogy, byla jsem ztělesněný anděl, což jsem i teď, jen nejdou vidět křídla.. Dorazili jsme, hráli moc dobře, vládla zde dobrá atmosféra a nejvíc na mě zapůsobila písnička "Akvárko" - na začátku všichni klečeli a pak najednou vyskočili - ach! Brácha dělal ostudu (tohle máme mimochodem asi v genech hah) - pokud na vás někdo křičí, že je váš fanoušek č. 1! - asi to bude někdo z mojí rodiny...  (na to, že jsem se chtěla rozepsat si to moc nepamatuju, ale po 3 letech, žejo :) ) Myslím, že je to asi vše, pokud si vzpomenu na nějaké bližší detaily, napíšu je sem...

Přeji Vám krásný den!

S láskou Vaše BZ Girl Siouxie Mülllôwá