Zdravím Vás, mi drazí fanoušci a náhodní čtenáři.
Tento absolutně nudný flák píšu čistě z nudy, hecu a jak již nadpis nadpovídá - hlavně kvůli tomu, že je mi nehorázně blbě (přeháním, ale nevadí). nuže, pro ty pomalejší z Vás - nadpis znamená maďarsky zvratky (teda google překladač povídal a to je
svatá pravda).
Nevím, co přesně způsobilo mou nevolnost, ač si všechny potraviny pamatuji celkem přesně (nechci to vše vyjmenovávat, smáli byste se mi, že žeru jak prokopnutá), nemám nejmenší ponětí která konkrétní složka mého jídelníčku by mě donutila sedět na
toaletě necelou hodinku. Ale myslím, že nepotřebujete vědět vše do (celkem nechutných) detailů.
Dnes jsem si opilovala nehtíky a musím uznat, že vypadají jako nové - jeden by neřekl, že mi to zabere podstatnou část dne (tedy to se dalo čekat, ale ještě více mě překvapilo, že jsem tuto činnost neprovozovala v průběhu našeho vyučování - konkrétně
při hodinách francouzského jazyka - máme 4 hodiny týdně, což mě osobně celkem děsí), ale stalo se. Přemítám ve své hlavince o čem bych vám mohla v těchto večerních hodinách povyprávět (ne že bych za celičké prázdniny nenasbírala zážitků, avšak obávám se,
že to není dle zákonů ČR - ale co se porušování zákonů týče... možná něco sesmolím )
Smuteční vrba
Tuto smyšlenou báchorku jsem se rozhodla sepsat s nadpisem, aby zde bylo jasné, že je to naprosto smyšlený (ač autobiograficky psaný) příběh, kde je podobnost s živými osobami náhodná (ač záměrná),
prosím, nekontaktujte policii - stejně by to nepomohlo.
Byl horký letní den, kdy mě má drahá matka donutila poséct zahradu, dlouho jsem se s tímto nadlickým úkolem mořila, když jsem šla v době oběda kolem skleníku, kde za normálních okolností rostou dvě
nádherné, silné rostliny (ještě pořát je to smyšlené), zvané konopím (latinsky cannabis). Již na první pohled mi cosi nesedělo. Zvážněla jsem. Nahlédla jsem do skleněného skleníku (zde je použita rozmanitost mé slovní zásoby) a spatřila jsem něco, co mě
znepokojilo - nespatřila jsem nic, tedy konkrétně - vedle rostlých rajčat a bujarých paprik se již nadále netyčily dvě dvoumetrové květiny. Letmý pohled na kompost mě naprosto ujistil v mé první myšlence - děda je vytrhal a ani mi to neřekl.
Spanikařila jsem, rozhodla jsem se, že je zachráním - nenápadně jsem je táhla přez celý dvůr (a na mou duši mi věřte, že za světla a s dvěma dvoumetrovejma kytkamaje celkem těžký bejt nenápadná), když
mě zastavil děd s dotěrnou otázkou, jak hodlám s květinami naložit - nechtěla jsem lhát a tak jsem řekla pravdu, že je hodlám přesadit u svého otce (je to smyšlené, ale i přes to legální, kdyby něco), na to mi děda pouze odvětil, že stejně chcípnou a ať
je aspoň pořádně namočím. Uposlechla jsem rady a naložila květiny do vany, jež máme na zahradě na dešťovou vodu.
Doma jsem zavolala své kamarádce a domluvily jsme se, že to přenesem a přesadíme kolem páté hodiny odpoledne (teda spíš navečír), načež mi to babička zakázala a tak jsem byla nucena vymyslet a zhotovit plán B . V úmorném horku jsem se
na kole hnala do (cca) 5 kilometrů vzdálené vesnice, kde žije můj otec, abych kontaktovala bratra (a mimochodem si ještě vyzvedla pár důležidých věcí), s bratrem jsme se pěšky vydali na cestu a rozhodli se přenést květy lásky (ač přes zákaz) pod rouškou
noci.
Odbyla půl jedenáctá, na město se snesla tma a já a můj bratr - odhodláni obětovat život i čest - jsme se vydali na cestu (která je mimochodem smyšlená, jako celý tento příběh), plnou ztělesněných děsů a hrůzy. Vykradli jsme se z domu a rozhodli se
přenést dvě dvoumetrové květiny (cannabis) zadem - tedy po 50 cm široké a čtyři metry visoké zídce - což je pro člověka se závratěmi v celku nadlidský výkon. S odhodláním jsme vylezli a šli jsme - "cestu" (tedy cestou je myšlena zídka) nám křížila
křoviska, avšak s nasazením jsme překonali tuto strast. Ke konci (žel Bohu) zídky se vyskytl další problém - drátěnka (pro pomalejší - drátěný plot), jež byl napříč pěti metry zídky (asi aby tam nikdo nelez), nahoře obehnán ostnatým drátem, schůdnost se
zůžila z 50ti na pouhých dvacet. Bratr spanikařil a vymluvil se, že nemá rovnováhu, hrdině jsem uchopila květiny a s jednou plnou rukou jsem pokračovala dál. Zvládli jsme to. Na dalším úseku bylo husté křoví. Bez škrábnutí jsme taktéž prošli a už nás
čekala jen cesta přez město a do vsi.
Luna nám poblikávala na cestu a tak se stalo, že jsme přesadili a po pěti dnech to stejně chcíplo.
(nebaví mě to psát, děsí mě tu psiska a jdu si lehnout. Sbohem)
Tak končí smyšlený příběh o dvou statečných, jež byli odhodláni učinit nedobrý, avšak záslužný skutek, který byl na konec zbytečný asi jako želva v křesle (což mi mimochodem příde dost zbytečný).
Loučím se s Vámi,
s láskou vaše Siouxie Mülllôwá
PS : ják mám kurva usnout v tom zasranym štěkotu (už štěkaj asi hodinu)
PSS : To to jako vážně někdo čte nebo co? - co se tak jako poslední dny koukám, tak návštěv za dnešek místo 3-6 celejch 24 -> Míšo - nemusíš si to tolikrát aktualizovat - opravdu mě děsí, že by to moh' číst někdo inteligentní či
moudrý (což ty jsi vlastně taky, ale ty mě aspoň chápeš.. ), někdo,mkoho by se to mohlo dotknout...
BTW - nudný a ještě dlouhý - asi je mi fakt blběě (ne kecam,jen ze sebe dělam chudinku, abych byla zajímavá)
